Podkarpatská Rus: Hoverla, Čorna Hora, polonina Krásna

[Praktické informace (doprava, ceny, mapy, ...) a další forky na http://www.prospektor.wz.cz]

Pro naši již třetí výpravu na bývalou Podkarpatskou Rus jsme po předchozích zkušenostech zvolili období, které dávalo největší naději na vhodné počasí - ani vedro, ani zimu. Jak se ukázalo, nemohli jsme vybrat líp. Po celý týden bylo příjemně, svítilo slunce a téměř nefoukal vítr. Štěstí nám přálo ve všech směrech; i veškeré komplikované přesuny dopravními prostředky nám šly nad očekávání hladce. Navíc Ukrajina pro nás konečně zrušila vízovou povinnost, tak nám odpadly zbytečné komplikace a náklady.

Místem činu měl tentokrát být hřeben Čornohory s nejvyšším vrcholem Ukrajiny Hoverlou a nejvýchodnějším bodem bývalého Československa Čornou horou. Dále jsem tajně pomýšlel na to, že kdyby nám vyšel čas, mohli bychom zdolat ještě poloninu Krásnou mezi Usť Čornou a Koločavou, ale o tom jsem raději zatím nemluvil, jen jsem si s sebou vzal ofocené příslušné stránky průvodce (mapu jsem vzít zapomněl).

Nebyli jsme si jisti, jak dlouho budeme v horách, jejichž výška se pohybuje kolem 2000 m. Mohly to být tři dny, ale třeba taky šest - podle toho, jestli půjdeme po bývalé hranici dál za Čornou horu a jestli nás nezdrží nepříznivé počasí. Takže bylo jasné, že nějaké jídlo s sebou mít musíme a batohy nebudou tak lehké jako posledně. V pondělí jsme se sešli v krčmě a naplánovali, kolik toho s sebou vezmeme. Množství jídla z předcházející výpravy jsme vynásobili příslušným koeficientem zohledňujícím dobu pobytu mimo civilizaci a vyšlo nám něco, co vypadalo docela snesitelně.

Pátek - sobota

V pátek po práci se s Jirkou scházíme doma a jako obvykle rozdělujeme společné věci spravedlivě do batohů a snažíme se nebrat nic přebytečného. Přesto mě pohled na displej váhy nemile překvapuje. Asi jsme při výpočtu příliš zaokrouhlovali nahoru. No nic, vybalit, zrevidovat - a ejhle, například flíska váží kolem půl kila a má být přece docela teplo. A takových věcí nacházím ještě několik. Nakonec se i s vodou dostávám těsně pod 17 kg. Žádná sláva, ale to už snad přežiju.

V půl sedmé vyjíždíme, abychom i s nutnými přestávkami stihli v Michalovcích autobus v 0615 h do Užhorodu. K domu kazatele, s nímž máme dojednanou úschovu auta, přijíždíme v půl páté, takže máme ještě čas si trochu zdřímnout. Není však radno být příliš v klidu, autobus jede z vlakového nádraží, které je dost daleko.

U autobusu potkáváme šestičlennou moravskou výpravu, která se chystá na Svidovec. Dozvídáme se od nich, že naše radost z bezvízového přechodu je předčasná, neb je tu náhradní komplikace: přechod ve Vyšném Nemeckém není už pro pěší, takže tudy neprojedou stojící cestující (tj. v praxi cestující bez místenky). Lze buď čekat na volnější autobus, bude-li jaký, nebo se dopravit taxíkem na nejbližší přechod pro pěší (to ale stojí 700 Sk a jak se pak dostat odtud) či dojet autobusem do Vyšného Nemeckého a přes hranici se dostat v nějakém autě. Nabízejí nám, že tu poslední možnost můžeme zkusit s nimi.

Na hranici nám Cikáni nabízejí výměnu čehokoliv za hrivny. Neznaje aktuální kurs hrivny, přistupuji na směnu v kursu 1 Hrn = 5 Kč, což odpovídá hodnotě, která platila dříve. Neuvědomil jsem si, že dolar, a tedy i hrivna, mezitím klesl a správný kurs je teď 1 Hrn = 4 Kč. No, co se dá dělat. Poučení pro příště, 1.) nevěřit Cikánům, 2.) v Užhorodě to jde směnit vždy a dobře.

Vrchní Moravák se mezitím dohodl s dvěma řidiči, tak nastupuju s ním a s Jirkou do dvoudveřové historické audiny a teď nezbývá než zkroucený kolem batohu čekat, až projedeme. Je sobota ráno a v Užhorodu jsou trhy - to je nejnevhodnější doba na přejezd hranice. Fronta je dlouhá a za první hodinu jsme se posunuli sotva o 20 metrů. Další hodinu a čtvrt trvá, než projedeme zbytek slovenského celního prostoru. Tohle čekání má příznivý vliv na sebepoznání - objevil jsem vzdálená zákoutí své trpělivosti, o nichž jsem doposud neměl tušení. Řidič je Ukrajinec, neustále běduje, jak to tu jde pomalu a snaží se s námi konverzovat na téma amerického radaru v Brdech a proč nám tam tedy vadila sovětská vojska apod. Této diskusi se úspěšně vyhýbáme a zabýváme se méně kontroverzními tématy, např. vysokými cenami bytů v Kyjevě ve srovnání s cenami v Praze. Před ukrajinskou celnicí se však náš postup zrychluje, neboť řidič ví, kde má dát bakšiš (jednou to už udělal na slovenské straně, a teď ještě dvakrát). Necháváme za sebou frontu nešťastných Slováků, kolem nichž se bez zájmu potloukají uniformovaní Ukrajinci. Možná je tu potkáme, až pojedeme zpátky (Ukrajince určitě, Slováky pravděpodobně).

Z auta vystupujeme až na avtovokzale a na rozloučenou řidič své úsilí o rychlý průjezd hranic vyčísluje na 300 Sk bakšiše plus 100 Sk odměny pro sebe. Celé to tak dopadlo mnohem líp, než to ráno v Michalovcích vypadalo: jen jsme v pokladně stihli koupit jízdenky, jede nám ve 1210 h autobus přímo do Jasině. Tentokrát to není poválečné vozidlo, nýbrž moderní mikrobus s neméně moderní košíkovou registrační pokladnou. To je proutěný košíček s víčkem, do kterého řidič ukládá peníze, a jelikož pokladna vydává pouze virtuální jízdenky, je jen na něm, kolik z toho vykáže jako výtěžek z této jízdy. Při nástupu v záchvatu poctivosti řidiči připomínám, že je třeba zaplatit za baháž, kterou nám umístil do zavazadlového prostoru, ale on jen mávne rukou.

Po poněkud prospané cestě jsme už v sedm večer v Jasině. Jeden spolucestující nám ukazuje cestu k turbáze Edelvajs, krásné dřevěné budově. Tam naštěstí mají volno a za 10 $ dostáváme klíč od pokoje. Před spaním ještě jdeme do nedalekého kafé, kde ochutnáváme, co se do nás vejde: pivo, víno, pirožky, taranku (sušená ryba).

Neděle

Spali jsme jako mimina do tři čtvrtě na jedenáct. Rychle balíme, batohy necháváme u paní domácí a jdeme se projít po vsi. První zastávkou je mahazín s občerstvením, kde si kupujeme něco k snídani a dáváme malé silné kafe (coby zkušený cestovatel už vím, že je třeba zdůraznit, že to chci bez cukru). Mezitím se zvedla mlha a dělá se krásně. Procházíme po hlavní ulici a všímáme si, že se tato část Ukrajiny téměř nemění; jen tu a tam vyrostly nové budovy v pro nás neuvěřitelných barvách, jinak je vše stejně staré a omšelé jako dřív. Lidé, které míjíme, jsou tmavovlasí a tmavoocí s ostřeji řezanými rysy, než na jaké jsme byli zvyklí - tak tohle jsou huculové, vzpomínám si, že ti , co jsem viděl na 70 let starém obrázku, vypadali také tak. Asi dva kilometry na jih od centra (Jasiňa je obec neuvěřitelně roztahaná v údolích i po svazích) překonáváme Černou Tysu po lanové lávce a přicházíme ke krásnému dřevěnému kostelíku se zvonicí z 18. století. Sedáme si na lavičku s výhledem na Jasiňu a chvíli se mlčky účastníme bohoslužby, jejíž zpěv se k nám nese přes dřevěnou stěnu.

Po návratu na turbázu se už můžeme převléknout do letního a vyrazit. Dopřáváme si poslední pivo a raději pijeme rychle, poněvadž dívky, které chodí kolem jsou příliš přitažlivé, což nám působí starosti, o které tento týden nestojíme.

Ve 1315 h konečně vycházíme. Třebaže mám ofocenou část průvodce, nejdeme po jím nabízené trase, nýbrž po velmi podrobně (včetně souřadnic pro GPS) popsané trase, kterou jsem našel na ukrajinském internetu. Podstatně jsme si tak usnadnili obvykle jednu z navigačně nejobtížnějších částí každé cesty - terén při výstupu a sestupu je obvykle málo přehledný, člověk snadno někde špatně odbočí a pak se prodírá maliním a jinými nepříjemnostmi.

Z malého hřebínku, na který jsme se dostali cestou za nádražím, máme rozlehlou Jasiňu jako na dlani a otevírá pěkný pohled na Horhany. Na opačné straně vykoukl Petros a po pár minutách cesty se poprvé objevuje Hoverla. Paráda, jsem natěšený, jako už dlouho ne! Po chvíli docházíme osamělého ukrajinského turistu ve středních letech s batohem o polovinu větším, než máme my, a dáváme se s ním do řeči. Jde na Petros, takže má kus společné cesty s námi. Mimo jiné se dozvídáme pár užitečných věcí. Např. při vstupu do Karpatského parku nás nejspíš zastaví dva chlápci a budou chtít 5 $. On v takovém případě udiveně odpoví, že už všechno zaplatil, protože ho taky takoví dva už někde dřív obrali. Užitečná rada, ale naštěstí jsme ji nepotřebovali, je po sezóně. Co jsme ale opravdu ocenili, byl tip na lepší cestu na Petros.

Chvíli jdeme spolu, on se ale po čase odděluje a jde na houby. Cesta se zatím dost zvedla a na poloninu Šessa přicházíme po zdolání slušného kopce. To jsme už někde nad 1200 m. Kus nad poloninou se cesta láme malinko dolů a právě v tomto okamžiku jsem si vzpomněl, co nám Ukrajinec radil. Stačí se rozhlédnout, vidíme zeleno-bíle pruhovanou ocelovou tyč (N 48°11.453', E 024°23.501', 1481 m) a u ní opouštíme trasu popsanou v cestopise a dáváme se po snadno přehlédnutelné pěšince pořád nahoru po hraně hřebene. Přicházíme na rozlehlou louku pod předkopcem Petrosu a jelikož slunce už je nízko, rozbíjíme tábor. Dnes tedy budeme nocovat v 1717 m s krásným výhledem na Svidovec s nejvyšší horou Bliznicou. Na malém ohni vaříme pohanku (se špekem to je neobyčejná pochoutka) a sledujeme, jak se krajina v zapadajícím slunci rychle mění. Těšíme se, jak to bude vypadat zítra, až vyjde slunce. Shodujeme se, že tohle je možná nejkrásnější místo, na kterém jsme kdy spali.

Pondělí

Ve stanu bylo v noci teplo, dokonce došlo i na rozepínání spacáku. Jirka vylézá, ale až nádherné fotky, které mi přinesl do stanu, jsou pro mě motivací k nějaké aktivitě. Navíc praví: „Potěším tě, je 7°C - jenom nechápu, že stan je vomrzlej." Je sedm, ale mínus a nám rozehřátým ze stanu to nepřipadá jako zima. Zatímco vaříme a balíme, Svidovec na protější straně údolí vylézá do slunce a všude dole se válí mlha. Nestačíme žasnout. V osm vyrážíme.

Cesta na vrchol Petrosu (2020 m) je úplně v pohodě a nahoře jsme odměněni nádherným kruhovým rozhledem - na západě Svidovec, na severu Horhany, na jihovýchodě celý hřeben Čornohory a na jihu rumunské Hory. Je to paráda, jediné, co nás trochu zneklidňuje, je příšerně prudký a 500 m hluboký sestup - a celkem oprávněně. Je tak vyčerpávající, že se Jirkovi dělá trochu špatně a musí doplnit energii. Z poloninky pod Petrosem vede cesta dlouho po vrstevnici, nejprve lesem a pak přicházíme na poloninu Skopeska, kde stojí luxusní přístřešek na přenocování. Nenáročná cesta pokračuje až do sedla Sidlovyna. Tam je Perníková chaloupka, kde by se mohla uplatnit pohádka o tom, že vstup do parku jsme už platili. Naštěstí je pustá, tak plynule začínáme stoupat k Hoverle.

„Hele, támhle pod vrcholem, co si myslíš, že to je? Třeba auto?" „No, taky mě to napadlo, ale to je přece blbost, ne?" „Když tam dostali auto, tak my to vyběhnem s prstem v nose!" V tom posledním se ale mýlíme, po cestě nahoru, i když je dobrá, se ještě pěkně zadýcháme. Tam, kde se pohodová cesta mění v brutální stoupání (Hoverla přece jen není žádný pahorek), potkáváme Ukrajince, snažící se k životu přimět motor navijáku, od kterého vedou lana směrem k vrcholu a na jejich konci je - auto. „Co to tady děláte?" Snažíme se nahoru dostat auto." Tváříme se dost nechápavě: „Proč?" „Kvůli rekordu. Vy tam lezete pěšky, my zase s autem, takový avtoalpinizm." No, je to dobře střelený, ale nakonec proč ne.

Na vrcholu (2060 m) si vychutnáváme pocit vítězství a díváme se na svou další cestu po hřebeni. Jsme sice na nejvyšší hoře, ale další cesta bude taky pěkně kopcovitá. Jsme rádi, že nám tak přeje počasí, jít tu v mlze nebo dešti by mě pěkně štvalo.

Od vrcholu Hoverly jdeme po bývalé československo-polské hranici, což dokládají hraniční patníky z československé strany datované rokem 1920, z polské 1923. Sestup z Hoverly je víceméně nenáročný, cesta pak vede přes menší vrcholy Breskul a Požiževska a pak přichází špičatý Turkul, na jehož úbočí si poprvé všímáme pozůstatků těžkých bojů během Brusilovovy ofenzívy v roce 1916 v podobě kamenného opevnění palebného postavení.

Z vrcholu Turkulu (1933 m) se otevírá pohled do sedla, kde leží náš dnešní cíl - Nesamovyte ozero. Obvykle tu prý bývá nacpáno, o čemž svědčí hromady odpadků (bohužel i českých!), ale teď tu táboří jen 4 kluci z Česka. Nechceme zůstat pozadu, tak lezeme do jezírka, ale je to maximálně na pár temp a honem zpátky, jinak člověk umrzne. Naše cesta skončila už v 1640 h, takže v klidu stavíme stan, vaříme večeři a jdeme brzo spát.

Úterý

Ráno čekáme, až slunce dojde až k nám, a chvíli necháváme sušit stan, takže při odchodu to už je na kraťasy. Po prvním výstupu do sedla mezi Rebrou (na tu nelezeme, ale mazaně ji obcházíme) a Tomnatkem (ten naštěstí leží mimo trasu) se vpravo dole vynořuje pozoruhodný Ostrý hřbet a jakmile jsme přešli sedlo, otevírá se krásný pohled na svah pod Tomnatkem, kde leží jezírko. Jinak zajímavé výhledy teď už budou spíš po levé straně - z každého sedla je krásný pohled do hlubokého kotle. Od sedla pod Rebrou až k Dzembroně si všímáme dalších mohutných opevnění, neuvěřitelně dlouhých zákopů a chuchvalců ostnatého drátu. Moc se nám nedaří vcítit se do situace vojáků, kteří v takovémhle terénu museli bojovat, zakopávat se a tahat po kopcích děla. Také nás zaujala trvanlivost ostnatého drátu - co je to za ocel, když po 90 letech v drsných podmínkách je stále několik milimetrů silný?

Cesta na Brebeneskul (2035 m) stoupá pohodlně, až v samém závěru se zvedá, ale to už jsme nahoře a vychutnáváme další krásný rozhled. Cesta dál vede přes Munčel, jehož vrchol ale považujeme za zbytečný, tak jej obcházíme pěšinou po úbočí, Dzembru tak snadno obejít nelze a další hora, Dzembroňa, nás zaujala svojí špičatostí a skalnatostí, tak se dobrovolně škrábeme těch pár metrů na vrchol. V sedle pod Dzembroňou dáváme oběd a za jezírkem už cesta začíná stoupat na Čornou horu. Po chvíli se z pěšiny stává široký chodník, který dost nenáročně stoupá na vrchol. Na 2020 m vysokém vrcholu stojí obrovská kamenná budova nedostavěné polské observatoře (člověka napadne, že tu dozajista straší, ještě že tu nemusíme nocovat). Jakému účelu observatoř měla sloužit, jsem se nedopátral. Najdou se zmínky o astronomické, meteorologické i vojenské observatoři. Poslední možnosti bych se ani moc nedivil - s ohledem na tehdejší československo-polské vztahy a polohu observatoře asi 3 m od hranice by to byla povedená provokace, ale tomu zase neodpovídají rozměrná okna na nepřátelskou (tedy československou) stranu. No, třeba se to někdy dozvíme.

Mimochodem, Čorna hora, jak ji označuje mapa generálního štábu, stejně jako prameny na www.karpaty.com.ua, je přímo na místě označena Pip Ivan. Problém je, že hora Pip Ivan leží o kousek dál západním směrem v Rachovských horách. Tak nevím, ale já se raději držím názvu Čorna hora.

Docela tady fouká, tak se záhy zvedáme a jdeme dál po bývalé hranici. Klesání je od počátku velmi prudké, na chvíli cesta dokonce mizí v moři balvanů, kde špatný krok s těžkým batohem může znamenat nepříjemnosti. Trochu níž vstupujeme do lesa a po chvíli se dostáváme na rozcestí, kde se od hranice odděluje neznačená cesta vpravo (N 48°02.209', E 024°36.029', 1616 m). Tady se oddělujeme i my, protože spíš než pokračovat dál po hranici, nás láká přesunout se na poloninu Krásnou.

Chvíli ještě klesáme lesem a pak se otevírá polonina Vertopy s krásným výhledem na horský hřeben od Tomnatku po Čornou horu. Za poloninou a následným hřebínkem, který končí loukou, volíme cestu vlevo a snažíme se sledovat trasu popsanou v průvodci. Možná ji sledujeme dobře, ale cesta po nějaké době končí v nepřehledné a těžko prostupné pasece. Prcháme do lesa, ale tam to je podobné: polomy, klády, maliní. Je to velmi vyčerpávající, takhle těch několik set výškových metrů nikdy neslezeme. Naštěstí následuje další paseka, tentokrát nás však dolů vede cesta vyježděná lesními traktory. Ocitáme se sice u jiného potoka, než jsme chtěli, ale to je jedno. Je to potok Baskul, jenž se kousek dál spojuje s Balzatulem, který po dalších pár kilometrech vtéká do Bíle Tysy. Jsme už velmi opotřebovaní a hledáme místo na spaní, které v hlubokém údolí řeky ne a ne najít. Takhle jsme ušli 8 km, až konečně přicházíme na malinkatou loučku těsně u řeky, kde je ohniště a místo tak na tři stany (jak zjistíme následující den, je to nejspíš jediné místo k táboření v celém dlouhém údolí).

Pohanka k večeři je víc než zasloužená a zanedlouho na rovné pohodlné zemi při svitu měsíce slastně usínáme.

Středa

Noc byla, i takhle u řeky, překvapivě teplá. Stan je úplně mokrý a mokré je i veškeré chrastí a nehoří. Pomůže vařič. Chvíli čekáme, jestli slunce vysuší stan, ale to bychom se dnes nikam nedostali (čeká nás složitý přesun do Usť Čorné), tak ho balíme mokrý. Je nádherné ráno a cestu do Luhů si vysloveně užíváme.

U prvního mahazínu sedí chlapi s vodkou a melounem, tak si tam dáváme pivo a jeden nám nabízí, že nás vezme do Bohdana. Těch 5 $ mu dáme rádi, protože je to dost daleko. V Bohdanu na návsi se dovídáme, že autobus odtud nejede, ale můžeme buď stopovat nebo si tak půl hodiny počkat na maršrutku. Volíme druhou možnost, protože stopovat není co. Asi za čtvrt hodiny přijíždí mikrobus a řidič si za svezení říká neuvěřitelné 2 $. Všech 15 sedadel se plní během prvních pár zastávek a do úzké uličky postupně přibývá dalších deset lidí. Netradiční je způsob placení jízdného. Cestující při nástupu dá řidiči libovolnou bankovku a jde si sednout. Když všichni nastoupí, řidič bere bankovku po bankovce, ptá se, kdo tím platil a kam jede, a posílá dozadu drobné.

V Rachivě si dáváme nějaký ten pirožek s pivem a už za půl hodiny nám jede autobus do Ťačiva. Během cesty autobus na konci nějaké vesnice zastavuje, dovnitř nakukuje chlap v maskáči a ptá se: „Хто є з Чехії?" Nezajímají ho Poláci nebo jiní cizinci, jde po Češích. Nemá cenu zapírat, jsme to my. „Máte pasy?" (Jak bychom se sem bez nich asi dostali?) „Odkud jedete?" „Do Užhorodu?" Po jeho odchodu nás hřál dobrý pocit, že celistvost Ukrajiny je dobře zajištěna pro případ, že by sem nepozorovaně přijeli Češi bez pasů a chtěli anektované území připojit zpět k Česku.

Jelikož víme, že na některých trasách jezdí autobusy єжедневно, celí rozechvělí se v Ťačivě ptáme, jestli dnes ještě něco jede do Usť Čorné. Dobrá zpráva: jede to za dvě hodiny, v 1640 h! Necháváme tedy batohy u paní šéfové na nádraží a následnou procházku po městě doplňujeme obědem v restauraci.

V jakém stavu je silnice podél Teresvy, už známe a stav autobusu tomu přesně odpovídá. Zároveň ale víme, že není čeho se obávat, takovéhle vozidlo spolehlivě dojede kamkoli. Jízdu průměrnou rychlostí 25 km/h si tentokrát opravdu vychutnávám. Jednak se málokdy dostanu do situace, kdy něco jede pomalu a já přitom nikam nepospíchám, a jednak je neustále na co koukat a je to velice zajímavé (jak okolí, tak holky, co sedí před námi); byla by škoda jet tudy rychle. Jediným nedostatkem je výfuk zavedený dovnitř, za ty dvě hodiny jsme trochu přiotrávení. I v tomto stavu mi ale neuniklo, že úseky, kde před třemi lety chyběl asfalt, mají teď nový povrch.

V Usť Čorné si dáváme pivo, doplňujeme vodu a nějaké zásoby a na cestu se vydáváme za počínajícího šera. Já bych si šel klidně lehnout na nedaleké hřiště, ale Jirka nezvykle překypuje energií a rozbíhá se nahoru po cestě (perfektně značené), jež odbočuje z hlavní silnice. Než mi zmizel z dohledu, prohlásil, že klidně půjde potmě až na poloninu (která je o 600 m výš). Naštěstí se záhy umoudřil a čeká na mě na krásném rovném jehličnatém plácku, nejspíš jediném po celé cestě nahoru (N 48°19.080', E 023°56.227', 685 m). Je těsně po setmění, tak rychle uklízíme větve, stavíme stan a konstatujeme, že to místo nemá chybu, dokonce opodál teče prima potok.

Nazítří nás čeká dost zásadní stoupání na poloninu Krásnou, o níž některé prameny praví, že má 25 km na délku, jiné uvádějí 39 km. Také jsme zvědaví, jak vydrží počasí, podle předpovědi se to teď někdy mělo zkazit.

Čtvrtek

Noc byla velmi teplá. Večer sice spadlo pár kapek, ale teď je stan suchý a mraky trochu roztrhané. Během úklidu tábořiště Jirka nachází baculaté hřiby a pár babek, to bude večeře!

Cesta velmi příjemně stoupá v hustých serpentinách, a tak se zhruba po hodině dostáváme o téměř 500 m výš, kde pod hranicí lesa pramení potůček (N 48°18.257', E 023°55.159', 1143 m). Když přicházíme na poloninu, už svítí slunce a je zřejmé, že si dnes zase užijeme nádherných rozhledů. Hned z prvního pahorku je vidět Svidovec, vpředu pak Klimova a kousek stranou Menčul. Plyšové svahy poloniny jsou porostlé kobercem brusinek a borůvek, které už chytily podzimní rezavočervenou barvu.

Stoupání na Klimovu (1492 m) není nijak náročné, přesto ho docela cítíme. A takových bude ještě hodně. Z Klimovy se přehupujeme na následující horu neznámého jména, z jejíhož vrcholu nás čeká prudké a docela hluboké klesání. Na úbočí vedle cesty nacházíme potůček (N 48°19.637', E 023°50.308', 1337 m), tak se tam chvilku povalujeme a pijeme do zásoby. V sedle mezi touto horou a Hropou se nám líbí háj krásně zbarvených buků a také nás uchvacuje nedaleká Strymba, která, jak postupujeme, vypadá pokaždé trochu jinak.

Výstup na Hropu (1495 m) se zprvu nezdál nijak strašný, ale nakonec nabírá na strmosti a dává nám pěkně zabrat. Totéž lze říci o předkopci Sihljanského. Z Hropy vypadal jako snadné sousto, ale jeho 170metrové převýšení je něco, na co se nedá zapomenout. Cesta je tak prudká, že nás batohy málem převáží na záda. Dobytí Sihljanského (1563 m) pak už je celkem v pohodě. Za odměnu jsme se na vrcholu napásli výborných brusinek. Tímto se naše dnešní celkové převýšení přiblížilo 1500 m a dál už nemáme v úmyslu dobývat zbytečných vrcholů.

Další dva pahorky na hřebeni proto obcházíme po pěšince, která jde po jejich úbočí. Přesto se ještě jednou drápeme na vrchol, a to ze zvědavosti. Zdálky tam totiž je vidět něco velkého, co nedokážeme identifikovat. Nakonec tam nacházíme složené roury o průměru 1,4 m. Posledním dokopcem je výstup na rozcestí, odkud my jdeme dolů, a druhá cesta doleva na Topas. Celá cesta až na okraj poloniny je odtud vidět a je jasné, že to bude hodně náročný sestup. Během pár kilometrů se dostáváme o 600 metrů níž a nohy trpí. Nad Koločavou je krásně vidět Piškoňa.

Tam, kde se cesta (teď už zase značená) rozdvojuje dál na konec poloniny a přímo dolů do Koločavy, už odmítáme jít dál. Stejně lepší místo na spaní nenajdeme. Stavíme stan na krásné rovné louce, rozděláváme oheň a připravujeme houby na špeku s čínskými nudlemi. Idylka.

Vítr mezitím zesílil a jen co jsme po setmění zalezli do stanu, zalézá i kulatý měsíc a spouští se déšť. Zase jsme jednou měli kliku. V noci mě neustále budí vítr a mám neodolatelné nutkání kontrolovat, jestli nám nespadne stan, což je samozřejmě nesmysl.

Pátek

Kohout v mobilu zakokrhal v šest, stan je suchý, tak balíme a honem do Koločavy. Nemáme totiž tušení, kdy odtud něco jede, a víme, že cesta do Užhorodu nemusí být jednoduchá. A s ohledem na možné komplikace na hranicích je třeba tam být včas.

Sestup byl rychlý a dole na kraji vsi podnikáme v potoce základní hygienu. Jdeme do 3 km vzdáleného centra a cestou vidíme (bohužel zavřené) muzeum české a maďarské školy. Centrum Koločavy, odkud by něco mělo jet, je tvořeno křižovatkou asfaltové silnice a prašné cesty. Dovídáme se, že autobus do Chustu by měl jet kolem desáté, tak máme čas zajít na kafe. Kupujeme všechny bonbóny, které jsou vystavené, a od prodavačky se dovídáme, že do Chustu nic nepojede, ale v poledne pojede autobus do Mežhorje. Jinak ale že stačí stoupnout si na křižovatku a každou chvíli pojede maršrutka. Po hodině stání se nás zželelo jedné paní, která na tom byla stejně, a vzala nás do auta, které si mezitím dojednala. Stejně jako kdysi, i teď cestou přes Siněvir do Mežhorje potkáváme stáda krav v klidu se potulující po silnici. Něco se ale přece jen změnilo: začínají tu růst pestrobarevné horské hotely. Trochu se bojíme, že už nám nezbývá moc času a bude to tu vypadat jako v Krkonoších.

V Mežhorje nám překvapivě brzo jede autobus a nepochybně i díky nové silnici v druhé polovině cesty jsme v Užhorodu už před třetí hodinou. Raději hned kupujeme lístky do Michalovců, na nádraží měníme ještě pár hriven a jdeme všechno utratit. Nakonec nám zbývá na dvě malá piva.

Zkazilo se počasí a začalo pršet a my máme akorát načase nastoupit do autobusu. Kontrola na ukrajinských hranicích je rychlá, na slovenských nám také neprohlížejí zavazadla, takže jsme zanedlouho v Michalovcích. Řidič je ochotný a místo aby nás vezl až na nádraží, zastavuje nám přesně tam, kde potřebujeme.