Poznáváme Slovensko – 23. den: Malá Fatra – výlet cca 9 km: Kraľovany – Šútovo – nádherný Šútovský vodopád – Kraľovanské jezero

Večer se rychle ochladilo, ale až k rámu teplota klesla k 11 stupňům. Vstáváme po 8. hodině, to je akorát, abychom do 10 opustili parkoviště včera zaplacené na 24 hodin, i když nevěříme, že to někdo přijde zkontrolovat.

Je oblačno, chvílemi svítí sluníčko, ale studeně to fouká. To včera jsme cestou na Choč měli počasí lepší. To začalo foukat až na vrcholu. Tak to nám to včera skutečně perfektně vyšlo.

Původně jsme měli v plánu udělat si ještě jeden výlet ve Velké Fatře. To znamená sjet kus na jih do Blatnice a tam si udělat 13 km dlouhý okruh a vrátit se z hor na hrad Blatnice. Ten mne láká, byl postaven mezi lety 1320 – 1323 na ochranu obchodní cesty do Nitry. Je to poměrně rozsáhlá zřícenina hradu. Jenže převýšení trasy je opět skoro 1000 m, to mi včera stačilo. Navíc si nejsme jisti, zda by to tentokrát za tu námahu stálo.

Chvíli jsme přemýšleli, zda tam zajet jen kvůli té zřícenině. Jenže Ota zříceniny moc nemusí a já uznávám, že u nás máme zřícenin dost, že by nám mohli stačit. Navíc bychom si trasu prodloužili o dalších 70 km. Kvůli dešťům máme 3 dny zpoždění, rušíme to. Stejně vše, co máme naplánováno, stejně nestihneme. Uděláme si jen výlet v Malé Fatře. Zajdeme se podívat na Šútovský vodopád, nejvyšší vodopád v Malé Fatře s celkovou výškou 38 m.

Jedno parkoviště je v Kraľovanech, blízko Kraľovanského jezera. Podle mapy by to mělo být poměrně velké parkoviště, je to však spíš vždy pár parkovacích míst, které jsou odděleny křovisky. Místo tady je. Jedeme se ale podívat dál – další parkoviště je asi o ¾ km dál na konci silnice. Je u restaurace Fatranky a blíž k vodopádům. Jenže je placené. Vracíme se zpátky. Je to skoro po rovině, platit 4 Eura za parkovné nebudeme.

Vybíráme si šikovné místečko, parkujeme. Je zataženo. Do batohu přibalujeme deštník, vracíme se na hlavní silnici a pokračujeme po modré. K vodopádu to je 4,5 km. Samozřejmě Ota při otáčení se z placeného parkoviště zvládl zaregistrovat, že v restauraci Fatranka mají otevřené okénko. Hned si tam naplánoval první zastávku.

Já to docela uvítala. Jdu napřed, mohu jít pomalu, fotit a kochat se. Ne že bych jinak nemohla, ale občas mám výčitky, ze Otu zdržuji, že by raději šel rychle. Teď budeme spokojeni oba.

Ještě jsem ani neobešla budovu, začíná mrholit, drobounce. Vyndavám si deštník do pohotovostní polohy, na batoh dávám pláštěnku. A pokračuji. Celá cesta vede podél Šútovského potoka, který tvoří hranici katastrů obcí Šútovo a Kraľovany. Hned od začátku se kochám pohledem na potok. To je nádhera. Chvílemi teče vedle cesty, chvílemi kousek v dolině pode mnou. Každou chvilku se rozděluje a zase spojuje, jednou je úzký a hodně prudký, chvílemi trochu širší. Ale stále je to samá peřej. Občas do něj přitékají další potůčky a tvoří tak malé vodopády. Je vidět, že na něm byla dělána i regulace, to asi pro případ, když nahoře v horách taje sníh. Ale i dnes se zdá, že vody má hodně.

Mezitím míjím pramen Živé vody, jak je uvedeno na mapě a jak asi bylo napsáno na malém domečku, který se zvolna rozpadá. Ještě však stačí ochraňovat plastovou trubku, ze které vytéká malinký pramének vody. Inu s živou vodou se musí šetřit.

Naštěstí mrholení brzy přestalo. Zataženo je však stále.

První 2 km cesta mírně stoupá po asfaltce. Tady zjišťuji, proč – tady je chata Vodopád, která by měla nabízet ubytování i občerstvení. Není těsně u cesty – je za potokem, ale je tam nějaký klid. Ani se tam nejdu podívat. Co kdybychom se s Otou zrovna tady minuli. Odtud se povrch mění a pomalu přechází do kamenité cesty.

Kousek za chatou mne Ota došel. Shodli jsme se na tom, že již cesta podle vody je zážitek, že už by na konci vodopád ani být nemusel. Ota dokonce tvrdí, že bude vodopádem určitě zklamaný. Já mu to nevyvracím, jen si myslím své, protože já jsem viděla jeho fotky a podle množství tekoucí vody v potoce musí být nádherný.

Sledujeme vodu, jen občas zaregistruji na druhé straně skaliska. Ty mne však nechávají dnes poměrně v klidu.

Zhruba po dalším půl km začíná drobně pršet. Já roztahuji deštník, Ota dává zatím jen pláštěnku na batoh, Deštník si nechává uvnitř. Prý z toho nic nebude. Za chvíli už prší pořádně, za další chvíli lije. To už i Ota spěchá vytáhnout svůj deštník. Je rád, že aspoň u mne se může na tu chvilku schovat.

Zrovna ten závěrečný kilometr je nejhorší – nejméně schůdný a lze říct i nejprudší, i když se včerejškem se to srovnat nedá. Voda teče všude. Voda shora, voda zdola. Většinou to jsou přítoky, které se vylévají z koryta. Často je problém tekoucí vodu přejít. Já si moc starosti nedělám, mám vysokou gumovou podrážku a boty s membránou. Ota si však nevzal pohory, jen tenké plátěné botasky, teď se pracně vodě vyhýbá, skáče přes kameny.

Přicházíme na rozcestí Odbočka k Šútovskému vodopádu, kam je to 5 minut. Tady jsou i mohutná skaliska.

Za chvilku ho vidíme, tu mohutnou masu vody, která padá z výšky 38 m. Jenže z našeho břehu není vidět vodopád celý. Musí se přejít na druhou stranu po lávce pochybné kvality. Tvoří ji uprostřed jedna kláda, po obou stranách jsou fošny, které už něco pamatují. Je to spojeno kramlemi, ale fošny se stejně hodně houpou. Kdysi bylo na jedné straně zábradlí, ale jedna jeho polovina chybí zcela, druhá drží jen na břehu. Silnější klacek je jen tak opřen o lávku. Takže toho se chytit nelze. Ota unešený vodopádem přes lávku přechází a mizí mi z dohledu. Zcela zapomněl na moje problémy, možná i na mne.

Já tam chvíli váhavě stojím. Zvědavost je však velká. Ne každý suverénně přechází. Pak se však odhodlávám a jdu také. Asi nejhorším způsobem ze všech. Pomalu se sunu vpřed, převážně balancuji na kládě, která se mi zdá nejpevnější. Jen když ztrácím rovnováhu, dotknu se fošny. Kupodivu drží. Zvládla jsem to. Na druhé straně jsem si zhluboka oddechla. Zbývá už jen kousek do kopečka a vodopád je vidět v plné kráse. Možná je o to krásnější, když předcházející 3 dny pršelo. Možná běžně tolik vody nemá, ale dnes je to nádhera. Není tu ani moc lidi. Jen pár. Většina vyrazila asi ráno a poměrně velké davy se vraceli už od vodopádu.

Náhle přestalo téměř pršet. Všechno je perfektní. Když jsme se pokochali, vracíme se. Nejdřív přes tu pochybnou lávku. Tady si Ota uvědomuje, že ta je důvodem, proč tam na mne tak dlouho čekal. Když jsem se dostala na jednu stranu, tak už to snad zpátky také zvládnu. Podobným způsobem, ale už jsem také na druhé straně.

Za drobného mrholení se vracíme. Ze zvědavosti zacházíme se podívat k chatě Vodopád. Venku jsou roztažené slunečníky, ale jinak je to tam nějaké opuštěné. Možná otevírají jen za hezkého počasí. To jsme nezjišťovali. Pršet přestalo až u Fatranky.

Zaparkovali jsme tak, že tam téměř bez problémů můžeme uvařit. Jen jsme kousek popojeli, abychom nevařili v loužích. Původně jsme si mysleli, že by se tu nechalo o přespat, ale teď je tady skutečně všude moc vody. A pokud by ještě v noci pršelo, už bychom z auta suchou nohou nevylezli.

Jdeme se podívat ke Kraľovanskému jezeru. Je to zatopený kamenolom s tyrkysovou vodou. Jeho hloubka je až 15 m. Nemá přítok, ani odtok, ale voda je ke koupání prý vhodná. Však také na mapě je označeno několik pláží s možností koupání. Dokonce mu prý místní říkají Plitvické jezero, protože jim jeho okolí s terasovitými svahy připomíná westernové filmy. My tu však narážíme na ceduli, že koupání je zakázané ze zdravotnich důvodů.

V okolí jsou bufety s občerstvením, dnes i tady je skoro vše zavřené. Jen je otevřen nějaký krámek se základními potravinami. Dokonce je tady prý velké parkoviště s parkováním zdarma. To je asi i pravda, ale tam, kde by se nám líbilo přespat, je vjezd zakázán.

Nemáme tedy důvod se tady dál zdržovat. Koupat se tu nedá, přespat také ne. Odjíždíme. Jedeme dál po naplánované trase. Jen s tím noclehem to tady bude asi horší. Projíždíme východním okrajem Malé Fatry. Tady se ani nesnažíme někam odbočit. Z dřívějška máme jedno šikovné spací místečko kousek od Terchové, tam směřujeme. Za hodinku bychom tam mohli být. Odbočujeme jen v Zázrivé, odkud bych chtěla zítra nebo pozítří vyrazit na Velký Rozsutec.

Je dobře, že jsme sem zajeli. Představovala jsem si to vše moc jednoduše. Že dojedeme na konec obce, tam někde necháme auto a vyrazíme. Jenže projet obcí na konec se nesmí, je tam zákaz vjezdu. Ale nedá se ani někde v obci zaparkovat. Jsou tu jen restaurace a penziony s malými parkovišti pro jejich hosty, navíc nyní plná. I kdyby nás tu nechali zaparkovat, trasa by se nám prodloužila minimálně o další 2 km. To je dost. Takže tahle varianta padá.

Nyní už jedeme rovnou na místo, kde jsme před 8 lety spali. Je to místo u staré lanovky, kousek od silnice z Vrátné doliny do Štefanové. Tak snad se to tam moc nezměnilo. Nyní je u silnice něco jako parkoviště, ale bývalá budova lanovky stále stojí a stále se tam nechá zajet. Tam nejsme moc od silnice vidět a je tam klid. Venku je stále zataženo, chvílemi prší, ale je trochu tepleji než včera. Ani nevíme, jaké počasí nás zítra čeká. A protože doufáme, že nebude nejhůř, tak přemýšlíme, kterou ze dvou variant vybereme. Láká nás Velký Rozsutec. Když jsme tu byli před 8 lety a měli jsme výstup naplánovaný, tak lilo, že to nepřicházelo v úvahu. Program jsme změnili a výstup odložili na příště. To příště je dnes. Je to 12 km s převýšením skoro 1000 m a podle mapy je to na víc jak 5 hodin. Také nás láká výlet do národní přírodní rezervace Tiesňava ve Vrátné dolině. To je jen skoro 6 km s převýšením 520 m a mělo by se to zvládnout za necelé 3 hodiny. Nakonec se domlouváme, že Tiesňavu dáme jako trénink a další den půjdeme na Rozsutec.

S tím jdeme v půl desáté spát, také proto, že na chvíli přestalo pršet. V autě je proti včerejšku teplo - je 18 stupňů.

Poznáváme Slovensko – 23. den: Malá Fatra – výlet cca 9 km: Kraľovany – Šútovo – nádherný Šútovský vodopád – Kraľovanské jezero na mapě