Poznáváme Slovensko – 2. den: Nová Ves Nad Lužnicí - pískovna Halámky; Rakousko: Harmannsdorf – zámek a Bisamberg – Lurdská jeskyně

Okolo páté začalo pršet, dokonce se ochladilo na 17. stupňů. Prší jen nepatrně, přemýšlím, zda mám zavřít dveře. Než jsem se rozhodla, spustil šupec, to už přece jen zavírám a ihned usínám. Asi moc nepršelo, ráno je všude sucho a už je zase horko.

Autem popojíždíme do stínu a jdeme se smočit do řeky. I když je skoro půl deváté, je tady klid a nikde nikdo není. To mám nejraději. Po chvilce ležení v tůňce chladnou vodu opouštíme a jdeme snídat.

Zase jsme měli štěstí, ještě se nám nevaří voda na čaj, když přijeli vodáci a také auto s přívěsem a s loděmi. A je po klidu. Naštěstí nejsme zcela u vody, tak nás tak moc neruší. Ještě tady v kempu Vodácká základna doplňujeme vodu. Mysleli jsme, že máme vše ještě skoro plné, když jsme k mytí využili přírodní zdroje, ale nakonec doplňujeme 5 petek. Včera v tom horku jsme skutečně hodně pili.

Když jedeme přes most, všimli jsme si značky, kam až dosahovala voda r. 2002. I ten most byl pod vodou.

Dnes nepospícháme, čeká nás jen přejezd Rakouskem k Bratislavě. Odjíždíme před 11. hodinou. Zastavujeme se na parkovišti, které jsem měla vyhlédnuté na přenocování – na parkovišti Nová Ves Nad Lužnicí u pískovny Halámky. První odbočku jsme přejeli, zastavujeme o kousek dál. Nakonec i Ota prohlásil, že jsme sem měli zajet. Jenže asi by to tady nebylo zrovna ideální. Je to blízko silnice a určitě by tu večer bylo rušno, protože už teď je tady spousta aut. Vstup do vody v místě, kde jsme zastavili, je docela náročný, ale na začátku by to mohlo být fajn. Tam je přímo označená i pláž. Teď už to nezměníme, ale můžeme si tohle místo pamatovat na koupání. Voda je nádherná.

To už jsme hranic. Přejíždíme do Rakouska. Je to tudy do Bratislavy nejkratší. Silnice je pěkná. Hezky se jede. Dokonce tu není ani velký provoz.

Zastavujeme zhruba za hodinu v Harmannsdorfu, kde je zámek. Chceme se hlavně protáhnout. O zdejší opevněné tvrzi jsou zmínky r. 1280. R. 1612 byla tvrz přestavěna na hrad s příkopem. Původní čtvercová románská tzv. Pekelná věž se zachovala, byla obestavěna a ční nad střechu budovy. Plošina s cimbuřím byla přistavěna r. 1866.

Současně r. 1612 byla severně od zámku postavena další čtyřkřídlá jednopatrová budova, která byla přestavěna v 1. pol. 19. století. Vedle byla postavena dvoupatrová lesní a správní budova. Západně od zámku byla postavena konírna - dlouhá, štítem zakončená křídla s hlavou koně a dobytka v oválných medailonech nad štítovými, spřaženými obloukovými okny.

Dnes tady stojí čtvercová dvoupatrová budova, uvnitř je malé nádvoří, okolo budovy je hluboký bývalý příkop. Hlavní dům je využíván jako obytná budova, i v hospodářských budovách jsou byty. Na štítu je erb pánů z Moseru z r. 1760. Ve vstupním portálu jsou vidět otvory s válečky bývalého padacího mostu. K němu se jde po valeně klenutém mostu s kamennými balustrádami a se sochami lvů ze 3. čtvrtiny 18. století. 

Okolí zámku je volně přístupné. Procházíme okolo vstupního mostku, vlevo míjíme konírnu a kravín. Vycházíme další bránou, chceme si areál obejít. Okolo málo udržované zámecké zahrady je kamenná vysoká zeď, ve které jsou vidět zbytky bašt. Občas je přes vrata možno zahlédnout barokní sýpku i bývalý skleník ze 3. třetiny 18. století. Má tam být i původní barokní zahradní sál, který byl upraven na divadlo kolem r. 1800. Ale z toho jsme zahlédli jen kousek.

Okolo zdejší malé kapličky se vracíme k autu. Parkujeme ve stínu, ale i tady je 30 stupňů, před horkem utéct nelze.

Asi za půl hodiny odjíždíme. Na protažení nám to stačí. Blíží se černý mrak, že by sprchlo? Kéž by.

Když jsme si mysleli, že se mrak rozptýlil, zvedl se hrozný vítr a spadlo pár kapek. Sice pořádných, ale skutečně jen pár. Jen ten vítr zůstal. Ani se neochladilo. Je 34 stupňů. Vpravo od silnice vidíme zamlžené rakouské Alpy, tam určitě prší.

Myslím si, jak perfektně naviguji. Jenže mám pocit, že tady nikde nelze nikam sjet. Koukám po okolí, Ota samozřejmě taky a najednou vjíždíme na dálnici, která se téměř vzápětí mění na rychlostní silnici. Žádné kamery jsme ani neviděli. Takže z toho snad malér nebude. Jen my jedeme kamsi na sever - úplně jinam, než chceme.

Asi po 6 km je sjezd a vracíme se zpátky na naši trasu. Takže to nakonec ani tak hrozné nebylo.

Teď už silnici musím sledovat. Až do Vídně se dostat nechceme. Zajíždíme do Bisambergu na parkoviště u lurdské jeskyně. Tady je docela sympatické, klidné místo, jdu chystat oběd. Ale v tom horku ani na teplé jídlo chuť nemáme. Dělám jen zeleninový salát. Zase se to v dálce černá. Dokonce slyšíme, jak hřmí. Že by to tady konečně spadlo?

Bouřka nás však obchází. Než jsme se najedli, zase začíná sálat sluníčko. Jdeme se podívat k lurdské jeskyni s Pannou Marií. Po vzoru francouzské lurdské jeskyně si ji v letech 1933 – 1935 vytvořili zdejší obyvatelé v prohlubni na svahu skály. Je zde přírodní oltář a možnost posezení při zde konaných náboženských obřadech. Až později vznikl v těsné blízkosti památník za obětavý boj během 2. světové války. Je tady dokonce i pítko.

Při zpáteční cestě vidíme v obci římskokatolický farní kostel sv. Jana Křtitele, který byl postaven r. 1294. Jeho součástí byla románská kaple z doby před r. 1203. Během 17. a 18. století probíhaly přestavby. Byla zbořena i gotická věž. Na nové barokní věži jsou hodiny od r. 1906. Také vidíme další černé mraky. Už ani nevíme, zda se blíží nebo vzdalují. Neustále se to tady honí.

Vracíme se k autu přes malé náměstíčko, kde je pomník rakouskému hudebnímu skladateli Franzi Schubertovi (1797 – 1828). Byl tady odhalen ke 100. výročí jeho úmrtí. R. 2012 byl restaurován.

Pokračujeme dál na východ. Za chvíli vidíme, že tady to spadlo. Jsou tu obrovské louže a náhle se ochladilo na skoro příjemných 28 stupňů. Jenže ne na dlouho. Za čtvrt hodiny je už zase 34. To jsme doufali, že to vydrží dýl.

Přejeli jsme Dunaj a jedeme rovinou nedaleko řeky. Na tak velkou rovinu nejsme u nás zvyklí.
Blížíme se k hranicím se Slovenskem a už vidíme před sebou kopečky. Nejdřív si myslíme, že to jsou kopečky slovenské, jenže tady v pohraničí vidíme i rakouské kopce. Vidíme Schlossberg (291 m), dvě rozhledny, ale konečně i Bratislavu a Děvín (550 m). Tam bychom rádi zajeli zítra.

Pro dnešek končíme, je 5 hodin. V rakouské  příhraniční obci - v Bergu odbočujeme vlevo do jakési slepé ulice, kde údajně již někdo spal. Jsou tu nějaké nádrže a hrozný smrad. Tak tady určitě ne. Jediné, co se nám líbilo byl pohled na bratislavský hrad.

Vracíme se jen kousek zpátky. Tady jsme se všimli široké pěšiny mezi hradbami, která vede k poli. Nechá se tam zaparkovat i ve stínu, tak to riskneme. Bohužel jen ta Lužnice je daleko. Ta nám dnes chybí. Ale vody máme dost, tak to taky zvládneme. Jen nevím, jak se budeme domlouvat s případnými rakouskými policajty. Německy jsem se učila před víc jak 50 lety, takže si samozřejmě nic nepamatuji. Ale jinou možnost asi ani nemáme.

Jsme pod stromy, bude-li v noci pršet, tak popojedeme o kus dopředu. Ze stromů totiž nejdřív neprší, ale pak je to o to horší a méně příjemné. Kapky deště se sdružují a jako větší dopadají a bubnují. To je extra rachot.

Rozhodli jsme se pro studenou večeři. V lednici se teplota i přes veškeré chlazení během jízdy nesnižuje, naopak lehce stoupá, ale stále tam mrzne. Chtěla jsem vyndat omáčku, nebyla úplně dole, ale stále je na kost zmrzlá. Do zítřka určitě vydrží.

Zatím otvíráme pivo. Není přímo v lednici, tam se nám zatím nevejde, ale je zabalené v thermotaškách a v zaizolované bedně, takže je jen nepatrně teplejší, než by byla ideální teplota. Takže i to je v pohodě.

Vše je studené, jen my máme pocit, že jsme uvaření. V 7 hodin je stále 32 stupňů. Sedím polonahá ve stínu, z čela mi teče pot. I Ota, který se běžně nepotí, je na tom jen nepatrně lépe. Oba toužebně vyhlížíme mraky, zda aspoň z některého zaprší.

Utěšuji se jen tím, že naštěstí nejsme na Sardinii, kde padají teplotní rekordy. Tam je prý dnes 48 stupňů. To bych nedala ani v moři, protože i to moře musí být skoro horké.

Pomalu se přece jen ochlazuje, chvilkami začíná foukat skoro studený větřík. Mraky se honí okolo, ale neprší. Přírodní sprchy jsme se nedočkali, v 10 se sprchujeme vlastní vodou a jdeme spát. Je 24 stupňů. Opět necháváme boční dveře dokořán. Jinak bychom se uvnitř určitě upekli.

Poznáváme Slovensko – 2. den: Nová Ves Nad Lužnicí - pískovna Halámky; Rakousko: Harmannsdorf – zámek a Bisamberg – Lurdská jeskyně na mapě