Podhůřím Chřibů aneb přes Žlutavu do Kvasic

Už dlouho předlouho jsme chtěli podniknout cestu do chřibského podhůří a projít si několik osad, vystavěných na posledních výběžcích tohoto minipohoříčka a z výše hledících dolů na proláklinu s tokem řeky Moravy. Do našeho plánu ale stále zasahovala realizace cest do míst "atraktivnějších," a tož jsme si na konci dubna konečně řekli: "A dost výmluv - jedeme!" Co na tom, Jano, že tam nikde neuvidíme žádný vodopád, zámek či hrad... a ty, Franto, se bez těch tvojích šutrů pro jednou také nezblázníš... vždyť tam určitě cestou potkáme něco zajímavého - všude je přece "něco!" A navíc to bude cesta do míst, kde jsme dosud nikdy nebyli. Vždyť už toto samo o sobě je velmi vzrušující! Ještě že je u nás tolik míst, kde naše boťáry neotiskly do prachu cesty svůj zešmajdaný vzor... I tak na téj naší Moravě pro nás dva stále převládá větší a neznámý prostor (označovaný ve starověku na mapách latinským nápisem Hic sun Leones) nad místy, kde už jsme byli. Nebudu vás napínat - tato cesta byla nakonec velice krásná, ani jsme nečekali, co zde všecko potkáme a uvidíme... no ale o tom všem už následující řádky.

Nevím už, proč jsme si tento výlet nechali zrovna na neděli - možná kvůli počasí, ale néšť! Ráno tedy sedáme na trolejbus do Otrokovic, u pošty přestup na jinou linku a naší konečnou je zastávka před Společenským domem. Ten je jedním z nejvýznamnějších staveb tzv.zlínského funkcionalismu, vznikl podle plánů věhlasného architekta Karfíka a po velmi rozsáhlé rekonstrukci po moravských povodních r. 1997 změnil jméno na Hotel Baťov. Stejnojmennou velmi příjemnou čtvrtí, plnou zeleně, kráčíme za přísného dohledu žlutého turistického značení k lávce přes řeku Moravu. Na druhé straně je velké cvičiště pro pejsky, mezi těmi hafajícími čtyřnožci a jejich páníčky mi na chvilku zmizela manželka. Prý hledala i ona mne a brečela tam před chlapy, že se jí ztratil manžel... no dobře jí tak, už by za ty roky našeho soužití mohla vědět, že když se potkám s panelem s mapou, neodolám a musím se na ni jít podívat. Tahle byla moc hezká, dokonce i s obrázky... a moje milá žena by si občas měla z očí sundat sluneční brýle, možná by pak kolem sebe viděla líp!

Po šťastném znovushledání dáváme vale žluté, která se žene zalesněnou strání ostře nahoru na kopec. Díky tomu, že jsem si prostudoval mapu, tak vím, že stačí pokračovat kousíček po silničce, na které stojíme, za poslední barák... a ona stoupá do toho svahu též, ale chůze po ní je mnohem pohodlnější. Nahoře na hřebeni se napřed znovu setkáváme s tou žlutou tulačkou a pak už vycházíme na žlutavské travnaté hřiště. Na lavičce krátký oddech a svačinka. Po ní už plni zvědavosti nahoru do centra obce. Díky tomu, že se tato větší dědina nachází na hřebeni kopce, máme odsud na okolí i velmi hezké výhledy. Na protilehlém hřebeni vystrkují ze záplavy žluté řepky střechy domků Nové Dědiny - no, když se podaří, možná se i tam dneska doplazíme. Teď už jsme ale zdolali předěl hřebene a okolo dvou hospod klesáme do reprezentačního středu Žlutavy. Pro zajímavý název obce jsem si cestou vydedukoval logické vysvětlení: ves založil dávno v minulosti muž zvaný Žlut a protože pod kopcem teče řeka, jejíž název by se dal z keltštiny přeložit jako Velká řeka - Mor Ava, použila se ta přípona - Žlut-ava... a název dědiny byl na světě! Svažitou náves zdobí budova hasičské zbrojnice a zajímavý kostelík. Na první pohled nese výrazné moderní, chtělo by se říct přímo funkcionalistické rysy - no proč ne, vždyť byla jeho stavba zrealizována r. 1939. Po větších rekonstrukcích a přístavbě sakristie byl kostel znovu slavnostně vysvěcen r.2005. Jeho nejstarší částí je kupodivu zvon "Floriánek," který byl součástí mohutné čtyřhranné zvonice, která v těchto místech stávala ještě před vystavením nového svatostánku.

Vracíme se nahoru k hospodě a pokračujeme po žluté dál dědinou směrem západním. Když přicházíme k prosté bílé kapli, krčící se pod košatou lípou, zaujme nás jakýsi pohádkový rozcestník ze směrovkami, vypálenými z keramiky a rozkošnými nápisy: K babičce a dědovi, neboli ke staříčkom... Na špacírek do lesa... Do Sokola a potom uhasit žízeň... Do nebíčka. O té poslední šipočce, směřující dolů, jsem si myslel, nemaje na očích brýle, že je na ní nápis Pod kytičky... omluvte, prosím, můj trapný omyl - je tam psáno Do peklíčka! Tento rozcestník je dílem místní umělkyně z blízkého stavení. A tato dobrá duše, když viděla naše nadšení, pozvala nás i na prohlídku své podobně vyzdobené zahrádky.

Při naší další pouti je cesta oblemována zvířátky - napravo se na pastvinách pasou koníčci a radostně nás běží k plotu pozdravit, výhledy do kraje a pak přicházíme k prudkému ohybu se stavením velké farmy. Za plotem tu stojí oslice a s radostným hýkáním mi ukazuje svého malého ušatého potomka. No já sice nekdy osel su, ale tata bude stopro negdo úplně jiný - šak já takové ušiska nemám - tož Ádié hlúpá matko a malé bambíno! K našemu překvapení za zatáčkou těch zvířátek nějak přibylo. Okolo dalších pasoucích se koní a oslíků přicházíme ke vchodu do areálu rodinné farmy s výletní restaurací a tady už se s těmi tvorečky snad roztrhl pytel: ovce s malými ovečkami, muflon a kozy s maličkými rozhopsanými kůzlátky. Když se pak dozvíme, že tady chovají i divočáky a lamy, nezbývá než konstatovat, že tady má ZOO Lešná docela slušnou konkurenci! Hospoda je o víkendech celoročně otevřená a při konzumaci černého moku a něčeho na zapití se od obsluhy (majitelky?) dozvídáme, že se tu dá i ubytovat a stále je v platnosti výuka jízdy na koni jak pro začátečníky, tak i pro pokročilé...

No, ale teď už musíme zase dál: za areálem agrofarmy stoupáme mezi pastvinami s dalšími čtvernožci a výhledy do KRAJINY k lesu, před nímž se tyčí vysokánská hromada písku. Čím blíže k ní, tím je větší a větší - no páni, vždyť ono to zblízka vypadá jako opravdická duna, přenesená sem ze Sahary! Radostně se v písku šplhám na její exotický vrchol a kochám se dalekou vyhlídkou do okolní KRAJINY hned do tří světových stran. Strana poslední mi prozradí to, co jsem v skrytu duše tušil - duna se sem prostorem nedostala jen tak sama od sebe, ale je to bohužel "jen" vysýpka z vedlejšího ohromného kamenolomu. A na druhé straně u cesty je u ní bohužel cedule se zákazem vstupu! Nu což, ale stálo to za to... A jaká asi musí být tato ohromná umělá duna překvapením pro poutníky, poživší předtím na ranči alkoholické nápoje a kráčející dál v mlze - tož to bych chtěl vidět!!!

Prašná cesta pokračuje těsně okolo plotu, ohraničující těžební prostor na kvalitní lomový kámen a křemičitý pískovec, a pohledem přes pletivo jsme překvapeni, jak už je ta jáma - v minulosti panský lom, v současnosti strašlivě hlubokoširoká! Za kamenolomem přicházíme na rozcestí, kde si vybíráme zelenou značku, vedoucí přes příjemný listnatý les ku Nové Dědině a tož vpravo vbok! Na dalším rozcestí - U Mrazíka, se nesetkáváme jen s paní značkařkou a projíždějícími jezdkyněmi ze žlutavské farmy, ale končí tu i naše žlutá značka, která nám před lomem zdrhla kdesi napravo do lesa. Pořád po hřebeni skoro po rovině a hlavně pořád rovně víc jak kilometr dál a pak přichází pravotočivá zatáčka a ve stoupání míjíme odpočinkové místo a zvláštní dřevěný kříž s černou soškou Spasitele. Tato unikátní sakrální památka je nejvýznamnější pamětihodností blízké Nové Dědiny, neboť její dřevěný předchůdce zde stával už v roce 1762!

Za hřebenem nás vyruší vyzvánění mobilu: tak se přece jenom těm skalám dneska nevyhnu - kamarád je také na výletě, zrovna stojí s partou pod vrcholem pulčínského Hradiska a potřebuje poradit, jak se dostanou do skalních měst... Pak už se ocitáme nahoře na hřebeni mezi prvními domy Nové Dědiny. Jak název napovídá, skutečně má tento název něco společného s Valašskem - po krvavém potlačení valašských povstání sem nahnal část poražených rebelů spolu s rodinami a dobytkem hrabě Rottál, pán Holešova, Napajedel a Kvasic a nechal jim zde osídliti novou osadu. Ta ale nebyla v historii první - před rokem 1656, kdy se tak do třetice všeho dobrého i zlého stalo, zde v minulosti existovaly dědiny už dvakrát, ale díky nájezdům vždy zanikly. Ale toto výšinné místo se kdysi dávno zalíbilo i lovcům mamutům. Jenže - když ty srstnaté tlustokožce v okolí všechny vylovili a u ohně pak i ten poslední mamutí chobot obrali, nezbylo jim, než jít odtud zase dál...

Obyvatelé nové Nové Dědiny se museli živit zemědělstvím a chovem dobytka, nějaké to řemeslo přišlo na řadu až později. Příliš památek zde procházející turista neuvidí - několik křížů, sošku sv.Floriána, Památník obětem války a pomník "Tatíčka"... Na budově staré školy visí pamětní cedule Janu Wunderovi, který se proslavil i mezinárodně svými pokrokovými metodami v sadařství a chodu včel. Ale o co méně je zde památek, o to více bude procházející turista potěšen krásnými výhledy z hřebene, na němž Nová Dědina stojí, do kraje. Ale ten úplně nejkrásnější a nejúžasnější výhled se nachází až na jeho konci, kde silnička klesá v délce 1 km velikým obloukem k Novému dvoru nad Kvasicemi. Ačkoliv se nacházíme v nadmořské výšce jen něco málo přes 300 metrů, výhledová výseč je fantastická: nalevo poslední výběžky Chřibů se starodávnou Kroměříží, k severu na komíny města Přerova a kulisu Oderských vrchů na obzoru za nimi, vpravo na hřebeny Hostýnských a Vizovických vrchů (od Nového dvora i na část Bílých Karpat) a směrem dolů máme "letecký" pohled na Kvasice a meandr řeky Moravy!

Od poslední zákruty klesáme dolů do městečka velkou jírovcovou a lipovou alejí, mezi jejímiž až 200 let starými kmeny na jejich úpatí sem tam probleskne některý z atributů staré zdevastované barokní křížové cesty z druhé pol.18.století. Pak už procházíme "předměstím" a kolem kaple Matky boží pomocné a kostela Husova sboru spěcháme před ten nejkrásnější kvasický barokní chrám, kde se nachází stanoviště busů. Když se tam konečně dotrmácíme, studium jízdního řádu nám dá pořádnou ránu do palic - ten "náš" busek zrovna před pouhými šesti minutami odjel a další - (je neděle), jede až za tři hodiny! Zdrceni sedáme na lavičku a já najednou vystřelím jak raketa a jdu si ještě jednou pročíst jízdní řád. Pak beru Janu za klepeto a přes zámecký park míříme zkratkou na hlavní slinici, neboť z blízkého Tlumačova nám jede ještě jeden spoj - bohužel už za půl hodiny!! A tož valíme a valíme, a když se ocitneme na hlavní křižovatce v centru Tlumačova, tož tam přicházíme za 5 vteřin dvanáct, neboť bus nám před očima právě projel a já utíkám za roh k zastávce, kupuju lístky a prosím pana řidiče, aby měl chvilečku strpení, neboť manželka je už totálně groggy...