Po stopách F.L.Věka (Praha-Dobruška)

Sen z mládí

Když jsem jako náctiletý četl knihy Aloise Jiráska a, na rozdíl od svých vrstevníků, je měl opravdu rád, říkal jsem si, že by bylo romantické zopakovat pěší cestu Františka Ladislava Věka z Prahy do jeho rodné Dobrušky. Vykonával ji vždy jednou za rok při cestě na prázdniny.

Ve svých představách jsem viděl Prahu, za jejímiž hradbami byly už jen tu a tam roztroušené vesničky, úvozové cesty mezi poli...

Jak plynula doba, viděl jsem svůj sen stále vzdálenější. Kde bych teď hledal tolik volného času, který by cesta určitě zabrala? Také představa, že budu desítky kilometrů kráčet mezi hustou pražskou zástavbou, nebyla lákavá. A prašné úvozové cesty? Ty už dávno skončily pod vrstvami asfaltu.

Když jsem si nedávno před svou ženou posteskl, že tento sen se mi už nesplní, naprosto mě odzbrojila bleskovou odpovědí: "Tak si to projeď na kole. To zvládneš za víkend."

A bylo rozhodnuto. Našel jsem ještě jednoho "blázna", aby se šlapalo veseleji, naplánoval se vhodný termín, a začalo se s přípravami.

Na nic nezapomenout, na vše být připraven.

Času na přípravu putování jsme měli spoustu. Udělal jsem podrobný plán cesty, vybral místa na přespání, zjistil spoje. Myslím, že Amundsen se na výpravu k pólu připravoval stejně dlouho.

Na tomto místě bych rád uvedl, že není zrovna jednoduché udělat přesnou rekonstrukci trasy, kterou se na přelomu 18. a 19.století vydávali cestovatelé mezi Prahou a Orlickými horami. Podle historických map a textů, vedla hlavní trasa z Prahy na severovýchod do Brandýsa nad Labem. Druhá trasa vedla na východ přes Úvaly do Českého Brodu a do Sadské, kde se obě větve spojovaly.

Podle indícií z díla Aloise Jiráska jsme naplánovali trasu jižnější. My si ale navíc troufli do Klánovického lesa - Vídrholce, což by si tehdejší cestovatelé, hlavně kvůli místním lapkům, netroufli.

Změn oproti historickým trasám bylo nakonec poměrně hodně. Hlavním důvodem bylo, abychom se vyhnuli hlavním tahům s velkým provozem.

Bylo třeba také trénovat. Nejhorší nebude to ušlapat, ale usedět. A tak jsme jezdili, kde se dalo a kdy se dalo.

Zajímavý vývoj mělo také plánování přenocování. Kvůli nutnosti se na start a z cíle přepravit železnicí, prodloužili jsme si víkend o pátek. Z toho vyplynuly dva noclehy. Z prvotního statečného: "jak toho budeme mít dost, odložíme kolo a přespíme na mezi" jsme se s ohledem na léta, která uplynula od posledního našeho spaní pod širákem, přesunuli k přespání v chatkách v kempu s možností přijatelné osobní očisty a pohodlí postele.

Připraven jsem byl také z pohledu přepravy. Několikrát jsem se úspěšně ztratil na webových stránkách Českých drah, využil volání na jejich informace a byl se

poradit i na přepážce. Protože mám železnici a vše kolem ní rád, nechtěl jsem se zesměšnit nějakým faux pas. Zjistil jsem si i řazení vlaku, aby mě nic nepřekvapilo. Před odjezdem jsem věděl, že jsem připraven. Ó, jak jsem se mýlil!

Na kola, moje horské a kamarádovo trekové, jsme pořídili nosiče připevňované pod sedlo a cvičně jezdili na výlety s batohy připoutanými "gumicuky". Funkce byla ověřena, množství věcí sebou určeno, balení vyzkoušeno.

S blížícím se termínem jsme s obavami sledovali počasí, ale vypadalo to na naprosto ideální stav. Sice se v den odjezdu mělo o téměř 15°C ochladit, ale alespoň se nebudeme tak potit.

Vše vypadalo naprosto skvěle. Až do začátku týdne, ve kterém jsme měli vyrazit. Chytil jsem od svých dětí střevní virózu a pondělí s úterkem jsem prožil v horečkách a blízko toalety. Hlavou se mi honila jediná myšlenka: "Teď to přece nemůžu vzdát!" Přišla středa a já se cítil dobře. Poslední pohroma zažehnána.

Odjezd

Protože byl pátek, a tedy pracovní den, rozhodli jsme se, že se nebudeme snažit dostat do vlaku plného nevrlých cestujících do zaměstnání s našimi nabalenými koly. Do Brna, což je asi 10km, jsme vyrazili po vlastní ose.

Ochlazení dnes opravdu přišlo. V 5:00, kdy jsme vyráželi, teploměr tvrdošíjně setrvával na 9°C.

Vyprázdnili jsme batohy, navlékli na sebe vše, co jsme měli sebou, abychom hned na prvním kopečku, propoceni, část věcí balili zpět.

Měli jsme časovou rezervu, aby nám za žádných okolností neujel vlak z Brna. Ještě že tak. Asi ve dvou třetinách cesty jsem chytil defekt. Rychlá výměna duše, nezdržovat se lepením, a pokračujeme s utkvělou myšlenkou: "Podruhé už, prosím, ne!".

Na brněnském Hlavním nádraží jsem dokoupil skupinové jízdné z Brna do Prahy přes Českou Třebovou. Rezervaci na kola na náš vlak jsem měl koupenou už týden.

Takže už jen odstrojit do vlaku kolo, koupit snídani a rychle na nástupiště.

4.nástupiště, 6.kolej. Protáhneme kola podchodem, zdoláme schodiště, fotografie na památku a už jen čekání na náš vlak.

Když kolem nás procházel průvodčí, nastupující v Brně službu, zastavil se u nás s tím, že jestli jedeme s ním, ať jdeme dozadu, že služební oddíl, je řazen na konci vlaku. Tehdy jsem se ještě podivil, protože podle mých informací o řazení vlaku má být služební oddíl ve druhém vagónu za lokomotivou. Protože vlak nejel, průvodčí začal zjišťovat, kdo má ve svých "papírech" chybu. Někdy v té chvíli mi to došlo. Polil mě pot. Nejprve defekt a teď tohle!

Z Brna do Prahy odjižděly v rozmezí osmi minut dva vlaky. Já měl koupené lístky pro nás do jednoho vlaku a rezervaci pro kola do druhého! Problém je v tom, že jeden vlak jel přes Českou Třebovou a druhý přes Havlíčkův Brod, a to drahám jedno není.

Tehdy jsme, jako pak ještě několikrát, ocenili přátelský a vstřícný přístup "lidí od dráhy". Trvalo to jen chvíli. "Náš" průvodčí přesvědčil milou vlakvedoucí, naše kola se ocitla vmžiku pověšená na úplně jiných hácích než měla být, my seděli v kupé a já pomalu "rozdýchával" svoji nepovedenou "špičkovou" přípravu.

A navíc, byli jsme v Praze ještě o hodinu dříve, než s původně plánovaným vlakem.

Cestou se oteplilo natolik, že kromě dresu šlo všechno znovu do batohů. Tady musím ocenit prostorné a čisté WC pro invalidy, které jsme využili jako převékárnu.

Matička Praha

Kolem půl desáté dopoledne nás rychlík tažený "fotbalovým Messerschmittem" v pořádku dovezl na pražské Hlavní nádraží. Znovu jsme připevnili batohy na nosiče a vyrazili do ulic našeho hlavního města.

No, tak jednoduché to nebylo. Jen dostat se s kolem přes přeplněné podchody a nádražní vestibul bylo napínavé. Další, ne zrovna příjemné, okamžiky si musí prožít každý, kdo se z vestibulu nádraží vydá pěšky přes Vrchlického sady. Nevypadá to tam zrovna přívětivě ani dopoledne. Nechtěl bych tudy procházet v noci.

Také cestu na kole od Hlavního nádraží na Staroměstské náměstí nemohu zrovna doporučit. Velmi silná Doprava, ne zrovna ohleduplní řidiči a "kočičí hlavy"...

Ještě, že to není daleko.

Popisy tras jsem uložil do samostatných dokumentů. Tento článek je o tom, co vše se dá prožít, když se vydáte na kolech na cyklisty ne zrovna projetou cestu.

První úsek je na https://www.turistika.cz/trasy/praha-z-hlavniho-nadrazi-do-hrdlorez-pres-staromestske-namesti.

Staroměstské náměstí nás přivítalo zrovna probíhajícím defilé svatých na orloji. Následovaly fanfáry z Ochozu radniční věže. Co muselo ale určitě "nadchnout" všechny návštěvníky Staroměstského náměstí byl megalomanský Hyundai Fan Park Prague. Tento nevzhledný kolos, který se v průběhu mistrovství Evropy ve fotbale jednou za pár dní zaplnil fanoušky, úspěšně zakrýval turistům z celého světa všechny známé pohledy na oblíbená místa. Ještě, že nemusel obří promítací plátno držet sám Mistr Jan Hus. Blahopřeji tomu, kdo tuhle obludu schválil.

Ani jsme se na Staroměstském náměstí neměli chuť zdržovat. Opatrně jsme se propletli mezi chodci v Celetné ulici, podjeli Prašnou bránu a kolem Masarykova nádraží mířili ke křižovatce "U Bulhara". Už při přípravě trasy jsem věděl, že tudy na kole nepojedu. Rádi jsme využili přechody.

Jaká to byla radost pro cyklisty, když z těchto míst plných spěchu a nervozity najeli na cyklotrasu vedoucí po bývalé Vítkovské spojce. Tato trať ještě nedávno spojovala Hlavní nádraží s nádražím Praha-Libeň. Dobře si ji pamatuji jak ze svých cest vlakem, tak ze záběrů ze Svěrákova filmu Vratné láhve. Trať povlovně stoupala podél Husitské ulice na svazích vrchu Vítkova až k vrcholovému tunelu, kterým klesala do míst nad nynějšími portály Vítkovských tunelů na Novém spojení.

Protože bylo dopoledne pracovního dne, potkali jsem jen pár inline bruslařů, dva nebo tři pejskaře se svými miláčky a jednoho lavičkového spáče. Jinak byla stezka prázdná a my se mohli nerušeně kochat okolím a přitom se vyhýbat psím exkrementům a hlemýžďům. Bohužel letní zahrádky Restaurací a jedné čajovny byly touto dobou zavřené, ale dávali tušit, že takto prázdno tu vždy nebývá.

Za tunelem jsme neodolali a nad tunely si počkali na pár vlaků, které pod námi mířily asi někam ke Kolínu.

Po poklidné jízdě na této krásné cyklostezce (viz. https://www.turistika.cz/trasy/praha-cyklotrasa-po-vitkovske-spojce) nás čekalo trochu dopravního vzrušení na Novovysočanské ulici. Asi prozřetelnost mě vedla k tomu, že jsem si zde v cyklo obchodě koupil novou duši. Za půl druhého kilometru jsem znovu skončil s prázdným kolem :-).

Jestliže Novovysočanská ulice je k cyklistům nepřívětivá, Spojovací ulice je doslova nepřátelská. Naštěstí má široké, prázdné chodníky, a tak jsme až k odbočce ulice Pod Šancemi po nich jeli.

A na ulici Pod Šancemi jsem měl zase to prázdné kolo. Lehce jsem našel kus skla zaříznutý v plášti a syčivý zvuk po jeho odstranění byl jasným důkazem. Že já před tou cestou ten plášť nevyměnil. Přemýšlel jsem o návratu k cyklo obchodu, ale nakonec jsem si řekl, že cestou určitě bude nějaký další. Už jsem ho naštěstí víc nepotřeboval, ale také jsem žádný přímo u cesty už neviděl.

Přifouknul jsem kolo s tím, že jak bude nějaké příhodné místečko, uděláme zastávku a bude se znovu lepit. Nakonec to vydrželo až na konec Mezitraťové ulice k podchodu pod železniční tratí. A to to píchlé kolo vydrželo i prudké vystoupání a dlouhý sjezd přes zahrádkářskou kolonii mezi ulicemi Pod Šancemi a Mezitraťovou.

U podchodu jsem opravil defekt a připravil tak zábavu několika kolemjdoucím, a mohli jsme vyrazit na další cestu.

Další zastavení bylo nedaleko, pod železničními mosty přes Rokytku, nedaleko Hořejšího rybníka. Zastavili jsme se kvůli fotografiím a orientaci, a kde se vzala, tu se vzala, stála u nás čarodějnice. Nebyla sice tak hrozná jako čarodějnice z pohádek, ale rozcuchané dlouhé šedivé vlasy, ne zrovna moderní a čisté šaty a fialové ruce, mluvily jasně. A hned se k nám hnala se slovy: "Byla jsem na borůvkách". Ač oba dospělí, na pohádky nevěříc, zůstali jsme stát jako opaření. Asi to byla ale čarodějnice dobrá, protože se nakonec přiznala, že byla na třešních, a kromě toho, že nás poslala na špatnou cestičku, nám nic špatného neudělala.

Za tu radu, která nás lesem zavedla zbytečně na vysoký kopec a potom nás donutila pěšky téměř slaňovat šotolinovým svahem s oběma rukama křečovitě svírajícíma brzdy na kole, si vysloužila nezapomenutelnou vzpomínku. Navíc nás přivedla na poučku č.1:

"NIKDY NEVĚŘ ČARODĚJNICÍM!"

Když jsme přijeli ke schodům na most nad Průmyslovou ulicí, znovu jsme zaskřípali zubama. Těmto schodům jsme se měli, podle slov oné "dobré ženy" právě tou její cestou vyhnout.

Za mostem nás čekal zvláštní paradox. Čtyřikrát za sebou jsme odbočili Doprava a přitom jsme stále pokračovali vpřed. Kdo tomu nevěří, ať se podívá na druhou část trasy, která je na https://www.turistika.cz/trasy/praha-z-hrdlorez-do-bechovic.

Byl čas oběda a když jsme sjeli ke Kyjskému rybníku, padla nám do oka nenápadná restaurace "U Eriky". Opravdu výborná volba! Vynikající jídlo za slušnou cenu, vkusné keramické misky a talíře a příjemná obsluha, nás přivedly na to vyhlásit poučku č.2:

"DEJ NA PRVNÍ DOJEM."

Po výtečném obědě se nám moc šlapat nechtělo. Naštěstí nás čekala nenáročná část přes několik pražských čtvrtí, které by, zasazené někam mezi pole, mohly být klidně i samostatnými vesničkami.

Kyje jsem znal už z dřívějška, takže mě nepřekvapilo, jak jsou pěkné. Naprosto nadšen jsem ale byl v Dolních Počernicích. Tam to na vás dýchne takovou rodinnou atmosférou. Na "návsi" bylo pár stánků, kolem nich několik nakupujících, otevřené dveře květinářství obklopené květy všeho druhu, maminky s kočárky mířící na popolední procházku do zámeckého parku. Prostě klid a pohoda.

Zapůsobilo to i na nás, a tak jsme se zastavili na lavičce u cyklostezky mezi Dolními Počernicemi a Běchovicemi a chvíli odpočívali sledujíc čilý provoz vlaků uhánějících z Klánovického lesa k Praze nebo naopak.

Přes Vídrholec do Českého Brodu

Když jsem plánoval další část trasy (https://www.turistika.cz/trasy/bechovice-uvaly-cesky-brod), nedokázal jsem z leteckých snímků a map najít vhodnou cestu.

Věděl jsem jediné. Musíme se vyhnout silnici na Kolín. Nakonec to bylo docela jednoduché a trasu, kterou jsem naplánoval, jsem projeli téměř beze změn.

Pěkná byla zvláště část mezi Běchovicemi a Újezdem nad Lesy, kde jsme jeli po pěkné šotolinové cestičce. Zážitkem byla i jízda po červené turistické značce do Klánovic. Když se snažíte nevjet z ůzké cestičky do lesa a najednou kolem vás prosviští Pendolino... zážitek k nezaplacení.

V Klánovicích, když jsme vytlačili kolo po rampě z polo vytopeného podchodu, čekal na nás pohled, který by musel pohnout každým, natož pak cyklistou jedoucím "až" z Prahy. Na schodech stylové nádražní restaurace "U Dašů" stála pohledná servírka vyhlížející své budoucí hosty. Dostala nás!

Po občerstvení ve stínu vzrostlých stromů nás čekal úsek po deštích rozmoklých cestách lesem Vídrholcem. Kromě podjezdu pod železniční tratí nedaleko Úval to ale nebylo tak hrozné. Ale i tam bylo vody a bláta jen po šlapátka, takže vlastně "v pohodě".

Při svých cestách vlakem do Prahy jsem vídával zajímavý kostel bez věže. Ten se nachází v obci se zajímavým názvem - Štolmíř. A touha se na něj podívat zblízka byla důvodem změny trasy na poslední chvíli. Místo, abychom z Úval a Tuklat zamířili do Rostoklat, a přiblížili se tak trase, kterou kdysi F.L.Věk procházel, zamířili jsme z Tuklat do Břežan a Štolmíře.

Mezi Břežany a Štolmířem vede mezi poli pěkná asfaltová cesta. Tedy, po pravdě, ona začíná až nekolik set metrů za Břežany. Jediný důvod, který nás napadl, byla obrana proti polnímu pichu. Z Břežan vypadala cesta jako neupravená polňačka, ale za nenápadným polem (tuším, že s obilím nebo řepou) u ní leželo rozlehlé hrachoviště. Na druhé straně zase foliovníky s rybízem nebo malinami. No, a ze Štolmíře je to přece jen dál, takže se asi opravdu jednalo o jakousi pasivní ochranu úrody.

Do konce cesty naplánované prvního dne nám zbývalo už jen pár kilometrů. Nebýt "zakufrování" přímo v Českém Brodu by to mohlo být i blíž .

Když jsem plánoval ubytování, byla jedním z důležitých parametrů při výběru cena. Byl jsem příjemně překvapen cenou chatky v autocampu Lonská, který se nachází jižně od Českého Brodu, na břehu rybníka Podviňáku.

Když jsme projížděli bránou do campu a paní Lonská osobně nás vítala jako své staré přátele, musel jsem si zopakovat poučku č.2:

"DEJ NA PRVNÍ DOJEM."

Atmosféra v campu byla pro nás neopakovatelná. Možná je to tím, že se častěji ubytováváme v soukromí, v pronajmutých chalupách nebo hotelích, ale tady to bylo o něčem jiném.

Našly by se určitě i negativa. Například chatka, ve které jsme se ubytovali byla asi letos použita poprvé, takže byla trochu cítit zatuchlinou, také sprchy a toalety už zažily i lepší časy. Všude ale bylo čisto jak jen to šlo, všichni se zdravili a bavili spolu jako staří známí. Sousedi z vedlejší chatky, kteří už čtvrt století rok co rok na stejném místě slaví konec školy, a kteří se nám mockrát omlouvali za hlasitou hudbu, kterou jsme pro únavu ani neslyšeli. Nebo rodina, jejíž tři generace se zde sešly na víkend... Nevím, co na mne zapůsobilo víc?

Určitě ale nezapomenu na paní Lonskou, která na nás mávala i ráno po snídani, když jsme nasedli na kola, a mířili zpět k Českému Brodu. A možná i ona vzpomene na dva blázny, kteří u ní přespali.

Den druhý - na východ údolím Cidliny a Bystřice

Odpočati, plni sil, ale trochu i obav z dlouhého dne na kolech, vyrazili jsme zpět do Českého Brodu a dále podél železniční trati z Prahy do Kolína. Nebylo nijak teplo a jelo se příjemně.

V Poříčanech jsme potkali větší skupinu cyklistů, ale naším směrem jsme jeli sami. Do Poříčan jsme šlapali po hlavní silnici, ale za nadjezdem nad dálnicí D11 jsme odbočili a přes les se dostali k železniční trati z Poříčan do Nymburka. Byla sice sobota ráno, ale ani jinak silnice z Třebestovic do Sadské nevypadala nijak frekventovaně. Přesto do Sadské vedla cyklostezka. Prostě, když se chce, tak to jde.

Ze sadské do Poděbrad (https://www.turistika.cz/trasy/cesky-brod-sadska-podebrady) jsme většinou jeli po silnici. Přesto široké krajnice dávají cyklistům pocit jistoty. Ale kde to šlo, silnici jsme samozřejmě opouštěli. Poprvé to bylo v Kostelní Lhotě. Po původní cestě, která vede souběžně s hlavní silnicí a je jakousi dlouhou návsí, jsme přijeli k samoobsluze. Ta nebyla ničím zajímavá, ale musím se o ní zmínit, protože před jejím vchodem spatřilo světlo světa další ponaučení, tentokrát č.3:

"FLAŠKA SE VEJDE VŠUDE."

Už na začátku jsem zmínil, že jsme měli všechny věci na cestu uloženy v batozích a připevněny "gumicuky" k nosičům. Takový "gumicuk" musí být pevně utažen, jinak si dělá zavazadlo na nosiči co chce. Takže i kamarádův "gumicuk" byl napnut na hranici své pružnosti. Přesto se pod něj ještě vešla PET láhev s minerálkou. A pak že fyzikální zákony platí .

V Kostelní Lhotě jsme se ještě stavili u zajímavého kostela a hasičské zbrojnice. Zde musím dodat, že jak já mám slabost pro železnici, tak kamarád, jako dobrovolný hasič, o cokoli, co se týká hasičiny.

Jak jsme se v Kostelní Lhotě stavili u kostela, písek v Pískové Lhotě jsme asi přehlédli a Přední Lhotě jsme se raději úplně vyhnuli. Místní omluví, ale nedalo mi to.:-)

Z Kluku, který je předměstím Poděbrad, vede do Poděbrad opravdu krásná cyklostezka. Bohužel v jednom místě musí cyklista přes přechod, to když se cyklostezka přesouvá z jedné strany silnice na druhou, ale jinak se jí nedá vyčíst vůbec nic, a po kilometrech silnice ze Sadské to byl téměř balzám.

Poděbrady jsou krásné, a určitě jsme jim ukřivdili, když jsme se zde zdrželi opravdu jen krátce, ale před námi byla ještě dlouhá cesta, a tak jsme se jen nechali vyfotit u sochy krále Jiřího z Poděbrad a zamířili dále na východ po silnici č.11 (viz. https://www.turistika.cz/trasy/podebrady-chlumec-nad-cidlinou).

F.L.Věk určitě mířil po staré silnici na Dlouhopolsko a přímo do Chlumce nad Cidlinou, my ale odbočili v osadě Balkán na Vystrkov, Choťánky a Libice nad Cidlinou.

Ikdyž jsme až do Chlumce neopustili silnici, připadali jsme si téměř jako na stezce pro cyklisty. Auta, která nás předjížděla, nebo která jela proti nám, bychom spočítali na prstech našich čtyř ruk. Jeli jsme většinou vedle sebe a užívali si jen velmi, velmi mírně zvlněnou krajinu kolem Cidliny. Vesnice jsou zde navíc jako perly navlečeny na silnici skoro ve stejných rozestupech. To bylo příjemné a cesta rychle ubíhala.

Opolany, Opolánky, Libněves, DObšice se skanzenem Keltského opida, Žehuň, Choťovice, v sobotním, sluncem rozpáleném dopoledni tiché vesničky jakoby bez života, ale přitom milé.

U usedlosti Korce se nachází rozlehlé broskvoňové sady. Celé jsou kryté zvláštní střechou proti krupobití. Z dálky i z blízka je na to zajímavý pohled.

Dalším místem, hned po Dolních Počernicích, které na mne zapůsobilo, byly Žiželice. Alespoň tedy střed města a Komenského ulice se třemi mosty nad třemi Cidlinami- Mlýnskou Cidlinou, slepým ramenem Mlýnské Cidliny a Cidlinou. Bylo patrné, že městečko bylo kdysi asi významnější, ale později jeho význam upadal a tak, kromě centra, nemá vlastně žádné okrajové části.

Ze Žiželic do Chlumce nad Cidlinou jsou na cestě kopečky. Nejsou nijak vysoké ani příkré, ale po pohodové cestě téměř po rovině se jednalo o vyčerpávající výkon. Navíc se opět vrátily tropické teploty, a tak jsme se kromě odpočinku těšili i na stín.

Zastavili jsme u první restaurace, která nám padla v Chlumci do oka. Staročeská pivnice na Palackého ulici byla nejenom restaurací, ale i čalounictvím. Ale podle pravidla č.2... opět dobrá volba. Maso na grilu bylo vynikající a prostředí příjemné až domácké. Můžeme opět doporučit.

Po výborném obědě jsme za Klicperovým náměstím naposled překonali Cidlinu a za zatáčkou i Bystřici (viz. https://www.turistika.cz/trasy/chlumec-nad-cidlinou-hradec-kralove-stribrny-rybnik). Cyklostezka podél silnice skončila hned na začátku Nového Města. Stoupání kolem památníku selských rebélií jsme museli vyšlapat po hlavní silnici. Sobotní provoz ale nebyl nijak silný. Navíc hned za Novým Městem jsme hlavní silnici opustili a pokračovali po staré cestě do Staré Vody.

Zrovna, když jsme míjeli železniční stanici Nové Město, zastavil v ní spěšný vlak do Hradce Králové. To připoutalo naši pozornost k malému nádražíčku. Ale až rusovlasá výpravčí v krátké sukýnce byla tím pravým důvodem, proč jsme se rozhodli kousek cesty vrátit a nádraží si prohlédnout zblízka.

Pod tratí jsme projeli úzkým podjezdem a ve stínu nádražní budovy si chvíli povídali s příjemnou drážní zaměstnankyní.

Při návratu na původní trasu jsme měli co dělat, abychom zabrzdili před úzkým podjezdem. Proti nám zrovna projížděla kolona svatebních aut a každé nám poděkovalo zatroubením. Ještě hodnou chvíli jsme na sebe s kamarádem nemluvili, protože jsme se vůbec neslyšeli.

V Chudeřicích, které následovaly po Staré Vodě, se konala nějaká místní veselice. Bohužel před námi byla ještě dlouhá cesta, takže jsme neměli ani příležitost zjistit, co že se to zde vlastně konalo.

V Káranicích, hned za nádražím, začíná pěkná cyklostezka do Obědovic. Z Obědovic do Kratonoh zase podél silnice č.11 vede stezka pro pěší. Doufám, že pěší odpustí, ale hodí se i pro kola. A žádné chodce jsme stejně nepotkali.

Kratonohy jsou pěkná a upravená vesnice. Ze zámečku Kinských sice nejlépe vypadá brána, ale jinak je zde vše pěkně upravené. Po pár kilometrech nám bylo jasné, kde se kratonožští inspirovali.

Stromořadím podél Bystřice jsme přijeli na silnici z Roudnice do Puchlovic. Stínu jsme si dnes moc neužili, takže jsme byli za stín vysokých topolů opravdu rádi.

Od prvních domů jsme byli Roudnicí naprosto nadšení. Nebyl zde snad jediný dům, který by nebyl upravený, trávníky před domy i veřejné prostranství pečlivě posekáno, Boží muka, pomník padlým, a vlastně všechny drobné památky v obci byly udržované. Naprosto nás ale "odrovnala" opravená hasičská zbrojnice s malou výstavou hasičské techniky, a nedaleko od ní velké prostranství upravené pro hasičské sporty. Za trávník na něm by se nemuselo stydět kdejaké golfové hřiště. Roudnice nás oba nadchla a místní obyvatele obdivujeme a trochu jim i závidíme.

Ve Lhotě pod Libčany jsme se chvíli zchladili ve stínu lip u kaple Nejsvětější Trojice. Další zastávku jsme si udělali na nádraží v Praskačce. Tady byl ale výpravčí a tak jsme pokračovali k Hradci Králové. Bylo cítit, že už se blížíme k velkému městu. Přes Vlčkovice jsme přijeli do Plačic a zastavili u semaforu na křižovatce. To už vypadalo opravdu jako město. Cestou do Kuklen jsme potkali i trolejbusy. My ale jeli podél Vlčkovické ulice po široké cyklostezce. Kromě pár bočních uliček, kterými jsme si zkracovali cestu k Labi, jsme cyklostezky neopustili. Ne nadarmo se říká, že Hradec Králové je město cyklistů. Jelo se krásně, a to také proto, že slunce už tolik nepálilo, a my jeli navíc většinou pod korunami stromů.

Labe jsme přejeli po Pražském mostě a odbočili na ulici Československé armády. Protože jsme měli v plánu si na Velkém náměstí dát něco k pití, vzali jsme kolo na rameno a po schodech v dolní městské hradbě vyfuněli do Soukenické ulice. Příště to raději někudy objedeme. Ty schody byly poslední kapkou. Ale jak nám potom občerstvení šmakovalo... Pravdou je, že lepší domácí ledový čaj jako tady jsem ještě nepil. Moc se nám do sedel nechtělo, ale byl nejvyšší čas. Potřebovali jsme stihnout ubytování.

Přes Malé náměstí, cyklostezkou po nezvalově ulici a přes Malšovský most nad Orlicí jsme mířili kolem stadionu a koupaliště do Malšovic a Malšovy Lhoty. Malšovu Lhotu jsme projeli po jejím jižním okraji a přibližně o půl sedmé jsme přijeli k bráně AUtocampu Stříbrný rybník u stejnojmenné vodní nádrže. Bylo trochu později, než byl termín pro ubytování, správce jsme vytáhli ze sprchy, ale ochotně nás ubytoval a kola nám zamčel do podivně vyhlížející unimobuňky.

Dvoupatrová chatka byla pěkná a poměrně zachovalá. To nám ale v té chvíli bylo jedno. Po rychlé sprše jsme zamířili k nejbližší restauraci v kempu. Tam nás ale zpražili: "K pití cokoli. K jídlu už nic." Naštěstí nám poradili, kde můžeme být úspěšní. A tady někde vzniklo pravidlo č.4:

"V HRADCI KRÁLOVÉ JE VŠECHNO 200 METRŮ DALEKO."

Když nám ochotně popisovali cestu k další restauraci v areálu kempu, bylo to 200m. Kdybychom tam nepochodili, asi 200m dále v Malšově Lhotě je prý další restaurace, kde vaří určitě. Poděkovali jsme a vyrazili s kručícími žaludky za večeří.

Těch prvních 200m bylo asi správně, ale protože jsme opět nepochodili, šli jsme těch dalších 200m a potom ještě dalších 600. Už jsme skoro ztráceli naději. V téhle restauraci ale měli jen tlačenku a utopence, ale poradili nám, že "200 metrů odsud je restaurace, kde určitě vaří". Bylo to 300m, ale to už by se dalo pochopit. Kdyby vám ale někdo v Hradci Králové tvrdil, že je něco 200m daleko, raděj mu nevěřte.

Před usnutím jsem ještě zaregistroval záblesky vzdálené bouřky, výkřik "góóóól", když jsme dali polákům jediný gól na Mistrovství Evropy, a potom už nic.

K Věkům na oběd

Ráno bylo citelně chladněji než včera. Studená fronta sice nepřinesla déšť ale ochlazení ano. Bylo to ale tak na hraně, takže jsme se rozhodli, že se zahřejeme svižnou jízdou. Popoháněla nás i vidina snídaně. Z kempu jsme vyráželi před otevřením kiosků a plánovali nákup jídla cestou. Nedělní chladné ráno v údolí Orlice ale žádnou možnost nákupu nenabízelo. Lesními cestami kolem Svinar a po silnici přes Běleč nad Orlicí jsme dojeli do Krňovic (viz. https://www.turistika.cz/trasy/stribrny-rybnik-opocno). Když jsme přes most přejížděli Orlici, vstávali vodáci do mlžného oparu, který se kolem řeky ještě držel. Připravovali si snídani a nám se při tom pohledu kroutily žaludky hladem.

Naštěstí v Třebechovicích pod Orebem byl otevřený obchod. Snídaně na parkovišti před Penny byla pro nás naprostým požitkem. Určitě lepší než někde v Grandu.

Nedaleko obchodu je Heldovo náměstí a na něm socha Jana Theobalda Helda, doktora medicíny, kterému Alois Jirásek věnoval místo v románu F.L.Věk. Blížíme se k cíli. Bylo to tu cítit obrozením.

Z Třebechovic pod Orebem jsem odjížděli za doprovodu zvonů z kostela sv.Ondřeje. Údolím říčky Dědiny jsme zamířili k Opočnu. Cesta teď vedla z kopce do kopce.

Po polabských rovinách konečně změna. Naše trasa vedla do Polánek nad Dědinou, kde u posledních usedlostí končila asfaltová cesta, a alejí starých i nedávno zasazených dubů jsme zamířili do Ledců. V Polánkách se mi líbilo. Bylo by to ideální místo pro natáčení filmu z poloviny minulého století. Ani by filmaři nemuseli maskovat nějaké novoty.

A pěkné jsou také Očelice. Ve středu obce je opravená stará škola, kde nyní sídlí obecní úřad, nedaleko je úpravná kaplička a nádherně opravený a udržovaný statek. Z kopce nad Očelicemi už jsme zahlédli Opočno. Silnice se ale musela ještě párkrát zhoupnout, než jsme se k němu dostali.

Poslední metry na Kupkovo náměstí jsou do opravdu řádného kopce. Snad poprvé od Prahy jsem použil nejmenší tác. Neodolali jsme, a po ochlazení v kašně na Kupkově náměstí, jsme zajeli až na nádvoří nádherného opočenského zámku. Jedna, dvě fotečky a Vzhůru dolů kolem rybníka Broumaru trochu nahoru a pak už jen dolů a dolů do Dobrušky (viz. https://www.turistika.cz/trasy/opocno-dobruska-opocno).

Mladý František musel cítit ohromnou radost, když se po deseti měsících ve škole v Praze před ním objevilo jeho rodné město. Ale ani naše radost nebyla zanedbatelná. Přece jen jsem si splnil jeden hodně starý sen. Navíc, pro mne to byl opravdový sportovní výkon (opravdové cyklisty prosím o shovívavost).

Od rána bylo zataženo, a tak triumfální vjezd na náměstí F.L.Věka v Dobrušce neměl tu atmosféru rozjásaného letního dne, kterou jsem si představoval. Ale to nevadilo. Postáli jsme u pomníku Františka Vladislava Heka, který byl předlohou románu Alise Jiráska, zastavili se u rodného domku, který se nachází v boční ulici nedaleko náměstí, a vrátili se zpět k domu, ve kterém F.V.Hek měl svůj obchod. Nyní je v něm restaurace, kde jsme se rozhodli poobědvat.

Sedli jsme si pod velké slunečníky, objednali si jídlo a pití a v tom okamžiku spadly jediné kapky deště, které jsme za celou cestu zažili. Během oběda se navíc mraky vytratily a opět vysvitlo slunce a začalo pálit stejnou silou jako v sobotu.

Mimo jiné, jídlo v restauraci U F.L.Věka bylo opravdu výtečné a protože to bylo poslední jídlo na naší cestě, musím konstatovat, že ve všech případech byla naše volba správná.

K domovu

Po rozloučení s F.L.Věkem a Dobruškou jsme zamířili přes Pulice k železniční stanici Opočno pod Orlickými horami, která se nachází v opočenské části Podzámčí.

Zajímavé je, že ikdyž cesta z Opočna do Dobrušky téměř výhradně klesala, cesta z Dobrušky do Opočna přes Pulice také. Mimo malého stoupání za přejezdem přes trať z Opočna do Dobrušky téměř stále.

Trasa nejprve vedla po Pulické ulici, kde jsme mohli využít cyklostezky. V neděli po poledni ale nejelo jediné auto a nebylo to ani třeba. Cestou jsme po levé ruce zahlédli zámek v Opočně a po pravé, trochu dál, i zámek v Novém Městě nad Metují. Ráno přes oblačnost pás Orlických hor těměř splýval s oblohou. Teď byly ale hory vidět krásně a několikrát jsme se cestou zastavili a kochali se pohledem na pohoří, které sice nepatří mezi největší u nás, ale určitě mezi ty nejkrásnější.

Protože jsme na nádraží v Opočně přijeli dříve, než jsme předpokládali, využili jsme toho, a vydali se do Chocně dřívějším vlakem. Sice nás čekal přestup a čekání na zpožděný vlak od Hradce Králové v Kostelci nad Orlicí, ale ušetřili jsme čas na projížďku po choceňských parcích. Nejprve jsme od nádraží projeli zámeckým parkem a potom si udělali kolečko po Pelinách (viz. https://www.turistika.cz/mista/peliny-prirodni-rezervace-chocen).

Jízda vlakem z Chocně do Brna už nepřinesla žádné překvapení. Tady jsem vyřídil rezervaci dobře. Naštěstí. Služební vůz byl totiž úplně plný kol. Tady by asi ani dobrá vůle nepomohla.

Posledních pár kilometrů z brněnského nádraží k domovu jsme jeli už jen jako stroje. Nebylo to ani tak únavou, ale spíše tím, že už jsme se domů těšili. Cesta po stopách F.L.Věka byla pěkná a zajímavá, ale nejlepší na výletech je hned po zážitku samém to, že o něm můžeme někomu vyprávět. A na to jsme se domů právě těšili.

Na počítadle kilometrů jsme naměřili 204km. Pro někoho by to byla kratší vyjížďka, pro nás skoro expedice. Jedno je ale jisté. Nebylo to naposled. Jen teď přemýšlím, kterým románem se mám příště inspirovat.