Podzimní východní Kanada 3.díl vodopád Montmorency a Québec

Na snídani to ráno nemáme vůbec daleko. Hned naproti motelu je jedna z poboček původně kanadského řetězce Tim Horton (které tu nejdete opravdu na každém rohu) a jehož spoluzakladatelem byl stejnojmenný kanadský hokejista a dáváme si snídaňové menu. Sendvič, kakao a bramboráček nás vyjde kolem 10 CAD, jen si chvíli počkáme, ráno je restaurace plná lidí. Řetězec se také na snídaně zaměřuje nejvíc.

 

Po utišení hladu vyrážíme dále směr hlavní město provicie – Québec. Nejprve do města St. Hyacinthe na jehož okraji jsme nocovali a jsem rád, jsme včera sjeli s dálnice dříve, protože v opačném směru bychom za tmy a bez mapy asi motel hůře hledali. Vracíme se na dálnici číslo 20 a pokračujeme východním směrem k hlavnímu městu. Původní záměr dojet po této dálnici až do Québec City padá, syn navrhuje použít pomalejší trasu podél řeky svatého Vavřince a tak za městem Drummondville odbočujeme na silnici číslo 161 směr Trois Riviéres. Tam ale nedojedeme, jednak chceme zůstat na pravém břehu řeky, a za druhé ještě před touto destinací nás vítá poutač obchodního řetězce Metro, tak kvapíme za levnými nákupy.

 

Tedy relativně levnými. Potraviny jsou tu dražší než jsme zvyklí z Čech nebo z Německa, z pečiva tu najdeme různé bulky v cenách od 50 centů za kus, 2 litry slazené limonády 1 – 3 CAD, balení sýrů se trochu obtížněji srovnává, většinou to jsou kostky které váží tak 400 – 500 g v ceně kolem 10-ti CAD. Před zaplacením si ale raději vemte kalkulačku a celkový nákup si přepočítejte. K výsledné ceně se totiž až při zaplacení připočítává daň (VAT) která dělá 13 – 15 % podle provincie. Proč je to tak složité? Protože přísušníci původních kanadských národnostních skupin tuto daň platit nemusí.

 

V provincii Québec jsou některé plastové láhve zálohované ovšem jen velmi malým poplatkem (kolem 5 – 10 centů), v ostatních provinciích ne. Je tu ještě další háček, pro ty kdož by si chtěli pobyt zpříjemnit alkoholickým nápojem, ve většině případů musí vyhledar Bier nebo Liquer Store, tedy obchody s alkoholem. V Kanadě je totiž tento prodej regulován, do těchto obchodů můžou jen plnoletí a zabalen vám bude do papírové neprůhledné tašky, protože konzumace na veřejnosti se nepovoluje. Prodej je povolen od 19 v některých provinciích od 18 let a může být po vás vyžadován doklad totožnosti i třeba jen když si v obchodě sahnete na láhev s alkoholem. Ale nebyl by to Québec, aby zase neměl vyjímku, v této provincii lze získat některé druhy piv a lehkého alkoholu i v supermarketech.

 

Tak vybaveni potravinami (a jednou lahví pivka na ochutnání) vyrážíme dále. Vydáváme se po silnici č. 132 vlastně kopírující řeku Svatého Vavřince, kde podle mapy měli být i četná výhledová místa na řeku. Jenže ouha, tato místa jsou bohužel značená obvykle až přímo u odbočky na odpočívadlo a tak jsem vlastně včas zaregistrovat stihl pouze jediné. V ostatních případech jsem pokračoval v jízdě, protože cestu krom lesů lemovaly jen sem tam dům a otáčet se u nějakého vjezdu jsem nechtěl, protože jsem nevěděl nejedná-li se o soukromý pozemek a jak by případně majitel mohl reagovat. Zastavili jsme jen tedy na jedné odpočívce, kterou oznamoval malý dřevěný maják z roku 1948, bohužel však nebyla zrovna dobrá viditelnost, tak jsme po několika fotkách pokračovali dále. Malou zastávku jsme udělali ještě ve vesnici St. Croix u katolického kostela, dominanty této obce.

 

Cesta nebyla nejrychlejší, na mnohých místech byla povolená jen 70-ti km rychlost, takže na okraj Québecu (města) jsme se dostali až kolem poledního. Průjezdu metropolí jsem se trochu bál, tedy toho, že budu stát v zácpách u semaforů, ale opak byl pravdou, projeli jsme celkem hladce. Nejprve přes most Pont Pierre Laporte a hned na první velké křižovatce doprava po silnici č. 175, která nás provede téměř celým městem. Náš první cíl je vodopád Montmorency, nacházející se na okraji Québecu v Beauportu. Ulice Grand Allé Quest a na ní navazující Est je dlouhá asi 7,5 km a před faktickou branou do historického centra města pod místní pevnosti točíme o 90° doleva abychom po objezdu kruháku, relativně prudkým sjezdem dolů najeli na dálnici č. 440, která nás na sjezdu č. 325 neomylně navede k tomuto přírodnímu výtvoru.

 

Pokud byste byli ubytováni přímo ve městě a chtěli se přepravit hromadnou dopravou, jezdí k hornímu vstupu městská expresní autobusová linka číslo 800, vedou sem i koleje, ale kdo by si myslel, že v této zemi bude dovážet vláček z centra města návštěvníky k výtvoru, který nechybí nikde v TOP 10 v provincii Québec, hodně by se mýlil. Vlak tu sice opravdu jezdí, dokonce přijel i v době naší návštěvy, ovšem vozí turisty opačným směrem do La Malbaie a za cenu blížící se 100 CAD.

 

Po zaplacení parkovného (12 CAD) a pokud nehodláte využít nic ze zdejších atrakcí navíc vlastně už nic platit nemusíte (možnosti jsou lanovka, lezení po skalách nebo Zipline, přejezd údolí na laně). U dolního parkoviště, kam jsme přijeli, je pak infocentrum s nezbytnými pohledy, razítkem a případně i občerstvením.

 

Už při pozorování z železničního mostu, přes který přecházíme, abychom překlenuli ústí řeky Montmorency do její vetší sestry nazvané po svatém Vavřincovi, je pohled k vodopádu úchvatný. Masy vody se řítí z 83 metrové výšky a převyšují i své slavnější Niagarské kolegy. Celá cesta k hornímu parkovišti je dlouhá asi 1,5 km, ovšem pozor, to uvedené převýšení se překonává stovkami schodů a proto i ta přítomnost lanovky. Jdeme podél řeky po jeho levém přehu až skoro k patě vodopádu, kde tříštící se masy vody vytváří stálou duhu, vlastně několik duh najednou coby vděčný objekt fotoaparátů a kamer. Pak následuje výstup schodovitý, přerušený na několika místech altánky, které skýtají stále nové a nové pohledy na tento přírodní úkaz. Z jednoho altánku je pak přístup (pro ty co si zaplatí) ke stěně k Alpskému lezení. Další cesta už je mírnější, míjíme památník bitvy z roku 1759 mezi Angličany a Francouzi, někdy taky označovanou jako bitva u Beauportu.

 

Překleneme ještě jedno malé údolíčko a pak už nás čeká úchvatný pohled z lávky překlenující řeku přímo nad vodopádem. Pohled do hlubin ale i do dálky, kde jednak vidíme město Québéc, ale i naproti řeku Svatého Vavřince a protější ostrov na který se lze dostat mohutným orléanským mostem, rovněž se nacházejícím v zorném poli návštěníka. Přicházíme k hornímu parkovišti kam přistává kabina lanové dráhy z míst odkud jsme vycházeli, je zde i restaurace a samozřejmě další možnosti rozhledu. Zpět se vracíme stejnou cestou, abychom se pokochali ještě jednou pohledy na vodopád nesoucí jméno po francouzském ministrovi námořnictva Charlesi de Montmorency Damville, a které mu přidělil první starosta města Québec.

 

A do tohoto města vede i naše další cesta. Vracíme se zpět stejnou dálnicí, jen ve městě před kruhovým obejzdem odbočujeme doprava a hledáme parkoviště. Na prohlídku města máme asi tři hodiny, je konec září pak se bude stmívat. Parkoviště jsme našli u jednoho zdravotního zařízení na rohu ulic Chemin Sainte Foy a Avenue de Salabery. Za 11 CAD vypadl lístek na 3,5 hodiny což bylo dostačující. Do centra jdeme pěšky. Vrátíme se na Grande allé Quest, což je ulice,po které jsme už jednou projeli a jdeme směr centrum. Míjíme například francouzské velvyslanectví, několik kostelů, monumentální budovu hotelu Loews de Concorde až ke Quebeckému parlamentu, který se nachází..no přesně před tím kruhovým objezdem, kterým jsme projížděli k vodopádu Montmorency a taky naproti hradbám městského opevnění. Za tyto hradby nás vpouští brána Svatého Luise a začíná to pravé historické jádro, s malými krámky, restauracemi a domy, připomínající stará centra anglických měst.

 

Na konci této ulice vcházíme na náměstí Armády, s jedinečnou dominantou celého města, hotelu Frontenac postaveného ve stylu zámku, který vyčnívá na hradbách nad řekou svatého Vavřince a udává tak místu neopakovatelné kouzlo. Postavila ho kdysi železniční společnost, která chtěla přitáhnout do města návštěvníky. Odtud se kocháme pohledem na řeku s přístavem, kde kotví i zaoceánské parníky nabízející exotické destinace. Jelikož jsme v Kanadě, vše tu má své muzeum, takže hned na okraji náměsti najdete muzeum opevnění. Dolů do přístavu se dádostat pěšky a nebo použít kolejovou lanovku. Naproti muzeu ještě zabrousíme do infocentra a pak pokračujeme kolem katedrály panny Marie v Québecu, což by měl být vůbec první kostel v Kanadě. Na druhé straně ulice si všímám malého krámku s názvem La Butique de Nöel, což je obchůdek s vánočním zbožím. Ano i sem přijíždí Papa Noël ovšem až v noci z 24 na 25.12.

 

Uličkou svaté rodiny sbíháme dolů do přístavu. Tady můžeme pozorovat dominantu Québecu z několika stran a taky je možnost navštívit několik muzeí například námořní muzeum, nebo muzeum quebeckého osídlení. Na jedné straně moderní přístav a jen přejdeme hlavní silnici, dostáváme se jakoby o několik století zpět, do malých uliček s domy vystavěnými z kamenů, v řadě nich můžeme posedět u specialit francouzské kuchyně nebo třeba sladkých Cereperies tedy palačinek, a nebo si udělat radost v nějakém butiku. Zpět k hotelu Frontenac se vracíme serpentinou po Coté de la Montagne a kolem Montmorency parku až na hradby.

 

Po nich tedy po terase Dufferin pokračujeme za stálého pozorování řeky svatého Vavřince k pevnosti, která je součástí opevnění, stavěného vlastně od roku 1690 a dokončeného v roce 1850. Je v podobě jakési půlhvězdy, protože ze strany od řeky bylo území chráněno přirozeným svahem. Konaly se zde i konference prezidentů Rooswelta a W.Churchilla za druhé světové války. Bohužel přicházíme pozdě, otevřeno je do 16 hodin a to jsme už překročily. Pomalu se i stmívá a tak se loučíme s městem, které bylo pojmenovéno roku 1608 (tehdy ještě jako osada) prvním starostou, o kterém jsem psal už v souvislosti s vodopády a které bylo svědky řady válek a válečných střetů, ale které na Vás určitě dýchne nezapomenutelnou atmosférou.

 

Tak už jen najít auto a s krátkou zastávkou na jídlo v rychlém občerstvení se přesouváme na ubytování do západní části města do univerzitního kampusu, který jsme jako celek našli rychle, i když problém byl s hledáním správné budovy. S tím nám pomohl místní zaměstnanec a po chvíli zmatků, když jsem asi 15 minut nadával na americké typy zámků umístěné v kulových klikách, než jsem zjistil že jsme dostali špatné klíče. No a po rychlém ubytování s výborným WI-FI připojení a konzumace jednoho 6ti % La Vache Folle (v překladu šílená kráva) uleháme rychle do postele. Zítra nás čeká 700 km do Monctonu.