Poprvé v lázních aneb Luhačovice 3 (nekonečné poznávání lázeňského města a jeho pozoruhodností)

Třetí díl tohoto cestopisu začíná mou první lázeňskou sobotou a také splněním předpovědí téměř všech meteorologů i Frantova kolena: prostě je hodně škaredě. Zejména v neděli tak zemědělci ztrácí další procento z mnoha svých výmluv, protože závlaha začíná být na velmi slušné úrovni … naštěstí pro ně se však již brzy má objevit nový velký nepřítel, a to jaro. Po třech týdnech je to nepříjemná změna a – bohužel – to nebude jen víkendová záležitost. Celý uplynulý týden mě však silně trápila rýma a nachlazení, takže mohu doufat, že během nejbližších dnů se dám dohromady. Kupodivu se povedlo a druhý týden v Luhačovicích začnu jako nový člověk. Zřejmě i proto, že o víkendu jsem moc nevycházel.

Část víkendu mi zpříjemnili Jitka s Tondou, kteří dorazili na víkendový wellness pobyt. Díky nim jsem ve městě a na kolonádě nakoupil konečně něco málo domů a také nahlédl do interiérů hotelu Litovel. Název mi je blízký, neonový nápis na hotelu téměř kopíruje ten, který známe z pivních lahví a pseudohistorické interiéry rozhodně nepůsobí nijak odpudivě, ba naopak. Jen chodby na mě působily trošku jako vstupy do lodních kajut. Poprvé byl také odkryt pramen dr. Šťastného a mohl jsem díky tomu ochutnat zase novou tekutinu. V neděli jsem navíc navštívil galerii „u íčka“, kde manželé Smrčkovi vystavovali luhačovickou keramiku. Tato expozice nahradila jakési expresivní „mazanice“ a dosti se mi líbila. Celkem mě i mrzelo, že jsem prošvihl sobotní vernisáž.

A v tomto duchu pokračoval i začátek dalšího týdne. Pravidelné čerpání pramenů a toulky městem byly hned v pondělí doplněny zajímavou zkušeností, kdy v mé ubikaci – zvané vila Helena – vypadla na chvíli elektrika a já zůstal cestou ze snídaně viset ve výtahu. Naštěstí jsem nespěchal ani na procedury ani na záchod. A tato atrakce se pak opakovala celkem často, jen já už jsem zastával pouze roli nestranného pozorovatele. V pondělí mě vzaly na špacír mé dvě spolusedící, shodou okolností obě Šárky. Díky tomu jsem se seznámil s několika dalšími okouzlujícími dámami – Lojzičkou (pramen Aloiska, původně Lesní pramen), Vlastičkou (krásná zámecká vila Vlasta) a Violkou (vila Viola v Bílé čtvrti) – i jednou úžasnou šelmou psovitou.

Postupně jsem také v těchto dnech navštívil různé obchody s keramikou (takové malé galerie), některé další městské budovy a pavilony, Jurkovičovu vilu Chaloupka, možná hlavní luhačovickou dominantu – tedy hotel a lázeňský dům Palace, venkovní expozici ptačích budek, hotel Ambra, moderní vily v Bílé čtvrti, slavný Jurkovičův dům, hotel Vládní vila, funkcionalistickou budovu pošty, Pražskou čtvrť a zejména lázeňský secesní hotel Dům Bedřicha Smetany. Dnes již památka, která mě totálně fascinovala zejména svým schodištěm, se v následujících dnech stala takovou mou Femme fatale, ke které jsem se velmi rád a opakovaně vracel. I tady jsem měl štěstí na vstřícnou recepční a také jsem zde poprvé potkal nepřehlédnutelnou členku cechu nejstaršího řemesla. Nafotil jsem si také výrobu lázeňských oplatků, což mi připomnělo dětství a Mariánské Lázně.

Neúspěchy jsem v těchto dnech zaznamenal vlastně jen dva. Při večerní procházce jsem si chtěl nafotit noční Luhačovice. Bylo příjemné teplo, lehce mrholilo a … všude byla tma. Z místních zajímavostí skutečně není nasvíceno vůbec nic, snad kromě pomníku rudoarmějce na náměstí 28. října. A abych lázeňskému górodku nekřivdil, barevně svítí v tomto období i „suchá“ fontána mezi kolonádou a Společenským domem a Nový jubilejní pramen. Ten potěší zejména tím, že v noci vypadá jako orosený půllitr piva. A pak se mi také nepodařilo zakoupit lístky na páteční koncert skupiny Vltava. V Luhačovicích předprodej neznají, a tak se musím spolehnout na to, že se s Martinou, která má v pátek přijet „na kontrolu“, do zdejší Sokolovny nějak vmáčkneme. V této souvislosti musím zmínit, že o následujícím víkendu jsem mohl zajít ještě na Sweet do Hluku a Fleret do Pozlovic. A to nemluvím o plánovaných dubnových koncertech ve Zlíně (např. Omega, Beth Hart nebo Anneke Van Giersbergen) … naše krajská Olomouc se může jenom hodně stydět a my tiše závidět.

Jedenáctým dnem – tedy středou 19. března – období dešťů na nějaký čas skončilo a mně se opět přiblížily dny plné výletů a sluníčka. I když měly být vlastně už jen čtyři.