Povodňové parky, motorky a Vlčí sedlo

Poslední červnová sobota 2020 se jevila příhodná na nějakou pěknou vyjížďku. Sice od května ob den prší nebo leje, ale přesto se dá najít skulinka času, kdy nějaká ta voda nepadá a dokonce i sluníčko rozzáří oblohu.

Tentokrát to nebude nic dalekého, ani do neznámých končin. Přesto však směřujeme k lokalitám, kde se nakonec i současná povětrnostní situace celkem pěkně stará o využití úprav, které cestou míjíme. Sraz máme u bývalých šumperských lázní, což naznačuje odjezd smět Vikýřovice. Ani mě nenapadlo, že se vlastně už dá jet skoro normálně, protože dočasná objížďka „Rapotínské“ je už zrušená. Nicméně směřuji do uliček, tedy kolem Zooparku a vlastně už bývalého hovězího výzkumáku, který je dnes normální farmou. Takto se ale účastníci výpravy mohou podívat na Rapotínský rybníček, což někteří (např. Edit) vůbec netuší, že v Rapotíně něco takového existuje. Pravda, rybník to není nijak obrovitý, ale všeobecnou pozornost budí zejména novinka v podobě povodňového parku, tedy soustavě lagun nebo vodních ramen, které mají zachytit část zvýšených průtoku vod (hned vedle teče Desná a poblíž je i ústí Rejchartického potoka). Teď po deštích je park vskutku plný vody, tak je potřeba i dbát, kam člověk šlape, aby si nenabral do bot.

Pokračujeme směrem k novému mostu přes Desnou u dalších povodňových zábran. Je to spoj mezi Rapotínem a Vikýřovicemi a ten se poněkud stavařům nevyvedl. Prostě přes něj není vidět na druhou stranu tak od otevření je zatím trvale opatřen semaforem.

To už se blíží Petrov (nad Desnou), Tady si vyzvedneme Alenku a pokračujeme k blízkému pohoří. Což o to, povětšinou už máme přes 10 km najeto a celkem je už horko dost, takže tu pivní zastávku si zasloužíme, snad je u té poslední je to trošku na pováženou, že po kilometru už je v hospodě…

Na dohled je Sobotín a tentokrát po silnici, šlo by to kolem Merty, ale tam bude po deštích asi dosti bahno a holky mají takové polosilničky. Ona ta zajížďka není vlastně žádná. Pak už je před námi údolí Merty s výhledem na hřebenovku od Ztracených kamenů někam k Jelenímu hřbetu, kterému ale vévodí Břidličná hora s kamennými moři.

Vernířovicemi jezdíme raději vedlejší uličkou, která více sleduje říčku (provází ji žlutá TZT). Ač i včera celkem slušně lilo, není říčka zvlášť zaplněná. Možná vodu drží pár rybníčků u hřbitova, ale k zpomalení náporu vody už celkem pomáhá další povodňový park, který je už celkem funkční. Chybí jen dokončit cestičky k lagunám, takže když se chceme podívat k dřevěným sochám, musíme obcházet poněkud bahnité okolí.

Za kostelem pokračujeme k Sedmidvorům, postupně nás předjíždí větší množství motocyklistů, tak se obávám, aby nám neobsadili celou Brněnku. Naštěstí je ale v hospodě, resp. na nové terase je místa dost. Chatu totiž v současnosti majitelé přestavují, takže je zvětšená jak vnitřní restaurace, kde jsou většinou ubytovaní. Podle všeho je tu menší motorkářský sraz. V drtivé většině různé japonské značky (nějaké Ducati), patrně nejzajímavější jsou ale dvě Jawy 350 v evidentně dobře udržovaném stavu.

K posilnění stačí prozatím (mimo Budvaru) polévka, žádné velké jídlo. Na Vlčí sedlo je přístup lesní asfaltovou silničkou. Kdysi to byla normální cesta mezi Loučnou a Vernířovicemi, průjezd byl uzavřen při výstavbě PVE Dlouhé Stráně, kdy se tu zřídila k ochraně zvěře velká obora. Přečerpávačka je sice dávno hotová, ale obora zůstala. Naštěstí je umožněn průchod nebo průjezd turistům a cyklistům, díky otevíracím brankám v jinak většinou zavřených vjezdech. Výjezd k sedlu je spíše táhlý než prudký. Vše se odehrává v lese, takže příliš okolní krajiny k vidění není, jen ze svahu Rudné hory je doposud několik nezarostlých průseků a mýtin, kde se můžeme kochat výhledy na hřebenovku nebo blízký svah Mravenečníku. O Vlčím sedle se sice nijak nehovoří, jako o významné přírodní lokalitě, přesto mě potěší nález drobných kvítků bílého vemeníku (což je jedna z našich orchidejí). Jinak celkem hojně kvetou žluté náprstky, které zdobí většinu okolí silnice. Vrchol Vlčího sedla je už zarostlý skoro úplně, takže z výhledu už nezbylo nic, tak si jen uděláme památeční foto a dolů do Loučné. Za rozcestím Pod Vlčím sedlem značně houstne počet cyklistů. Ti jsou vlastně na začátku strastiplného výjezdu na Dlouhé stráně. Nahoře jsem samozřejmě na kole už byl mnohokrát, takže si dovedu představit, co je čeká. Ale slušně trénovaný cyklista by to měl zvládnout a myslím, že je to jeden z nejzajímavějších cyklistických zážitků, co můžou Jeseníky nabídnout.

Zasloužené osvěžení i s nějakým pozdějším obědem si dáme u rybníčku Kocián, na dohled zámeckého parku.

K návratu volíme směr pod Maršíkovem, do Velkých Losin. Tady se podezřele černá obloha, Alenka nás pozve na kafe (a panáka), a protože nás Edita opustila, zůstali jsme ve čtyřech (Genesis bylo míň). Déšť se skutečně dostavil, naštěstí jsme ho přežili po pergolou a zbytek cesty (kolem Trámků) proběhl zase za sluníčka.