Přes hlavní hřeben Chřibů ( 2006)

V překrásném červnovém ránu jedu ráno v 7 hod busem přes Buchlovské hory do Střílek. První chybu dělám, když se nechávám vysadit už u motorestu Samota nahoře na hřebeni ( mohl jsem konečně vidět zříceninu hradu Střílky), 2.chyba - až do poledne jdu proti slunci a konečně "kiks třetí" - 2 třetiny mojí předlouhé cesty vedou po lesních asfaltkách nebo zpevněných cestách a já mám na nohou Kanady !!!

No, ale vraťme se na začátek putování a do krásného rána : prozatím kráčím ve stínu lesa a hledám si kulturní místo na svačinu. Po ní pak - dobře naladěn - stále po lesní asfaltce dál. Mírně stoupá po hřebeni, vede stále lesem nebo přes mýtiny až na křižovatku turist.cest. Odtud to mám podle mapy asi 1.5 km na " Zavěšené skály" a je to zestup dolů ze svahu směrem k Salaši. Tak nevím, jestli jsem našel ty správné skály - já viděl jen několik velikých pískovcových balvanů a Skalek, z nichž ta "nejvyšší" měla nejvýš 1.5 metru ! Ale ty buky kolem mají stáří snad 200 let a ty jsou tedy překrásné, to zase jo - bohužel nejdou v ranním protisvětle absolutně vyfotit...Než se vrátím na hřeben, zalovím v paměti o místě nedaleké strašné tragédie u Salaše : 29.dubna 1945 přišla do obce četa mužů oblečených jako partyzáni ( někteří i v ruských uniformách) a vyzvali mužské obyvatele obce, aby se k nim přidali a vedli je pak k místu , kde prý měly být ukryté zbraně. Nedaleko křižovatky lesních cest pak skupinu 20 mužů obstoupili a začali do nich střílet. Život si zachránil a popravě unikl jen jeden z nich, kterému se podařilo vyběhnout do svahu lesa. Vzápětí se tu objevila na kole Aloisie Špičáková, kterou převlečení Němci strhli z kola a surově ubodali ! Na místě se nachází velký pomník 19 zabitých mužů a malý pomníček nebohé svědkyně tragédie...

Pak přicházím k rekreační samotě Vlčák, která bývala dříve panskou hospodou a od konce 19.století patřila rodině Váňů. Ti se za protektorátu účastnili odboje proti okupantům a celá rodina byla zatčena. Otec přišel ve vězení o život, synové se po propuštění přidali k partyzánům... Já si tu dávám chvilku oddech a tatranku a pak se vydávám hledat nedalekou Gavendovu skálu. Bohužel jsem se ale špatně mrkl do mapy a tak scházím do bukového lesa vlevo od silničky. Chvilku tam chodím sem a tam - podle tvaru reliéfu tu žádná skaliska být nemohou - a najednou se 15 m přede mnou objeví párek chrochtajících divokých prasat !!! V několika sekundách hážu batoh na zem, vytahuji plynovou pistoli - rána do vzduchu ...a divočáci mizí s kvikotem za "obzorem" ! ( Hmm, sorry, asi jsem vám milá prasátka překazil vaše milostné plány, ale když já se tak lek...) Vracím se na silničku - stojím na vrcholu kopce s televizním zesilovačem - a po ní pokračuju asi o 1 km dál. tady cesta odbočuje dolů z kopce vlevo a to už vím, že su úplně jinde, než chcu a tak vytahuju mapu : no jasně - vedle jak ta jedle !! No když už jsem až tady, tak se vrátím k Vlčáku obloukem a zkusím po skalách popátrat, stejnou cestou se vracet nebudu...

Přes Louku s krásným solitérem lesní cestou dolů přes dva hrby, na jednom menší skála, pak traverz vpravo po prudkém svahu k rokli potoka. Zde vyplaším srnku, která na útěku přede mnou málem v té divoké rokli spáchá harakiri ! Nahoru strmým svahem směrem k asfaltce. Zase lezu přes jeden " hrb", na vrcholku druhého už jsem řádně vyfluslý a tak sedám na kmen padlé břízy, odpočívám, popíjím minerálku a baštím další z kuřecích řízků, které mi Jana dala sebou na svačinu. Teprve pak, řádně posilněn, lezu přes vzrostlé kopřivy do 3.hrbu a tam je Gavendova skála. Nic moc : stěna mrazového srubu je poznamenána těžbou kamene, na ní namalován veliký černý kříž, proběhnou tu další 2 vyplašené srnky a pak je tu jeden buk s hezkými visutými kořeny... a toť vše ! Výška skály asi 10 m, zato když stojím na vrcholku nedalekého útesu, začátek "pevniny" pod nohama je v hloubce 15 m !! ( Jestli se tato 2.skála nazývá Janečkova, Vodová nebo Endlicherova, to ale vážně nevím...)

Vracím se k Vlčáku. Mezi desítkami kolařů po hezké hřebenovce až pod novou chřibskou rozhlednu na Velkém Brdu. ( Slovem brd nebo brdy naši předkové označovali veliký zalesněný a skalnatý kopec). Nová rozhledna, jejíž stavba trvala 3 roky, je fakt pěkná, ale protože je krajina zahalena letním oparem, je zbytečné nahoru lézt - stejně je na ní turistů jak much !!! A tak zpět na značku a zase mezi cykloturisty kličkováním vpřed - kromě mne tu žádného dalšího "pěšáka" nevidím ! Těch kolařů potkávám cestou k Bunči několik set, zato pěších tak 12...Ze zatáčky vidím ve vzrostlém smrčí " Vylízanou skálu", zvanou též " Jeřabčina". Samozřejmě k ní bezhlavě přes houští zamířím a v hrozném dusnu a mezi zákeřnými lesními komáry se k ní pokouším probít. Zpocený jak kráva su nakonec rád, když se dostávám na lesní cestu, po které vede zelená značka a po ní se dostávám na Bunč.

Původní chata byla založena Klubem turistů a stala se známým rekreačním střediskem. 29.dubna roku 1945 se zde krvavě srazili partyzáni s nacisty : skupina partyzánů z brigády J.Žižky zde měla převzít zajatého generálmajora Millera. Nešťastnou náhodou se v tu dobu na Bunči objevil i náklaďák plný esesáků. Došlo k bitvě, kdy byla většina Němců postřílena, partyzáni i s Millerem pak ustoupili a ještě týž den byla chata na Bunči a přilehlé objekty vypáleny ! Chata později opravena a svému účelu slouží dodnes...

Dnešní hezký letní den je tu silně přelidněno, přeautováno, přeturistováno a přehlučněno ! Takže v chatě rychle kafé a kofolu a honem pryč...!!!

Po silničce s hustým provozem - ( mraky cykloturistů ) - až téměř ke Komínkám. Vlastní skály Komínek převyšují své okolí hrbem snad 50 m vysokým. Na jejich vrcholku nalezneme pásmo Skalek a skal, dlouhých ani ne 50 m. Hlavní skála je vysoká 4 m a asi 15 m dlouhá, z obou stran na ni vedou vytesány schody a najdeme tu otvory po zaniklém zábradlí. Tento údajný střed Moravy dřív býval význačným výhledovým místem, dnes tomu brání přerostlé stromy. Řídký les ale přece jen jakýs takýs výhled dovoluje - kdyby nebyl opar, tak bych viděl město Kroměříž. Na severní stranu dolů k cestě spadá mohutnější a rozervaná stěna mrazového srubu.

Je tu konečně boží klid a já dostávám po cigaretě geniální nápad : projdu si celý hřeben až do Kudlovické doliny ! Okolo několika menších skal a kaliště bez divočáků se dostávám k zarostené roklině s potokem. Přejít na její 2.stranu nelze a tak kolem potoka a nahoru do houští s cílem přelézt sedlo a najít turistickou značku. Když se z toho houští asi po půl hodině nakonec vyplancu, stojím znovu u tohu divočáckého kaliště !! Vzdávám se tedy dalšího průzkumu PP Záskalí -( ostatně něco už jsem si z jejích skalnatých vršků, oddělených sedly a pokrytých ostrůvky horské bučiny v dřívějších dobách prošel) - a tak tentokrát zamířím kolem potoka lesem dolů. Sotva plancu nohama, jsem málem na vývrat a tak si kousek za jednou bažinou sedám na pařez a dožírám řízky. Jak si tam tak sedím, tak se na mne ze všech stran spouští hladová klíšťata, lezou mi po rukách, já je ani nestačím likvidovat a tak arak pryč !!!

Dole u hlavního potoka chvilku oddech a pak po lesní silničce do Kudlovické doliny k rekreačnímu středisku, nyní známému pod názvem Rozsypalova lesní osada. V šíleném horku a dusnu nahoru ke skalám Budačiny. Ta největší má výšku asi 12 m , lze na ní vidět hezkou pavučinu voštin a jiných zajímavých geomorfologických jevů a taky je v ní 5 m dlouhá puklinovitá a zužující se jeskyňka, kde se prý ukrývali zbojníci Juráš a Ondráš. Dnes na skalách "řádí" horolezci, na podrobnější prohlídku ale není stejně čas ...mrk na hodinky : ano, za hodinu a 10 minut mi jede z Halenkovic do Zlína poslední autobus a já mám před sebou skoro 6 km !!

A tak valím a valím, když už nemůžu, tak na pár minutek sedám na kládu a zase dál. Cesta mne posléze z lesa vyvádí na rozsáhlé Louky a pole nad stejně rozsáhlými Halenkovicemi, rozkládající se dílem v údolí a hlavní část obce s barokním kostelem na kopčisku naproti. Výhled je to úžasný, ale tlačí mne čas a tak ještě ty 2 poslední kilometry dolů po silničce do obce - ( když se za sebe ohlédnu, tak vidím jak mi od kování Kanad na asfalt srší jiskry !) Přicházím na zastávku busu a celý šťastný zjišťuju, že mám ještě 5 min čas !!! Stojí tam se mnou chlapík s batohem, který se domů vrací z chalupy a okolo nás projede děda s traktorem snad ještě z 1.republiky...( Ony se ty Halenkovice původně jmenovaly Alenkovice podle choti hraběte Rottala, který dědinu založil).

Cesta busem do Zlína trvá přes hodinu, mám problém vylézt z autobusu, natož jít... Celková bilance cesty : 32 km ujítých ve vojenských botách, na 14 dní dorasované nohy a na jedné patě obrovský puchýř - ( v práci kolem mašin chodím doslova po špičkách) - a čtyři pořádně zakouslá klíšťata ! Protože se jim po dobrém ode mne nechce, musí to jít " po zlém" - a tak zítra ráno na chirurgii...