Po naučné stezce okolo Kašavy

Kašava • Fotografie (98) • Foto: Franta

„Jsou dny, kdy svítá o něco dřív...“ zpívá Láďa Štaidl v jedné své staré pěsničce. Dnes - v poslední říjnovou sobotu roku 2015 je tomu spíše naopak. Slunko pravidelně zaspává a leze z bebechu každý den o něco později... Ale to nevadí: protože jsem byl celý týden hodný a vůbec nezlobil manželku, dostalo se mi od Vyšší moci odměny v podobě krásného podzimního dne. Už dlouho si totiž chci projít alespoň část NS Kašava a přitom zkouknout i křížovou cestu, která hned nad dědinou nedávno vznikla. Protože to bude celkem štrapáce, ženu, která by se mohla stát „brzdou provozu“, nechávám prozíravě doma a do ranního busového spoje nastupuji sám. Však moje milá Jana o nic nepřijde – až se vrátím, všechno jí o mé pouti hezky povyprávím... a ona, aby se nenudila, mi zatím může uvařit dobrý oběd!

Když v Kašavě vystupuji z busu, prozkoumám napřed informační panely zdejší NS. On se s těmi naučnými stezkami roztrhl v poslední době snad pytel... ale kašavská je zajímavá nejen tím, že je celý ten velikánský okruh rozdělen na dva díly, ale že se na ní můžete potěšit pohledem jak na památky, tak i na krásnou přírodu. A navíc na ní jsou četná vyhlídková místa a i jakýsi ten „pískovcový kamínek“ se na trase najde.

Teď už ale hurá na cestu, neboť díky té okolní (jen pomalu se zvedající mlze) je dole v dědině zima jak ve zpomaleném dokumentárním ruském filmu!

Boční silnička, lemovaná žlutým turistickým značením a ikonkami NS, spolu se mnou vyšplhá na konec obce. Tady stojí první zastavení nové křížové cesty, pojaté v prostinkém, ale o to působivějším valašském stylu: jednotlivé připomínky poslední pouti Ježíše Krista tvoří totiž jen dřevěný sloup s charakteristickou kuželovou doškovou stříškou, chránící první ze čtrnácti nádherně vyřezaných reliéfů, znázorňujících jeho cestu na popraviště.

Polní cesta se v zatáčce mění na cestu lesní (taková by se líbila i Helence Vondráčkové), ale ještě před tím, než vstoupím do hvozdu, díky roztrhané mlze už je vidět i něco z okolí – hlavně ten dominantně z ní vystupující masív Sýkornice.

Křížová cesta je dlouhá asi 600 metrů a ve své horní polovině prochází smíšeným lesem, ve kterém - (díky tomu, že se Slunce konečně rozhodlo vstát) – září odstíny podzimu hezky naplno! Nádherné místo... Člověk neví, na co koukat spíš - jestli na jednotlivá zastavení křížové cesty anebo na detaily v hlubinách hvozdu, v nichž se to řeže zleva i zprava a právě tam probíhá veká válka barev!

Díky kochání se okolím si u posledního zastavení nad Vinohrádkem nevšimnu odbočky dolů k silnici a pokračuji úžasnou ranní krajinou dál jen po žluté. Když zjistím svůj omyl, vracet se mi už nechce, neboť mne čeká stoupání do „háje zelenýho“ (v tomto případě kopec Háj 509 m), za nímž se nachází rekreační část Podkopné Lhoty. Háj dnes samozřejmě není zelený, ale je vymalován směsí, pečlivě rozmíchanou na jesenní paletě. Musím přiznat, že je tu tak hezky, že mne ztráta značení NS vůbec nemrzí – však se na něj napojím nahoře na Sýkornici a to co jsem neviděl dnes, uvidím přece někdy jindy... Když se totiž zamyslím nad tím, jestli jsem někdy procházel Podkopnou Lhotou za tak krásného podzimního počasí, přijdu na to, že nikoliv. A tohle je třeba konečně napravit!

Z Háje žlutá sestoupí do sedla na výhledovou louku. Vlevo i vpravo ode mne nabídne skvělý rozhled na moře okolních valašských vršků (dnes bohužel díky oparu omezen jen na několik nejbližších mil), přímo přede mnou se za lučinou vypínají soukromé rekreační lhotské objekty. Před tím prvním stojí Lípa, jejíž mohutný kmen by neobjali ani tři alkoholem rozkurážení manící.

A následná procházka po boční silničce, ústící na hlavní komunikaci, je též velmi příjemnou záležitostí: chaty, boudy a chalupy jsou obklopeny dostatkem přírodní zeleně, která si právě navlékla svůj podzimní háv. Jen tak mimochodem - moc jí to v něm sluší.

Pak přecházím hlavní silnici, odkud cesta spadá vpravo v serpentinách do vlastní Podkopné Lhoty (vlevo zase ke Kašavě), míjím objekt penzionu s restaurací a následuje stoupání po silničce k chatové kolonii pod vrchem Kopná. Cesta vede otevřeným bezlesým terénem, je zpříjemněna dalekými rozhledy do KRAJINY, opravdu zde není do toho strmáku důvod spěchat...

Na rozcestí se trhám od žluté značky a zkratkou okolo posledního rekreačního objektu s nádherně zbarveným stromovím vstupuji do lesa. Stále mírným stoupáním vycházím pod chalupami pod vrchem Kopná-balvan (je z něj do okolí hezký rozhled) a dostávám se na vrchol vyhlídkového hřebene. Tady se mi do cesty připlete modré turistické značení. Jakmile cesta vstoupí do lesa, odbočuje dolů do Držkové. Tudy dnes nejdu – ještě před lesem odbočím okolo chat, ukrytých v porostu směrem k Sýkornici a Vrzavým skalám. Část KRAJINY pod skálami dnes „zdobí“ nová rozsáhlá paseka a hlavní masív mrazových srubů s velkým převisem je obsazen jakýmisi čundráky, kteří si tam rozdělali oheň. Naštěstí pás skal pokračuje pod hřebenem dál k západu. A já si ten už nezbytný odpočinek vychutnám na podobném místě, kde se pod skálami ukrývá o něco menší, ale i tak působivý převis.

Nahoře se nachází turistický altán. Díky tomu, že je vrcholový hřeben směrem k jihu díky pasece též částečně odkryt, za odpoledních hodin se odsud může člověk potěšit výhledem na Slušovickou přehradu a Hostýnské a Vizovické vrchy. Prý lze odtud dohlédnout až do Mikulova... Teď dopoledne ale díky slunci, svítícímu vám do očí, spíš někam úplně jinam...

Dál už mne vede zase značení NS Kašava. Na chvilku si od něj ještě odskočím: před samým koncem sýkornického vrcholového hřebene se nad další (tentokrát už notně zarostlou pasekou) nachází tři drobnější skalní výchozy. Jeden je ale skalní věžičkou, ozdobenou voštinami a pseudoškrapy. Horolezci jí říkají Cvrček.

Zpět na chodník mám co dělat, abych se přes to rozbujelé okolní ostružiní vůbec prodral!

Pak už stezka sbíhá několika prudkými serpentinami hezky ostře dolů z kopce. U té poslední zatáčky se jdu podívat kousek vpravo. Dolů k jakési plošině spadá totiž tak prudký svah, že z něj rozhodně musí trčet nějaký ten skalní výchoz. Mé tušení je správné – svah zdobí téměř učebnicová ukázka menšího mrazového srubu! Pod terasou ve svahu kopce se nachází velká, ale plytká kuželovitá jáma, připomínající krasový závrt. Kde by se tady – tak daleko od Macochy, vzal? No, na tom až tak divného nic není – my přece máme u nás Karpatech sem tam také pseudokras!

Chodník s trasou Naučné stezky pokračuje už pohodlně lesem. Přicházím na místo, kde vykulím od úžasu oči. Zvybetonovaného odvodńovacího příkopu u cesty roste kmen habru! Což mi následující minuty chůze naplno zaměstná mozek otázkou: co tu bylo dřív – strom anebo ten beton?

O něco dál míjím jakýsi prasklý místní „ropovod“ , a pak už z hvozdu vycházím na louky a pastviska nad Kašavou. Pasoucí se a přežvykující kravičky naznačí hlavou správný směr k vesnici, zanedlouho míjím vodojem a klesám do zástavby dědiny. Mají tu na kopci nejen mateřskou, ale i velkou hlavní školu, navíc obklopenou hezkou parkovitou úpravou.

Hlavní dominantou Kašavy je ale kostel svaté Kateřiny, který (možná?) zdobí originální hodiny z hradu Lukova a ke kterému směřují mé další kroky. Za chrámem je parčík a pomník Obětem II.světové války. Nechybí na něm ani jména tří amerických letců, jejichž bombardér B17 byl právě nad Kašavou zasažen střelbou z německých stíhaček, spadl k zemi a celá jeho posádka zahynula...

Naproti kostelu stojí další „dominanta“ Kašavy: je jím rozestavěný objekt nějakého penzionu či hotelu, který „zdobí“ centrum obce pod silnicí už od dob, kdy jsem se přestěhoval do Zlína a spolu s Janou začal jezdit do blízkých Hostýnek na první výlety. A to už bude dobrých 15 let!

Procházku středem dědiny končím v daleko sympatičtějším stavení, v cukrárně u Šarmanů, v jejíž půvabném interiéru si můžete hubu dosyta nacpat nejen sladkostmi, ale můžete ji poskytnout i doušek řízného moku. Ale to pivečko, než vám pojede autobus, je lepší si vychutnat na venkovní zahrádce...

Poslední aktualizace: 15.5.2016

Po naučné stezce okolo Kašavy na mapě