Loading...
Přechod Totes Gebirge
Jelikož mám lehce dobrodružnou povahu, ve které navíc převládá nezvladatelná touha cestovat a to hlavně po horách, nemohla jsem odolat inzerátu jedné nejmenované cestovní kanceláře na podzimní přechod Totes Gebirge. Toto pohoří jsem neznala a tak mě nabídka zaujala. Nakonec jsem zjistila, že Totes Gebirge (v překladu Mrtvé hory) se nacházejí v těsné blízkosti masívu Dachsteinu, jde o vápencové pohoří s výškou od 2000 po 2500 metrů, které nabízí nádherné scenérie. Není moc známé, tak se zde nepotulují davy lidí. Získala jsem pro tento nápad kamarádku, která je podobného ražení jako já a pak už nezbylo, než se těšit, až vyrazíme. 30.9.1999 Je čtvrtek, 22.30. Právě vyrážím z domu v plné polní na místo srazu. počasí se s námi asi těžko loučí, protože stále jen prší. Dokonce když vyjdu na ulici, liják ještě zesílí. Na zádech mě tíží tak 13 kilo všelijakých zbytečností, v ruce další taška s botama... Problém je, že mi nepřišla informace, kdy a odkud se odjíždí. Kamarádka mně to sice sdělila, jenže při příchodu na místo určení nikde nikdo. Začínám propadat panice, když tu náhle se objeví auto oné cestovky. A pán mi sděluje, že z Pardubic jedu jen já, Péťa a průvodce. Ostatní nabereme v Hradci a v Praze. Další překvapení je to, že necestujeme autobusem nýbrž mikrobusem. Všehovšudy nás má být čtrnáct i s řidičem. Nakonec se všichni shledáváme a kolem jedné s posledními turisty opouštíme ztemnělý "Hlavák" a míříme směr hranice. 31.9.1999 7.00 ráno, po nepohodlné noci, při které se člověk snažil srovnat kostru podle sedačky, se probouzíme do kalného rána v Hinterstoderu. První dojmy nevalné, venku se nad námi vznáší mlha,daleko nevidíme. Ovšem, protože jsme rozespalí, nedokážeme podlehnout pesimismu. Poslední přebalování věcí, menší snídaně, batoh na záda (uf to je ale tíha) a vyrážíme vstříc divočině. Cesta nás vede nejprve lesem a později loukou. Z mlhy se občas vynoří štíty, atmosféra je vyloženě podzimní. Značená cesta začíná stoupat. Čeká nás asi 800 metrů převýšení na chatu Prielschutzhaus. Cesta pokračuje místy po dřevěných, nyní vlhkých, takže klouzajících, mostcích a schodech. Míjíme krásné vodopády, které spatříme bohužel jen tehdy, když se protrhnou mraky. Po cestě lesem se dostáváme na otevřenější prostor, kde nás šokuje úbytek oblačnosti. Mraky se trochu zvedly a před námi se vynořil jeden z našich možných cílů, nejkrásnější hora oblasti, Spitzmauer (2448 m). A nad ním místy modrá obloha. Fotoaparáty cvakají, protože nedoufáme, že by nám počasí takhle přálo. Kolem oběda konečně docházíme k chatě. Zde se konečně najíme. Trochu fouká, ale občas vysvitne sluníčko a optimismus roste. Po avizovaném sněhu typickém pro turo roční dobu ale ani památky. Asi máme štěstí. V chatě kupujeme pohledy (cca 7 šilinků jeden), případně čaj. Po blahodárném odpočinku se opět vydáváme dál. Raději nabíráme vodu, následující dva dny ji nikde neuvidíme, takže minimálně tři litry nám vylepší váhu batohu. A zase stoupáme. Teď už po dobře značené cestě mezi travinami a kameny. Míjíme stádo kamzíků, které zřejmě nijak nerušíme při siestě. Počasí se začíná mračit. Slunce nyní vyjde vyjímečně, většinou je pod mrakem. Výhledy jsou pěkné, okolní nižší pahorky se zelenají tmavými lesy, jednou dokonce spatříme duhu. Jenže to se s námi přízeň přírody loučí. Za chvíli nás zkropí deštík, oblékáme se, pak přestane, svlékáme se, pak zase začne a tak to jde dokola. Nakonec je stejně jedno, co máme na sobě, protože jsme úplně mokří. Pak začne navíc foukat. A dostáváme se do mlhy. Došli jsme do místa, ze kterého se do všech stran tyčí skály. Dno tohoto ponurého "kotle" vyplňuje sněhové pole. To musíme přejí. Nic moc příjemného, fin je rozmoklý, dost klouže. Nehrozí sice nic vážného, když by člověk ujel na dno, ale asi by se odřel a navíc šlapat ten kopeček nahoru... Pro mlhu ani nevidíme, kam máme dojít. Nad námi se klene šedivý strop mraků. V těchto místech začíná via ferrata. Je jednoduchá, řetězy jsou pouze na přidržování, ale vede po skále poseté drobnými kamínky, které už samy o sobě dost kloužou, navíc když se jde ve vlhku a hrozí i nebezpečí uvolnění kamene na hlavu spolucestujícího. My jsme si cestu ještě zpestřili, protože jsme netrefili nástup a tak jsme po okraji sněhu přelézali dost krkolomně po skalách do míst, kde cesta začíná. S batohem převažujícím člověka na nevhodnou stranu to byl docela adrenalinový zážitek. Samotná via ferrata pro nás spíš znamenala odpočinek. Sice jsme neviděli konec, ale zato rychle nabývaly výškové metry. Konečně jsme dosáhli konce stoupání (u jeskyně ve skále, která může sloužit jako nouzový bivak). Dál už cesta vedla po suťovišti mírným svahem. Ocitli jsme se na rozcestí, pouhých 20 minut od vrcholu nejvyšší Hory Totes Gebirge Gross Prielu (2512 m). Viděli jsme tak na 20 metrů, všude mlha, všude zalézající vlhkost, čas se nezadržitelně krátil. Nemělo cenu jít dál. Vydali jsme se proto hledat místo bivaku. Naštěstí cesta se dala lehko sledovat, zabloudit v takovéhle bezútěšné krajině by vůbec nebylo příjemné. Po úzkých chodníčcích vedoucích mezi hlubokými trhlinami ve skále jdeme dál. Mlha se milostivě zvedla a odhalila nám okolí. V šeru a oparu se zjevila bizarní krajina rozbrázděná množstvím děr jakoby vytvořených velkými červotoči, se spoustou trhlin a jam. Jen pustina, skála, místy sníh. Tak tak s příchodem tmy jsme konečně objevili místo na táboření. Nacházelo se na relativně rovné skále, vyjímečně bez trhlin, s několika kousky bahnité půdy. Místo je na půli cesty z rozcestí směrem na Talmberg, ale není lehké ho najít. Jinak je u rozcestí ještě v jedné trhlině bivak, pozná se podle zbytků střechy, ale moc se nedoporučuje. V podstatě se dá utábořit na kterémkoliv trochu rovném a kompaktním místě, což je ale problém najít. Stany jsme stavěli za větru s baterkami. Museli jsme je ohradit kameny, aby neodcestovaly, protože do skály se těžko zarážejí kolíky. Ale ta slast, když po všech peripetiích jsme zasedli do stanu k vařiči a uvařili si vytouženou polévku a čaj. Nikdy jsem nejedla lepší jídlo. 1.10.1999 Ráno jsme ještě rozespalí vykoukli ze stanu a zůstali zírat s otevřenou pusou. Nebe bez mráčku, slunce pražilo, bylo nádherně. Celí užaslí jsme okamžitě tu krásu fotili a vlastně poprvé si prohlédli krajinu, ze které jsme včera nic neměli. Na obzoru zářil Dachstein s ledovcem, zdál se být skoro na dosah. Hned se začalo rozhodovat, co s takovým nádherným dnem. Část lidí se necítila na žádný vrchol, minulý den dal zabrat (1800 metrů převýšení), tak se rozhodla pro pomalé pokračování v cestě. Náš zbytek zvolil dobytí nejvyšší Hory, Gross Prielu. Batohy jsme skryli na rozcestí a jen s müsli tyčinkami vyrazili nahoru. Tentokrát cesta ubíhala mnohem rychleji. Neměli jsme vůbec žádnou zátěž, tekutiny jsme doplňovali cucáním sněhu cestou. A tak jsme za hodinu a něco stanuli na nejvyšším místě v okolí. Zajímavý je hřebínek vedoucí k vrcholu, na obě strany stěny srázy dolů. Nahoře stojí velký červený kříž. Nyní jsme konečně spatřili včerejší ferratu. Vypadala moc pěkně. Viditelnost byla nádherná. Jenže my museli zpět, abychom do večera dorazili na místo druhého bivaku. Záda se opět prohnula pod tíhou batohů a my se značně pomalejším tempem vydali přes planinu. Cesta vedla opět po můstcích mezi trhlinami, člověk musel jít opatrně, ale zato se nenudil. Po nějaké chvíli se objevila první vegetace po dlouhé době. Na bílých skalách ostře kontrastovaly tmavězelené skvrny kleče. Pak jsme se přehoupli přes sedlo a spatřili opět jiný pohled. Zde už kleč vesele rostla, na hrbolaté krajině vytvářela zvláštní obrazce. Fascinovaly mě tvary kamene. Místy to vypadalo, jakoby do skály zaryla drápy obrovská kočka, jindy jakoby ležela kostra prehistorického zvířete. Možná proto se této oblasti říká Totes Gebirge, skály mají opravdu barvu kostí a tvary hodně bizarní. Konečně jsme se dostali k pramenu. Vody se už nedostávalo. Pramének se nacházel na dohled od místa našeho dalšího bivaku, Pühringerhütte u jezera Elmsee. Za námi čněla krásná hora ozářená klesajícím sluncem, Rotgshirr (2263 m). U chaty padl návrh, druhý den ráno turo horu dobýt. Hned jsem se přidala. Pravda, vypadalo to náročně, protože výstup měl trvat tak 2,5 hodiny, pak sestup, další asi 3 hodinová cesta dolů do městečka Gösslu, kde čekal autobus. Budeme muset být rychlí, abychom to stihli. Na chatě jsem si dala tamní kafe (25 šilinků) a dokoupila pár pohledů. Vzhledem k našemu zítřejšímu plánu jsme přesunuli naše spaní na místo blíž k cestě na Rotgshirr, do dolíku s tmavým bahnitým jezírkem. Sice okolí se zdálo podmáčené, komáři pěkně zlobili, ale protože se mělo vstávat v šest, zdálo se lepší si kus cety ušetřit. Polovina se této túry nezúčastnila, lákal je více bližší vrcholek Elm. Postavili jsme stany, dobře se najedli teplé polévky a rizota a chystali se jít spát. Oficiálně se spát volně nesmí, ale majitel chaty řekl, že je to náš problém. A nikomu to nevadilo. Zalehli jsme do stanů a kluci ještě vtipkovali, že máme mlátit do ešusů, kdyby přišel medvěd. Asi v sedm hodin, kdy už byla absolutní tma, nás všechny okamžitě vyburcoval ze spaní nervydrásající výkřik nějakého zvířete. Znělo to hrůzostrašně. Křik s ohromnou intenzitou chvíli zoufale zněl a pak pomalu ustal. Ztuhla nám krev v žilách. Neuměli jsme si to vysvětlit. Možná to mohl být kamzík, kterého ulovil medvěd. A my se nenacházeli zrovna v civilizaci. Naštěstí noc proběhla v klidu, ale dodnes netuším, co nás to vyrušilo. 2.10.1999 Ráno zazvonil v šest budík. I když jsem skoro vůbec nespala, hned jsem se cítila úplně svěží. Kafe působilo i ráno. Jenže v šest jsme vstávat nemohli, protože byla tma. Budíček se posunul na půl sedmou. Přesto nám trvalo hodinu, než jsme se sbalili, najedli, uložili věci na bezpečné místo a vyrazili. Výhledy stály zato. Svítání, skály jakoby ze zlata. Slunce je ozářilo tak úchvatnou zlatočervenou barvou, že to až bralo dech. Nejprve jsme se propletli bludištěm skalnatých kupek a pak prudkým svahem místy balancujíce po Ostrých hranách a po suti dál. Za chvíli se objevily i řetezy a na pomoc musely přijít i ruce. Krásný, ale trochu náročnější výstup. Za hodinu a čtvrt jsme byli nahoře! Až na pár mráčků nás uvítalo jasno a krásná viditelnost až na Grossglockner a dál. Jako druzí Češi jsme se zapsali do vrcholové knížky. A už jsme se museli opět vrátit. Během cesty dolů se nebe vyjasnilo a my cestovali jen v krátkém tričku a krátkých kalhotách. Dole jsme hodili na záda nyní již lehčí batohy a vesele šli dál. Cestou jsme míjeli v nevelké vzdálenosti dva kamzíky, koukali na nás a nijak se nebáli. Dole na chatě jsme si dali oběd. A jako typičtí Češi také pivo. A pak zase dál. Krajina se změnila, nyní již všude bujely stromy, jezero se třpytilo a odráželo nad ním stojící skálu. Stromy zářily podzimními barvami. Po nenáročné cestě mírně dolů jsme prošli kolem vzdálenějšího Grosser Lahngangsee, fascinujícího zelenou průzračnou vodou, až k Hinterer Lahngangsee, kde jsme si odpočinuli. Na tomto idylickém místě jsme nemohli zůstat moc dlouho, 15. hodina se blížila a to znamenalo odjezd autobusu. Poslední pohledy na nádhernou modrozelenou hladinu, bílé skály, modré nebe, barevné stromy a teď už prudkým klesáním vpřed. Sestup je dost náročný, pěkně se ozývají kolena. Do Gösslu jsme to stihli včas, dokonce jsme se i opláchli v tamním jezeře. Nasedli jsme do autobusu a vydali se na cestu domů. Hned za první zatáčkou se nebe zatáhlo a začalo prudce pršet. A vydrželo to až domů. Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Návštěvu této podivuhodné KRAJINY můžu jen doporučit. Je to téměř nejbližší alpská oblast z Čech, zatím turisticky neobjevená. Tento přechod je trochu náročnější, zvlášť výstup z Hinterstoderu, navíc si člověk všechno nese na zádech, ale kdo se nenechá odradit, rozhodně bude nadšený. Na relativně menším území se ocitne v pustině, kde je jen mech, bez vody, mezi trhlinami a zvláštními skalními útvary, pak v bludišti vápencových skalek a kleče, aby nakonec načerpal síly u pohádkových jezer. Cesty jsou výborně značené, i v mlze nebyl problém se orientovat. Mapu vydává Kompass. Na obou chatách je možno přespat, stojí to asi 150 šilinků. Věřím, že tento článek někoho inspiruje, aby tento kouzelný kout navštívil. Převzato z časopisu TURISTIKA a Hory číslo 7-8/2000
Poslední aktualizace: 21.1.2002
Přechod Totes Gebirge na mapě
Byl jsem zde!
Zapamatovat