Přechod Madeiry (6) - Přes nejvyšší místa Madeiry.

Středa (24.8.2016)

Budíček nastavený na brzkou sedmou hodinu nás nejprve omylem budí už v šest (na Madeiře je hodinový časový posun). Ani při probuzení o hodinu později není venku lépe a my vstáváme do tmy. Chvíli s Peťou ležíme a čekáme co se bude dít. Dle očekávání za chvíli Honza s Jirkou ověřují, jestli jsme vzhůru. S čelovkama tedy snídáme a balíme. Skrz stromy je vidět, že rozednívání již začalo, avšak v hustém lese je stále téměř tma. Než stačíme vše pobalit, tak už je vidět poměrně dobře.

Protože se dnes máme dostat na nejvyšší vrchol Madeiry - Pico Ruivo, tak není překvapivé, že cesta hned od začátku vydatně stoupá. S přibývající výškou se hustý les mění v nižší a řidší porost. Při jednom z odpočinků pozorujeme rorýse, jak v uličce mezi keři po okrajích cesty, loví mouchy. Vždy nám prosviští tak metr nad hlavami, pak mimo cestu nastoupá a už nás překvapuje dalším průletem. Toto opakuje stále dokola. Obdivovujeme jeho rychlost a bravurně zvládnuté manévry ve velké rychlosti. "Ještě 3x proletí a jdeme", bylo nutné ukončit oddychovou pauzu.

Od rána se cítím dost mizerně, něco na mne leze - bolí mne hlava a kvůli rýmě se mi do kopce blbě dýchá. Zřejmě mi nesedla koupačka ve studeném jezírku.
Stoupání pěšinkou je nekonečné. Porost se snižuje a brzy nás již nedokáže krýt před stoupajícím Sluncem. Vedro je i přes stoupající nadmořskou výškou čím dál tím větší. Stíráme pot z čela a co noha nohu mine se suneme vzhůru.

Konečně přicházíme k rozcestníku, kde se naše výstupová cesta napojuje na pěšinu přicházející od východu, odkud již proudí davy lidi z parkoviště Achada do Taixeira. Procházíme kolem betonového krytého posezení, kde by se dalo přenocovat či se schovat před případnou nepřízní počasí. Počasí je však slunečné a do večera času dost, proto pokračujeme dál směrem ke Casa do Ruivo. Zhruba půl kilometru před odbočkou na nejvyšší horu schováváme naše bágly do vegetace a dál jdeme na lehko. Jde se nám mnohem lépe, ikdyž já si to kvůli zdravotnímu stavu úplně neužívám.

Máme v plánu se jít podívat kousek po cestě k Pico do Arieiro, takže odbočujeme k jihu a po schodech scházíme dolů cestou PR 1 - Vereda do Arieiro. Původní plán projít okruh tam po východní variantě a zpět po západní bere za své, protože východní část je bohužel kvůli sesuvu uzavřena. Západní varianta klesá po strmých železných schodech o mnoho metrů níže. Potkáváme tu čechy, kteří nám doporučují určitě jít ještě kousek dále. Prý už jen pár schodů a pak už je to jen po vrstevnici a kde je to opravdu nádherné. Co nám zbývá, jdeme tedy dál. Ze zmiňovaných pár schodů se vyklubalo dalších asi 50 výšových metrů a i ta vrstevnice vydrží jen kousek a už cesta opět strmě stoupá. Nakonec si sedáme na kameny skalnatého plata, kde již odpočívá větší množství turistů. S Honzou se snažíme co nejlépe vyfotit Orebici Rudou, takovou malou slípku, které tu pobíhají kolem a snaží se najít drobky po svačících turistech. Jirka s Peťou se oddělují, že se projdou ještě kousek dál směrem k Arieiru. Sedíme s Honzou ještě chvíli na slunci a pak se vracíme zpět. Bohužel v tuto chvíli, z důvodu mého zdravotního stavu, kdy se snažím jen existovat, zapomínám Peťiny sluneční brýle v trávě. Tuto skutečnost zjišťuji až zpátky u spojení tras z východí a západní trasy, kdy nás Peťa dohání a shání se po nich. Když Honza vidí, jak jsem na tom dnes mizerně, tak se nabízí, že se po nich mrkne a už ochotně sbíhá po schodech k téměř kilometr vzdálenému místu našeho odpočinku. S Peťou se vracíme k batohům, pijeme a čekáme na kluky. Vracejí se oba a Honza i s brýlemi. Dlužím mu za to pivo.

Když jsme zase pohromadě, pokračujeme stále ještě na lehko výstupem na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo (1862 m.n.m.). Cesta prochází kolem zavřené restaurace, před kterou však nacházíme funkční betonové pítko. Doplňujeme lahve a hltavě pijeme. Výstup na Pico Ruivo již odtud nezabere více než deset minut chůze a už se rozhlížíme z vyhlídky západním směrem hned pod vrcholem. Užíváme si rozhled do kraje, fotíme a odpočíváme. Přes vrchol, kde děláme společnou fotku, ještě scházíme na východní vyhlídku a pak již honem zpátky dolů.

Batohy nacházíme dle očekávání nedotčeny. Kdo by se s nima také tahal, zase to zbyde jen na nás. Nahazujeme je na bedra a opět stoupáme k pítku před zavřenou restaurací. Protože se čas již téměř přiblížil ke čtvrté hodině odpolední, dáváme oběd. Při jídle pozorujeme ještěrky běhající kolem nás a zkoumající naše boty sušící se na slunci.

Po téměř hodinové pauze je na čase jít dál. Čeká nás cesta horami, kde sice máme tipy na nocoviště, ale kdo ví jak budou vypadat. Voda tam určitě nebude a proto plníme všechny transportní PETky. Cesta směrem ke vzdálenému sedlu Encumeada nejprve sestupuje a poté v častých zatáčkách vede zbytky lesa, který nejspíš kdysi padl za oběť požáru. Stromy byly usmrceny, ale jejich torza zůstaly stát. Dnes tu událost připomínají pouze vybělené pokroucené pahýly bývalého lesního porostu. Cesta úbočím chvílemi klesá a chvílemi stoupá. Časté zatáčky stěžují orientaci, ale z vyšlapané cesty není kam sejít. I odbočka na Vereda Achada do Teixeira je dobře označená a my pokračujeme správně dál směrem za Sluncem. Vzhledem k tenčícím se zásobám, které nám vydrží maximálně do pátku či soboty, chceme dnes dojít co nejdále. Ideálně až k silnici, po které pláujeme zajet místní dopravou někam níže do civilizace, dokoupit další proviant.

Když procházíme kolem odbočky na jedno z vytipovaných tábořišť, zvědavost nám nedovolí se na něj nepodívat. Překvapivě nacházíme nádherné místo k táboření s podkladem ze suché trávy bez bodláků. Navíc je ze všech stran kryté stromy před větrem. Protože je to zatím nejhezčí místo pro stanování, které jsme našli, je rozhodnuto - tady strávíme dnešní noc. Vešlo by se tu pohodlně možná 4 až 5 stanů (v tísni i více), takže nemáme problém si vybrat dvě nejlepší a nejrovnější místa a rovnou na nich stavíme své přístřešky. Od severu sice trochu fouká, ale místo je celkem dobře kryto. I tak raději pevně kolíkujeme a ještě plachtu jistíme dodatečnými provázky ke stromkům. Zároveň natahujeme šňůry na pověšení provlhlého oblečení.
Honza roztápí benzíňák a my fotíme, čteme a připravujeme večeři. Jsme rádi, že jsme našli takové krásné místo.

Plánované večerní focení západu Slunce z hřebínku bohužel nevychází, protože sem vítr ze serveru žene mraky. Brzy jsme v mlze, která kondenzuje na okolních stromech a kapky občas skápnou i na naše stany. Se setměním proto rychle uléháme do stanů a spokojeně propadáme do říše snů.

Pokračování příště...

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu:

• Přechod Madeiry (1) - přílet a cesta na začátek treku.
• Přechod Madeiry (2) - vyprahlým poloostrovem Säo Lourenco.
• Přechod Madeiry (3) - konečně voda a první levády.
• Přechod Madeiry (4) - Ribeiro Frio a vyhlídka Balcoes.
• Přechod Madeiry (5) - Pekelný kotel za tunelem.
• Přechod Madeiry (6) - Přes nejvyšší místa Madeiry.
• Přechod Madeiry (7) - Útěk z hor před deštěm.
• Přechod Madeiry (8) - Relaxační odpočinek v Ribeira Brava.
• Přechod Madeiry (9) - přes náhorní plošinu Paul da Serra až na konec světa.
• Přechod Madeiry (10) - nejnavštěvovanějšími místy Madeiry k opuštěné levádě.
• Přechod Madeiry (11) - pod vavříny a cedry až do Porto Moniz.
• Přechod Madeiry (12) - zpátky do hor údolím řeky Ribeira da Janela.
• Přechod Madeiry (13) - Nekonečná cesta spáleništěm do Calhety