Posázavím do Sázavy

Posázavím do Sázavy

Je poslední březnová sobota a já vyrážím kam mě turistické srdce táhne, do posázavských hvozdů a cest kolem řeky.

Vystupuju z autobusu na návsi v Choceradech před devátou a jasná obloha už slibuje hezký den. Jdu směrem k mostu, nalevo kostel Nanebevzetí Panny Marie, napravo před mostem hostinec a snad ještě i hotel Ostende. Ten už má dny své největší slávy taky dávno za sebou ale alespoň ještě funguje.

Za mostem doleva kolem železniční stanice a chvíli po silnici podél kolejí necelý kilometr ke stanici Vlkovec.

Tady u krčmy U žraloka čtu pozvánku na gulášové přebory, začíná se ale až odpoledne, možná kdybych šel trasu obráceně... Za krčmou odbočuju Doprava se žlutou, ta mě dovede až do Ledečka. Dnes nebudu kopírovat řeku ale půjdu lesními cestami kolem hájoven kopcovitým terénem a řeku přejdu až v Ledečku.

Asi dvoukilometrovým stoupáním projdu Vlkovec a za vsí chvíli loukou s hezkými výhledy severozápadním směrem zpět k Choceradům, řece a na kopcovitou krajinu Posázaví. Pak už vcházím do lesa a klesám kolem několika chat k údolí Vodslivského potoka. Přecházím ho a zase stoupám kamenitou lesní stezkou k široké lesní cestě, míjím odbočku k Samechovu a Růženínu.

Tady už mám skoro první hodinu za sebou, sluníčko hřeje slibně takže jdu do trička. Ticho ruší jenom zpěv ptactva nebeského a k pohodě neschází vůbec nic.

Za chvíli jsem u myslivny Vestec a kolem ní pokračuju rovně (doleva další odbočka k Samechovu) stejně příjemnou a pohodovou cestou k Dojetřické hájovně. Po cestě jen pár louží, jinak i tady se jde suchou nohou. Dnes mi to vyhovuje ale pár vydatných dešťů by jistě příroda přijala s povděkem.

K hájovně vycházím z lesa na silnici, po ní pár desítek metrů a ze silnice doleva znovu do lesa. Pozvolna stoupám k nejvyššímu bodu dnešní trasy, kopci Na Hřebenu, asi nejhezčímu úseku cesty. Travnatá cesta s občasnými výhledy k východu na zalesněné stráně a kopce mě dovede k vrcholu kopce s boudou a svažuje se k silnici na Choratice. Té se žlutá turistická jen dotkne a stáčí se ostře doleva k východu a k snad poslední dnešní hájovně, V Soudném.

Za ní jen nerad opouštím lesní cestu a vycházím na silnici k Bělokozlům. Hned jak asi po kilometru vcházím do vsi, strhne se nevídaný povyk a všichni nejlepší přátelé člověka štěkají na mě jak pominutí až mám dojem že si tolik pozornosti snad nezasloužím. Na cizince tu zřejmě moc zvyklí nejsou. Z vesnice vycházím kolem zemědělské farmy s utěšeným stádem krav a z hlavní silnice odbočuju doleva na cestu k osadě Vraník. Chvíli jdu volnou krajinou a pak sestupuju k osadě. Ta patří katastrálně pod Ledečko, podle Wikipedie je tu 19 adres a 2 (slovy dva) stálí obyvatelé. Údaje však zřejmě nejsou aktuální. Většina chalup určitě slouží k rekreačním účelům. Jestli ale někde dávají lišky dobrou noc, je to určitě tady.

S trochou štěstí se vymotám z osady na louku a znovu naleznuv turistickou značku pokračuju podél pastvin a pak prudkým klesáním údolím podél potoka a potom mezi chatami k silnici vedoucí k nádraží Ledečko. Tam zklamaně míjím další z uzavřených restaurací, ještě nedávno nabízející dobrá jídla i chutné pivo. Že by krize? Neřeším to a pokračuju po silnici k mostu přes Sázavu (moc jsem si jí dneska neužil) a hned za mostem v restauraci Alex na venkovní zahrádce dávám zasloužené pivko a svačinu z batohu.

Po chvíli se zvedám a jdu přes náves s kaplí a v ohybu silnice se napojuju na červenou turistickou od Rataj a stoupám lesem úvozovou cestou, pak kolem pastvin se stádem koní a znovu lesem na silnici k Talmberku.

V Talmberku se nepříliš úspěšně snažím fotit špatně fotitelnou zříceninu stejnojmenného hradu. Ta je ze všech stran obstavená zřejmě rekreačními chalupami a obehnaná dráty a kabely všeho druhu.

Hned za vsí narážím na jelení rezervaci a přes mřížová vrata fotím jen pár zvědavých laní, ale nemám v úmyslu je vyrušovat takže pokračuju dál. Cesta mě dovede k silnici na Mrchojedy. Ta prochází obcí a pak se stáčí doleva k Samopším. Já pokračuju po červené znovu lesem a sestupuju kolem chatové osady Budín k silnici k Sázavě. Po ní necelé dva kilometry k lávce přes Sázavu a krátkou odbočku na další lávku k Sázavskému klášteru pro pár záběrů.

Na nádraží pak zjišťuju že na trati je další výluka takže se mi hodí autobus který mě dopraví k domovu mnohem dřív. Ještě stíhám pivko v nádražní restauraci U Libora a nezadržitelně uháním k domovu.

Co dodat. Musím se pochválit, nikdo to za mě neudělá. Moc hezká trasa a cesta Posázavím i když jsem řeky moc neužil. A počasí zase na jedničku s hvězdičkou. I když jsem se zařekl, že už té Sázavy bylo dost, určitě tu nejsem letos naposled.

Takže zdrávi došli, zase někdy. Seventy

Odkaz na mapu trasy