Přechod hřebene Nízkých Tater - 1. část

Fotografie (1) • Foto: jifi

Přišel čas dovolených, pro někoho čas prázdnin. S tímto problémem přišla i otázka Kam letos? Po mnoha dnech urputného přemlouvání táta obměkl a bylo rozhodnuto, že vyrazíme na hřeben Nízkých Tater. I přes problémy s výdejem lístků do stanice Dobšinská ladová jaskyňa přes Banskou Bystricu jsme odjeli do zahraničí. V Banské Bystrici jsme zakoupili problematické lístky na Dobšinskou jeskyni a volný čas jsme věnovali prohlídce historického centra, v němž na mě udělal největší dojem místní trh, kde se prodávalo pouze ovoce a zelenina. Žádné boty, hadry a elektronika, jak je u nás v republice zvykem! Z Banské Bystrice jsme si pochutnali na železniční lahůdce – trati vedoucí proti proudu řeky Hron a z obou stran obklopené horami. Po levé ruce se mohutně vypíná hradba Nízkých Tater, nyní mám úžasnou příležitost detailně se seznámit s tím, co nás čeká v přístích dnech. Po pravé ruce se tyčí vrcholky Veporských vrchů, Polany a Muránské planiny. Vpředu se tyčí Slovenské rudohorie a Slovenský ráj, o kterém básní mnoho turistů, kteří tento národní park navštívili. Přes města a vesnice Slovenská Lupča, Brezno, Polomka, Helpa, Červená Skala (toto jméno nese i náš vlak), Telgárt se rychlík dokodrcá do stanice Dobšinská ladová jaskyňa, kde vysedáme, abychom navštívili největší ledovou jeskyni na Slovensku. Po zaplacení nemalého vstupné (80 Sk dospělí, 60 Sk studenti a 40 Sk děti) jsme nemile překvapeni, jelikož prohlídku jeskyně musíme absolvovat s těžkými batohy na zádech. Naše průvodkyně jsou neoblomné. Jeskyně byla objevena v roce 1870 a jako první v Evropě byla roku 1882 osvětlena. Množství ledu v jeskyni se odhaduje na 125 000 m3, na dně je led silný až 25 metrů! Prohlídka je celkově krátká a ani výklad příliš nezaujme. Rychle se svlečeme, věci naházíme do báglů a pospícháme dolů, abychom stihli vlak. Dobíháme a zrovna přijíždí vlak. Táta na poslední chvíli koupí lístky do Telgártu (zastávka Pension), ještě tady prodávají klasické malé jízdenky z tvrdého papíru! Slovák z Bratislavy nám doporučí k nástupu na hřeben a k výstupu na KRALOvu HOLu červenou značku, jelikož je rychlejší a pohodlnější. Víska Telgárt (881 m n. m.) se kdysi nazývala Švermovo; za války ji vypálili nacisti. Dnes tady již mnoho původního obyvatelstva nežije, do vesnice se přistěhovali hlavně cikáni. V létě se živí sběrem borůvek, které za slušnou cenu prodávají turistům. Hned za vesnicí chodník prudce šplhá do kopce; máme první příležitosat pocítit naše bágly a uvažovat nad tím, co jsme mohli nechat doma. Porušuji návštěvní řád národního parku a beru praváka rostoucího přímo na chodníku, večer obohatíme guláš z konzervy. Cesta stoupá pod elektrickým vedením, někde nad našimi hlavami se vypíná Králova hola s vysílačem. Několikrát zastavujeme, 1100 výškových metrů s plnou polní dělá své. Táta dostane křeče do nohy, pro dnešek to balíme a stanujeme u transformátoru, voda je na dosah ruky a ten úžasný výhled na vládkyni východní části Nízkých Tater - Muránskou planinu, Slovenské rudohorie. Ani si nelámeme hlavu s tím, že jsme dnes porušili návštěvní řád parku podruhé! Noc byla velice teplá a ani slabý vánek nerušil náš klid. Jen ráno sedla rosa. Nad námi visí neskutečně modrá obloha, později přišlo pár bílých beránků. Počasí vypadá velice slibně! Otec absolvoval očistu celého těla v ledové vodě nedalekého potoka, já bych tam nestrčil ani nohy! Tátovi se s lehčím baťohem šlape již mnohem lépe, křižujeme asfaltku z obce Šumiac mířící taky nahoru. Na vrcholu Kralovy hole (1948 m) stojí moderní budova s vysokým vysílačem; uvnitř je stanice HS. Pokud je počasí opravdu nepříznivé, po domluvě se lze ukrýt uvnitř. Jinak na vrcholu není žádná chata nebo bufet. Od starší generace se dozvíme, že kdysi byl vrchol mnohem více navštěvován a dnes nahoru zamíří více cizinců jak samotných Slováků. Výhled na jih je čistý, na severu jsou hory v oparu, a tak z Vysokých Tater vidíme jen obrysy skalních štítů a sněhová pole. Oblékneme na sebe něco teplého, fouká totiž studený vítr. Opouštíme ne moc pohostinný vrchol Kralovy hole a po travnatém hřebeni s osamocenými skalami narušenými mrazovým zvětráváním míříme k turistické útulně Andrejcová (2 hod. 30 min.). Přejdeme Strednu holu (1876 m), Orlovu (1840 m), Bartkové (1790 m) a mnoho výškových metrů ztratíme sestupem do Ždiarského sedla (1475 m). Potkáváme spoustu turistů, romantika liduprázdného přechodu se rozplývá před očima, stejně jako dnešní ideální cíl sedlo Priehyba. Ze sedla stoupáme po travnaté cestě na vrchol Andrejcové (1519 m) porostlý klečí a nízkými smrčky, po 200 m je rozcestník. Je 15.30 hod., pozdě pokračovat do sedla Priehyba. Dřevěné stavení turistické útulny s kapacitou asi 15 míst je 50 m pod mamlasem. Přímo u chatky je pramen vody a popelnice na Odpadky. Kdo má s sebou stan a nevlezl se dovnitř, tomu se nabízejí nádherná místa stanování obklopená hradbou kleče a překrásným výhledem na Vysoké Tatry. S tátou poznáváme Kriváň, Slavkovský štít, Rysy, Granátové věže, Gerlach, Lomničák ... Prostě paráda! Bráchovi se podařil roztrhnout popruh batohu, pěkné nadělení! Ale lavinovou šňůru jsme to sešili a drží to. Mistrovská práce! Chatka je již obsazená a z velké části Moraváky ze severu. K večeru vyvedl místní bača ovce na pastvu, které po sobě zanechaly velké množství bobků, ale nádherně tak navodily atmosféru opravdového horského prostředí. Otevřu zalepené oči, rozepnu zip stanu a vykloním hlavu do tatranského jitra. Jsem jako opařený, to co vidí moje oči, je pohádkově překrásné; masív Tater s modrou klenbou, sněhová pole se odráží v ranním Ostrém slunci. Ani nevadí, že jsme trochu zaspali. Jde na horách vůbec zaspat?! Dnes je můj baťoh citelně nejtěžší. Nerad se loučím s tak pěkným místem, jako je útulňa na Andrejcové, ale dnešní ideální cíl je turistická útulňa na Ramži – a ta je opravdu daleko. Rychlým krokem dojdeme na Priehybku (1550 m, 1 hod.), za kterou se prudce zvedá vrchol Velké Vápenice (1691 m). Oficiálních 25 min. nahoru zkrátím na 13 min., sednu si na baťoh, nechám se ofukovat příjemným větříkem a kochám se výhledem na Tatry se skokanskými můstky na Štrbském plese. Do sedla Čertovica je to 6 hod. 45 min. chůze. Z vrcholu stezka prudce klesá do sedla Priehyba (1190 m, 1 hod. 10 min.), což představuje ztrátu 500 výškových metrů. Po cestě pojídáme borůvky, kterých je tady nespočetně. Na kmenech a pod dřevěným přístřeškem vidím sedící turisty a cyklisty, jsme tady! Dopřejeme si tatranský oběd sněz, co si neseš a v nedalekém prameni (naznačen na mapě) doplníme zásoby vody. Ztracené výškové metry pracně získáváme výstupem na Kolesárovu (1490 m, 1 hod.). Zpočátku se prodíráme vysokým porostem trávy, maliní a kapradí, les ne a ne ustoupit. V tomto úseku se cesta neskutečně vleče. Jak rád bych už viděl nějaký rozcestník! Tam je, vidím ho, začnu křičet radostí po spatření oné maličkosti. Projdu kolem mamlasu, můj pohyb zastaví až pohled na úžasnou pyramidu Kriváně. Brácha kousek od mých nohou najde malý fotoaparát a hned z něj prýští gejzír radostí; ihned uvažuje, co bude fotit, a že si nadělil dárek k narozeninám. S tátou ho upozorníme na důležitou skutečnost, pokud má majitel (minulý) namířeno směrem na Čertovici a vzpomene si na foťák, určitě se pro něj vrátí a on o něj tím pádem přijde. Bratr tuto skutečnost pokládá za vyloučenou a spokojen kráčí kupředu. Z Kolesárové míříme na Oravcovou (1510 m, 30 min.), cestička se doslova ztrácí ve dvou a půl metrové hradbě kleče, jejíž větvičky šlehají do mých očí a odírají nohy. Prodíráme se i podobnými jehličnany jako je jalovec, ale naštěstí vůbec nepíchají. Dojdeme na Oravcovou, odkud lze sejít po modré do obce Závadka, ale cesta se hned po metru ztrácí v husté kleči. Tělo oživím třetinou Margotky a od bratra vybojuji jeden bonbón. Svěřit mu pytlík s bonbóny bylo holé neštěstí! Tady se stan nikde postavit nedá, minuta za minutou přibývá a Ramža je stále daleko. Pozvolna stoupáme na vrchol Zadné hole (1620 m, 45 min.) a po dlouhé době vidím dva blížící se turisty. Po pozdravu následuje otázka, zda jsme nenašli malý černý foťák. Nerad lžu, a tak přiznávám, že jsme našli onen fotoaparát u předešlého rozcestníku. Bratr velice nerad vytahuje požadovanou věc a vrací ji původnímu majiteli. Prakticky celý zbytek cesty mne obviňuje, že jsem mu to udělal schválně, jelikož jsem mu záviděl. Podle tašky poznávám, že jsou z Ostravska, a tak je výstup na Zadnou holu zpříjemněn přátelským rozhovorem. Hřeben Nízkých Tater chtějí přejít za čtyři dny. Cíl pěkný, ale nelehký. Zadná hola je dnešní poslední kopec s výhledem, na pravé straně se tyčí mohutný Velký Bok (1722 m), dál jde cesta jenom lesem. Mineme několik part, které mají namířeno také na Ramžu. Sejdeme do sedla Homolka (1583 m, 10 min.), podejdeme vrchol Homolky, traverzujeme svah s klečí a po několika stovkách metrů se noříme opět do lesa a pozvolna klesáme. Dojdeme k rozcestníku Havrania Polana (35 min.). Všichni už pociťujeme únavu, ale stan postavit a vodu najít lze jen na Ramži (1 hod. 35 min.). Na louce s vysokou trávou sníme tabulku čokolády a dobře se napijeme. Cesta lesem je dlouhá a určitě bude nudná, ale naštěstí nemusíme překonávat žádné výškové převýšení. Sejdeme na odlesněnou plochu a vidíme igelitový přístřešek se čtyřmi turisty. Okamžitě se ptáme na Ramžu; prý je již jenom 15 až 20 min. chůze. Každých pět minut se dívám na hodinky a opravdu, po 20 minutách jsme konečně na Ramži (1270 m)! Hurá!!! Přivítá nás banda českých vodáků v dobré náladě a asi pět postavených stanů. Vydupáme plošinku ve vysoké trávě a stavíme další. Zdejší turistická útulňa je proti útulni na Andrejcové velice malá. Nachází se asi 100 metrů od rozcestníku a dnes večer je už samozřejmě obsazená. Mnoho pozdě příchozích bude muset spát pod širákem. Kéž je k nim počasí milosrdné! Husté větvičky smrčků by je měly aspoň trochu ochránit před případným deštěm, ale na jak dlouho? Pramen vody je vzdálen 5 min. chůze nahoru do svahu po vyšlapaném chodníčku a je v pěkné budce. Zásoby chleba se zmenšily na minimum, zítra na snídani dostane každý po jednom krajíčku a nějaký další budeme muset sehnat na Čertovici. Usínám ihned po nasoukání do spacáku, zcela vyčerpán. Ráno jsem smyl všechnu špínu z předešlých dnů, cítil jsem se jako znovuzrozený. Po dnešek je cíl jasný – chata M. R. Štefánika pod Ďumbierom.