Peru - Cordillera Huayhuash

Mých prvních deset dní strávených v PERU.

Úvod

Cesta do Peru byla naplánovaná s mým kamarádem a lezeckým parťákem Jirkou jako společné cestování nás dvou zaměřené převážně na horské oblasti této země s úmyslem podniknout vícedení treky, vylézt pár kopců, zalézt si na místních skalách, schlédnout nějaká ta kulturně-historická místa a stavby, poznávat lidi a jejich nynější kulturu.

Okolnosti tomu napomohly, že jsem s úmyslem neztrácet čas vyrazil do Peru o šest dní dřív než Jirka. V plánu byl sedmidení trek pohořím Cordillera Huayhuash z městečka Cajatamba do osady Matacancha, kde byl naplánovaný sraz s Jirkou a dál pokračovat společně. Jirka si naplánoval dvoudení trek stejným pohořím z městečka Llamaku do Matacanchy, vlastně jsme si měli jít naproti po magistrále. Trochu bláznivý nápad zkusit se sejít někde v jižní Americe někde v malé osadě s třemi chýšemi vysoko v horách ale pro nás to byla výzva. Věděli jsme, že v horách není tel. signál, proto jsme měli vysílačky.

Pohoří Cordillera Huayhuash je menší horský celek v centrálních Andách. Hlavní hřeben není dlouhý, má jen asi 30 km za to však zahrnuje jedny z nejobtížneji dostupných vrcholů peruánských And přesahujících hranici 6tis. metrů. Nejvyžší je Yerupaja 6617 m, dále Siula Grande jejíž západní stěna je opravdovou horolezeckou výzvou, a Jirishanca 6094 m zvaná také Matterhorn jižní Ameriky.

Níže je popsáno mé putování den po dni...dokud jsem byl sám, měl jsem dost času psát si deník. Ve dvou je to už těžší, pořád to odkládáte a nakonec nenapíšete nic...tak tady je alespon těch deset dní:

Den 1. 25. 4. 2013

Tak jsem konečně na pevnině, v Limě na letišti. Krosnu mi neztratili a tak jdu do příletové haly vyhlížet mého taxikáře, kterého mi předem domluvil můj učitel španělštiny, děčínský peruánec Hugo. Nedočkal jsem se. Po dlouhé hodině čekání s nápisem Ondra na zádech, tak mě měl poznat, jsem si sám sehnal jiného, který me za 35 solů (pozn.: un nuevo Sol = zhruba 8 Kč ) na autobusák Terestre Lima norte. Autobusák nedávno postavený je vskutku luxusní, asi dvacet autobusových společností na jednom místě. Vybírám si spol. Baranca a vyrážím na sever do Baranky coby přestupního místa na cestě do horského města Cajatamba.

Do přímořského města Baranky přijíždím za tři hodiny. Město nemá centrální autobusák, aut. společnosti jsou roztroušené po městě, což dost podstatně ztěžuje celkový přehled ,a spol. Baranca do Cajatamba prý nejezdí. Ujímá se mě jeden pohodovej peruánec jménem Jason, říká mi, že dnes už odnikud nic nejede a pomáhá mi najít hostel, hned kousek od náměstí. Přitom mi nabídl, že mi ukáže aut. stanoviště, odkud mi další den v 9 hodin ráno odjíždí autobus do Cajatamba. Ukazuje mi to místo a já chápu, že bych to sám asi nikdy nenašel a taky pochybuju....stará zavřená vrata na ulici a nikde žádný nápis nebo náznak, zě odtud má něco odjíždět.

Teď je vše jasné a jsem pozván na oběd do čínské restaurace. Sedíme u stolu tři. Já, Jason a jeden jeho přítel, na kterého jsme narazili na ulici. S mojí velice rannou španělštinou se lecos dozvídám, mimo jiné také, že Jason pracuje na ministerstvu v Limě a že jeho přítel má čínské předky. Po jídle mě oba zvou na odpolední výlet do nedalekého měsa Pativilca, kde má Jason domluvenou návstěvu u starosty. Jsem jím mile přivítán a zúčastňuji se jednání v jeho kanceláři. Při loučení dostávám vizitku...jak milé...myslím si. Poté navštěvujeme muzeum de Inca a nějakou starou čínskou stavbu. V muzeu už chtěli zavírat ale Jason vrátné vysvětlil, že delegaci z Československa (tak nás v Peruánci ve valné většině ještě vnímaj), by ještě vpustit mohla. Další cíl jsou Incké pyramidy za městem. Opravdu pěkné místo. Tady poprvé něco platím a to vstup do ruinas de Inca, protože Jason nemá drobné. Skutečně a to i přes můj nesouhlas mi vše platili včetně taxíků. Když se pak večer loučíme, zve mě při zpáteční cestě v Limě na podobnou akci.

Tak si myslím, že první den v Peru nemohl dopadnout lépe...dávám si na pokoji lehkou večeři, k tomu jednu Cuzqueňu a jdu brzo spát.

Den 2. 26. 4. 2013

Ráno vstávám dosti brzy, je znát ten časový posun. Sbalil jsem si věci a protože je teprve sedm jdu se poohlédnout ven po nějaké snídani. Objevuji mercado, typická peruánská tržnice, která je v každém městě a seženete tam téměř všechno. Každé mercado má oddělení s mnoha stánky, kde se servíruje dobré jídlo za dobrou cenu. Usedám tedy mezi místní na lavici k pultu a dávám si kotel výborné polévky s dvěma houskami a k tomu kafe. To vše jen za 4 soly. Dávám si tedy předsevzetí, že většinu stravování, kromě hor, budu směřovat do podobných míst.

Po snídani vracím pokoj a rychle ke vratům na autobus. Na místě 10 minut před devátou nikdo, klepu na vrata, vyšla starší žena, ať počkám a dává před vrata lavičku. Deset min. po deváté přichází první spolucestující děda a pak už se to schází rychle, takže v deset můžeme vyjet. Cesta trvala sedm hodin po prašné horské silnici a autobus po ní tak nadskakoval, že našinec zvyklý na Kinedryl bleje v jednom kuse. Autobus mnohokrát stavěl, když posádka musela upravovat rozbitou cestu.

Cajatambo (čti „Kachatambo“) je malebné horské městečko v nadm. výšce 3375 m. Má jednu hlavní ulici a náměstí s kostelem a všude plno dětí, které si mě neustále prohlížejí, jelikož ve městě jsem byl snad jediný gringo (běloch cizinec). A už je u mne chlap nabízející mi průvodce do hor, že to prý sám nezvládnu. Výmluva, že se nahoře setkám s kamarádem mi pomáhá se ho zbavit a ubytovávám se v hostelu za příjemných 10 sol. V recepci se mi nabízí další gía (průvodce), to jsem zauvažoval a ptám se na cenu...chtěl 35 dolarů na den plus jídlo. To si chci rozmyslet a jdu

si prohlédnout okolí a hlavně začátek zítřejšího treku abych ráno vyšel najisto a nebloudil s krosnou po městě. Do města se vracím už za tmy a ještě na náměstí si u stánku kupuji večeři do pytlíku...poslední skoro normální, v horách bude už jen z pytlíku...Ten gía mě furt vrtá v hlavě, ale protože mám výbornou 1:50 vrstevnicovou mapu oblasti s červeně vyznačenou trasou pochodu a k tomu kompas usuzuji, že jen blbec by se s tímto ztratil a kromě toho jsem se původně moc těšil na dobrodružnost mého počínání, že půjdu sám do tak krásných a vysokých hor. Takže usínám s vědomím, že zítra vyrážím bez gía a mooc se těším.

Den 3. 27. 4. 2013

Vstávám v půl šesté a dělám si snídani.V šest se začíná rozednívat a v půl sedmé vyrážím do serpentin za městem, které končí v sedle 4190m, o 800 m výš. Na začátek slušné převýšení. Za 2 hodiny jsem s vypětím všech sil nahoře. Cestou mě z městečka dohání desetiletý kluk, který mě provází asi tři kilometry. Kouká na mě nechápavě, jak se lopotím s tím těžkým baťohem a jak se předkláním, když odpočívám. Snažíme se spolu komunikovat a jsem rád, že mě provází přes malá rozcestíčka, kde není úplně jasné kudy se má jít, protože v těchto horách není jedinná značená cesta. Nahoře v sedle se otevírají první výhledy na bílé kopce a na široké dlouhatánské údolí kudy vede moje cesta dál.

Teď cesta mírně klesá téměř na dno toho údolí, kde mě ten kluk opouští. Jde prý pomáhat tátovi pást ovečky. Širokým údolím vede pohodová prašná cesta, která pozvolna stoupá proti proudu říčky. Je asi jedenáct hodin a pozdě si uvědomuji, že jsem podcenil tropické sluníčko, pod kterým moje postava dělá jen velmi malý stín. Krok se totiž začíná zpomalovat a hlava bolí čím dál víc.

V půl druhé odpoledne už mi je jasné, že do na mapě vyznačeného tábořiště Aqua termál, již dnes nemohu dojít. Jsem úplně vyčerpaný a k tomu ten těžký baťoh. Nacházím si tedy náhradní místo na přespání. Ve svahu pod cestou je pěkná plošina. Uklidil jsem pár bobků, jedno lejno a stavím stan.

Cesta k potoku pro vodu na vaření mě ještě víc vyčerpala a hlava strašně bolí. Když se už ve tři po jídle soukám ve stanu do spacáku, prožene se kolem stanu tak dvě stě ovcí, pak do stanu nakoukne bača, jestli tím, že nespím natábořišti nemám nějaký problém. Říkám, že ne a on odchází.

Beru si dva brufeny a zkouším spát. Jsem rozhodnut, že jestli ráno bude dál bolet hlava, je to nejspíš horská nemoc a sestoupím.

Den 4. 28. 4. 2013

Vstávám v šest hodin. Špatně jsem spal, ale hlava bolet přestala a cítim se velmi dobře pln síly a elánu. Mám z toho velkou radost, vařím snídani a balím krosnu. Jdu tedy dál...

Vyrážím v sedm. Cesta dál mírně stoupá širokým údolím podél říčky. Jde se mi parádně a pohledy zpět do údolí stojí za to. Dnes bych měl (podle mapy) projít okolo velkého jezera Laguna Viconga, ale když už si myslím, že je támhle za horizontem tak tam najednou není, když na to místo dojdu. To ho někdo vypil? Myslím si s nadsáskou. Na tomto místě je malé zemědělské stavení ale nikdo nikde aby poradil a mapě teď moc nerozumím. Asi po dalším kilometru prašná cesta končí a mění se na spleť strmějších úzkých pěšinek, sem tam se ztrácejících a zase vznikajících. Není teď lehké rozpoznat tu správnou. Dávám si u břehu říčky rychlý oběd, koukám na padající vodopád a za zády slyším hlasy. Peruánská žena se třemi dětmi. Hned se vyptávám, kudy ta cesta vlastně vede. Děti obdarovávám čokoládou a ti štastni se mě rozhodují doprovodit na správnou cestu. Bylo zajímavé jak jsme o kus dál brodili jeden potok...žena první a já za ní s baťohem na hranici rovnováhy. Na druhém břehu je pak pěkná podívaná na děti jak se snaží brodit za námi. Nejstarší v pohodě, to mladší brodí s obtížemi, nejmladší se zastavuje a brečí, nejstarší jde tedy zpátky mu pomoct, bere nejmladší na záda a celé duo má zjevné potíže. Já nechtíc vidět děcka unášet proudem spěchám nakonec také na pomoc, máma je ale v klidu a jen se lehce usmívá. Po deseti minutách mě přivádějí do tábořiště Aqua ternmál. Nevěřím svým očím, tři venkovní bazénky s čistou vodou, ze kterých jde pára. Samou radostí dávám ženě 10 soles a loučím se.

Koupání ve čtyřicetistupňové vodě ve 4100 metrech a s výhledem na Hory po půldenní námaze je opravdový požitek. Vůbec se mi nechce z tohoto ráje odejít. Nakonec tu trávím zhruba hodinu.

Dál už je cesta hezky jasná a já po ní stoupám k meteorologické stanici, nad níž vidím vodní hráz. Ano, je to konečně Laguna Viconga, ovšem jak zjišťuji, je to přehrada pro zavlažování okolí. Voda z přehrady je rozváděna malými kanály na nejrůznější místa. Výstup nad hráz až na cestu okolo laguny je vyčerpávající. Praží slunce a mě zas začíná bolet hlava. Cesta teď vede po rovině asi 20 metrů nad hladinou přehrady. Jezero leží ostře sevřené horami a na jeho hladině se v jasném počasí odráží jejich vrcholy. Krásné místo. Scházím dolů a rozhoduju se zde tábořit. Jsou tři hodiny odpoledne a dál se mi jít už nechce. Vybírám místo na malém plácku krytém před větrem a kousek od vody. Všímám si po chvíli, že tu nejsem sám. Kousek výš nade mnou se pase malé stádo ovcí a s nimi dva jezdci pastevci. Znejistím a přemýšlím, zda tu nehodlají také tábořit a zda se radši nepřestěhovat, ale oni po půl páté s pozdravem odchází. Vařím si dobrotu z pytlíku a za nádherného soumraku ulehám do stanu. Hlava ovšem zas hodně bolí a k tomu mě u jezera bodla nějaká místní černá včela, tak očekávám reakci. Beru si dva brufeny a zkouším spát. Noc byla mrazivá a moc jsem nespal. Honily se mi hlavou myšlenky, jak sestoupím, když je tu všude níž tak daleko. Uvidíme ráno.

Den 5. 29. 4. 2013

Dvanáctikilometrový úsek od laguny Viconga (4453m) do osady Huayhash (4350m) vypadá slibně. Vstávám v 6 hodin a v sedm už vyrážím do prudkých serpentin nad lagunou. Hlava nebolí a cítím se skvěle. Všude je námraza, ale první sluneční paprsky hezky prohřívají obličej. Za dvě a půl hodiny dosahuji sedla Portachuelo de Huayhuash (4780 m). Na tomto místě spatřuji prvního velikána hlavního hřebenu horu Nev. Trapecio (5653 m). Při sestupu ze sedla do osady potkávám skupinu turistů jdoucích opačným směrem. Měli jen malé baťohy a zbytek nákladu nesli koně. Když mě vidí jak si to štráduju hezky se vším na hrbu, ptají se mne, jak to jde a ze které jsem země. Odpovídám výborně a hrdě ukazuju cedulku na mé červené softschilce s nápisem „czech team“ od alpinky. Hned vědí a uznale pokyvují.

Ve 12 hodin jsem už v kempu osady Huayhuash. Celou cestu se díváte na zasněžené horské štíty, horská plesa a Pastviny. Osada Huayhuash je v horském údolí překrásné místo. Čítá několik malých chýší a celkem prostorný rovinatý kemp s pěknou travičkou. Někteří turisté zde zůstávají i dva dny. Jsem tu takhle brzo zcela sám, čehož využívám a vybírám si nejlepší místo pro můj stan, hezky ve stínu vedle mohutného balvanu, neboť obloha je bez mráčku a slunce pěkně pálí. Při vaření oběda si usmyslím, že po řádném odpočinku vyrazím prozkoumat okolí.

Asi v půl třetí odpoledne si tak hezky ležím na karimatce, kolem stanu na zemi rozházené věci na sušení, solární nabíječka, telefon a zbytky od oběda, když v tom má příjemná samota bere za své. Do kempu vtrhli koně a oslíci s nákladem stanů a proviantu pro líné cestovatele. Jen tak tak uklízím svůj bordel aby nebyl rozšlapán. Během hodiny v kempu stojí malé stanové město a polní kuchyně, kde místní lidé připravují večeři aby později příchozí baťůžkáři měli co zakousnout.

V půl čtvrté zamykám stan a jdu na plánovaný průzkum. Beru to přímo na hřeben nad osadou a raduju se z energie, která je teď ve mně. Lehký jako pták běžím kolmo k vrstevnicím. Nahoře mám krásný výhled na východ dolů na osadu. Na západ zakláním hlavu při pohledu na hlavní hřeben . Pohled na severozápad pak naznačuje mou zítřejší trasu přes sedlo Siula Punta. Pěkný odpolední program.

Dole jsem v pět hodin. Do kempu už dorazilo asi patnáct členů líné výpravy a je tu pěkný mumraj. Těším se na večeři, co dnes asi bude....? Zas polévka z pytlíku a nudle, čtyři porce jen pro mě, no paráda. Nenávidím ale ten skládací lihový vařič, uvařit jídlo trvá dlouho. Plynovou kartuš jsem totiž zatím nesehnal. Jak tak vařím přichází ke mně jeden taky sólo cestovatel, je francouz, má tu samou mapu co já a jde prý přesně obráceně. Umí španělsky a mluví o množství poplatků, které musel zaplatit cestou, ale jinak nikde žádný problém. To já ještě nikde neplatil říkám, snad pro to, že jsem ještě nikde v kempu nespal, protože o poplatcích za kemp jsem věděl. To jsem ještě netušil co mě další dny čeká. Po šesté se za tmy soukám do spacáku hlava nebolí a je mi moc dobře.

Den 6. 30. 4. 2013

Vstávám ráno už v půl šesté. Byla chyba brát jednoplášťový stan. Velká výhoda je jeho hmotnost (jen 1,5 kg), ale podstatná nevýhoda je, že je v něm po delší době pěkně mokro. Jak se vlhkost sráží na jeho vnitřních stěnách, stéká pak pěkně až na podlahu, kde tvoří louže. V horším případě na vás kape přímo na hlavu od vrchní středové tyče. Ráno pak máte všechno mokré včetně spacáku, takže je nutné přes den sušit. Při špatném počasí máte smůlu. Vyrážím v půl sedmé za svítání. Výhodou brzských pochodů je, že se při stoupání do sedla vyhnete spalujícímu polednímu slunci. Dnešní trasa vede z osady Huayhuash (4350m) k laguně Carhuacocha (4138m). V tomto úseku jsou dvě možnosti. Buďto držet se hlavní stezky přes sedlo Punta Carnicero (4615m) a nebo odbočit na náročnější méně chozenou cestičku přes sedlo Siula Punta (4830m).

Volím druhou možnost, protože se tak dostanu, co nejblíže k hlavnímu hřebeni a budu mít pěkný výhled na jeho legendární šestitisícovky. A proto jsem taky tady. Ty krásné ledové štíty budu mít na dosah ruky.

Ujdu tak dvěstě metrů za osadu a už mě kasíruje správce kempu, který se tu vzal, nevím od kud. Myslel jsem, že když vypadnu brzo, tak se placení vyhnu, jak radí knižní průvodce, ale neprošlo to.

Ubytování v mém super stanu mě teď stojí 25 solů. Cesta se rozděluje asi kilometr od osady na viditelnou a neviditelnou. Podle plánu musím odbočit na tu druhou. Pěšinka se ale občas se objeví a její linie je celkem jasná. Zleva kolem jakési laguny a pak přímo vzhůru severozápadně k sedlu. Na chvíli si ale přece nejsem jistý. To už ale z osamělé blízké chýše vylézá milý a usměvavý děda a ochotně radí. Ptá se mě odkud jsem, ale ani neví, kde je Evropa natož nějaká Republica Checa.

Už z osady mě jakoby nenápadně doprovází moc hezká fenka. Po delší době jde spíše přede mnou a ukazuje se, že budu-li se jí držet, nemohu sejít z cesty, protože ona ji nejspíš zná a zdá se, že jde najisto. Ve stoupaní si vždycky lehne a čeká, než k ní dofuním. Když k ní dojdu, tak na mně kouká, jakoby chtěla říct „Tak už jsi tady jo? Nemáš už dost? Mám vůbec vstávat nebo si tu taky lehneš?“Při takto pomalém stoupání jsme narazili na pořádného býka, který na mou Bobinu pěkně vystartoval. Co Bobina, ta byla rychlá, ale já versus býk to mám předem prohrané. Nabere mě tady někde v peruánských horách a můj deník sportovce zde skončí. Zostřují se mi smysly, býk funí a jako by se připravoval. Mluvím na něj, pomalu ho obcházím, ale vypadá to blbě. Teď ale na scénu z povzdálí vbíhá moje chrabrá Bobina, štěká a doráží na býka. No a já dočasně zbaven jeho pozornosti, opouštím bitevní pole rychlostí do té doby nevídanou. Ano, doslova jsem naráz uběhl s krosnou na hrbu ve čtyřech a půl tisících tak 200m. No ale ohlédnu se a býk za mnou 50m. Že by přece jen začala corrida? To je teda výzva. Raději se jí ale vzdávám a opakuji taktiku vyklizení arény. Vyzyvatel to naštěstí také vzdává. Zůstává stát. Uklidňuji se, až když ho vidím jako malou tečku někde dole na louce.

Po dosažení sedla Siula Punta , nejvyžšího bodu dnešního treku, se naskytl překrásný výhled. Jako by ani nebyl skutečný. Svítí slunce. Téměř všechny šestitisícoví velikáni pohoří Huayhuash přede mnou, jak na dlani. Sarapo, Siula Grande, Jerupajá, Jirishanka. Je to vlastě hlavní a nejvyžší bod mého putování těmito horami. Zůstávám tu s Bobinou asi půl hodiny a nemohu se toho dívání nabažit. Miluju Hory a toto je má sladká odměna. Jsem, ale docela unavený a začíná mě bolet hlava v té výšce, to ten úprk před býkem mi asi tolik ubral. Ten pocit blaženosti je tím trochu narušován. No nic, je čas k sestupu.

Sestup je místy dost prudký a exponovaný. Jeden neopatrný krok vás může tvrdě potrestat. Vede do údolí mezi hlavním a postraním hřebenem a celou cestu koukáte na ty fantastické zasněžené štíty. Co chvíli zaslechnete zřetelné „wumm“, to když někde z hlavního hřebene padá s mohutným hřmotem lavina do údolí. Když pak je vidět na dno údolí, spatříte tři krásná zelenomodrá ledovcová jezera a každé má jiný odstín hladiny. Cesta vede kolem jezer k laguně Carhuacocha, kde budu dnes tábořit. Ještě před tím ale další incident dnešního dne. Od malé osady pode mnou se na mne s divokým štěkotem řítí dva ovčácští psi. Beru ihned do ruky kámen a nastavuji mou hůlku do obranné pozice. Bobina mě ale překvapuje když na ně zaútočí. Dostává ovšem na čenich, tak zasahuji úspěšně já. Nemohu jí přece nechat ublížit, když mi dnes tak skvěle pomáhala.

V táboře jsem asi v 15:30. Tábor na břehu laguny je malý a řekl bych i útulný. Je z něj krásný výhled na nejvyžší Yerupaju, Siulu Grande a Jirishanku. Mám hrozný hlad a tak beru opět za vděk v tuto chvíli výborné pytlíkové polévce se sojovým masíčkem. Když si jí tak mlsně vařím, pozoruje mě malý, asi pětiletý indiánský kluk v ponču a je fascinován hořící kostkou v lihovém vařiči. Když mu jednu daruji, ať si jí také zapálí, je nadšený.

V táboře jsou teď tři stany. Jeden z nich je velký a hranatý, taková klasika, u nás známá z dob minulých při kempování v autocampu na Mácháči.

Kempuje tu v menším stanu jeden postarší švýcarský pár a v tom velkém stanu mají dobře zařízenou kuchyň s jídelnou, kde se zrovna dodělávaly palačinky. Jsem hned pozván do velkého stanu na jednu a kafe. Ti lidé jsou moc příjemní, hezky si povídáme, co neznám španělsky mohu teď v němčině. Vyprávějí, že se do Peru spolu odstěhovali už před 33 lety, žijí v peruánském Huarázu a zvou mě přátelsky v půl sedmé na večeři. Tady jsou na dovolené a přecházejí Hory s pomocí místního průvodce, jedné řekl bych kuchařky a čtyř koní, nesoucích tu kuchyň, velkou plynovou bombu a vůbec všechen ten jejich obrovský náklad. V pět stavím stan a pak zapisuji do deníku dnešní den. Večerní slunce hraje nádhernou barevnou podívanou na ty tři Hory naproti a jejich odraz v hladině laguny.

K večeři ve velkém stanu, kde kromě švýcarů seděl i jejich průvodce a ta kuchařka, jsem dostal opravdovou polévku, špageti s masovou směsí a k tomu výborné vínko, při kterém se příjemě rozprávělo až do devíti. Když jsem se pak omluvil, že už je pozdě a vylezl ze stanu, tak po tom, co jsem za sebou zapnul stanový zip se naskytl úžasný pohled na noční oblohu. Tak jasně hvězdami ozářené nebe jsem snad ještě neviděl, přitom byla taková tma, že mi chvíli trvalo najít můj malý stan.

Tu noc jsem spal asi hodinu, stan těsný a zevnitř mokrý. Až to tu dokončím, tak ho tu rovnou spálim, domů se s tím šmejdem rozhodně nepotáhnu.

Mimochodem dnes ráno měl přiletět do Limy Jirka. Teď už nejspíš bude v Barance … no uvidíme, zdali se potkáme. Už se na něj těším.

Den 7. 01.05.2013

Dnes je v plánu cesta od laguny Carhuacocha (4138m) přes sedlo Carhuac (4630m) k laguně Mitucocha (4270m), která leží téměř na úpatí Hory Jirishanka a kde je též tábořiště.

Vstávám až v sedm hodin. Venku jsou mraky, a tak se mi ze stanu moc nechce. Vevnitř kapající voda mě ale vyhání. Loučím se s oběma švýcary, kteří jdou přesně opačně a vyrážím v osm. Ještě však před tím, během balení, musím zaplatit dvoum místním ženám jakýsi poplatek 40 sol. A jako potvrzení dostávám obyčejný papír, kde mi napsali svá jména, a že se prý někde později mám s tímto prokázat. Moc tomu ale nerozumím. Říkám si, že je to možná placení za kemp, který je asi dražší, než ten včera. Jenomže, když obě ženy mizí neznámo kam, příchází ke mně jiný peruánec a chce poplatek 25sol., prý za kemp a ukazuje mi blok s vytištěnými barevnými stvrzenkami, které už znám ze včerejšího rána. Jsem na sebe hrozně našrvaný, že jsem se nechal takhle napálit. Platím tedy znovu. Ty ženy prý on nezná. No jasně. V průvodci sice psali, že místní vybírají od cizinců poplatky za průchod jejich osadami ale dát po ránu tolik peněz, možná zbytečne, není nejlepším startem dne.

Mezitím se nebe protrhává a raní slunce osvětluje ty nádherné tři Hory, jejihž obraz se věrně zrcadlí na hladině jezera. Mám už lepší náladu a jde se mi fajn. Má fenka mě dnes už nedoprovází. Při tom raním placení jsem si ji nějak nevšiml. Nejspíš odešla se švýcarama zpět do osady Huayhuash. Po půl hodině chůze narážím na malou osadu, čítající tři chýše. Z jedné z nich vyleze usměvavý postarší pár a pán se hned mile vyptává jak se jmenuji, ze které jsem země atd.. a zaplat´. Cože? Zase? To mě viditelně vytáčí a pánovi se rychle vytrácí úsměv na rtech. Podávám mu ten papír, co mi ty dvě ženštiny vystavili. On ale chce dál 20sol.

Vytrhávám mu z ruky ten papír se slovy, že ničemu nerozumím a pokračuju bez placení. Oni za mnou velmi nehezky pokřikují.

Od této chvíle, vidím-li chýši, očekávám výpalné. Při stoupání do sedla jich míjím hned několik s obavami, že lidé v nich budou silnější, než já. Naštestí byly prázdné. Teda až na jednu, před kterou jedna žena přihlížela, jak odrážím hůlkou útok hned tří ovčáckých psů. Docela mazec. Zahnal jsem je jen proto, že jsem rozpoznal, který z nich je ten vůdčí. Když jsem zaútočil na něj, ostatní se stáhli. Mám najednou zvláštní pocit, jakoby se ode dneška všichni ti povětšinou milí lidé proti mně spikli a ty psy na mně jistě poslal ten muž, kterému jsem odmítl zaplatit.

Konečně sedlo. Ty nádherné výhledy dnes nejsou vůbec zadarmo. Klesání suťovištěm se po zhruba po dvou kilometrech mění na horské Pastviny, na kterých jsem nucen obezřetně kličkovat mezi volně se pasoucími býky. Jsou jich tu desítky. Jejich pohledy stupňují můj adrenalin. Velmi dobře si vspomínám na včerejší den. Pak si všímám obrovského psa, který ohlodává kosti zdechlé krávy. Zvedl hlavu, a tak minutu na mě hleděl. Asi přemýšlel, zda-li se nezakousnout do něčeho lepšího. Býkovištěm svižne procházím zhruba hodinu .

A je tu další placení. Dole v údolí je osada Janca. Před ní je plot a v něm branka, přesně na cestě, po které jdu. Není kam utéct. Třeba mi teď k něčemu dobré bude to potvrzení, co mám v kapse od rána. U branky je tak deset lidí. Začíná už pro tento den typický rozhovor: jak se jmenuješ, ze které jsi země, odkud a kam jdeš a zaplať. Mám si koupit boleto za 40 sol. Bráním se se slovy, že už mám málo peněz, a že už jsem dnes platil opravdu moc. Ptám se, jestli tu ještě existují lidé, co nechtějí žádné peníze a mávám tím zmačkaným papírem z rána. Iniciativu teď přebírá nejvyžší z nich a ten papír mi nakonec uznává. Je to vlastně takové mýtné za prošlou trasu o kterém se píše v průvodci. Akorát jsem ho dnes ráno zaplatil někomu jinému. Místní lidé z toho mají malé přilepšení k jejich jinak tvrdému životu v horách. Něco tu zafungovalo. Ty ženy z rána mě nepodvedly.

To pochybné potvrzení je mi ale odebráno, takže nemám v ruce nic pro případnou další branku.

Od této chvíle už nemusím nikoho z místních ani vidět, natož začínat s nimi hovor již zavedenou frází. Nálada pokažena tak, že nechtěně míjím dnešní tábořiště u laguny Mitucocha a po čase zjišťuji, že pokračuju cestou dalšího dne. Jde se mi ale dobře a jsem odhodlaný to dnes dojít přes sedlo Cacananpunta až do Matacanchy, osady, kde se mám sejít s Jirkou. Alespoň ušetřím za tábořiště u Mitucochy.

Počasí mi ale nepřeje. Silně se zatáhlo a začíná pršet, později kroupy a pak sníh. Těsně pod sedlem vedle cesty u malého památníčku s křížem si stavím stan. Večeře je dnes chudší, protože tu není zdroj vody a mám u sebe jen dva litry. Ještě před setměním zalejzám do spacáku.

Asi po půl hodině slyším koně. Zastavují u stanu a někdo cosi mrmlá. Krve by se ve mně nikdo nedořezal a snad dělám, že tu nejsem. Naštěstí v klidu odjíždí a já usínám.

Den 8. 02.05.2013

Sedlo Cacananpunta (4690m) – osada Matacancha (asi 4100m). Vstávám v půl sedmé ráno a vyrážím do sedla v sedm. K snídani je jen čokoláda, není voda. V sedle Cacananpunta jsem za hodinu. Krásné výhledy už beru téměř jako samozřejmost a navíc se tu objevuje telefoní signál. Mohu konečně po šesti dnech poslat domů zprávy, že jsem v pořádku. Za hřebenem signál mizí a nastává krkolomný sestup až k tábořišti Quartelhuain (4170m), kde zas platím 20sol za nějaké to boleto z bločku. Koukal jsem už ze shora ,jak na tom tábořišti vysadilo auto dva muže, kteří tam přijeli po zdejší horské silnici jen kvůli mně, aby mě skasírovali. Dostali nejspíš echo z Jancy. Beru to ale už s nadhledem, jako součást zdejší „kultury“.

Je slunečno a příjemně teplo. Rozhoduji se zde zastavit a usušit věci. Solární nabíječka dobíjí telefon a je středem pozornosti těch dvou peruánců, co mě skasírovali. Moc ji chtějí a smlouvají o ceně. Já ji ale potřebuju a nemíním ji prodat. Jsou zvědaví a všemožně se vyptávají. Jinak ale moc milí lidé...když jsem zaplatil. Odešli a já si ležím na jemné trávě, slunce hřeje, věci se se hezky suší a já píši deník. Zapínám si ještě vysílačku, protože jsem asi kilometr od Matacanchy, místa setkání s Jirkou. Co kdyby. Mohl sem dnes přijet po horské těžařské silnici, která tudy vede z Llamacu, teda, kdyby si pospíšil.

Opalovačka náhle končí, když se ze všech stran na mně valí mraky. Rychle balím a uháním dolů po té silnici . Osada Matacancha mě ovšem překvapuje svou nedostupností a svou velikostí. Leží za silně rozvodněným potokem a sestává jen ze tří chýší. Čekal jsem spíše malou vesničku, ale tohle nestojí za to, brodit potok. Mezitím se pěkně rozpršelo. Níže po cestě nalézím ve svahu nad ní velký otevřený přístřešek. Po přelezení kamenné zdi, která zde v horách plní funkci dokonalého oplocení, se zde trochu zabydluji. Nejsem tu od silnice vidět ale já mám výhled dobrý. Může být tak půl třetí odpoledne. Vařím si jídlo a přemýšlím, k jakému účelu je ten přístřešek určený. Rozhoduju se tu přespat. Chýše vedle je prázdná ale bramborové políčko ve svahu nad ní kypí úrodou. Stojím teď pod střechou a poslouchám si ve sluchátkách tři sestry. Nedá se nic dělat, protože venku pěkně leje. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky. Jak a jestli se vůbec sejdu s Jirkou. Zítra bych už měl chytit jeho signál z vysílačky. Myslím na domov, a jak jsem mamce napsal v Cajatambu, že jsem si najal na cestu gajda, aby se nebála...snad mi odpustí tu lež. Myslím i na to kam chodí krávy, které jsou tu v horách všude, na noc se schovat, nebo když prší. Krávy!!! . Rozhlížim se dalekohledem do údolí a nacházím podobná stavení okolo. No jasně. Ten dobytek sem chodí určitě přečkat noc. Dlouho nikde ani jedna. K večeru se ale po skupinkách začínají trousit dole po silnici. Asi sedm krav nastupuje do svahu, směrem ke mně. Mám okamžitě sbaleno. Kdž mě ale vidí, dlouho váhají a pak mění směr. Paráda, mám dnes spaní. Vybaluji si znovu radši až po setmění. Stále prší. Snad to ten skot dnes venku přežije, říkám si a usínám.

Den 9. 03.05.2013

Čekání na Jirku. Včera pršelo dlouho do noci. Spalo se mi ale dobře. Byl jsem hezky v suchu, ne jak ve stanu. Po snídani balím a jdu po silnici nahoru kolem Matacanchy k tábořišti Quartelhuain, kde mohu zachytit Jirkův signál až přejde sedlo Rondoy Punta. Po poledni vegetím na louce nad silnicí, odkud vidím daleko na ni i na Matacanchu, která je za potokem. Ve tři hodiny jsem mírně nervózní a procházím se po silnici. Vysílačka je stále hluchá. Je to dlouhé. Nevydržím už tu čekat další den. Kolem páté se rozhoduji jít mu naproti. Když ho po cestě nikde nepotkám, měl bych zítra večer dojít do Llamacu, kde by mi třeba přišla na mobil zpráva, kde se zadrhl. Předpokládám, že tam bude signál, když byl i Cajatambu. Pro případ, že by sem přijel po silnici, jsem mu tu na čtyři velké bílé, dobře viditelné kameny napsal černým značkovačem nápis „ Jirko, jsem v Llamacu. Ondra“. Měl jsem nepříjemný pocit, že tam třeba v těch horách čeká na mou pomoc. Do soumraku zbývá jen hodina a půl. Po ujití asi dvou kilometrů směrem k sedlu Rondoy Punta si na hedvábné plošině u zurčícího potůčku stavím stan. Rychle něco k večeři a rychle do spacáku. V ten moment je už tma a opět prší. Dnes usínám s trochu černýma myšlenkama.

Den 10. 04.05.2013

Dnes mě čeká sedlo Rondoy Punta (4750m) a za ním v jiném údolí dvě laguny Solteracocha (4120m) a Jahuacocha (4050m). Tam doufám už potkám Jirku. Nemůžem se minout. Nemohu dospat a vstávám dnes už za svítání. Vyrážím v půl sedmé. Cesta mírně stoupá kolem říčky. Pak se mi ztrácí a jsem nucen jít volným terénem. Mapa mi teď říká, že musím prudce stoupat v serpentinách. Nejsou ale vidět. Všude jsou do půli stehen vysoké, jakési travní keře, porostlé nádhernými květy. Jsou ale strašně mokré a zanechávají na kalhotách mrazivou stopu. Jdu přímo na zteč řečištěm horské bystřiny, kde jich tolik není. Beru to systémem dvacet kroků běh a nejnutnější odpočinek. Jen tak mi nohy tolik neprokluzujou v tak příkrém stoupání. Tímto velice vyčerpávajícím stylem nastoupávám zhruba 300 výškových metrů. Dále už konečně objevuji pěšinu, která mě dovede až do sedla. Cestou se stále ohlížím do propastí pode mnou, jastli Jirka snad někde neleží. Pak se ale uklidňuji, vírou v Jirkovy horolezecké schopnosti. Takový člověk by tady spadnout nikdy nemohl. Prostě se jen zdržel, to je celé.

Nahoře v sedle jsem až v půl dvanácté. Celých pět hodin úmorného stoupání. Je tu mobilní signál, ale od Jirky žádná zpráva. Za sedlem Rondoy se traverzuje 600 m po úbočí k sedlu Sambuya Punta (4740m). Za ním se otevírá úchvatný pohled na Jirishanku a Yerupaju od severovýchodu. Dole v údolí pak téměř září zelenomodrá hladina ledovcové laguny Solteracocha. Sedím tu asi 20 min a hladově prohledávám prostor hlubokého údolí pode mnou. Nikde však živé duše. Jako bych už nyní přestal věřit ve zdárné schledání. Myslím na to, jak hloupý, ne-li absurdní, byl plán, sejít se uprostřed těchto hor. Cestou dolů se mi hlavou stále honí tyto a podobně chmurné myšlenky.

V polovině klesání se pode mnou, asi tak půl kilometru, objeví postava. Zprvu zůstávám chladný, je to asi první člen nějaké skupiny. Za tou postavou však delší dobu už nikdo další nejde. Celých dvacet minut vidím toho člověka, jak stoupá vzhůru a nemohu rozpoznat, kdo to je. Jsem jak na trní a zrychluji krok. Je to on!!! Poznávám ho nejprve podle chůze a stylu kladení trekových holí daleko před sebe. Pak na jeho batohu visí to naše fialové lano, které tak dobře znám. A nakonec ten jeho bezvlasý ksichtík. Ty vole nazdar kámo! Vítám tě v Andách. Ó jaká to radost. Dal si na čas. Vyšel z Llamacu až 02.05. a ještě to natáhl o jeden den. Takže ani dnes by nedošel na původní místo setkání. Udělal mi radost že to lano nesl celé (50m), protože ho chtěl ještě před odjezdem zkrátit na 30m, kvůli snížení hmotnosti. Mluvíme jeden přes druhého. Oba si teď máme tolik co vyprávět. Jirka říká, že v Llamacu signál není a tak se oba rozhodujeme pro variantu, (pro mě zpáteční cesta) jít do sedla Rondoy, odkud pošleme do České kotliny radostné zprávy. Pak sejdeme k oné horské silnici, kde si něco stopnem do Llamacu. Počasí nám ale dnešní plán kazí. Za silného sněžení si na jedné plošině stavíme stan. On to vlastně sníh tak úplně ani není. Je to jakási zmrzlá krupice, kterou musíme ze stěn stanu často sklepávat. Ležíme si hezky ve stanech, které máme oba stejné, vchodama naproti sobě a popíjíme Jirkovu slivovici. Máme teď hromadu času si o všem povyprávět. Venku zuří vánice a my se ve stanech smějeme.

V podvečer se ještě stihlo vyjasnit. Jirka staví malého sněhuláka a já vařím večeři. U toho dál pijeme slivku a smějeme se. Nálada je úžasná. Slavíme dnes setkání v horách Jižní ameriky.

Další den se probouzíme do jasného rána. Stany uvnitř pokryté silnou jinovatkou, a venku ta sněhová krupice, co napadla včera. Je ještě pěkná zima ale slunce za horama už spěchá nás zahřát. Balíme a po snídani nástup na zbytek cesty do sedla Sambuya Punta. Další sedlo, kolik jsem jich už tady přelezl. Jako by to byla každodení rutina. Ty výhledy ale pokaždé stojí za tu dřinu. Jsme tu asi hodinu a sušíme stany a spacáky.

Loučím se se zdejšími velikány Siulou,Yerupajou a Jirishankou. Následuje ještě travers do Rondoy Punta. Od něj pak už jen dolů k horské silnici, kde jsme si stopli mikobus do Llamacu. Cestou do Llamacu ještě míjíme vesnici Pocpa, kde jako jediní cizinci v autě platíme 20 sol. za již známé boleto. Doufám, že už opravdu naposled.

V Llamaku si nacházíme příjemné a levné ubytko v právě rekonstruovaném hostelu a vyrážíme do vesnice hledat hospodu, kde nám podají maso a vychlazený zlatavý mok, na který máme už pořádnou chuť. Když jí konečně najdeme, dosytosti naplníme své primární potřeby. V podvečer si v hostelu domlouváme snídani na další den. Jsme v kuchyni, kde po hliněné podlaze okolo hliněného sporáku vesele pobíhá několik morčat. Při dotazu, co by jsme si zítra dali, paní domácí koukne, jako by nic, na pískající zvířátka. A protože v Peru není morče mazlíček ale národní jídlo, nic nenamítáme.

Zítra nás čeká přejezd do Huarázu, odkud máme v plánu vystoupit na horu bílých Kordilier, Nevado Pisco. O tom ale až někdy příště.