Podzimní východní Kanada 1. díl přílet, půjčení vozu, dopravní předpisy
Zatímco evropské destinace obvykle plánuji tak týden předem, pro Kanadu je potřeba začít zhruba čtvrt roku před plánovaným odjezdem (pokud tedy nejste majiteli zlatých kreditních karet). V tomto čase se totiž vyplatí začít hledat vhodnou letenku. Můj plán byl navštívit východní část Kanady a k tomu nejvhodnější a nejfrekventovanější jsou letiště Montréal a Toronto. Strávil jsem pár hodin nad letenkovými servery, a nakonec mě nejvíce oslovil Google Flights protože lze se orientovat podle oblastí a vybrat si třeba levnější let na ten samý termín, jen z jiného města. Musím říct, že jsem měl asi víc štěstí než rozumu, sehnal jsem letenky z Prahy do Montrealu přes Londýn, s národním britským dopravcem za cenu 374 €. Sice při zpáteční cestě rozdělilo let 11,5 hodiny čekání v Londýně, ale jelikož už jsem něco procestoval, vím, jak s tímto časem naložit, výlet do britské metropole stojí vždy za to.
Druhý takový termín je zhruba měsíc před odletem a to zařízení pronájmu auta. Co se týče totiž hromadné dopravy v Kanadě, je obvykle dražší než ta individuální, a navíc velmi omezená. Mezi velkými městy se dá najít spojení několikrát denně (např Montreal – Toronto) na delší vzdálenosti už vlaky a autobusy jezdí třeba jen některé dny v týdnu. A na ty nejdelší se pak vyplatí letadlo. Jen pro porovnání trasa Ottawa – Montreal letiště Dorval vyjde dvě osoby vlakem na 160 CAD, autobus 80 CAD, a náklady na auto včetně pojištění a denního půjčovného vyjdou asi na 40CAD.
Půjčovnen je v kanadských městech velké množství, na letištích jsou samozřejmostí, já jsem si na doporučení rezervoval auto u Routescarrentals v Ottavě. Půjčovné na 10 dní vyšlo na 270 CAD (jednalo se u vůz Kia Forte označován jako střední třída). Pro zajímavost jsem se díval asi 3 dny před odletem a ceny byly skoro 2 násobné. Menší problém byl u vyplnění telefonního čísla, nakonec mi support z půjčovny na můj dotaz napsal, že číslo mám uvést bez evropské volačky.
Do Kanady taky nemůžete vstoupit jen tak bez ničeho, víza se sice už pro turistické cesty nevydávají, ale musíte se elektronicky zaevidovat do systému ETA, což stojí asi 7 CAD, zpravidla do několika dní dostanete číslo elektronického víza. Nemusíte ale nic mít s sebou, úředníci v Kanadě si zjistí vaše povolení jen podle čísla vašeho cestovního pasu. Dobré je taky pro jistotu mít ETU vybavenou ještě před nákupem letenek.
Další důležitá věc je pojištění pro případ nehody tzv. CDW, přímo na místě v Kanadě vyjde zhruba na 40 CAD na den, já jsem ještě zkoušel přes evropské weby něco najít a povedlo se mi uzavřít pojistku přes icarhireinsurance.com, přesně na 10 dní, která vyšla na 86 €. A poslední věc, ještě pojištění pro případ léčebných výloh, tady se vyplatí nešetřit a připlatit si i třeba za ztrátu zavazadel a nebo zodpovědnost za škodu.
Vybavem těmito dokumenty jsem stanul jedno zářijové pondělí na pražském ruzyňském letišti. Samotné odbavení a let do Londýna popisovat nebudu, snad je to, že i British Airways přistoupily k „hladoletovým“ společnostem a na lety pod 5 hodin neposkytují žádné občerstvení a tak i plechovka coly na palubě vyjde na 1,80 GPB.
Letiště Heathrow je vlatstně takové město ve městě. Tvoří ho celkem 5 terminálů a to ještě něteré mají třeba 3 budovy s nástupními rameny a jezdí mezi nimi speciální metro. Z terminálu 3 na terminál 5 jsme se bezplatně přepravili shuttle busem. Po osobní kontrole, pak už jsme jen čekali na náš odlet, majíc výhled na obchůdek (jak jinak, jsme v Londýně) se suvenýry Harryho Pottera.
Další let do Kanady byl zajímavější, jednak už jsme dostali i občerstvení a hlavně pití bylo v ceně letenky, včetně lahviček vína na „uvítanou“ a hlavně Boeing 787 je už vybaven palubní zábavní technikou, což jsem jakožto milovník cestování hojně využil, neboť šlo sledovat náš let „on-line“ tedy kde se přesně nacházíme, jak rychle letíme a kolik kilometrů ještě zbývá do cíle. Po přeletu na Irskem a Antlantickým oceánem jsme nad území Kanandy vstoupily nad Labradorem a dále nad částí USA (Vermont) jsme od jihu dosáhli cíle – letiště Dorval v Montrealu.
Letoun ovšem nepřiroloval k „rukávu“ kterým se vchází rovnou do příletové haly, nýbrž na nás čekal takový speciální autobus, jehož kabina byla vynesena speciální hydraulickou rukou až ke dveřím letadla, po nástupu s námi kabina klesla na úroveň komunikace a odjeli jsme normálně k dalšímu odbavení
Při příletu do Kanady čekejte „vstupní pohovor“. Už letadle dostanete kartičku, kterou musíte vyplnit, krom základních údajů jako jméno, bydliště, narození, je zde řada otázek hlavně na práci s čerstvými potravinami a taky na to jestli nějaké nevezete s sebou. Náš úředník se na přepážce zajímal o to, kde budeme bydlet (stačilo říct město), kolik máme peněz v hotovosti a na katrách (stačilo opět sdělit ústně) a co vezeme (alkohol, cigarety) což zapsal do našich kartiček. Pak se ještě opět ptal na čerstvé potraviny, po negativních odpovědích nás propustil. Vyzvedli jsme si zavazadla a pak ještě odevzdali kartičky u celní kontroly. Celníci se jen podívali na vyplněné údaje a propustili nás ven.
Tady trochu přeskočím, protože převoz do Ottawy a první noc probíhala v rámci privátní části naší cesty a přesunu se na druhý den do půjčovny aut do Ottawy. Půjčovna Routes se nachází na ulici Leitrim Road a je to cca 4 km od mezinárodního letiště v Ottawě. Důležité doklady, které jsou pro půjčení potřeba hlavně mezinárodní platební karta, ze které byla zablokována částka 500 CAD jako záloha, dále národní a mezinárodní řidičský průkaz (český v Kanadě oficiálně platí, ale není 100% že to budou vědět všichni policisté hlavně na odlehlejších místech). Trochu jsem se obával, jestli mi bude platit pojistění, protože potvrzením byla pouze jedna stránka bez nějakých podrobností, ale paní v půjčovně stačilo opsat si tzv Policy Number a více nepožadovala.
Pak jsme šli na prohlídku auta, ve smlouvě bylo Full to full, tedy plná nádrž při odjezdu a vrácení s plnou nádrží. Nechal jsem si do protokolu zapsat, že u každých dveří byl na laku takový čtvereček, jak po nějakém lepidle a na zadním nárazníku taky nějaká stopa po jakési lepící pásce. Jinak jsem byl spokojen, Kia Forte najeto necelých 20.000 km, spotřeba (jak se později ukázalo) 5,5l/100 km. Dostal jsem protokol o předání a vyrazili jsme.
V kostce se tu zmíním o odlišnostech v dopravních předpisech ve zdejší zemi, dva asi nejhorší prohřešky co můžete udělat je za prvé alkohol (to ale asi všude) a pak pozor na žluté autobusy (School Busy), při zastavení na zastávce spustí výstražná červená světla (jako na železničních přejezdech) a je zakázáno z obou stran kolem autobusu projet (riskujete tím řidičák). Rychlost je oficiálně dálnice 100 km/h, mimo obec 80 km/h a v obci 50 km/h, ovšem Kanaďané jezdí reálně asi o 10 km/h rychleji (n dálniích o 15km/h) a pak na řadě silnic je povolena rychlost vyšší například dálnice v provicii New Brunswick 110km/h, řada hlavních silnic tam má povoleno 100km/h. Při vjezdu do provincie Ontario je na tabulích rozepsáno jakou pokutu můžete očekávat při překročení rychlosti (o 20 km/ je to 92 CAD, o 30 km/ už 220 CAD atd). V mnohých provinciích je povoleno na červenou odbočovat vpravo, ovšem ne tak v Québecu. Většina semaforů má ale při tomto zákazu doplňující tabulku, která na zákaz upozorňuje. Některé semafory jsou svislé, a na volné odbočení vlevo upozorňuje zelené světlo se šipkou, některé jsou podélné se dvěma červenými světly, na volno při odbočování upozorňuje blikající zelená. Při nefunkčnosti semaforů potom blikají obě červená světla.
Nebuďte překvapeni, když najednou narazíte na značku STOP a to třeba i na hlavní silnici ve městě. V řadě případů je stopka ze všech směrů a auta se rozjíždí podle pořadí příjezdu na křižovatku. Upozorňuje na to doplňující tabulka „All way“ pod stopkou. Vůbec řada dopravních značek je psaná, takže je dobré mít základní znalosti angličtiny při řízení, například sjezd na dálnici v protisměru je místo zákazu vjezdu opatřován nápisem „wrong way“, vedle dálnic je pak popisováno pro koho slouží levý a pravý pruh. V Kanadě je povinnost svítit celý den. Silnice a dálnice jsou ve většině případů bezplatné vyjma některých dálničních úseků a mostů (zmíním se v průběhu další cesty).
Na cestu pokud nebudete používat navigaci se vybavte dobrou silniční mapou, nejlépe s číslováním dálničních výjezdů. Také pamatujte na to, že na hranici provincií se číslo silnice změní a rozvněž výjezdy jsou číslovány jinak. Například dálnice 417 z Ottavy směr Montréal se na hranici Ontaria mění na québeckou č. 40. Některé dálnice mají číslování výjezdů pořadově, některé kilometricky.
Tolik v kostce o silničních pravidlech a vyrážíme směr Montréal.