Přes Růžďku, Jazévky a Komín na Bystřičku - 2.část

Fotografie (63) • Foto: Franta

Nejzajímavější skalní útvary na Klenově se pochopitelně nacházejí stranou turistických cest a přístup k nim je trošku krkolomný. S nejvyššími klenovskými skálami – Havránkou – jsem vás tady na Turistice už kdysi seznámil, dnes spolu pro změnu navštívíme ty nejhezčí - Jazévky a Komín.

Od zbytků hradu na Zámčisku stačí po málo zřetelném chodníku vedoucím po skalnatém hřebínku prudce sestoupit asi o 200 metrů níž, a pak se najednou vedle nás objeví první balvany a nižší skalní zdi. Ty postupně nabírají výšku a mění se ve stále větší a mohutnější skalní hradby, které doslova hýří geomorfologickými jevy. Na stěnách můžeme obdivovat bezpočet zakulacených skalních dutin a nádherných pavučin z voštin, procházíme pod převisy a kdybychom skály prohledávali zevrubně, našli bychom i vchody do menších puklinových slují.

Právě k těmto místům se váže nejvíce skazek o podzemních pokladech zbojníků. Ze skalních hradeb Jazévek prý vedly podzemní chodby až k masívu Havránky na předvrcholu Klenova nad přehradou. Pokud byste projevili touhu po zdejším zakopaném zlatu a stříbru, stačí sem zajít za soumraku v nejteplejším ročním období a pozorně se kolem sebe dívat: na zemském povrchu se tu prý za jasných letních nocí objevují tajemné plaménky a označují místa zakopaných pokladů.

Pod skalními hradbami Jazévek se nachází shluk Skalek, balvanů a pralesovitého lesa a z tohoto chaosu se do výše 15 metrů pyšně vypíná jedna z nejkrásnějších valašských skalních věží. Jmenuje se Komín a při pohledu z hřebenové pěšiny se až podivíme, že se skála nezřítí k zemi, protože její základna je mnohem užší než převislý vrchol skalní věže. Pokud máte chuť a dostatek sil si skálu dokola obejít, zjistíte, že vypadá z každé světové strany úplně jinak!

I ke Komínu se váže zkazka o zbojnickém pokladu: ten se má ukrývat v puklině na vrcholu skalní věže a páni zbojníci se k ní dostávali šplháním po Vysoké Jedli. Pokud tu ale nějaký poklad kdy byl, tak tady v žádném případě dnes už nebude - na vrchol bizarní přírodní hříčky totiž vede jedna z horolezeckých cest.

„A na tem ostrém kopčisku naproti Klenova, jak sa mu říká Zámčisko, je na vrchu takéj skala.

U ní gdysi býval strašný drak, kerý létál tady okolo a kradl luďom všelijaký dobytek, najvěc ale jahňata a ovce. Čeho je ale moc, teho je vela, jak říkajú bratia Slováci.

A tož sa dvá kamarádi domluvili, že kraj téj svině otravnéj a hladovéj zbavíja. Ludé sa ani moc nedivili a nesmíli, nebo Jura a Ozef byli opravdu vyhlášení a zkušení „drakobijci“ - šak po večeroch vymetali všecky šenky kolevá Bystřičky a ráno každý bojovál nájmeněj se sedmihlavú dračí potforů!

Ale protože jich po krčmách bylo každý večér vidět znova a znova, asi nebyli ti ogaři žádné béčka, nebo nad tými saňami pokaždéj ráno vybojovali vítězný boj. Jináč obá rúbali drvo v hoře a k práci sa uměli takéj postavit čelem, tajak potem večér k tým pohárkom s gořalkú.

No, ale k věci: jedného rána sa teda obá vypravili na teho strašného draka. Aby cestú neměli žízeň, sebrali si na posilněnú demižónek se slivovicú. Kopčisko to teda bylo hrozné a než sa obá vydrápali až na vrchol, podívali sa mu málem až na dno. Aj gdyž ušlí, odvahy měli za deset takových.

A gdyž na ně drak od skaly výhružně zasyčál a otevřel tlamu, aby jich zežehl plameněm, naraz sa Jurovi gŕclo a on sa trefíl slinú téj svini rovnúc do krku!

No, a protože býl ten pluvanec plný slivovice, tož drakovi od ní chytly vnitřnosti a on tam za malú chvílečku celý zhořél jak fagula!

Tož tak sem to slyšél od staříčků, šak jak sa říká – bylo nebylo – a gdo chce, ať věří a ten co neé, tož ať ně vleze na hrb a ide sa tam podívat sám,“ končil strýc Juřenčák své vyprávění.

I když už dnes na vrcholu Zámčiska nesídlí žádní draci, přesto kopec vypadá dosti hrůzostrašně, neboť jeho strmé svahy až pod samotný vrchol „zdobí“ holina po rozsáhlé lesní těžbě.

Nevím, jestli je les soukromý anebo patří Lesům ČR, ale v každém případě tak nevídaně velký zásah do lesních Strání způsobí rozpaky i u laika, jako jsem já. Zvláště když se tak nestalo po nějaké kůrovcové kalamitě... a tady ani nemohlo, neboť tu všude býval les hlavně bukový!

I poslal jsem obrázky příteli, který býval až do důchodu revírníkem na Vysočině a ten mi potvrdil to nejhorší: jedná se o úmyslné holoseče v bučinách! A protože to jde dělat naprosto jinak, je to hrůza vlastně dvojnásobná!

(A to ještě neví, že se jedná o krajinu „proslavenou“ častými sesuvy...)

No, sám jsem zvědavý, jak dopadne zalesnění toho prudkého svahu, který už místy nese stopy po půdní erozi a kterým jsem se tak tak vydrápal až nahoru k šošolce lesa na temeni. Při každém zpětném pohledu se mi díky vykácení na krajinu otvíraly čím dál otevřenější pohledy – na protější dosud zalesněný masív Klenova, na sousední Štípu a vlevo na krajinu okolo přehrady, jíž zase „zdobila“ jizva po ohromném kamenolomu v západním úbočí Klenova. Jenomže tady se jednou dotěží a příroda se opět vrátí na ztracené pozice (tak jak to známe jinde) a po čase se už ani nepozná, že byl lom dílem lidských rukou! Kdežto jestli se nepodaří znovu zalesnit svah Zámčiska, bude to něco úplně jiného.

Vraťme se ale k mému hlavnímu cíli cesty na kopec. Cestou po silničce okolo Bradného potoka jsem na vrcholu Zámčiska mezi kmeny stromů zahlédl jakýsi podezřelý stín. Ne, nebyl to ten drak z pověsti, kterou jsem si beztak vymyslel, ale po vyfocení zoomem se mi na displeji zobrazil obrázek většího skaliska. I když jsem měl za sebou už průstup klenovskou skalní oblastí, přec jen jsem neodolal a – horko nehorko – zamířil k vrcholu.

Tady už ve stínu dosud nevykácené bučiny jsem narazil na pískovcové a slepencové skalisko, které by se dalo zařadit do kolonky mrazový srub.

Délka skalní stěny okolo dvaceti metrů a výška čela, které se již oddělilo od svahu, metrů šest. Pokud bych měl možnost navštívit tohle místo za několik desítek tisíc let, jistě by se tu místo mrazového srubu už vypínala skalní hradba... ale nechme utopii utopií.

Výhled od okraje lesa je sice skvělý (ale za jakou cenu!) a to je tak asi vše. Navíc je výstup k ní a hlavně sestup opravdu krkolomný.

Další moje cesta vedla k obřímu kamenolomu, jehož interiér jsem si předtím prohlédl z výšky.

Nachází se na odvráceném západním úbočí kopce asi 300 metrů od hranice PR Klenov, od rekreační nádrže Bystřička je tudíž naštěstí „neviditelný“ a vzdálen třičtvrti kilometru. V dosud funkčním lomu probíhá těžba pískovců a slepenců rusavských vrstev zlínského souvrství magurského flyšového pásma. Distribuje se odsud lomový kámen tříděný, netříděný a pro stavební účely.

Zdejší pískovce mají barvu šedou nebo šedohnědou, jsou hrubozrnné a místy slepencové, křemenné až arkózové. Místy se ve slepencích vyskytuje velmi pestrý valounový „materiál“, obsahující grafitické břidlice, fylity, ruly, kvarcity či bělavě šedé jurské vápence anebo prachovité jílovce a další.

Krátkým údolím potoka Bradný vede od jeho horního konce lesní asfaltka, která prochází spodní částí lomu. V době mimo těžbu (všední dny od 6.30 – 15.00) není průchod zakázán. K přehradě není nutno pokračovat po silničce - za jámou odbočuje lesní vrstevnicová cesta vpravo a po chvíli se spojí s modrou značkou, která shora z Klenova klesá do rekreačního zázemí a ke břehům umělého vodního Jezera.

Ohromný areál lomu (150m x 120m) a jeho vertikála, která v celkově třech etážích dosahuje až šedesátimetrové výšky, dává tušit, že není záležitostí novodobou, ale že se zde už „nějaký ten pátek“ těží. Proto mne samozřejmě hned napadlo, jestli se právě z kamení z tohoto lomu nestavěla přehrada Bystřička, která vznikla ještě za Rakousko-Uherska mezi lety 1907 – 1912.

(Jak jistě víte, její hráz o délce 170m a výšce 36.5m byla v té době věcí nevídanou a vlastně takovým malým technickým zázrakem!)

Omyl! Kámen na její stavbu se prý těžil v lomu nedaleko pod hrází a k jeho přesunu sloužila úzkokolejka. A ten kvalitnější „šutr“ pro obkladové zdivo pak dodával kamenolom Hrabůvka u Bystřice pod Hostýnem.

Přehrada Bystřička - to naše Valašské moře - byla původně postavena jako zásobárna vody pro Dunajsko-oderský průplav, ale namísto toho začala sloužit ryze rekreačním účelům. Do okolní malebné krajiny, plné typických a rozkošných valašských vršků, se od těch dob zamiloval nejeden túrista, paďour či tramp, a proto zde na Stráních okolo přehrady uvidíme množství všelijakých rekreačních objektů.

Kromě chalup a chat a Táborů pochopitelně nechybí ani podniky pohostinné. U horního konce se nachází klasický populární hostinec a penzion U Bušů a novější restaurace Motobar Royal Star, která - aby byla v dnešní době víc IN - bohužel v názvu nectí krásu domorodého jazyka.

Podél obou břehů vodní nádrže jsou v sezóně otevřeny kiosky, nabízející v letních pálavách tolik důležité, hlavně tekuté osvěžení. V blízkosti samotné přehradní hráze se nachází několik veleznámých občerstvovacích stanic jako restaurace U Mokrošů, Oáza a posezení u parkoviště nad hotelem Klenov. Tento kdysi nejdůležitější podnik je bohužel delší dobu mimo provoz. Od mé poslední návštěvy Bystřičky ale přece jen maličko prokoukl, neboť dostal novou střechu. Člověku se ani nechce věřit, jak mohl zpustnout objekt, ve kterém to kdysi „tak žilo“ - v časech minulého režimu totiž byla v hotelu vyhlášená restaurace a každý večer v něm k tanci a poslechu hrála živá hudba. Jo, kde ty dávné časy jenom jsou...

Bystřička ale neslouží jen k vodním radovánkám a posezení u dobrého jídla, žejdlíku dobrého moku či večerním táboráčkům. Všechny návštěvníky už na první pohled zaujme ten okolní nádherně kopcovitý terén, plný lesů, starých valašských usedlostí a nečekaně dobrých vyhlídkových míst, jemuž přímo naproti přehradní hráze vévodí majestatní kopule vrchu Klenova.

Návštěva jeho vrcholu oblaží srdíčka i všech romantiků, neboť kromě nepatrných zbytků skalního hradu na Zámčisku se zde pod příkrovem lesa skrývají tajemné pískovcové skalní útvary.

Bohužel – modrá trasa a trasa NS Klenov, vedoucí na jeho temeno, je poněkud náročnější a ne každý zvládne strmější převýšení. Zvláště pro lidi starší a pro ty, trpícími nějakými zdravotními problémy, ji nelze doporučit. Ale ani oni nemusí klesat na mysli, protože o ukázku místních skalních výchozů nepřijdou. A navíc se nemusí plahočit nikam do kopců, neboť se jedná jen o kratičkou pohodlnou procházku.

Pokud se vydají po modré a červené značce od hotelu Klenov směrem k přehradní hrázi, narazí na místo, kde byl široký vrstevnicový chodník kdysi vyrubán do skalnatého terénu. Menší skalnatý vršek vlevo je posledním výběžkem kopce Klenova, (a tak jako na něm), i zde uvidíme výchozy arkózových pískovců a slepenců, řazených do rusavských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyšového pásma.

Méně odborně všechno tohle kamení patří do období eocénu.

A když zcela pomineme vědu a necháme si v hlavě promítnout, co vidí jen naše zraky, ve skalnaté Stráni vlevo nás upoutá pohled na pitoreskní skalní hradbičku.

Ještě před několika lety na ni byl na odlesněné Stráni kouzelný pohled, ale kvalita mladého valašského porostu (a hlavně rychlost jeho růstu) je bohužel také „kouzelná“...

Vše nám ale vynahradí „kamení“ na opačné straně: za Skalkou vpravo u chodníku vybíhá pěšinka až na samý konec skalních výchozů. A odtud se nám vysoko nad vodní hladinou otevře skvělý pohled nejen na blízkou přehradní hráz a na hotel Klenov i se stejnojmenným vrcholem, ale i na větší část překrásného přehradního Jezera.

Poslední aktualizace: 28.6.2017

Přes Růžďku, Jazévky a Komín na Bystřičku - 2.část na mapě