Přes střední Čechy na Vysočinu - 6. den - okruh cca 12,5 km po NS Po stopách Sidonie Nádherné: Olbramovice-Podolí-Slavkov-Vrchotovy Janovice (zámek, park, kostel sv.Martina a hrobka rodiny Nádherných)-Podolí-Olbramovice; Votice-přírodní koupaliště

Budím se v devět hodin. Už zase svítí sluníčko. Dnes je však příjemně. Snad bude teplota přece jen tochu příjemnější než včera. V 11 hodin odjíždíme do Olbramovic k nádraží, kde začíná naučná stezka po stopách Sidonie Nádherné. Tam parkujeme, bohužel na sluníčku. Stín tu nikde není. Je tady však úvodní zastavení naučné stezky. Je dlouhá 7,6 km a vede do Vrchotových Janovic. Na 7 zastaveních se seznámíme s rodinou poslední šlechtické majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích, baronkou Sidonií Nádhernou a jejími přáteli. Každému z nich je věnována část jednoho zastavení. Na tomto úvodním zastavení si čteme o historii obce a o JUDr. Maxmiliánu Ervínu Lobkowiczovi, významném diplomatu, který se r. 1938 ve svém 1. exilu ve Velké Británii stal i významnou osobností protifašistického odboje.

Stezka má speciální značení - tmavě oranžové ukazatele s logem stezky. Není to okružní stezka, takže my budeme muset ujít přibližně 12,5 km, abychom se k autu vrátili. Dnes snad takové horko nebude, tak bychom to mohli zvládnout. 

Vladyka Olbram se zde usadil již asi v pol. 12 století. Lákala ho úrodná krajina, ale i zemská cesta, která tudy vedla již za dob pohanských a spojovala sever s jihem. Zhruba v té době byl založen i kostel Všech svatých. Byl postaven v románském slohu, z té doby se zachovala románská věž se sdruženými okénky. Je na opačném konci obce, bohužel jsme o něm nevěděli, takže jsme tam ani nejeli. Důležitá již zmiňovaná dopravní spojnice se zachovala. Později tudy vedla císařská silnice a následně i státní. Byla sem zavedena i železniční doprava. První vlak projel tehdy po dráze císaře Františka Josefa I. již 3. září 1871. Zajímavé je, že zdejší stanice se jmenovala až do r. 1937 Votice-Veselka.

Od této stanice vyrážíme. Kousek jdeme po silnici společně se zelenou a žlutou. Hned za železničním podchodem naše naučná stezka odbočuje vlevo. Tady jsme se šipky naučné stezky nevšimli. Možná jsme se špatně koukali, protože další odbočky jsou dobře značené.

Jdeme přes louku, kde na nás čeká další zastavení naučné stezky, lavička a kde je pěkná vyhlídka na přírodní park Džbány - Žebrák. Čteme si tady nejen o tomto parku, ale také o Karl Krausovi, rakouském spisovateli, dramatikovi, básníkovi a novináři, který byl 3x nominován na Nobelovu cenu. Tady začínáme klesat.

Přicházíme na severní okraj Podolí. Tady naučná stezka tvoří okruh, my odbočujeme po něm vpravo a pokračujeme v klesání až do Slavkova. Kus jdeme přes louku, pak po silnici s minimálním provozem. Vlevo kousek od silnice je Slavkovský rybník, vpravo se zvedá zalesněný kopec Habrovec. Kromě informací o obyvatelích statku na severním okraji obce si čteme informaci i o další oblíbené osobě - o biskupovi Antonínu Podlahovi, českém knězi, ale také archeologovi, historikovi umění a docentovi Univerzity Karlovy.

V obci jsme za chvilku. Je to vlastně bývalá obec, dnes je jednou z 15 místních části obce Olbramovice. O jejím založením a o tom, jak se zde žilo, si čteme na tabuli v obci v blízkosti rozcestníku, ale také kamenné zvoničky z r. 1890.

 

U rybníku na návsi odbočujeme po naučné stezce vlevo a pokračujeme přes louky a pole. Cestou se nám otevírají pěkné výhledy. Naučná stezka je sice jednosměrná, ale tady tvoří nepravidelné kolečko. Musíme tedy dávat pozor, abychom včas toto kolečko opustili a odbočili vpravo. Přicházíme k další vyhlídce, tentokráte na vyhlídce a s panoramatickou tabulí. Vidíme Neštětickou horu, Rudoltice, kopec Chlum. Jsme pod zalesněným kopcem Větrákem, proto se tak jmenuje i toto zastavení. I tady je lavička. Tady si čteme o zde žijících dravcích a také o Anně a Herbertě Masarykových, vnučkách prezidenta T. G. Masaryka. Krajina je zde skutečně úžasná. Pohodlná je i cesta. Občas jdeme do mírného kopečka, občas klesáme, ale není to nic prudkého nebo dokonce dlouhého. Cesta přes louky je pěkně vysekaná. Jen jsme si mysleli, že po nočním dešti bude vzduch příjemnější. Je, ale jen občas, když to začne příjemně profukovat. Na sluníčku je stále až úmorné vedro.

Po chvíli přicházíme k zastřešené studánce Ve Struhách, také zvané Nádherná, jejíž voda prý asi není pitná, a k zastavení Vyhlídka Struhy. I když jsme zatím ještě v lese, tak si už tady čteme o osudových okamžicích rodiny Nádherných, kteří byli posledními šlechtickými majiteli zámku Vrchotovy Janovice. A také o význačné osobě z jejich okruhu - o Camillu Schneiderovi, německém botanikovi a zahradním architektovi, který radil bratrům, jak zlepšit vzhled zámeckého parku.

Konečně se stáčíme k městečku Vrchotovy Janovice. Na jeho okraji je další studánka, tentokrát kamenná studánka U sv. Jana. Její okolí zdaleka není tak hezky upravené jako u předešlé studánky. Socha sv. Jana Nepomuckého je o kousek dál snad u bývalého vchodu do zámecké zahrady.

Procházíme obcí, o které jsou první písemné zmínky z r. 1224. Majitelé se tehdy často měnili. Původně gotická vodní tvrz byla na konci 16. století přestavěna na renesanční zámek. V 18. století si ho tehdejší majitel proměnil v reprezentační sídlo a založil barokní okrasnou zahradu. Současná novogotická podoba je z pol. 19. století, kdy zahrada byla upravena na krajinářský park.

Jdeme k zámku, kde je jedno ze zastavení naučné stezky. Až tady jsem pochopila, proč jednotlivá zastavení nejsou číslována. Naučná stezka má totiž dvě úvodní tabule. Tady je právě ta druhá. I tady nás vítají na naučné stezce. Asi je to proto, že se na trasu nechá vyrazit z obou stran. Toto zastavení nás seznamuje s osobností Rainera Marie Rilka, jedním z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století.

Dozvídáme se, že r. 1879 koupil celé panství se zámkem rytíř Karel Nádherný z Borutína a pustil se do úpravy zámku. O 4 roky později se oženil s Amélií. Měli spolu 3 děti. Syn Jan se věnoval hlavně studiu literatury a výtvarného umění. O rok později - r. 1885 se jim narodila dvojčata - Karel, který později pracoval u soudu, a Sidonie. Hlavně o ní je celá tato stezka. Její život byl jak na houpačce. Prožila spoustu radostí, ale i strastí. Nejhorší pro ni bylo, když jí v 9 letech zemřel otec. Když jí bylo 25 let, zemřela i matka a sourozenci už měli jen sami sebe. Aby toho neštěstí nebylo málo, tak po třech let spáchal sebevraždu starší Jan. Důvodem byla jeho postupující nevyléčitelná choroba. Karel opustil právnickou praxi a věnoval se správě panství. Sourozenci se milovali, ale povahově byli zcela odlišní. Sidonie milovala umění, hudbu, literaturu, ráda cestovala a poznávala cizí kraje. Společně pečovali o park, ale byla to Sidonie, která v zámku vytvořila malé centrum vzdělanosti, kam zvala významné osobnosti kulturního a společenského života. Proto i těm, se kterými měla nejvřelejší vztahy, jsou věnována jednotlivá zastavení naučné stezky. Nakonec na vše zůstala sama, když ji r. 1931 opustil její bratr Karel - zemřel na komplikace po běžné operaci slepého střeva.

Sidonie tedy na vše zůstala sama, ale o zámek se čtyřmi hroby svých nejbližších se starala s láskou. To a setkávání s přáteli jí naplňovalo život. Bohužel až do r. 1944, kdy musela zámek poprvé opustit. Obec se stala součástí německého vojenského prostoru a zámek sloužil jako kasárna a kanceláře, v hospodářských budovách se opravovaly tanky. V obci dokonce byla pobočka koncentračního tábora Flossenburg bei Weide.

Sice se po válce ještě na pár let na své panství mohla vrátit, ale žila skromně a osamocena v hospodářském objektu. Když byl zámek znárodněn, požádala o vydání britského víza. Trvalo to dlouho a protože to vypadalo, že se ho nedočká, opustila Československo tajně - dne 11. září 1949 přešla hranice do Bavorska jen s malým kufříkem. Za pomoci přátel se dostala do Velké Británie, kde 30. 9. 1950 umírá. Až 25. 5. 1999 se jí splnilo přání - její ostatky byly převezeny do janovického parku na místo vedle jejího dvojčete Karla.

Vcházíme do areálu zámku. Nás samozřejmě nejdřív zaujala v jedné z hospodářských budov restaurace Na rychtě. Tam nejdřív vedou naše kroky. Je horko, jdeme se občerstvit. Ota dal dvě piva, já birella pomelo grep ředěné vodou. Neředěné je pro mne moc sladké, takhle si daleko víc pochutnám a osvěžím. Ale abych nestrádala, objednala jsem si horké maliny. Jenže servírky se zrovna střídaly a na můj pohár nějak nedošlo. Nejdřív jsem si myslela, že mají hodně objednávek, takže jsem v pořadí. Trvalo to však už moc dlouho - tolik lidí tu zase nebylo. Tak jsem to již neřešila, zaplatili jsme a odešli. Kdo ví, zda tam pak běhaly s pohárem a nikdo se k němu nehlásil. Pak mne to sice trochu mrzelo, ale už jsem se rozhodla.

V prostorách zámku jsou 3 stálé expozice spravované Národním muzeem. Jedna expozice představuje významné osobnosti literárního světa, které na zámek jezdily. Druhá expozice České zvonařství je v bývalé vodní tvrzi - tam je sbírka přibližně 150 zvonů. Třetí expozice seznamuje se životem v 19. století. Nám stačilo prohlédnout si exteriér zámku a projít se v parku.

Kostel sv. Martina patřil k zámku, je v areálu zámku, ale přístupný ze zámku není. Samozřejmě i k němu se jdeme podívat. Byl postaven pravděpodobně v románském slohu ve 12. století. Ve 14. století byl goticky přestavěn. Románské zdivo se dochovalo ve spodní části kostelní zdi, na jihozápadním rohu lodi a části zděné hranolové věže. Ta byla během 2. světové války poničena - sloužila jako kulometná střílna, upravena byla až r. 1980. V podlaze do krypty byly náhrobky, které byly r. 1887 přemístěny do zdi presbytáře. Nástěnné malby se svatováclavskými motivy jsou až z r. 1929.

Okolo kostela je hřbitov. Tam je hrob francouzských vězňů z válečného období a pamětní deska. Domnívala jsem se, že tady najdeme i hrobku rodiny Nádherných. Podle mapy je ve východní části hřbitova. Jenže tento malý soukromý hřbitov s náhrobky rodiny a jejich zvířat byl založen r. 1892 a je součástí lesoparku u zámku, tedy za zdí hřbitova. Místní starostové prý nepovolili jeho založení na hřbitově, protože měli strach, že tam bude málo místa pro pohřbívání ostatních zemřelých.

Vracet se zpátky a obcházet celý park se nám už nechce. Je vedro a po žluté to máme k autu ještě 5,5 km. Jenže než jsme město opustili, zvládli jsme ještě se vzájemně ztratit. Ota si četl ještě zastavení u zámku, já vyrazila napřed, že se sejdeme na hřbitově. Jenže to Ota samozřejmě neslyšel a ze hřbitova vedly dva východy. Já si prošla hřbitov, obešla kostel a sedla si na schody u hlavního vstupu a čekám a čekám. Ota mezitím zvládl to samé, jenže se nevracel k hlavnímu vchodu a hřbitov opustil vedlejší branou, tím si o malinko zkrátil cestu po žluté. Ještěže jsou ty mobily, i když tvrdím, že bych se bez něj obešla. Jen díky nim jsme se domluvili a o chvíli později sešli na žluté turistické značce.

Bohužel kus byl po silnici, navíc do kopečka a v tom horku to bylo úmorné. O moc příjemnější to nebylo ani na odbočce vlevo, kdy jsme jsme šli přes pole, kde byly i docela zajímavé výhledy. Ale zvládla jsem to, musela, jinou možnost jsem neměla. Na kraji lesa jsme se dostali na druhou polovinu okruhu naučné stezky a k dalším jejím zastavením. To je v Podolí, kde bylo do r. 1616 samostatné rytířské sídlo. Pozdější poplužní dvůr byl součástí panství Vrchotovy Janovice. Po válce zde bylo JZD a zdejší objekty byly zdevastované, až zůstaly opuštěné. Po r. 2002 objekty koupil soukromý majitel, nádherně je zrekonstruoval a poskytuje zde ubytování, provozuje tady i koňskou farmu. Udělal z toho skutečně nádherný zdejší kout. Tyto domy mne zaujali již při dopolední cestě - nešli jsme okolo nich, ale v dálce jsme je zahlédli. Teď si to vychutnáváme. Malíř Max Švabinský byl dalším častým návštěvníkem v zámku, proto si tu o něm také něco můžeme přečíst.

Naštěstí to už k autu není daleko, ale po sluníčku. Když jsem viděla nádraží, tak jsem už opravdu byla ráda. Ještě jsem to však museli obejít přes pochod, i když přímo přes trať by to bylo kratší. To si však netroufáme.

Výlet to byl krásný, ale náročný. Jsme rádi, že už nikam nemusíme. Ota si šel přečíst zdejší úvodní zastavení, kterým se na začátku nechtěl zdržovat.  Já mezitím upravovala změnu programu - hledala jsem obchod nebo hospůdku, kde by si Ota mohl koupit pivo a také, kde bychom mohli přespat. Daleko však jet nechceme, zítra se chceme podívat ve Voticích na Kamennou vyhlídku na Hůrkách, o které jsem  se čistě náhodou dozvěděla. Nevíme, zda je to rozhledna, ale láká nás to.

Nejdřív jsme zajeli do Olbramovic, kde Ota koupil Kozla v plechu a také točené Svijany. Pak přejíždíme do Votic, kde je přírodní koupaliště. Od 16. hodiny je jednotné vstupné 50,- Kč. V 18 hodin jsem čekala trochu méně. Namlsali jsme se v Jincích, kde jsme večer platili jen 20,- Kč. Ale v podstatě nám to nevadí. Je to tu hezké. Však je to skoro nové. Koupaliště bylo otevřeno r. 2020. Na své si přijdou lidé všech kategorií. Je tady brouzdaliště o hloubce 40 cm, bazén pro neplavce s hloubkou 120 cm a velký bazén s hloubkou 300 cm. Ještě mají v plánu tady postavit tobogan. Jsme rádi, že se po tom horkém dni osvěžíme. Bylo to moc příjemné, hned se cítím lépe. I ta únava ze mne spadla.

Umytí a navíc osvěženi se jedeme podívat k vyhlídce. Nedaleko ní u vodojemu se nechá parkovat a zdálo se mi, že bychom tam mohli snad i přespat. Dopadlo to lépe, než jsme čekali. Autem se nechá popojet ještě o kousek dál, tam je rovinka a jsme tam pěkně schovaní i před zvědavými pohledy lidí ve městě.

Však také je nejvyšší čas. Už když jsme šli z koupaliště, tak se to pěkně zatahovalo. Rychle jsem udělala teplou večeři, ještě jsme zvládli umýt nádobí, když se zvedl vítr a nad Voticemi se začalo pěkně blýskat. Měli jsme otevřené dveře boční i zadní, aby se horko v autě vyvětralo. Když to najednou vypadalo, že budeme chytat věci na louce, tak jsme to vzadu rychle zavřeli. Stačilo, že nám ulétli plavky, které jsme sušili na zrcátku. Odletěl i škopek a mýdlo. Snad nic dalšího. Když jsme to vše posbírali, hlásí Ota, že má klíště. Takže honem provést operační zákrok, jak tomu Ota říká. A pak už jen čekáme, co se bude dít.

Během půl hodiny se vítr částečně uklidnil, přestalo blýskat, ale zataženo je stále. Opět větráme auto. Venku se konečně trochu ochladilo, v 9 hodin je venku už jen 21 stupňů, v autě samozřejmě víc, ale snad se to vyvětrá, aby se nechalo slušně spát.

Dnes uléháme brzy, už v půl 10. V autě je 23 stupňů, venku to vypadá stále na déšť. Necháváme aspoň pootevřené zadní dveře. I já dnes rychle usínám, jen vnímám začínající déšť.

Přes střední Čechy na Vysočinu - 6. den - okruh cca 12,5 km po NS Po stopách Sidonie Nádherné: Olbramovice-Podolí-Slavkov-Vrchotovy Janovice (zámek, park, kostel sv.Martina a hrobka rodiny Nádherných)-Podolí-Olbramovice; Votice-přírodní koupaliště na mapě