Podzimní východní Kanada 5.díl Hopewell Rocks a NP Fundy

Ráno se nechce vůbec vstávat. Pozdní příjezd a během 3 dnů druhá změna času udělá své, ale dnes už tolik neprojedeme, naše cíle se nachází maximálně do 80 km od Monctonu. V Bed and Brakfestu je připravena snídaně, samozřejmě mnoho druhů cereálií, tedy typická severoamerická snídaně, a pak kafe, čaj, bagety, máslo, džem nebo med ale hlavně jsem se těšil do Lednice, kde čekal vychlazený džus, který tak bezvadně doplňuje teplý čaj. No moc otálet nemůžeme, tak hned po snídani vyrážíme jižním směrem.

 

Přejedeme řeku Petitcodiac a celý den se budeme držet silnice číslo 114. Po asi 25 km přijíždíme do vesnice Hilsborough, kde nás upozorňuje značka na informační centrum. Jako lovci razítek zastavujeme, jenže infocentrum je zavřené, mimo sezonu je otevřeno jen v neděli a s ním i železniční muzem, které nám tak trochu svou přítomností vyrazilo dech. Zatímco trať, která sem vedla z města Salisbury je kompetně zrušena (byť v aktuální mapě New Brunswicku je stále uvedena) dochovalo se jen pár stovek metrů před vesnicí. K vidění je tu asi 10 vozidel (2 vozy osobní, jeden služební a zbytek nákladních) a zvenku je volně přístupné. Jako služební budova muzea slouží bývalá železniční stanice. Vedle železničních exponátů je tu k vidění i jedna stíhačka kanadské armády.

 

Pokračujeme dále, naší další zastávkou bude systém skal The Hopewell Rocks. Sjezd k atrakci je zhruba 40 km od Monctonu. Přijíždíme na prostorné parkoviště, které je zdarma, vstup nás vyjde na 12 CAD na osobu. Ještě je nám nabídnuto použití vláčku (i přes to že k sestupu k moři je to asi jeden kilometr, jsme v Americe a možnost přesunu jinak než pěšího je vždy místními obyvateli vítaná) a taky nás bije do očí cedule ohledně přílivu a odlivu. Zde hodně důležitá, protože zatímco za odlivu se po pláži mezi skalami chodí pěšmo, při přílivu se tu jezdí na kajacích. Taky proto na několika místech hlídkuji strážci, kteří včas pošlou návštěvníky zpět aby unikli před stoupající hladinou moře.

 

Vybaveni plánkem, vyrážíme za poznáním. Vlastně první část trasy, je putování po vyhlídkách ze kterých jsou vidět skály nebo soubory skal s takovými jmény, jako Sloní skála, Římsy, Diamantová skála, Jablková skála, Velká a Mořská jeskyně nebo Hradní jeskyně. Z vyhlídek pořizujeme vděčné fotografie a postupně se přesouváme až k místu, kde je možnost po seběhnutí 101 schodů, dostat se na pláž, odkud lze tyto přírodní útvary pozorovat zespodu. Je jen škoda, že bez věčně přesouvajích se návštěvníků prostě fotku nepořídíte. Stezku, po které jsme šli nahoře na vyhlídky, teď vlastně kopírujeme asi o 40 – 70 stop níže, procházíme pod Velkým obloukem a kolem Medvědí skály. Po pláži se dostáváme až k Římsám (The Ledges), dále už nás strážce parku prostě nepustí.

 

Vracíme se tedy zpět ale schody vzhůru necháváme bez povšimnutí a pokračujeme po pláži na druhou stranu. Jdeme po suchu, ale za pár hodin může být nad námi až 16 metrů vody. Další skály se vynořují z jednotlivých zákoutí, E.T.-ýho poznáváme bezpečně ještě následuje Květináč a Nevlastní matka. Pořídíme pár fotografií a vracíme se zpět, tentokrát jen po několika stupních a pěšinou vzhůru, až přijdeme opět ke schodům, kterými jsme sestupovali. Tady už je veškerá vybavenost, WC, automaty na pití a taky hadice s vodou, kde si lze omýt nohy od písku. Čekat na příliv už nemáme čas, vyrážíme dále.

 

Pokračujeme po stočtrnátce asi 40 kilometrů do městečka Alma, která je vstupní branou do národního parku Fundy. Tento odstavec pokud nemáte rádi plody moře a jiné mořské potvory můžete přeskočit. V Almě jsem si totiž vybral restauraci s názvem Alma Lobter Shop, tedy jakýsi humří obchod. No restaurace, spíše lepší bufet, jídlo se konzumuje venku na terase, ale co je důležité, humří menu, tedy celý jeden a půl librový humr, k tomu velká teplá brambora ve slupce, česneková hustá omáčka a bageta vyjde na 27 CAD (což je asi dvojnásobek než menu v rychlém občerstvení v Kanadě). Můžete si tu i koupit živého humra domů a kdo nemiluje tyto pochoutky, tomu udělají třeba hamburger. Sedím na terase a vychutnávám si to jemné masíčko, za které bych v Praze dal určitě přes 2000 Kč. A navíc, tady je jistota, že pamlsek byl určitě vytažen z moře dnes v noci, takže je úplně čerstvý. Servíruje se na podnose s novinami (má to svoji logiku, protože z korýše ještě něco vody vyteče) a po ruce mám louskáček na klepeta a takový háček (jako u zubaře na zubní kámen) aby se maso lépe dolovalo. A k tomu všemu mi šumí moře a zářijové sluníčko ještě neřeklo své poslední slovo a roztápí vzduch nad 25 °C.

 

Tak teď už nás čeká jen malý přesun, první parkoviště národního parku je už za rohem. Silnice sice prochází národním parkem, kdo jej chce ovšem navštívit, musí najet do pravého pruhu a zastavit u budky, kde se platí vstup do parku. Tedy, kde se platí normálně vstup, je totiž rok 2017, Kanada slaví 150 let od svého vzniku a všechny národní parky jsou zdarma. I přesto se nás paní zeptá odkud jsme a vysvětlí nám že nebudeme nic platit a dává nám tzv. Discovery Card, tedy vstupenku do národních parků v Kanadě na rok 2017. Hned za mýticí odstavujeme auto na parkoviště a dál jdeme pěšky.

 

Po několika stech metrech chůze po silnici přicházíme k infocentru. Tady lze dostat plánek, zakoupit suvenýry, případně i nějaké občerstvení. Dejte si dobrý pozor na zásoby vody, protože, alespoň v této části parku je to poslední možnost doplnit zásoby tekutin na cestu. Na WC teče pitná, ale ne moc chutná voda. Tak ještě několik fotek na moře a vyrážíme. Nejprve po silnici která vede do dalšího kempu (asi 7 km odtud vzdáleného) a za můstkem a první zatáčkou odbočujeme do lesa na Trans Canada Trail (o této stezce napříč Kanadou bylo několik zmínek i na českých informačních webech). Trochu jsem si myslel, že cestou nad pobřežím bude několik vyhlídek a bude co obdivovat, ale bohužel celých asi 1,5 km jdeme lesem bez výhledů, nejprve do strmého kopce, abychom pak stejně strmě výškové metry ztráceli.

 

Přicházíme k parkovišti na konci cesty Herring Cove Road (autem je to sem ovšem asi 6 km). Tady se dá sejít k pláži, jsou tu i WC s tekoucí vodou (ovšem nepitnou, což lze poznat i podle barvy, že bude asi z potoka) a jak je všude v Severní Americe zvykem i piknikové stoly. Jelikož jsme přišli celkem pozdě odpoledne, rozhodujeme se co dál. Další okruh s názvem Mathews Head Loop bychom vzhledem k tomu, že chceme ještě k Dicksonovu vodopádu už nestihli. Proto se rozhodujeme, že dorazíme pouze k první vyhlídce na blízkém ostrohu. Jak už jsem tu psal, Kanada slavila v roce 2017 150 let od svého vzniku a k tomuto výročí na řadu atraktivních míst umístila červená plastová lehátka. Jelikož ovšem civilizace a s ní i veškerá negativa dorazila i do Kanady, jsou i na místech, odkud se lze dostat jen pěšky přikurtována velkými zámky.

 

Vracíme se zpět z vyhlídky a tentokrát pokračujeme od pláže po Tippen Lot South, abychom překonali hřeben a dostali se na silnici. Nejpve následuje prudší stoupání, posléze přecházíme pozvolna hřeben a pak klesáme k potoku a k rybníčku Dickson Brook a na silnici vedoucí od infocentra. Po ní pak jdeme asi 600 metrů na odpočívadlo a odbočku k vodopádům. Dají se tu projít celkem 3 krátké okruhy, zkusíme tedy alespoň dva. Bohužel sluníčko už pomalu zapadá a potok i s vodopádem se noří pomalu do šera. V průvodcích je zmiňováno, že tento vodopád patří k nejnavštěvovanějším místům v národním parku a v létě je tu příjemný chládek a na podzim pak hrají okolní stromy všemi barvami.

 

Ze stezky se vracíme už za šera. Ještě nás čekají 2 kilometry po silnici kolem golfového hřiště k parkovišti a k autu. Zatímco přes den bylo příjemně, teď už je cítit chlad a šortky nejsou tím nejlepším oblečením. Vracíme se do Monctonu stejnou cestou, jen v obci Riverside Albert uvítám otevřený obchod, abych zakoupil z chladícího pultu aspoň malý studený nápoj, než dojedeme k většímu supermarketu. A bude se dnes dobře spát.