Podzimní Vídeň a Schőnbrunn

Den 26. říjen je u našich jižních sousedů každoročně státním svátkem na počest Dne státnosti Rakouska. A říjnové zájezdy za památkami rakouské metropole se, v tento den, staly vítanou atrakcí českých, moravských i slezských turistů a příznivců historie již nedlouho po listopadu 1989. Nebylo to u všech a vždy jen o těch památkách, ale to sem nepatří.

I já bych se teď ještě rád vrátil do středy 26. října loňského roku, kdy jsme se s Martinou za památkami Vídně – zatím naposledy – vypravili také. Období, na které vzpomínal Ivan P. (který ve Vídni byl, dle vlastních slov, snad po třicáté), kdy zde bylo naprosto všechno zadarmo a ještě chudým Čechům něco přidali na cestu (nemyslím tím pár facek a plivanec na záda), už sice dávno skončilo, ale v rakouské metropoli je vždy kam zajít a je vždy co vidět.

Po nástupu do přibližovadla mě celkem dost zaujala různorodost osazenstva autobusu. Šumperk je město relativně malé, takže mi bylo jasné, že tam budu mít nějaké známé, ale ne všechny bych tam čekal. Výše zmíněný státní úředník je člověk vzdělaný a kulturymilovný, takže tady bylo vše v pořádku. Slavní výtvarní umělci z Bludova taktéž. Bývalý prokurista šumperské nemocnice (s chotí) už mi tak samozřejmý nepřipadal a někdejší skorosoused a spolumajitel, v našem domě kdysi prosperujícího, vinného šenku Václav H. (taktéž s partnerkou) už byl vysloveným překvapením.

První zastávkou naší cesty, když nepočítám tu tradiční záchodovou v Mikulově, byl zámek Schőnbrunn (tedy Krásný pramen nebo studna, nééé Brno). Nedávno jsem tady byl kolmo s kamarádem, ale interiéry tohoto rakouského Versailles mně zůstávaly doposud utajeny. A určitě stály za vidění … byly sice dosti moderní (i když převládá rokoko), ale např. Martinu vysloveně nadchnuly. Trošku mi vadil úplný zákaz fotografování, ale párkrát se mi podařilo ho nedodržet. Vstupné je zde plné, tedy 10,5 eura (kde jsou ty časy státněsvátkového neplacení) a chodí se bez průvodce s takovým tím, dnes moderním, oblíbeným a vůbec ne špatným, kecafonem, samozřejmě naladěným na českou vlnu. Následující krátká procházka v zahradách byla příjemnou povinností, ale všechny růže už byly, i s další květenou, vyorány. A tak jsem alespoň několik náhodně vybraných spolucestujících u té krásné kašny upozornil na významné sousoší kopulujících želviček.

Jinak Schőnbrunn je barokní zámek, který sloužil jako letohrádek rakouských císařů. Původní gigantický projekt Johanna Bernarda Fischera z Erlachu, vytvořený pro Karla VI. nakonec v plném rozsahu realizován nebyl. Až Karlova dcera Marie Terezie nechává "rakouské Versailles" postavit v redukované podobě svým oblíbencem, architektem Nicolou Picassim. I tak má dnes zámek 1440 místností a 200 kuchyní. Od roku 1996 je i se sahradami zařazen do seznamu památek UNESCO.

Času zde bylo ale celkem málo, protože jsme ještě před příjezdem k zámku Schőnbrunn neplánovaně odvezli skupinku lidí, která chtěla jít jen do historické části Vídně (normálně bych asi žádal choť, abychom v ní byly i my, ale když byl zámek i s interiéry, tak jsem program operativně změnil), rovnou do centra, což nás připravilo minimálně o 40 minut času. A ten čas a prostor pak trošku i chyběl...

Původně jsem měl v plánu ihned po příjezdu do Vídně se odpojit od výpravy a navštívit Kunsthistorické muzeum na Náměstí Marie Terezie a poté i kostel sv. Karla Boromejského (Karlskirche) na místním „Karláku“. Vyšla mi pouze první část plánu, a i tam (tedy v KHM) jsme museli program hodně "seškrtat".

V této chvíli se musím ještě okrajově zmínit o našem průvodci. Byl to takový, někdy až moc, upovídaný důchodce (někteří - i mladí - už s ním na různých zájezdech pro důchodce z klubu turistů byli a moc ho chválili), ale byl naprosto v pohodě a kdybych už ve Vídni párkrát nebyl, šel bych klidně na procházku po zajímavostech města s ním. Ale o Karlskirche řekl, že je to Kostel sv. Bartoloměje se dvěma antickými sloupy a chudým, nezajímavým interiérem. My jsme tento klenot barokní architektury, postavený na počátku 18. stol. podle projektu J.B. Fischera von Erlach, tenkrát s kamarádem nenavštívili jen proto, že nás už tlačil čas (a taky tam bylo vlezné 6 euro, což na konci čundru je celkem dost peněz - zvláště při dnešních cenách piva) ... A takovou mystifikaci mu (myslím průvodce) prostě nemohu prominout, že jo!

Vrátím se ale k muzeu. Když jsem byl v tento rakouský sváteční den ve Vídni naposledy, psal se rok 2004 (to je strašný, jak to letí...). Většinu času jsem se tehdy pohyboval v Albertině, kde právě probíhala výstava „Michelangelo a jeho doba“, která byla i za těch 10,5 eura jednoznačnou nutností a povinností. Pak jsem stihl ještě knihovnu s vystavenou stránkou z Dalimilovy kroniky a nahlédnout do Štěpána a muzea globů. Na závěr jsem se nacpal s 50 % slevou na vstupenku do KHM. Davy lidí všude kam se podíváš a s batůžkem mě nepustili do sálů. A protože jsem měl na celý barák přibližně 30 minut a u šatny byla fronta tak na 40, hodil jsem batoh před muzeum nějakým dobrým lidem k pohlídání. V rychlosti jsem tehdy Martině udělal pár fotek v části zaměřené na starý Egypt a pak jsem se vydal do obrazárny hledat obrazy Hieronyma Bosche. Skutečně obrazy, protože jsou zde dva. Slavný pařížský Louvre nebo Národní galerie v Londýně se mohou pyšnit jen jedním kouskem. Po dlouhém hledání jsem ho našel a téměř všichni si potom ťukali na čelo, jestli mi ty dva miniobrázky a těch pár minut v muzeu za ty prachy vůbec stály. Tenkrát ty skoro dvě stovky byly víc než ty současné (dnes už ovšem muzeum stojí 12 euro a ve svátek 9), ale taky už vím, že za to stály. Zpětně bych si za tehdejší nenávštěvu asi dost nadával. Ale to až později...

Vídeňské Uměleckohistorické muzeum (Kunsthistorisches Museum) patří mezi nejvýznamnější muzea umění v Evropě. Podnět k jeho vybudování dal císař František Josef I. ve 2. polovině 19. století. Budovy Uměleckohistorického musea s protilehlým Přírodovědným muzeem měly vytvářet jednotný komplex v rámci rozšířeného paláce Hofburg. Stavba proběhla v letech 1872-1891 a obě budovy byly vystavěny v neorenesančním stylu italského typu.

Budova KHM má obdélníkový půdorys a její interiér je velmi dekorativní, vykládán mramorem, zdoben štukami, zlatem a dekorativní výmalbou. Ve zvýšeném přízemí budovy se nacházejí sbírky Egypta a Blízkého východu se sbírkami Řecké a římské kultury. Doplňují je Sbírka soch a dekorativního umění, Sbírka mincí a Knihovna. V patře se pak nalézají prostory Obrazové galerie, jejíž základ tvoří sbírky Habsburků, Rudolfa II. a arcivévody Leopolda I. Viléma.

Ve výstavních prostorech tohoto muzea jsem se také přesvědčil, že naše národy v monarchii žily vedle sebe zřejmě dost dlouho na to, aby si byly i velmi podobné. Konkrétně jsem se ubezpečil, že se někteří Rakušané projevují v mnohém coby stejní „hlupáci“, jako mnozí Češi a Moravané, Slezany nevyjímaje. Jenom s těmi u nás se člověk vidí tak nějak častěji a i ten život nám k...í víc (je to sice nestátnické a neprozíravé, ale vosy v mém bytě mě vadí podstatně víc, než jedovatá žoužel na Novém Zélandě). Když jsem se totiž, z pochopitelných důvodů a jako vždy a všude, nechal vyfotit u busty Marka Aurelia dorazila k nám nějaká Rakušanka (+/- našeho věku) a požádala mě, abych ji tam taky vyfotil. Když jsem se jí zeptal, kde to má být, podívala se na popisku u Markovy busty, pokývala hlavou a řekla s milým, byť nebystrým, úsměvem: "Kaiser?! Ja, gut." Bylo mi z toho tak nějak neveselo.

Ve spodní části muzea se totiž může fotit vše, libovolně, ale pouze bez použití blesku. Kupodivu zde vypnutí blesku přísně požadovali i po lidech, kteří mají trošku tmavší kůži než my, původní Evropané (tuto větu vysvětlím později). Hojně jsem toho využíval, ale ten blesk (nebo stativ) občas chyběl, takže byla u snímků následně také vyšší "košovitost".

Zahájili jsme tedy v egyptské části, kterou jsem již před těmi 7 roky částečně proběhl. Sbírka zabírá několik sálů a přilehlých kabinetů, zajímavostí jsou např. různé mumie zvířat, včetně krokodýlů. Určitě se zde dá dlouho procházet a předčítat si i jednotlivé popisky, ale až tak moc jsme to nestíhali. Jednak se mi nechtělo si pořád nasazovat brýle a jednak těm cizím jazykům zase tolik nehovím. Ale něco jsme snad pochopili. Pak už jsme se přesunuli do antiky, kde jednoznačně převládají římské kopie řeckých originálů. Nejvíc mě upoutal asi sarkofág amazonek a socha Baccha.

Po projití zbytku spodní části jsme vystoupali okázalým schodištěm do patra, kde se nachází obrazová galerie. V celé obrazárně, bohužel, platí přísný zákaz fotografování. A davy kustodů i jakési ochranky (výzbrojí i postavami by se chlapci uživili i na fotbalových a hokejových stadionech) to okem přísným pozorují. Ovšem jen do té doby, než do místnosti vstoupí občané jiné mentality či náboženství. V této chvíli musím poznámkově vzpomenout na kamaráda, který v rámci plnění pracovních povinností tráví většinu roku mimo evropský kontinent. Ten vidí v tolerování islamizace světa největší problém dnešní doby, který neskrývaně kritizuje. A ten rasismus naopak jsem viděl i zde. Do místnosti totiž vstoupila jakási arabská rodina s kočárkem a asi 7-8 dětmi. Muž se rozvalil pohodlně na odpočívadle a jal se obrazy natáčet na videokameru. Obě ženy fotily všechny obrazy, samozřejmě za použití blesku, a jejich roztomilé dětičky mezitím do obrazů píchaly svými snědými prstíčky. Všichni kustodi i členové ochranky však z místnosti raději ve vteřině utekli. Zřejmě měli podezření, že jakýsi domorodý muž o dvě místnosti dál uvažuje o tom, že by si jednoho toho Rembrandta přece jenom vyfotil a šli ho zastřelit. Pak už by snad mohla platit jen možnost, že se obávali postihu za xenofobní nenávist vůči jinému etniku, která by se projevila požadováním dodržení stejných pravidel pro všechny … ach jo. Opět mi bylo neveselo a tak jsem si za trest jednoho Dürera rovněž vyfotil.

Popsaná událost mě celkem dost otrávila. A aby toho nebylo málo, neviděl jsem ani toho Bosche. Hned po příchodu do obrazárny jsem se po paměti řítil do míst, kde se měly oba obrazy nacházet. Nenacházely. Vzpomněl jsem si, jak složitě jsem je hledal minule, a tak jsem se šel podívat raději na plánek. Milovaný Hieronymus zde nebyl vůbec uveden. Zamáčkl jsem slzu (přece jenom jsem doufal, že si obrazy v klidu - a přisvětleně - vyfotím, protože jsou stranou od nejnavštěvovanějších sálů) a šel hledat kustoda. Dotaz jsem v němčině sestavil skvěle (a rychle), jenom jsem měl strach, abych porozuměl odpovědi. Pochopil jsem však ihned - ten restaurátor je takové mezinárodní esperanto - poděkoval za informaci a šel zklamaně v řiť. Tedy ne docela, nejprve jsme si prohlédli Brueghela (včetně mé oblíbené Stavby babylonské věže), oba Cranachy (i s tradičním Adamem s Evou) a Dürera (tedy mé další oblíbence), poté i výstavu Alegorie zimy (ne, že by byla tak atraktivní, ale jediná nebyla součástí stálé expozice) a na závěr i Rembrandta a trošku toho baroka.

A pak už nám pomalu ohlásili, že se zanedlouho zavírá muzeum a že nám pojede autobus (to teda nehlásili, ale ta doba se prostě tak nějak kryla). Takže ještě rychle pár fotek lvů na schodišti a celé vstupní části vůbec (fotil jsem celkem liknavě, vedle snímající Ivan připomínal v těch chvílích spíše stroboskop), skok na záchod (když už jsou v ceně vstupenky, že), cigárko a odjezd. A v hlavě už jsem měl program na několik návštěv dalších ...

Více fotografií na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Podzimni_Viden_a_Schonbrunn_10_2011