Pěšky, lodí, vlakem: Malajský chaos na vlastní pěst

Malajsie  •  Fotografie (1)  • Foto: Ludwar

Někdy člověk prostě potřebuje zmizet. Ne úplně natrvalo, jen na chvíli. Přestat řešit, kdo co řekl, kolik má co stát a jestli si koupit tmavé nebo světlé kalhoty na léto. Zmizet někam, kde nikoho nezajímá tvůj LinkedIn profil a kde jsou „plány“ jen prázdné slovo. Malajsie mě lákala dlouho. Tropické džungle, čajové plantáže, bílé pláže a hlavně ta nejdůležitější ingredience – chaos. Protože co je lepší než země, kde si nikdy nejsi jistý, jestli tě další dopravní prostředek doveze do cíle, nebo do pekla?

Byla to chvíle spontánního rozhodnutí, a to doslova. Koupil jsem letenku na další ráno, sbalil batoh a s naivní myšlenkou „co by se asi tak mohlo pokazit?“ jsem vyrazil směr jihovýchodní Asie. Netušil jsem, že za pár dní budu mít nohy plné bláta, batoh pokrytý pavučinami a vzpomínky, které budu vyprávět s takovým nadšením, jako by mě to celé vlastně bavilo.

Když jsem poprvé šlápl na malajsijskou půdu, byl jsem připravený na cokoli. Tedy až na to, že můj batoh se ztratil někde mezi Dubajem a Kuala Lumpurem. "Vaše zavazadlo dorazí zítra," řekla mi slečna za přepážkou s tím nejsladším úsměvem. V překladu to znamenalo, že strávím první den v zemi tropického klimatu v dlouhých džínech, bundě a čepici, která mi v tropech nebyla úplně platná.

Záhy mi došlo, že Malajsie, jako muslimská země, si žádá trochu jiný přístup. Nemluvíme jen o dlouhých kalhotách a zakrytých ramenou – i chování má svá pravidla. Kulturní odlišnosti tu mohou turistu snadno zaskočit, pokud neví, co očekávat. Například veřejné projevy náklonnosti nejsou zrovna v kurzu, zatímco respekt k místním tradicím a oblečení je základ. Jestli plánujete navštívit podobné destinace, doporučuji si přečíst článek o kulturních odlišnostech v muslimských zemích – ušetří vám to pár trapasů a zmatených pohledů.

Po první noci v hostelu s tak mizernou klimatizací, že mi na obličej kapala vlhkost z vlastního dechu, jsem se rozhodl dobývat Kuala Lumpur. Petronas Towers byly pěkné, dokud jsem nezjistil, že je fotíš v podřepu, aby ti do záběru vešly. Bylo mi jedno, kolik turistů stojí okolo – klečet uprostřed náměstí a hledat správný úhol je přece nutnost. Vedro bylo vraždné a moje sáčková instantní polévka z letištního kiosku mi přišla víc čínská než cokoli v Malajsii.

Vlakem do Cameron Highlands

Místo, kde se mění všechno – teplota, vlhkost a moje nálady. Cestou v noci jsem sdílel kupé s rodinou, která se rozhodla, že na nočním vlaku je ideální čas péct kuřata. Vonělo to skvěle, dokud si jejich děti nezačaly hrát s kůřecími kostmi jako s prakem. Jeden kus letěl přímo do mého hrudníku a vyvolal hrozný jekot. Místo omluvy mi nabídli kousek kuřete. Milé.

Když jsem ráno vystoupil na stanici, přemýšlel jsem, že bych si možná měl začít pojistit i něco víc než zdraví. Napadlo mě, jestli existuje pojištění na auto pro případ, že vás srazí opilý rikša nebo vám v půjčovně „omylem“ přidělí káru, která pamatuje ještě minulý režim. Alespoň u těch kostí na hrudníku by moje životka mohla něco vyplatit.

Cameron Highlands ale stály za to. Čajové plantáže se rozprostíraly jako zelené moře a příjemný chlad po tědnu dusna byl záchrana. První den jsem se přihlásil na túru. „Jednoduchá stezka,“ říkal průvodce. Překlad? Hodinu jsem šplhal po mokrých kořenech, padal do bláta a přemýšlel, jestli moje pojišťovna pokrývá amputace z pijavic. Když jsem se dostal na vrchol, zjistil jsem, že jsem ztratil mobil. Cestou dolů jsem ho našel. Přimrzlý ke křoví a obalený bahnem.

Lodí na ostrovy Perhentian

Z hor na pláž. Autobus nás vyhodil v noci na molu, kde číhali lodníci. „Taxi boat!“ křičeli. Lodní taxi byla ve skutečnosti pramice, do které se vměstnalo deset backpackerů a několik beden s pivem. Na vlnách jsme lítali tak, že jsem se připravoval na svou námořnickou smrt. Když jsme dorazili na ostrov, dostal jsem místnost, ve které jsem měl společnost: obřího pavouka na zdi. Křičel jsem tak hlasitě, že na mě soused zaklepal s dotazem, jestli nemám nějaké drogy, co by mi pomohly.

Ale Perhentian? Ráj. Čistá voda, šnorchlování mezi žraloky a příběhy od přítele, který příliš šetřil na ubytování. „To je normální, že mám v posteli ještě jednoho nocležníka, ne?“ ptal se při snídani. Byl jsem rád za svého pavouka.

Zpět do civilizace

Na zpáteční cestě do Kuala Lumpuru jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé, moje nohy už nikdy nebudou mít původní barvu, protože bahno z Taman Negara z nich nešlo dolů ani pemzou. Za druhé, Malajsie byla dokonalý chaos. Vlaky, co mají zpoždění, autobusy, co přijdou včas jen tehdy, když je nechcete stihnout, a lodě, kde riskujete ztrátu zavazadel i zubů.

Ale na jednu věc nezapomenu: malajské večeře. Nasi goreng za 20 korun, čaj Tarik před spaním a pocit, že i když se všechno pokazí, malajský smažený banán to vždycky zachrání. Kdybych mohl, vrátil bych se tam znovu. Tentokrát ale s GPS, odvážným červem na pijavice a trochou respektu k lodním taxikářům. Protože, jak jsem zjistil, chaos je občas to nejlepší, co tě na cestách potká.

Cesty, které si neplánuješ do posledního detailu, jsou často ty nejpamátnější. Malajsie mi ukázala, že občas je lepší nechat věci plynout, nechat se překvapit a naučit se smát i ve chvílích, kdy ti všechno padá na hlavu. I když jsem přišel o pár nervů, trochu důstojnosti a polovinu obsahu batohu, získal jsem něco mnohem cennějšího – vzpomínky, které budu tahat z rukávu, kdykoli budu chtít někoho pobavit.