Podyjí 0909 část 2.
3.den, 27. 9.2009
Večírek předchozího večera nás příliš neunavil, takže vstávání nečiní příliš velké potíže. Kolegyni Editě není po ránu nějak dobře, tak se rozhodují s Josefem zůstat, případně někam vyjet autem. Zbývající část výpravy má namířeno do cizinu, jak zjistila na internetu spoluzájezdnice Hanka, v Retzu by mělo být vinobraní, takže to je pádný důvod Rakušany navštívit.
První část cesty je podobná jako včerejší jen s rozdílem, že se nevydáme silnicí do Podmolí, ale rovnou od naší základny před pole po terénní cyklotrase. Jediný zádrhel na začátku je v přejetí rozcestníku, vedoucí jezdec na rozcestníku si nevšiml změny směru a pokračoval po asfaltce, která naštěstí po nějakých 50 m končí. Tak to dopadá, když jeden jede a ostatní důvěřují. Naštěstí jsme to bleskově otočili a odbočili na správný směr (za rozcestím Příčky).Zde tedy cesta poměrně prudce klesá do údolí, dolů je to rozhodně lepší, pod sjezdem potkáváme skupinu zahraničních cyklistů, patrně Kanaďanů (podle vlaječky), ptají se nás na cestu, tu jim potvrdíme. Ovšem jejich kola s batohama bych tlačit nechtěl. Sjezd končí u Žlebského rybníčku a ztracené metry znovu nabíráme na dalším úseku, je to naštěstí lesní asfaltka, takže to není velká dřina. Přes rozcestí U Milíře směřujeme k vyhlídce nad Opuštěném meandru Dyje, která je již shodná s včerejší trasou. Díky dobrému vychování se ještě znovu zastavíme na stánku u Šobesu, ovšem jen na skok (tedy skleničku). Zkušeně překonáme lávku širokým „námořnickým" krokem visutou lávku a vystoupáme nad Hnanice. Nyní už neodbočujeme a rovně směřujeme přímo ke hranici. Z obavy, aby nás rakouští vinaři nehonili, něco ozobáme ještě na naší straně (doufám, že nám to Hnaničtí odpustí). U hraničního znaku nějaké foto a míříme do vnitrozemí. Nad vsí Retzbach se nachází místo zv. Heilinger Stein s pozůstatky kostela a kapličkou. V zemi je zasazen kruh balvanů, kolem většího balvanu, který snad sloužil jako obětní oltář v dávných dobách. Čertův, nebo pekelný kámen je místo, kde se údajně stýkají různé negativní podzemní proudy (vodní či magnetické), kostel tu tedy byl aby zaháněl pekelné síly. Nakonec stejně nevydržel. Místo je upravené, s vyhlídkovou plošinou a lavičkami. Na jaře po kamenech kolem obětního kamene pobíhala naše děvčata bosky, dnes tento rituál vynechaly. Zarážející, nebo kontrastní je to, že u vinohradu roste planě chmel, nebo že by chtěl zemědělec rozšířit výrobu?
Další cesta směřuje k Oberretzbachu, cykloznačkou však odbočujeme do vinohradů, které nás dovedou až k Retzu. Za Oberretzbachem přemýšlíme co za konstrukci se nachází mezi poli, zjišťuji, že se jedná o dřevěné makety antických sloupů, které mají připomínat snad i zakladatele zdejších vinic. Cestou zastavujeme u odpočívadla se zajímavě rostlou borovicí, informační tabulka poukazuje na obdobné proudy, co jsou na Čertově kameni. Ty způsobují zvláštní růst stromu (je to taková přerostlá bonsai). Ale to už je skutečně kousek do Retzu. Při dojezdu do centra nám chybí Milan a Majka, kvůli defektu, tak domlouváme další postup. Vstup do města je placený (3,5 eur), ale vždy si poradíme, něco jsme koupili od turistek, kteří po hodině pobytu odcházejí, další koupíme za plné. Ještě jedu naproti „opravářům" a míříme na náměstí. Je to má třetí návštěva Retzu, byli jsme tu poprvé někdy v 90. letech, tehdy vlakem ze Znojma. Vlak se tehdy pěkně coural, přes údolí Dyje ve Znojmě přejížděl po starém mostě, který je dnes nahrazen novým, jak jsme se včera přesvědčili, podruhé jsme se tudy vraceli od Dunajské stezky a dnes tedy vinobraní. Náměstí je plné stánků se vším možným, pod radnicí je pódium, kde se mění různé lidové soubory, z amplionů něco sděluje hlasatel, správná lidová zábava. Dohledáme kolegy, kteří jsou již v areálu, ti nám doporučí zdejší variantu oblíbeného nápoje. Myslím že výraz Sturm není potřeba detailněji překládat, slovo jasně definuje účinky po nemírném požití. Jak zjišťujeme, dá se vystoupit na radniční věž, což učiníme. Vedl jsem výpravu podle mě správně do hlavního vchodu radnice, v první místnosti je restaurace, ve vedlejší výstav nějakého zdejšího krajináře, nechci pomlouvat, řekl bych že je to tradiční malíř. Jediné dveře na věž jsou označeny jako Aufgang (to je východ), ale podle všeho pokračujeme správně. V mezipatrech jsou malé expozice, ale výstup není dlouhý. Z věže je patrné, že Retz není žádné velkoměsto, jsou tu ale 2 kostely a zámek, takže zas tak bezvýznamný není. Případným návštěvníkům bych ještě doporučil zbytky hradeb a bašt kolem historického centra. Po sestupu jsme vylezli asi správně přes turnikety, takže jsme tedy ušetřili 1 euro. Lákalo by nás sice zůstat, z kašen mělo tryskat víno zdarma, ale to bude asi později, vyrážíme tedy dále. Před branami narážíme na skupinu cyklistů z Prahy, kteří jsou naši sousedé v Lukově. Se slevou jim přenecháme naše stále platné lístky (třeba je taky ještě někomu předali). Nad městem se zastavujeme u větrného mlýna, momentálně bez mlýnského kola (já ho viděl s kolem, a jak tvrdí Milan, předloni tam bylo). U mlýna je křížová cesta s kalvárií, odkud máme na město krásný rozhled. Cesta pokračuje okolo vojenského hřbitova pozvolna do nadmořské výšky kolem 410 m. Je to vlastně zkratka hlavní cesty z Retzu do Riegersburgu, na kterou se napojuje u železničního přejezdu u Hofernu. V Niederfaldnitzu z ní odbočujeme na Merkersdorf. Na jaře jsme v Niederfaldnitzu odpočívali na návsi a občerstvovali se v obchůdku, dnes je však neděle a je tedy zavřeno. Naštěstí je trošku opar a není tedy nějak nesnesitelné horko. Jen trošku čekáme na Milana, kterého nějak bolí třísla. Do Merkersdorfu jedu jako první, ale vracím se abych na opozdilce počkal. Za vesnicí nás naštěstí většina výpravy čeká u boží muky zv. Lange Mater, odkud již sjíždíme do Hardeggu. Ač jsem tady taky asi po třetí zase se zastavíme, abychom si hrad na nejmenším rakouským městem nafotili. Je přece jen lepší počasí, než jsme měli na jaře. Tenkrát jsme tu snad i trochu zmokli. Železný most je určen pouze pro pěší, cyklisty a motocykly, ale motorkáři tu většinou nejezdí, takže je to ráj turistů. Měl jsem tu i razítko od pohraničníků, dnes je celnice pustá a poněkud zruinovaná.
Co jsme do Hardeggu sjeli, musíme teď zpátky vystoupat, ale dá se to dobře. Není to sice žádný kopeček, ale vyjel jsem to před časem s plnými brašnami, s prázdným kolem je to snažší. Jen děvčata ve spodní části přehazují na nožní pohon.
Na okraji Čížova jsou ponechány části zátarasů z bývalé železné opony, dnes jsem se při emigraci nefotil. V hospodě U Švestků máme místo a až na tisíce much je tady zase dobře. Na dotaz, jak zacházet s tímto odporným hmyzem nám však paní restauratérka sděluje že nelze, v Národním parku jsou i mouchy chráněné....
Možná že moucha láká zápach z kravína, kolem kterého za Čížovem sjíždíme k rybníčku, odkud nás lesní cesta vyvede k vrchu Břízky, kde již máme základnu v Lukově již na dosah.
Dojezdové pivo (a kávu) si zase dáváme U Všetečků, sledujeme u toho naše volejbalistky s Ázerbájdžánem. Prohrávají nakonec 2:0 na sety a až druhý den se dozvíme, že to celé otočili a nakonec ze skupiny postoupily (to byly asi poslední dobré zprávy, pak prohrály s Itálií a Německem, ještě budou hrát asi dnes nebo zítra - 1.10.09). Ještě musím pochválit dívčí část výpravy, večer jsme zažili hotové lukulské hody (kromě trošky toho pití).
4. den, 28.9.2009
Celou dobu jsem přemýšlel, jak pojedeme zpátky domů, jestli někam na vlak, nakonec jsme se ale domluvili, že kola naložíme a uděláme tedy ještě jednu hromadnou vyjížďku. Tentokrát tedy bez Milana, kterého trápí ta třísla, ale zase s Editou a Pepou.
Směr už máme vymyšlený na Vranov. Stejnou cestou kterou jsme včera dojeli z Čížova vyrážíme vpřed, nejedeme však po signálce jak radil Milan (nebezpečný dojezd), ale pěkně červenou cyklotrasou do kopce Větrník (510 m). Před vrcholem nás občerství strom s hruštičkami a pak už pomalu a stále víc sjíždíme do údolí. Zelená cyklotrasa je nakonec pěkně prudká, tedy je dobré mít pořádné brzdy. V údolí jsme potěšeni krásně vymodřenou oblohou svátečního dopoledne. Na jaře jsme pokračovali po levém břehu Dyje po cykloznačce, po konzultaci s mapu však usuzujeme, že by to šlo po opačném břehu. Přes visutý most tedy vyrážíme po zelené turistické značce. Není to sice asfaltka, ale jde po břehu a nakonec jsme odměněni výhledem na skály Hamerských vrás pod Vranovem přes říční tok.
Na mostě pod Vranovským zámkem je povinná zastávka k focení. Je odtud snad nejznámější pohled na historickou památku. Po zkušenostech z jara nikoho ani nenapadne na hlavní křižovatce odbočit Doprava (Vietnamec marně vyhlíží hosty) a jedeme rovnou do Country Saloonu. Tonda mi na dotaz odpoví že koně, tedy kola můžeme vzít sebou na dvorek. Obsluha slušná porce obrovské, ceny solidní. Skoro jsem nemohli, jak jsme se napráskali.
Původně naplánovaně, ale máme dobrý čas, jsme nakonec vyjeli k přehradě, abychom se na nádrž podívali. Přece jen lesní okolí, visutý most a krásné počasí k tomu nabádají. Na pláž už ale nejedeme, přímo okolo Švýcarské zátoky a stoupání k Lesné. V Horním Břečkově ještě posbíráme ořechy, kterých je plno pod stromem u kostela a pak už jen zastávka U Všetečků, sbalení kol a odjezd. Nevím jestli příští rok, ale myslím že většina z nás si tento kout natolik oblíbila, že v Podyjí nejsme naposled. Ostatně musíme ještě na Bítov a Cornštejn. Samozřejmě, že jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí (v květnu i teď v září), a když je k tomu ještě teď do zrající ovoce, tak ta jižní Morava nemá chybu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Svět
Půjčovna aut