Poslední návštěva Anglie před brexitem. Část první – Rüdesheim am Rhein.

Vzhledem k současné situaci jsem se rozhodl urychleně naplánovat poslední cestu do Velké Británie. Ještě naposledy nakouknout do některých míst, která jsem dosud nenavštívil.

Všechny nejzajímavější lokality, od jihu po sever Skotska, jsem už během několika návštěv v posledních 25 letech důkladně procestoval.

Teď zbývá se jen rozloučit. S britskými mohutnými starými stromy a nezvykle nečekanou divokou přírodou. Na rozlučku před brexitem jsem si tedy vybral ještě jednou něco z jižní části, hlavně kraj Hampshire.

Abych v daném čase toho mohl co nejvíce procourat, opět jsem vybral auto.

Jen k překonání Lamanšského průlivu jsem místo dřívějších trajektů, tentokrát zvolil Eurotunel. Při posledních návštěvách Velké Británie to v Calais, a následně i v Dunkerque, totiž začalo být poněkud nepřívětivé.

Kdysi celkem pěkné přístavní město Calais, se slušnými turistickými atrakcemi (citadela, bývalá radnice, maják, promenáda, pláž, přístav), už v roce 2009 začalo připomínat severní Afriku a nevypadalo příliš bezpečně. Takže jsme trajekt definitivně zavrhli. Už před čtyřmi roky jsme raději přespali v Dunkerque, i když i tam už se tenkrát k večeru sem tam vynořili, evidentně ne místní lidé.

Při každé cestě přes Německo, ať to byla Británie, Belgie, Nizozemsko, či Francouzská Pikardie, Normandie, nebo Bretaň, vždy jsme se stavovali v některém z nádherných německých měst. Tentokrát zastavujeme v Rüdesheimu am Rhein. Nádherném, historickém, desetitisícovém vinařském městě, zapsaném v seznamu světového dědictví UNESCO.

Parkujeme v severní části pod vinicemi. Na pravém břehu Rýna, na úpatí Niederwaldu, v oblasti Porýní-Mohan se zde od poloviny 11. stol. pěstuje vinná réva.

Nad vinicemi, rozprostřenými v tlustém prstenci okolo města, se ukrývá benediktinský klášter Eibingen. Tam jsme se však z časových důvodů nedostali, neboť spěcháme do kypícího historického centra.

Město patří mezi hojně navštěvované turisty a milovníky rýnského. Takových je po březích Rýna nepočítané. Hlavní pěstovanou odrůdou je známý Rýnský ryzlink. Mimochodem moje osobní lahůdka, s místním názvem Rheingauer Riesling.

Přesto jsem se tu o nákup vzorku nepokoušel. Ovšem připomnělo mi to scénku z dřívější návratové cesty z Lucemburska, vinařským údolím Mosely. Chtěl jsem si tam pořídit domů vzorek vyhlášeného Moselského. Zastavili jsme u jedné kinotéky s místními víny. Dlouho jsem obcházel regály s moselskými víny.

Všechna vína měla maximální obsah alkoholu kolem 6-7%. Samozřejmě jsem si ho chtěl uložit do sklepa na nějakou zvláštní chvíli, takže by mělo být zdravější a odolnější. Archivovatelné.

Položil jsem prodavačce dotaz, zda mají také vína silnější. Vrhla na mě výmluvný pohled, považující mě za ochlastu nejhrubšího zrna. Tak jsem rozpačitě vycouval. Normálnější Moselské jsem si pak pořídil v supermarketu a po pár letech vychutnal.

Ke středu města Rüdesheim scházíme po Oberstrasse okolo pěkných šlechtických domů. Atrakcí města je dlážděná ulice Drosselgasse v historickém centru města s mnoha hospůdkami, vinárnami a obchody. Na malém náměstíčku, pod stanicí lanovky k vlasteneckému památníku Niederwalddenkmal s výhledem do Rýnského údolí, jsme se usadili. Bude to znít nepatřičně, ale dal jsem si pivo Radeberger z místního pivovaru. V tom horku vínem žízeň neuhasím.

Jdeme se projít na západní konec. Mezi vinicemi tu stojí dva kamenné hrady. Brömserburg (Dolní hrad) z 10 stol. (v seznamu UNESCO) na místě původního římského opevnění. Ve 12. Stol z vodního hradu přestavěný na obytný hrad. Dnes patřící městu, s muzeem vína, které tu nesmí chybět. Druhý hrad poblíž, zřícenina Boosenburg (Horní hrad), se nachází na okraji vinice o 100m  výše.

Ze spodní silnice lze pozorovat nad vinicí se kolébající gondoly lanovky vezoucí turisty na výše zmíněný Niederdenkmal.

Zpátky obcházíme střed města po nábřeží. Most Hindenburgbrücke přes Rýn, zničený válkou, dnes nahrazuje placený trajekt, převážející i auta. U přístavu svítí pěkná, pozdně gotická kruhová věž z 15.stol. jako pozůstatek městských hradeb. Vůbec nevypadá na to, že při tloušťce zdi 1 m má vnitřní průměr 5 m.

Rüdesheim opouštíme podél toku Rýna. Rýn je pěkná řeka. Zarámovaná do řetězů hradů a hrádků po obou stranách toku. Nejen tam, na stráních. Hned 4 km za Rüdesheimem stojí na ostrůvku bílá kráska Mouse Tower. Štíhlá věž nastavená další úzkou věžičkou. O 16 km dál, na dalším rýnském ostrově, romantický zámeček Pfalzgrafestein. Břehy lemují malebná vinařská městečka. Člověk si může hlavu ukroutit.

Velmi náročná je cesta pro řidiče, který musí navíc sledovat sérii dopravních značek. Moc se tu nerozjede. Většinou 80ka. Vzápětí brzdit na 60, nebo 50. Chvílemi 30km/h. Znovu se rozjet na 50, a po 100m zase na 30. Po další 50tce zrychlit na 80 aby se znovu po kilometru brzdilo. Leze to na nervy. A najednou blik. A už je ze mně nafilmovaný herec, překračující rychlost. To ovšem dovede zkazit radost z nádhery okolo.

Nejbližší most přes Rýn je až v Koblenci. Tím se dostáváme na úrovni Kolína na dálnici A4 a přes Cáchy na  Brusel.

Profrčíme okolo belgických perel, Gentu a Brugg, které známe už z dřívějška, a snažíme se při projíždění Bruselem zahlédnout Atomium. To lze z dálky zahlédnout jen z jednoho jediného, a krátkého místa na dálnici. Mimochodem jsem se nedávno při novém osvěžování autorského zákona dověděl, že Atominum se nesmí stále ještě fotografovat v noci, ve dne jen za určitých podmínek.

Ve Francii nás dálnice nakonec vyhodí přímo u areálu Eurotunelu v Calais-Coquelles. Lze tu strávit čas, zbývající k naložení do vlaku. A poblíž přečkat třeba kus noci.