Přešli jsme za den osm tisícovek- tý jó to jsme vlastně vylezli na Everest

Do Kovářské dojedeme autem a odtud už vyrážíme vstříc vrcholům. Jdeme zatím známou cestou, když náhle táta oznámí: "tak a když tady zahneme Doprava a půjdeme rovně nahoru, vyjdeme na první vrchol, sice to není tisícovka, ale v rámci rozcvičky nám výstup neuškodí". V duchu si říkám: "haha, chci tohoto hrdinu vidět za pár hodin, jak se bude hrnout na méněcenné devítistovky". Vše by bylo v pohodě, kdyby odbočení Doprava pokračovalo po cestě nebo alespoň po pěšině, ne.. zašli jsme rovnou do lesa, kde jsme procházeli bludištěm nízkých i vysokých smrků. Jedna větev plác do obličeje, druhá větev plác do obličeje. "No sakra, to já to úterní focení budu muset zrušit, když budu mít obličej samý škrábanec", říkám si. Před očima mi však naskočí text mého oblíbeného článku "Nechoďte s holkou, která cestuje", kde se píše o tom jak má ta dívka neupravený účes a jizvy všude po těle, ale ke všem se pojí zajímavý příběh. Pár škrábanců od větví bude na mém ksichtíku působit alespoň akčně. Jelikož se vrchol ničím nevyznačuje, musíme ho hledat podle gps. Jdu udaný směr, když najednou něco zašustí vedle mne ve křoví a z něj vyběhne divočák. Několik sekund jsem se dostávala z black outu, kdy jsem nedýchala ani netepala. Jeden z největších zážitků jsem si vybrala už na začátku. Táta je o pár metrů za mnou a tak o setkání přichází. Když mu to vyprávím, jen se s úsměvem zeptá: „A měl i ty velký zuby zahnutý nahoru?“. Kousek od místa "skorostřetnutí" jsme určili vrchol kopce, kde jsme tedy vyfotili první vrcholovku.

Jelikož jsou naše Hory třetihorního původu, žádné špičaté vrcholky nečekáme, ale to že je budeme hledat podle gps, jsem nečekala, alespoň né tak často. Dál pokračujeme už po cestě, ne však na dlouho. Všechny vrcholy chceme zdolat poctivě, i když na ně nepovede cesta, no cesta vlastně vede pouze na 2 kopce, z těch, které zahrnuje náš plán.

Odbočujeme opět z cesty a jdeme se vyfotit na vrchol "Vysoké Seče" (1006 m.n.m.), který je o něco dostupnější. Nalézáme ho i podle triangulačního bodu. Dále pokračujeme na kopec "Loučná" (1019 m.n.m.), kde se musíme spokojit s tím, že na vrchol pravděpodobně koukáme přes oboru. Je to první kopec, ze kterého je i nějaký výhled, tedy konkrétně na Klínovec a Meluzínu. Další tisícovkou po cestě je "Křížová hora", která mě opravdu překvapila svou jedinečností, výhledem i tím, že na ní opět nevede žádná cesta. Je to opravdu fotogenické místo a mě jako na potvoru dochází místo na kartě ve foťáku, proto u tohoto místa končí kvalitnější fotografie (ano, opět jsem něco podcenila).

Pokračujeme směr "Meluzína". Cestou narážíme na pomník tragicky zesnulého pana Kahlera (snad se to tak píše, nevím přesně) a já se snažím o něm vygooglit více informací. Bohužel marně, proto vás prosím, jestli někdo víte, kdo to byl a proč je mu věnován pomník, dejte mi vědět, zajímá mne to. Meluzína mě překvapuje keříky se zralými borůvkami. Výlez na ní je hračka, mám tenhle kopec fakt ráda a Křížová hora se mu tak trošku podobá. Takže doporučuji vše, kteří se nechtějí potkávat s výpravami turistů, jděte místo na “Meluzínu” na tu „Křížovku“. Schovaní za kamenem dáváme s taťkou oběd, on chleba se sýrem a já mou osvědčenou MANU. Fouká a je celkem kosa a já tátu překvapuji mou vybaveností, beru si na sebe totiž rukavice.

Už jsme jen kousek od Klínovce (té nejhlavnější tisícovky). Ještě nás však čeká zdolání dvou vrcholů. Jeden je v podstatě jen takový palouček po cestě, kde vrchol určíme opět pouze podle gps. Jmenuje se „Na Skalách“ a pro jeho výšku 1037 jsme jej vynechat nemohli. Dohodli jsme se, na dalším vrcholu naší cesty. Je jím „Černá skála“. Cestou narážíme na nové, Klínovcem budované singletracky. Jsem překvapená a nadšená. Na kopci „Černá skála“ je opravdu skála, ale ne tak černá, jak by člověk očekával a ani nějak extra velká. Prostě tam je kus kamene, ze kterého budete mít pěknou fotku.

Chceme pokračovat na Klínovec, snažíme se dostat na správnou cestu. Marzebilla si s námi zahrává, my se chytáme do její pasti a totálně se v lese zamotáme. Buzola ukazuje úplně jiný směr než gps. Táťkův orientační smysl říká nahoru, můj zase dolů. Jdeme a po 15 ti minutách ocitáme na místě, z kterého jsme před chvílí vyšli. Na druhý pokus jsme cestu našli a na Klínovec už to byl opravdu jenom kousek. Táta vyhlašuje obědovou pauzu.V restauraci “U lanovky” (výstup z jáchymovské lanovky) si dáváme pikantní směs s hranolky, já s topinkou.

- Celkem jsme ušli 35 km (po cestě možná tak polovinu, zbytek terénem. Nastoupali jsme celkově 1000 m)

Pokud budete chtít vědět více informací, nebo se na cestu vydat s průvodcem,dejte vědět =) https://www.facebook.com/stepanka.kadlecova?fref=ts

Přešli jsme za den osm tisícovek- tý jó to jsme vlastně vylezli na Everest na mapě