Poznáváme ostrov Elbu 3
V letovisku Marina di Campo je možno udělat kurz jachtingu.
V Marině di Campo žije trvale asi 4000 obyvatel.Ve středu města najdeme i sochu padlým hrdinům.
Každé ráno se zde pořádají rybí trhy – mořští okouni, tuňáci a jiné ryby.
Pohlédneme-li z výšky na moře za příznivého počasí, můžeme vidět v okolí ostrovy Pianosa, Montecristo, Gilio nebo Korsiku.
Ostrov Pianosa (Isola di Pianosa)
je tzv. italský ALCATRAZ, tedy je nechvalně známý tím, že zde donedávna fungovala jedna z nejtěžších italských věznic pro ty nejtěžší zločince.
Ostrov Montecristo (Isola di Montecristo) je známý tím, že se zde odehrávala část románu Alexandra Dumase – Hrabě Monte Christo. Montecristo leží jižně od Elby. Jeho délka je asi 4 km. Dostat se na ostrov není snadné. Na ostrov mohou turisté jen s průvodcem, který má zvláštní povolení. Na ostrově se údajně nacházejí ruiny starého kláštera, který pochází z počátku 13. století.
Korsika je ostrov, který spadá pod francouzskou správu.
Jaké jsou na ostrově Elba pláže? Různé. Od písčitých, bílého písku až k černému, přes drobné kamínkové, oblázkové ke skalnatým mořským výběžkům. Většinou jsou to malé pláže, některé jsou soukromé a každodenně udržované. Pláže i plážičky mají své názvy.
Další den jsme si užívali pláže v Procchiu. Pláž je zde písčitá, s malými kamínky.
Navštívili jsme i místní trh, který se zde koná jednou týdně v centru na parkovišti. Prodává se zde ovoce, zelenina, sýry, oděvy, látky, kosmetika, šperky.
Další den jsme se vydali konečně poznat největší město ostrova, hlavní město, útočiště císaře Napoleona Bonaparte, který zde byl internován Angličany.
Portoferraio (Železný přístav) – 12 000 obyvatel, hlavní město Elby, přístav. Starý přístav, kde jsou menší lodě, loďky a lodičky a nový přístav, kde kotví obří trajekty. Kolem přístavů jsou malé obchůdky, krámky s různým zbožím, zejména suvenýry, kameny, polodrahokamy, kožené kabelky, trička, módní oblečení, kavárničky, gelaterie, vinotéky.
Ostrov Elba se původně objevili Etruskové, kteří ji nazývali Aethalia- Jiskra – podle ohně v tavících pecích, ve kterých již 900 let př. n. l. vyráběli železo. Elba v průběhu svých dějin přecházela pod nadvládu různých národností a měst, které vtiskly charakter tomuto ostrovu. Řekové, Féničané, Římané, Saracéni – piráti (Dragut a Barbarossa), Španělé, Angličané, Pisánci, Medicejští, Francouzi, Němci.
V době, kdy patřil ostrov pod nadvládu Francie, byl zde vypovězen císař Napoleon Bonaparte, který po své abdikaci dostal ostrov Elbu, Palmaiolu a Pianosu jako soukromý majetek. Z Paříže byl vyhnán na Elbu, kde byl hlídán anglickými strážci.
Vylodil se se svými věrnými generály, matkou a nejmladší sestrou Paulinou a anglickými strážci v Portoferraiu 3. května 1814. Obýval zde dvě sídla. Jedno ve městě – Vila dei Mulini a jedno na venkově – Vila S. Martino. Přestože zde žil necelý rok, zanechal zde po sobě nesmazatelné stopy. Jako symbol pracovitosti Elbanů vytvořil novou ostrovní vlajku – červený pás se třemi zlatými včelami na bílém podkladu. Svá sídla obnovil a zkrášlil, zorganizoval vojsko a flotilu, zasloužil se o vybudování některých nejdůležitějších silnic na ostrově, nechal postavit malé divadlo.
Přestože se zde Napoleon realizoval, necítil se zde dobře a se svými věrnými připravoval útěk z Elby. Podařilo se mu to až 26. února 1815, kdy využil slabé ostražitosti anglického srážce a s malou flotilou, kterou si vybudoval, ostrov opustil.
V roce 1860 přešla Elba pod správu nového Italského království.
Nejvýznamnějším obdobím pro Portoferaio bylo 15.-16.stol., kdy zde vládl Cosimo Medicejský, toskánský velkovévoda, a město přestavěl.
Při příjezdu do města uvidíme tři pevnosti – Falcone (Sokol) – největší pevnost, kterou nyní obývá italská armáda, Stella (Hvězda) a Linguella (Jazýček), které Cosimo Medicejský vybudoval k ochraně města před nájezdníky. Pevnosti byly propojeny silnými obrannými hradbami. Byly vybudovány i nové obytné čtvrti.
Do města vedou dvě brány – Porta a Terra – vstupní brána ze země a Porta a Mare – vstupní brána z moře.
Galeazza – původně loděnice, která byla přestavěna na tržnici.
Na Piazza della Repubblica se nachází Duomo.
V ulici Via Garibaldi se nachází Radnice (Palazzo Comunale), Pallazzo d´Erbe, Biscoteroce. V Radnici je umístěna městská knihovna s více než 27000 knihami. Stoupáme po strmých schodech vzhůru (v tuto dobu se před kostelem uklízí), po pravé straně je kostel Božího Milosrdenství (Chiesa della Misericordi), kde se každoročně 5. května konají zádušní mše za Napoleona Bonaparte. Vcházíme dovnitř a prohlížíme si interiér, zajímavá je socha Madony s dítětem.
Stoupáme dále po schodech, pak vlevo a přicházíme před Vilu Napoleone dei Molini. (Mlýny – původně zde stály nějaké Mlýny, nyní zde stojí oprýskaná růžová vila.)
Za prohlídku obou sídel Napoleona – Vila Napoleone dei Mullini a letní sídlo Napoleona na Monte San Martino platíme celkové vstupné 13 Eur, které bylo z neznámých důvodů zvýšeno z 5 Eur. Obě vily nyní patří Italské republice a náklady na její údržbu jsou čím dál vyšší. Zdali je nábytek uvnitř obou Muzeí původní, to nikdo neví, neboť se proslýchá, že zde bylo mnoho nábytku ukradeno.
Prohlédli jsme si interiér Vily, kde se nachází různý nábytek, postel Napoleona, knihovna, a jiné, až jsme došli do místnosti, kde byly porcelánové figurky velitelů Napoleonovy armády s jejich charakteristikami, dále zase procházíme pokoji, ve kterých pobýval Napoleon, a dále průchozí chodbou vcházíme do zahrady. Ze zahrady si vyjdeme až k pevnosti a pohlížíme do údolí, na moře. Fascinuje nás krásný výhled do okolí, na severovýchodní pobřeží a na toskánské pobřeží.
Poté jsme jeli do 6 km vzdáleného letního sídla Napoleona, které se nachází na zalesněném svahu Monte San Martino.
Vila San Martino a muzeum Demidoff
Do areálu jsme vcházeli alejí stromů lemovanou kavárničkou a stánky se suvenýry. V jednom stánku prodávala babka v kroji Elbské receptáře. Na konci aleje byla brána do areálu muzea.
Tento komplex budov je zajímavý tím, že pod vilou Napoleona je postavena nová budova.
Impozantní budova v empírovském stylu byla údajně postavena Napoleonovým příbuzným, knížetem Anatoliem Demidoffem, který se stal druhým manželem Marie Luisy, manželky Napoleona. V roce 1930 převzal tento Muzejní komplex do své správy Italský stát.
V první budově je velká galerie a dvě menší galerie, zajímavostí je zde socha Galatey od sochaře Canovy, které údajně stála jako model nejmladší Napoleonova sestra, necudná Paulína.
Na konci hlavní galerie jsou dvě schodiště, která vedou k terase před císařskou vilou. Odtud se vchází do přízemí vily. V přízemí byly prostory pro služebnictvo a v prvním patře je osmipokojový apartmán, který v době svého pobytu na ostrově obýval Napoleon se svou družinou. Uprostřed je nádherný Ravelliho freskami zdobený egyptský sál, poradní sál (sál holubic), na každé straně jsou tři pokoje. Napoleonova ložnice, vestibul a pracovna a na druhé straně jsou pokoje generála Bertranda, generála Drouota a pracovna generálů.
Na Jeskynním výběžku v okolí Portoferraia se nachází pozůstatky římské vily z období císaře Hadriána – obdélníkové stavby s bazény se zařízením na výměnu a ohřev vody.
Koncem 19. století byly v Portoferraiu vybudovány moderní hutní provozy a současně byla obnovena i těžba železné rudy. Jejich provoz trval až do 2. světové války. V září 1943 byly hutě zničeny bombardováním, a tím byl jejich provoz definitivně ukončen.
Po válce se Elba začala orientovat na turismus a rybolov, k čemuž má díky překrásné přírodě, moři a příjemnými lidmi skvělé předpoklady.
Co se týče hudby a lidového tance, tak Elba nemá svou vlastní lidovou hudbu ani tance jako je tomu v jiných částech Itálie třeba na Sardínii. Obyvatelé jsou zde příjemní a milí.