Podzimní východní Kanada 4.díl cesta do Monctonu

Ráno se nechce vstávat tak vyrážíme asi o hodinku později, než jsem plánoval. V první řadě musím k čerpací stanici, autíčko už má po 2 dnech žízeň. Našel jsem si v mapě jednu pumpu blízko, ale i přes to jsem „zakufroval“ mezi rodinými domky, a složitě jsem se dostával zpět. Bylo mi doporučeno čerpat ten nejlevnější benzín, který je tu označen jako Regular 87 (tedy 87 oktanový). Cena benzínu se obvykle pohybovala od 1,08 do 1,20 CAD v závislosti na dni, platí, že nejlevnější je ve středu a nejdražší před víkendem i tak bychom za benzin kolem 20 Kč za litr asi skákali radostí metr vysoko. Obvykle se dá platit kartou přímo v automatu u stojanu, lepší je ale zaplatit (třeba i kartou) u obsluhy, některé stanice si totiž při prvním samoobslužném placení strhávají z karty zálohu, kterou pak později vracejí, ale peníze by nám mohli třeba chybět.

 

Tento díl jsem vlastně původně vůbec psát neměl, respektive bych napsal, že jsem přejel do Monctonu a hotovo. Ale bylo mi líto celý den sedět v autě při cestě kanadskou přírodou a nic nezhlédnout a tak jsem začal vymýšlet. Problém je, že v kanadských mapách které seženete i v Evropě jsou hlavně značky pro motoristy, takže najít nějakou zajímavost je obtížné a weby popisující zajímavosti Kanady se obvykle zaměřují jen na to nejzajimavější, a já potřeboval něco při cestě. Pomohl mi český web www.mapy.cz, kde při změně mapy na turistickou se ukazují alespoň pevnosti vodopády a tak. Pak jsem si našel dokumentaci k nalezeným objektům. Takže první zastávka bude u vodopádu Riviére du Loup a druhá u „Brány do pekel“ v parku Rimouski.

 

Ale popořadě. Od čerpací stanice vyjíždíme na dálnici č. 40 a vracíme se směr centrum. Bohužel mi trochu nedocvaklo, že tu může být zácpa a tak projíždíme relativně pomalu. Před centrem ovšem odbočujeme na sedmdesát trojku, přejíždíme přes řeku svatého Vavřince a napojujeme se opět na dvacítku a jedeme východním směrem. Tentokrát žádné zdržování. Z transkanadské dálnice sjíždíme až těsně před městečkem Riviére du Loup i když číslo dálnice nám zústává, přečíslovává se Transcanadian Highway. Hned na prvním sjezdu dáváme sbohem čtyřproudovce a míříme do obce.

 

Na okraji narážíme jednak na hypermarket Wallmart (sláva bude se jíst) a jednak na info centrum. Přestože Kanada ve své podstatě vůbec není zemí s rozvinutou železniční dopravou (přesnějí řečeno osobní dopravou) železničních památek tu najdeme spousty i v místech, kde bychom to vůbec nečekali. Jeden služební železniční vagón jako památník stojí přímo u místního infocentra. Paní je velmi ochotná, říkáme, že bychom chtěli vidět vodopády, dává nám tedy mapku a ukazuje kam jet. Samozřejmě se nezapomene zeptat odkud jsme. Cestou k vodopádu se ještě stavuji na poště. Nevím jestli to bylo z neznalosti angličtiny (jsme stále ve francouzské provincii) nebo neznalosti mimokanadských tarifů, paní při mém požadavku známek do České Republiky musí někoho zavolat a teprve tento člověk mi známky prodá.

 

Parkoviště u vodopádů je v ulici Rue de la Chute (tedy po našem v ulici u „vodopádu“). Jenže ouha, paní v infocentru nám jaksi zapomněla sdělit jednu základní věc. Vodopád není v provozu stále, nýbrž pouze 2x denně a to v 9 dopoledne a v 9 večer. Jinak jeho vody jsou hnány podzemím přes turbíny dodávaje do sítě elektrickou energii. Inu jak poznamenal můj syn...úsporné vodopády. No nic tak alespoň pohled na řeku Riviére du Loup která z pod elektrárny vytéká a o něco dále jí pohlcuje Vavřincova voda a vlastně ještě můžeme na vyhlídku po schodech nahoru na přehradu, pak se dá přejít po lávce na druhou stranu a pozorovat technické dílo odtamtud. Náhle se ocitáme u železniční trati za níž se vypíná mohutný kovový kříž. Chtěli jsme udělat jakýsi okruh, ale cesta se stáčí pro nás neznámým směrem a po skalách to přímo zkoušet vůbec nebudeme. Vracíme se tedy zpět a ještě uděláme fotku na lávce nad řekou.

 

No nic, jedeme dále. Najíždíme tedy opět na silnici číslo 20 a pokračujeme po ní dále k městečku Rimouski. Tady odbočujeme vlevo na silnici č. 232 a za Sainte Blandine už musíme dávat dobrý pozor. Vlastně první upozornění na vodopády je až na odbočce z této silnice a to asi 5 kilometrů od výše jmenované vesnice. Tak další obcí je St.Narcisse de Rimouski a teď už míříme do pustiny, cesta se taky zhoršuje, už je zde povolena jen 70-ti kilometrová rychlost, ale to bude spíš jen pro čtyřkolky. Já si zničit podvozek nechci.

 

Po dalších 10-ti kilometrech přijíždíme k domku správy rezervace s názvem Canyon Les Portes de

l´Enfer tedy v překladu Kaňon brány pekelné. V domku je vlastně krom infocentra i pokladna, vstup do rezervace stojí 14 CAD s daní. Dostáváme za to mapku a paní nám doporučí co, a v jakém pořadí navštívit. No myslel jsem si původně, že to za hoďku hezky zvládnem, když jsem to hledal na mapě, jenže ono i s vozovým přesunem to bude tak na 2,5 hodiny a to ještě nestíháme všechno.

 

Autem tedy vyrážíme nejprve ke druhému parkovišti. Ručička tachometru stěží překročí 25km/h a tak se jen usmívám na dopravní značky usměrňující maximální rychlost na dvojnásobek. Konečně jsme na parkovišti po asi pětikilometrové jízdě, teď už musíme použít k pohybu to, co nám narostlo. U tohoto parkoviště začínají okruhy vlastně dva, jeden je na hodinu a půl druhý asi na dvojnásobek a je v podstatě jakýmsi nastavením toho prvního. Vycházíme na stezku, trochu mi to připomíná přírodu finského národního parku Nuuksio, převýšení v této fázi není velké, sem tam narážíme na zastávky naučné stezky (tedy spíše pro děti), úsměv vyvolá malá prosklená krabička zavěšená na stromě, ze které na nás civí vycpaný sysel.

 

Sem tam se můžeme z altánků na stezce porozhlédnout na kaňon, v němž si razí svou cestu řeka Rimouski. Přicházíme k první zajímavosti a to vysuté lávce ve výši 63 metrů nad tímto „ďáblovým výtvorem“. Trochu se to houpe, ale celkem bez problému přecházíme na druhou stranu kaňonu k místu, které je označeno jako rozhledna. No rozhledna, altánek, ovšem vzhledem k výškovému rozdílu mezi místem výhledu na hladinou řeky to bohatě postačuje. Po dokumentaci se vracíme zpět přes lávku a pokračuje dále až k potoku Grand Macpés. Zde je rozcestí, které nás navede (ovšem s několika výstrahami) na 300 schodů vedoucích dolů k řece. Proč s výstrahami? Inu jinak, než zpět po vystoupání těchto 300 stupňů se prostě od řeky nedostanete a každý to nemusí zvládnout.

 

U řeky nám neunikne nad námi zavěšená lávka, po níž jsme před chvílí přecházeli, podle dostupných informací je to údajně nejvyšší lávka v provincii Québec. Taky je tu postavená řada kamenných mohyl, kteří zde cestovatelé nakupili. Času ale není tolik a tak šplháme po schodech opět vzhůru. Pokud bychom pokračovali dál, dojdeme ještě k teplému vodopádu, ale na to už není opravdu čas a tak se cestou označenou jako „Raccourci“ což je výraz pro zkratku, vracíme k autu. Přejíždíme asi o 2 kilometry zpět na parkoviště P1. Tady už je větší „občanská vybavenost“ nachází se tu kemp, v sezóně i restaurace, WC a piknikové stoly.

 

Odtud se vydáváme ještě na malý asi kilometrový okruh k vyhlídkám na Chute Grand Sault, tedy na velký vodopád. Po zvládnutí okruhu si ještě dáme něco na zub při poslechu padajících vod do hlubin a čeká nás dalších asi 450 km do Monctonu, takže do auta a jedem. Vracíme se zpět na silnici č. 232 jen po ní pokračujeme dále až na křižovatku se silnicí č. 234, po které se dáme vlevo. Upřímně silnice v provincii Québec jsou na různé úrovni, od velmi slušných až po velmi „neslušné“. Hodně rozbitá je například dálnice kolem Montréalu, a tady v těchto místech to taky s kvalitou není nic moc, jenže když si vlastně vezmeme ty dálky, konec konců na dalších 45 km přojíždíme jen dvě vesnice, tak se není čemu divit. Trochu si připadám jak na horské dráze, táhlý rovný kopec nahoru, potom táhlý rovný kopec dolů.

 

V Sainte Ángele de Merici se dostáváme na silnici č. 132 která už vede do provincie New Brunswick. Jedeme podzimní kanadskou přírodou, je konec září myslel jsem si, že to bude trochu barevnější, ale ten pravý podzim tu přichází o něco později. Na chvíli se ještě zastavujeme u Lac Matapédie abychom udělali nějaký snímek a pádíme dál do Campbelltonu. Tady ovšem pozor, u Matapédie jsem špatně odbočil a vlastně bych pokračoval po poloostrově Gaspé místo do města. Naštěstí si chybu uvědomuju a ještě registruji most přes Chaleur Bay a přes něj vjíždíme do města. Úplně podle prvotního plánu jsem tu chtěl vyběhnout na jeden kopeček nad městem a kochat se pohledy, jenže není čas a už je tma a pak taky, přejeli jsme časovou hranici a musíme si nastavit ručičky o hodinu dopředu. A navíc beru plnou nádrž, ještě zdaleka nejsme u cíle.

 

V provincii New Brunswick jsou silnice o poznání lepší. Po silnici č. 11 a 8 po kterých se budeme střídavě pohybovat je povolena stovka, ovšem na pár místech je rychlost řízena semafory z důvodu stavebních činností. Abych řekl pravdu trochu jsem se bál, po výjezdu za město na vás blikají cedule s nápisy pozor na losy, doplňující tabulky uvádějí i délku třeba 45 kilometrů. Další problém je i ten, že se na vás kolikrát tlačí trucky. Před vámi tma, zezadu osvětlený kamion ve stylu „vánoce jsou tady“ a kolikrát projíždíte úsekem kde není ještě nejsou vyznačené pruhy což je úplně nejlepší tam, kde je ještě pruh předjížděcí a vy vůbec nevíte jestli jedete správně. Taky zajímavé bylo používání dálkových světel. Proti mě se objevilo auto, no a tak jsem světla ztlumil. 2 minuty nic, 5 minut...nic, 10 minut nic, teprve až po nějakých 15 ti minutám mě auto v plné rychlosti minulo, prostě rovný dlouhý úsek, nikde ani světýlko, kolem les, ze středoevropských poměrů na to nejsme zvyklí.

 

Přijíždíme do městečka Brathurst. Máme hlad, ale směrovky na občerstvení ukazují do města. Stíháme naštěstí ještě Subway před zavřením. Obsluha se nás jen ptá jak dlouho se ráčíme zdržet, po odpovědi tak 10 minut než to sníme pak zamyká a nechá nás v klidu dojíst. No ono už taky je 22 hodin a čeká nás ještě asi 200 kilometrů na ubytování. Tak rychle do auta a jedeme.

 

Směr Miramichi, cesta je vlastně úplně stejná jako ta předchozí, jen bílá krajnice se noří ze tmy, jakoby někdo pod námi posouval pás se silnicí a my stáli pořád na místě. Stálé cedule varující před losím nebezpečím, a je pravda že jsem si říkal, že příště už žádné přejezdy v noci. V Miramichi přejíždíme Miramichský záliv a napojujeme se zpět na silnici číslo 11 ta v předchozí části kopírovala pobřeží, zatímco my jsme jeli přímo. Projíždíme temnou nocí kolem národního parku Kochibouguac, sem tam míjíme světla upozorňující na křižovatku, jinak je to pořád stejné, tma, les, silnice, výstražné tabule před zvířaty s parohy.

 

Asi 20 km před Monctonem vjíždíme na dálnici. Je tu povolena 110 km rychlost, o to větší překvapení je, když těsně před Monctonem přetíná dálnici přes všechny pruhy železniční vlečka. Do Monctonu přijíždíme až kolem jedné hodiny v noci, a ještě hledáme správnou ulici. Naštěstí nacházím jeden otevřený store, a obsluhy se vyptávám na Church street, kde je náš Bed and Breakfest. Není to daleko, a tak brzy zastavujeme před ubytováním. Dovnitř se dostáváme jen díky náhodě, že jeden host se také právě vracel na nocleh. Vzbudit majitele objektu bylo ovšem trochu náročnější, byl trochu společensky unaven, ale i tak vše dobře dopadlo a po náročné cestě jsme zapadli do duchen a spali až do rána.