Přes Bílinu - Kyselku do Kaňkova a zpět...

Bydlím v Ústeckém kraji a ne zase tolik let, abych to tu pořádně měla všechno probádané. A tak se snažím poznat, co se dá a na co moje chátrající tělesná kondička ještě má… Však příroda protkaná různými památkami a zajímavostmi je krásná všude a je stále co objevovat nového, jen je třeba mít otevřené oči a umět vnímat tu krásu, co nám naše krásná země nabízí…

Vydaly jsme se s kamarádkou a mým psím kamarádem do Bíliny - Kyselky, což jsou lázně, které byly dlouhá léta zavřené a nabízely se k prodeji. Nakonec je koupilo město Bílina a zahájilo jejich rekonstrukci. Lázně se nacházejí u malé zastávky, jsou obklopené lesoparkem a jsou stvořené k dlouhým vycházkám a relaxaci.

Byly jsme tu již dříve, ale teď jsme si naplánovaly trasu z Bíliny - Kyselky přes Kaňkov do Želenic. Trasu jsme nakonec nedokončily, ale o tom se zmíním až později proč.

Z Řetenic, které jsou součástí Teplic a jež kdysi dávno byly samostatnou obcí, jsme se vydaly vlakem do Bíliny – Kyselky. Vystoupily jsme z vlaku a hned jsme se ocitly u lázní. A bylo vidět, že se tu „fest“ pracuje. Lázně jsou skutečně k nepoznání. Nebyly úplně zdevastované, to ne, každý rok se tu pořádaly různé sportovní a společenské akce, neboť jak jsem již výše podotkla, je tu rozsáhlý lesopark, ale jako lázně už nesloužily, jen se tu vyráběla Bílinská kyselka. Ta pomáhá při nemocech zažívacího traktu, po operacích žaludku a také dýchacích cest. Hojně je navštěvovali kdysi světoznámí umělci, mezi jinými Ludvík van Beethoven a jak také jinak, J.W.Goethe. Ten má snad všude u nás v lázeňských městech pamětní desku.

Prošly jsme celými lázněmi, které se honosily novorenesančními budovami. Nechal je postavit kníže Moric Lobkovic v letech 1885 – 1990. Lázně dosáhly největšího rozmachu v 19. století.

Hledaly jsme červenou turistickou značku, po které bychom se dostaly do Kaňkova a dál pak k Želenicím. V dálce trčel hrůzostrašně za lázeňskými budovami do výšky vrch Bořeň, který, když se na něj díváte, tak si říkáte, že se na něj mohou vyšplhat snad jen horolezci, ale není to pravda. Byla jsem na něm zhruba před 3 - 4 roky. Cesta je sice místy náročná, ale jde to. A ten výhled potom, to je krása, ale nesmí být opar. To jsme tehdy zažili a nic moc neviděli, jen blízké okolí, které se taky už místy nořilo do chuchvalců mlhy.

No nic, teď jsme nabraly směr po červené a myslely si, že jdeme dobře, ale ouvej, ocitly jsme se na špatném místě. Musely jsme se vrátit. Když jsme tu už byly, tak jsme zašly ještě k Lesní kavárně, která byla vybudována v r. 1892 ve švýcarském stylu. Stále fungovala podle rozložených deštníků. Byla velmi stará. Bylo to krásné odpočinkové místečko. Kdyby bylo odpoledne, tak bychom usedly a daly si jeden zlatistý mok, ale nebylo, teprve jsme vyrážely na cestu.

Pokračovaly jsme dál, hledajíc červenou…Posléze jsme viděly skupinku sportovců, jak cvičí a tak jsme se jich poptaly, zda by nám neporadili. Jeden z nich, velice ochotný mladík, nám vysvětlil, kudy se máme dát a taky nás i doprovodil k úzké lesní cestičce, po které jsme se měly vydat. Upozornil nás ještě, že bude místy i bláto a že tam budou i různé překážky, protože tam pořádají cyklokros a že je to taky stále do kopce…

A tak jsme vyšláply…Všichni tři, tedy já, Jana a pes Maxík. A ponořily se do zeleně lesa, kterou prosvěcovalo sluníčko. Les to byl mladý, samé mladé a štíhlé stromky, promíchaný keři a taky popadanými suchými větvemi. Dalo by se říci, že to byl takový menší neuspořádaný náletový prales. Jeho nitrem, když pominu cestičku, po které jsme šly, by se jít nedalo. Cestička byla úzká, sem tam trochu širší a taky v některých místech blátivá. To jsme musely dávat pozor, abychom neuklouzly, neboť jsme neustále stoupaly výš a výše. Cesta neměla konce. Byla nekonečná už tím, že byla stále do vrchu a řekla bych, co délky tratě se týká, že si nezadala s výstupem na Milešovku, byť Milešovka je hora nebetyčná a má přes 800 m, tak náš vrch měl skoro o polovinu méně, měl necelých 400 m, ale i tak nám to dalo zabrat. Délka tratě byla ale stejná.

Ale čeho jsme si všimly, že to v dáli začalo probleskovat světlem a tak jsme měli naději, že už z té zeleně, byť to byl balzám pro oči, vyjdeme ven. A taky ano. Najednou jsme vyšly na silnici, a za ní viděly pole nazlátlého obilí…A daleko v dálce pod Krušnými horami se bělalo město Osek. Zůstaly jsme chvíli stát a pozorovaly tu nádhernou scenérii v dálce. A samozřejmě si taky chvíli odpočinuly a pokračovaly zase dál k našemu cíli po silnici, na níž jsme objevily za chvíli ukazatel k osadě Kaňkov, která patří pod obec Braňany.

Po nějakých pár metrech jsme zatočily doleva a šlapaly po malé silničce směrem ke Kaňkovu. V dálce se nám předvedla mohutná usedlost a u silnice ještě další. Obloha byla, jako kdyby ji malíř vymaloval, nádherně modrá s bílými plujícími mráčky po ní…Došly jsme pomalu k popásající se kobylce u většího domu, který se postupně opravoval.

Pokračovaly jsme dál ke kapličce, která stála za domy u lesa. Kaple byla zasvěcena sv. Anně. Před ní byla socha anděla z jedné strany a z druhé strany stál na podstavci vysoký kříž s ukřižovaným Kristem.

Osada Kaňkov spadá, jak jsem již uvedla pod Braňany a je připojena k okresu Most. Je to odlehlá část obce. Nachází se tu jen deset trvale obydlených domů s 27 obyvateli včetně dětí. O vsi byla již písemná zmínka okolo r. 1495. Před rokem 1848 byla součástí lobkovického panství Bílina. Později se stala osadou obce Želenice, později zase Duchcova.

Nad osadou ční nenápadný vrch stejnojmenného názvu jako osada. Dříve měl víc názvů. Říkalo se mu také Ovčí vrch, nebo Pastýřský, či Kyselecký. Kyselecký proto, že se táhne nad lázněmi Kyselka. Ten právě lázeňští hosté dříve využívali při svých procházkách. Je vysoký 436 metrů. Jelikož jsme již vyšlapaly skoro 400 metrů, tak jsme se vzdaly potěšení z tohoto dalšího pro nás už nepatrného výstupu a také jsme jednak toho šlapání do vrchu měly už dost. Z tohoto vrcholu lze spatřit výhledy na Bořeň, Želenický vrch a Zlatník a také Hrad Hněvín v Mostě. My se na tyto výhledy dost často díváme z našich výletů po okolí, známe je takřka nazpaměť, tak jsme neměly ani zájem si je zase zopakovat.

Po prohlídce a nafocení kapličky jsme objevili kousek za ní hezké posezení pod stříškou a tak jsme vybalily svačinu a najedly jsme se a taky si odpočinuly. Měly jsme ještě v původním plánu jít z Kaňkova dál do Želenic. Jenže nikde žádná značka, i když podle mapy jsme věděly, kudy bychom se asi měly ubírat. Musely bychom ale spíše tápat a i možná bloudit po neoznačených cestách v neznámých místech a ještě k tomu lesem a toho jsme se my ženy bály.

Co kdybychom se ztratily a zabloudily a po nějakém čase nás někdo objevil, ale už k nepoznání…To jsme nemohly udělat ani nám, ani druhým… A tak jsme se obrátily radši na zpáteční cestu k Bílině – Kyselce. Tentokrát jsme nešly již lesní tišinou, kterou jsme stoupaly do vrchu, ale šly silnicí směrem na Bílinu. Ta nás vedla zákrutami, hned doleva, hned Doprava, a stále z kopce. Jak také ne, když jsme ho musely vystoupat…Došly jsme ke hřbitovu, jehož zeď byla u silnice. Před námi jsme měly nádherné panorama města Bíliny, jež zdobil v popředí zámek Lobkoviců.

A přes lázně Kyselka jsme došly na vlakovou zastávku.

Protože vlak nám jel až za půl hodiny a u zastávky byla hospůdka s roztomilým názvem „U kádi“, a případná chuť pivka nám už v duchu polechtala jazýček, tak jsme si dali jedno malé a na chvíli, která nám zbývala do odjezdu vlaku, jsme usedly na lavičku.

Den se nám vydařil, počasí bylo super, a tak jsme spokojeně dojely domů. Měly jsme toho šlapání za celý den dost. 12 kiláčků v našem věku v nohách nám úplně stačilo.