Posázaví 2014 pt. 1

Po loňské pauze, zapříčiněné Markovou zdravotní komplikací jsme tedy opět vyrazili na naši téměř pravidelnou letní cyklistickou výpravu. V naší zemi se stále nalézá dost oblastí, kde můžeme z našeho hlediska označit slavným Hit sunt leones. No a protože k těmto zajímavým částem patřilo i Posázaví, celkem rychle jsme tuto variantu přijali jako šťastné řešení.

 

26.7.2014

Celkem netradičně volíme relativně pozdní čas odjezdu, desátá dopolední je zvolená, protože doufáme, že vlaky nebudou tolik natřískané, a kola budou celkem dobře převozitelná. To se celkem vyplňuje a dopolední rychlík do Brna nemá ani žádné zpoždění, tudíž nemáme problém ani při přestupu na osobák do Tišnova. Kupodivu vlak spíš připomíná místní Dopravu, než mineme Kuřimí, zastavíme asi v pěti zastávkách, které se všechny jmenují jako Brno a něco a stojí pověstně na každom kilometri.

V Tišnově hodláme přesednout na vlak mířící na Vysočinu, ale vzhledem k tomu, že tu mám malý rest, celkem rádi odložíme odjezd o dvě hodiny. Ty využijeme k malému výletu na náměstí a hlavně k návštěvě vskutku nedalekého Předklášteří. Portál kláštera Porta Coeli mě už nějakou dobu lákal k prohlídce, tak když už jedeme kolem, je zastávka velmi příjemná. Nakonec i předchozí vlak byl vcelku hojně okupován cyklisty, ten náš další byl daleko prázdnější, tudíž se snáze nastupovalo.

Za Tišnovem trať vede údolím Svratky a jak pozorujeme, zdejší údolí by si zasloužilo rovněž nějakého příležitostného zájezdu. Obzvláště zajímavý téměř kaňon u osady Prudká, která i svým názvem naznačuje, co se kolem odehrává.  Za Nedvědicemi se železnice vydává již celkem zřetelně do kopců (daří se mi zahlédnout střechu Pernštejna). Za Rožnou už můžeme říci, že je na Vysočině, trať se různě klikatí. Těžní věže prozrazují, že jsme v místech nalezišť (většinou již vytěženého) uranu. Cíl vlakové jízdy máme v Novém Městě n. Mor. Faktem tedy ještě není v Posázaví, ale jako východiště se mi zdálo jako celkem příznivé. Ačkoliv není pro žádného z nás město neznámé, celkem rádi se pokocháme zdejší ilustrovaným kostelem na náměstí. Ovšem před tím musí Marek marně hledat nějaký smírčí kříž, což mě nechává celkem chladným. Ovšem téměř nejedna slza mě ukápne při návštěvě zdejšího sportoviště. Zdejší běžkařské tratě byl vždy rájem lyžařů všeho věku, dnes po doplnění biatlonové střelnice jde o velmi zajímavý areál. Samozřejmě jako běžkaře mě dojímají vyasfaltované trasy. Pak stačí pár cm sněhu a už se dá jezdit. Samozřejmě v letošní zimě nebylo příliš sněhu ani tady, ale když to srovnám se situací u nás na horách, tady je relativní jistota, že to půjde (na malý okruh tu sníh i nastříkají).

Pak už nás čeká jen krátký přesun do Žďáru, tím pádem do pravého Posázaví. Povinností je malá besídka v útulné zahrádce. A protože je celkem teplo (až horko), nocleh bude pod širákem.

 

27.7.2014

Už od rána panuje slunečno a teplo. Nedaleko hřbitova s kostelíkem, který dostavěl Jan Blažej Santini je vhodně umístěný Albert, tak máme i kde posnídat. Obdobně jako v Novém Městě i Žďár má momentálně značně rozkopané náměstí. Vždycky když jsem tady byl mě zarazilo, kterého chytráka napadlo přes náměstí vézt hlavní silnici (tím zároveň i polovinu náměstí zlikvidovat. Protože je neděle dopoledne, máme celkem šanci navštívit po mši zdejší farní kostel sv. Prokopa. Jak se nakonec dozvíme, měli bychom na to celkem i více času, zdejší gotický kostel zůstává na rozdíl od jiných otevřen i přes den.

Jakožto audiofila mě zaujalo zdejší informační centrum, zdejší pracovník tu zároveň vystavuje část své sbírky historických gramofonů.

Pak už míříme k toku Sázavy, nejdřív ovšem do areálu zámku. Původně cisterciácký klášter z r. 1252 byl na žádost samotného opata zrušen za Josefínských reforem (díky špatnému stavu). Část budov přešla do majetku různých šlechtických rodin a byl přestavěn v zámecké sídlo. Dnes je v objektu mj. Muzeum knihy, celý zámek je majetkem chlumecké větve Kinských. Z kláštera ale zůstal zachován velkolepý kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeden z největších našich kostelů (délka 75 m). I zde je vidět rafinovaná tvorba J.B. Santiniho, který původní gotický objekt přetvořil do barokní podoby. Prozatím jsem se do interiéru vždy koukal jen přes mříž, ale protože i zde jsme zastihli závěr nedělní mše, nakonec vytrváme a dostaneme se i zde do interiéru.

Samozřejmě jsme neměli v plánu sledovat celou Sázavu, tedy tok někde od Velkého Dářka, postačí zajet k nádrži Pilská, která je asi 5 km pod Dářkem, nakonec i tady je budoucí řeka zatím jen obyčejným potokem. U Pilské nádrže potkáváme první betonové sochy Michala Olšiaka. Žďárský umělec jimi zdobí poměrně široké okolí, dost jich najdeme kolem rekreačních míst v oblasti (Tři Studně, Medlov), pár jich nakonec ještě uvidíme cestou. Tuším, že od Michala Olšiaka budou i havrani u Bítova (u Jihomoravského Vranova). Vracíme se tedy zpět přes Žďár, ale už jen okrajem směr Hamry. Mineme první z železničních viaduktů, a malou oklikou do samotné obce, která se chlubí dalším Olšiakovým výtvorem, zvaným Hamroň. Za Najdekem na čas opouštíme asfaltku, lesní cesta nás dovede k malé odbočce. U ní betonová Mamut (Olšiak), ale za potokem (Sázavou) skalní útvar Rozštípená skála. Rulová skála (přírodní památka) je rozdělená asi 2 m širokou puklinou – která dal útvaru název. Vcelku slušná skála je i cvičným horolezeckým terénem. Marek si ovšem skálu fotí daleko zběsileji, asi dlouho žádnou neviděl, já mám skal z různých výletů celkem dostatek.

Vracíme se na trasu, část po zrušené železnici (zatím šotolinová), ovšem za obcí Sázava je těleso dráhy přeměněno na regulérní asfaltovou cyklostezku. Úsek až do Přibyslavi dosahuje téměř 10 km, a díky mírnému sklonu je oblíbená nejen mezi cyklisty, ale i inline bruslaři. Jediným nedostatkem je snad, že celá trasa je většinou v lese či lužním porostem, takže jen omezeně lze pozorovat okolí.

Pozorovat historickou památku ovšem budeme v Ronově, kde mineme betonového draka (takový nepovedený Šmak) a k překvapení musíme otevřít vrata do obory, abychom se mohli podívat na zříceninu zdejšího hradu. K všeobecné radosti zjišťujeme, že na hradu se dochovalo víc, než jen jakási vstupní brána, ale i kus věže, nebo hradeb. Není problém narazit i na nějakého daňka nebo danici, kteří se schovávají v okolních porostech. Nedávno opravený kamenný most (s dosti problematickou omítkou) nás dovede zpět na cyklostezku a t k okraji Přibyslavi. Vyjmenované městečko se pyšní nejen sochou bratra Žižky (nedaleko zemřel), ale i bustou Karla Havlíčka místního sochaře Karla Podrázského. Zájemce může přilákat hasičská expozice na zdejším zámku či městská gotická věž u farního kostela. Je prý šikmá, ale mě moc nakloněná nepřipadla.

Sázava je typicky vysočinná řeka. Její okolí tedy není tvořenou nějakým širokým údolím nebo nivou, ale na obou stranách se zvedají kopce. Díky tomu i cesty nesledují důsledně tok. Za Přibyslaví tedy musíme odbočit do kopců.

K velké radosti ovšem zjistíme, kde se vyrábí pramen zdraví z Posázaví.  V Dlouhé Vsi chce Marek odbočit do Pohledu, nebo ke kostelu, já chci ovšem být dřív v Havlíčkově Brodě (prý tam nebude co dělat). Pravda, zastavíme se jen krátce, ale v dříve Německém Brodě mají krásně opravené náměstí, navíc na něm probíhá kulturní odpoledne, přesněji řečeno koncert zdejšího Ozzáka. Kupodivu jsem i něco poznal.

Za Brodem máme naplánovanou odbočku od Sázavy, původně jsme chtěli využít nějaký courák, ale spojení do Humpolce, kam máme dál namířeno, je tak mizerné, takže se vydáváme kýženým směrem po hlavní č. 34. Všude kolem je již dosti zataženo a zdá se, že někde zuří i bouře. V dáli vidíme mohutný hrad Lipnici, ale ta nás čeká až později. V obci Věž musíme překonat poměrně prudký kopec, který nás vyvede ke zdejšímu zámku (sociální ústav). Nedaleko od něj zapadlá špeluňka, která se stává naším večerním útočištěm. A jak jsme se předem informovali, najdeme tu i fotbalové hřiště. Večer se rozpršelo, tak vítáme přístřešek s lavičkami který tu mají jakoby pro dva nocležníky nachystaný.

 

Další foto