Poprvé v lázních aneb Luhačovice 5 (jižní Valašsko očima rodáka: Brumov, Královec, Val. Klobouky)

V sobotu nás ráno přivítá modrá obloha a mě množství úkolů. Zatímco se Martina před celodenním výletem rozkošnicky rozvaluje na svém přistýlkovém rozkládacím křesle, mě čekají tak náročné činnosti, jako je zvládnutí několika – převážně vodních - procedur, snídaně a totální vystřízlivění. Někdo přece jen řídit musí a nás čeká plánovaný výlet se známou dvojicí zlínských turistických zpravodajů, tedy s Janou a Frantou. Jak již název tohoto cestopisu napovídá, zamířili jsme směrem jihovalašským, tedy směrem k Frantovu rodišti, městečku Brumov-Bylnice. Jednou už jsem napsal, že největší výhodou této akce bylo to, že jsme si mohli prohlédnout Brumov pohledem tamního rodáka, jehož sláva hvězd se dotýká (Frantův spolurodák Ludvík Vaculík je sice asi ještě pořád o něco známější, ale když si spočítáte počet Frantových článků na Turistice a na Pište Povídky, tak …). Zkrátka a dobře, den začal skvěle, tedy procházkou ke hradní pevnosti, brumovským rybníkům na Hložeckém potoku, starému pivovaru, založenému roku 1573 jako nejstarší průmyslový podnik na Valašsku, kostelu sv. Václava, na náměstí i k „podhorskému“ židovskému hřbitovu. Vše se zajímavým a zasvěceným komentářem našeho průvodce.

K Brumovu bych rád prozradil alespoň pár slov. Šestitisícové město na říčce Brumovce vzniklo v roce 1964 administrativním spojením dvou obcí, tedy většího - a na památky bohatého - Brumova a menší – spíše zemědělské – Bylnice. V roce 1995 bylo centrum Brumova označeno za Městskou památkovou zónu a od roku 1997 se součástí města stává i – dříve slovenská – Sidonie. Jistou zajímavostí města je jeho putování mezi okresy. Město v nedávné minulosti postupně spadalo pod okresní města Valašské Klobouky, Uherský Brod, Gottwaldov a Zlín. Bohužel jsem se zapomněl Franty zeptat, jak radostně si tehdy místní občané povinně vyměňovali veškeré dokumenty.

Z méně slavných brumovských památek a různých zajímavostí si ještě dovolím upozornit na – před radnicí na náměstí M. Synkové se tyčící - sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1777, kašnu se sochou delfína z roku 1808 tamtéž, gigantický školní komplex připomínající pražský Jižák nebo pozoruhodnou moderní obřadní síň z roku 1977, postavenou vedle kostela sv. Václava podle projektu Jaroslava Zbořila.

Po opuštění BB (myšleno ono valašské městečko, nikoliv blonďatá Brigitte, kterou by před nějakými 50 lety jistě nikdo neopustil) nás čeká výjezd k rozhledně a chatě Královec. Celodřevěná 22-metrová rozhledna Cyrila Bureše se prostě povedla a zastávka na chatě SRS Královec, kde mají raději pejsky než neposlušné děti, také. A když už jsme z rozhledny viděli Valašské Klobouky, bylo jasné, kde program dne zakončíme. Po krátké zastávce u jednoho z viaduktů Dráhy prezidenta Masaryka nás přivítá městečko, kde jsem byl naposledy v den, kdy Slavia vyhrála v předkole Ligy Mistrů na hřišti Šachťoru Doněck. A to už je nějaký ten pátek – konkrétně nějakých 700. Tentokrát však neputuji na Slovensko, a tak si po dobrém obědě Klobúky v klidu prohlédneme.

Napřed si toto městečko alespoň krátce představme. Pětitisícové Valašské Klobouky leží v údolí říčky Klobučky na „hranici“ Vizovických vrchů a Bílých Karpat. Do roku 1885 však obec používala zkrácený název Klobouky. Již ve 14. století se jednalo o městečko s tak důležitými vymoženostmi, jako je právo trhu a právo hrdelní. Dnešní podoba města je dána rokem 1896, kdy polovina Valašských Klobouk padla za oběť jednomu z největších požárů v dějinách Moravy. A za zmínku také stojí fakt, že se zde narodil známý spisovatel Ladislav Mňačko.

Postupně tedy obkroužíme budovu Staré radnice, ve které dnes sídlí muzeum, Červený dům s dřevěnou pavlačí, mariánský sloup se zlatou Pannou Marií, secesní Bratmannovu vilu nebo kostel Povýšení sv. Kříže. Většina zdejších památek pochází z 18. století a bylo zřejmé, že ani tady není Franta žádným nováčkem. Jen mě mrzí, že jsme oba zapomněli na zdejší pranýř, kde jsme mohli – alespoň na chvíli - i někoho zanechat. A jak už to tak bývá, hezký den nám utekl neobyčejně rychle a najednou nás čekala už jen cesta „domů“. Po krátké vyhlídkové fotopauze nad Vizovicemi jsme se v centru Zlína rozloučili s domorodou polovinou osádky vozidla a vydali se známou cestou přes Bohuslavice k Luhačovicím. A tím byl vyčerpán nejen sobotní program (i když Martinu ještě čekal pstruh a olivy), ale na několik dní také veškerý příděl slunce a hezkého počasí.

Právě díky počasí jsou následující dny tak nějak „plonkové“. V neděli s Martinou zrušíme plánovaný výlet na Slovácko a spokojíme se s „umrholenou“ procházkou k někdejšímu Lesnímu prameni (dnes Aloiska), prohlídkou Fuchsových vil v Bílé čtvrti (Černá čtvrť v Luhačovicích zcela chybí - a to jak názvem, tak přeneseným významem) a horkou medovinou. A protože je spíše hnusněji a hnusněji, odjede má choť nakonec domů o dvě hodiny dříve, než původně chtěla. Alespoň dojela do Šumperka ještě za světla. No a v tomto duchu se nesly i dny následující. V pondělí jsem za celý den raději ani nevytáhnul paty z baráku a čerpal - po víkendu chybějící – síly a v úterý jsem se spokojil s cestou pro Vincentku, již tradiční návštěvou schodiště Domu Bedřicha Smetany a dokoupením posledních krabic lázeňských oplatků. Odpoledne jsem přidal další procházku do Bílé čtvrti a pivní návštěvu restaurace. V té chvíli už ovšem bylo zřejmé, že s postupně se jasnící oblohou přijdou i mé další výpravy do okolí. Koneckonců můj luhačovický pobyt se začínal pomalu – ale jistě – blížit ke svému finále.