Procházka Bojkovicemi

Poslední letošní květnovou sobotu jsme se rozhodli navštívit zámek a muzeum v Bojkovicích, menším městě s asi čtyřmi a půl tisíci obyvateli, svažitě rozloženém okolo břehů Olšavy a spočívajícím ve vlídném náručí Bílých Karpat. Dobrou zprávou bylo, že už byla zmírněna covidová opatření a nám, obyčejným smrtelníkům, se konečně otevřely interiéry restaurací i památek. Zvláště na prohlídku zámku Nový Světlov jsme byli natěšení jak šumická telátka na nová chlévová vrátka, neboť jsme v něm společně dosud nebyli. Já se sice okolo něj s mým tulácko-turistickým sdružením (jen pár ogarů a zbytek samé cérky) v dávné minulosti jednou motal, ale do muzea tehdy umístěném na zámku jsme se nedostali, neboť to bylo za komančů v sobotu zavřeno!

Včera večer nás ale internetové stránky bývalého šlechtického sídla ujistily, že se jeho brána návštěvníkům dopoledne v 10.00 určitě otvírá a meteorologická předpověď zase slibovala hezké, byť trochu proměnlivé a divoké počasí.

 

Ze Zlína nás ráno okolo osmé odvezl bus do Luhačovic k zámku, kde nás po chvilce čekal přestup na jiný spoj, mířící přes Kladnou-Žilín a další dědinky do Bojkovic. Ani jsme netušili, že tahle linka nad lázeňským městem stoupá do takového kopčiska, ale díky němu (a dalším vyvýšeninám) se stala naše cesta rázem cestou vyhlídkovou a my se mohli kochat nádhernými bělokarpatskými panorámaty. V cíli cesty proveden výstup u zastávky Sokolovna a odtud už naše nožky zamířily po zelené značce pod úpatí zámeckého vršku a po chodníku (i se schody a odpočivadly) vesele ťapkaly hore. Těsně před zdoláním posledního stoupání se na konci trasy zčistajasna zjevila černobílá kočka a ledva nás spatřila, rozběhla se nám v ústrety. Což nás po jiných zážitcích na cestách s těmito tvory už vůbec nepřekvapilo a rádi jsme její nutkavé potřebě pomazlit se vyhověli.

 

(Dle mého dlouhodobého průzkumu patří kočky mezi tzv.vítače. Když se ráno před odchodem do práce loučím s naší Šerinou, ani si mne nevšímne a intenzivně z misky žere svou ranní kapsičku, ale po návratu ze zaměstnání už čeká za dveřmi, vrhá se ke mně po pohlazení a přitom se mi hlasitě snaží vylíčit obsah snů, jež se jí po dobu mé nepřítomnosti zdály, neboť téměř celou tu dobu prochrápala.)

 

Po rozloučení s cizím černobílým kočičákem jsme minuli opravenou sýpku a přes parkoviště došlapali k zatím ještě uzavřenému areálu Nového Světlova, jehož silueta částečně připomíná jihočeskou Hlubokou. Ano, tento objekt (původně hrad vystavěný zde po zániku Starého Světlova a později renesanční zámek) nechala roku 1854 jeho majitelka Žofie Haugwitzová přestavět na nové reprezentační sídlo v duchu „tudorovském.“ Jen nechápu, proč se mu přezdívá slovácké Miramare, jenž vzniklo později jak tento zajímavý bojkovický počin...

 

Odbila desátá a bránu zámeckého areálu, v jehož parku se má kromě kašny nacházet i zajímavý soubor barokních soch, zatím otevřít nikdo nepřichází. Počkali jsme ještě akademickou čtvrthodinku a poté Jana zkouší zavolat na dvě čísla, vypsaná na informační ceduli, ale nikdo jí to nebere. A tož jsme se, trochu napučení, obrátili k zámku zády (tady nás hned tak brzy nikdo neuvidí!) a vrátili se stejnou cestou dolů do města. Po Mánesově ulici jsme zamířili do jeho centra, ale předtím se u řezníka stavili na svačinu a zblízka omrkli jednu z místních barokních soch. Tahle zobrazovala sv.Floriána.

 

On je naštěstí menší soubor těchto barokních soch rozhozen i po městě, takže jsme si je krom sv.Vendelína mohli prohlédnout všechny. Sochy světců nebyly samoúčelné: svatý Florián chránil před ohněm, sv.Vendelín před uhynutím dobytka, sv.Jan Nepomucký před povodněmi a Mariánský sloup měl chránit před morem.

Vždy na svátek Božího těla se k nim vydával slavnostní průvod. (Což já pamatuju ještě z doby raného dětství z Brumova, kdy byly na náměstí umístěny oltáře a po obvodu rynku k nim postupně směřovalo slavnostní procesí.)

 

V Bojkovicích se začínalo u kostela sv.Vavřince a prvním zastavením byla socha sv.Vendelína z roku 1772 stojící na ulici Podhájí. Patron rolníků i pastýřů, ochránce polí a stád byl prý biskupem vychovaný syn skotského krále. Ve dvaceti letech odcestoval k papeži do Říma. Poté poustevničil u Trevíru, jenže poustevnický klid mu zhatili benediktínští mniši z kláštera Tholey, kteří chtěli, aby se stal jejich opatem. V tomto klášteře roku 617 zemřel a v místech jeho bývalé poustevničky časem vzniklo velmi slavné poutní místo – St.Wendel nad Sárou. Dnešní socha sv.Vendelína je kopií, jež originál nahradila v devadesátých letech minulého století.

 

Odtud procesí směřovalo na Sušilovu ulici k soše sv.Jana Nepomuckého, jednoho z našich nejpopulárnějších světců, jehož životopis a činy netřeba blíže zmiňovat. Skulptura pochází z roku 1730, v minulosti stála blíž u cesty, ale ve čtyřicátých letech dvacátého století byla při rozšiřování komunikace přesunuta na dnešní místo.

 

Dalším zastavením slavnostního průvodu byla socha Sv.Floriána na Mánesově ulici. Původní Florián byl vysochán roku 1777, dnes už tady spatříme jen jeho kopii z devadesátých let minulého století. Byl patronem kominíků, pekařů, hrnčířů, horníků a hasičů – tedy všech povolání, při nichž se pracuje s ohněm. Bývá zobrazován jako římský důstojník držící v ruce puténku k hašení požáru. Chtěl pomoci pronásledovaným křesťanům v městě Lorch u Lince, jenže byl zajat vojáky. Ti se jej snažili mučením přinutit, aby se vzdal Krista. Floríán odmítl, načež mu byl na krk přivázán mlýnský kámen a byl shozen do vod řeky Emže.

 

„Božítělové“ procesí poté směřovalo k Mariánskému sloupu z roku 1716, dílu sochaře Václava Divokého ze Střílek. Byl zbudován za éry bojkovického faráře Jana Josefa Jančíka v době, kdy byly české země postiženy poslední velkou epidemií moru. Panna Maria bývá na takovýchto sloupech často zpodobňována v podobě Immaculaty, tahle bojkovická ale s Ježíškem držícím v rukou berlu tvaru kříže.

V roce 2015 sloup prošel velkou rekonstrukcí a při ní byly objeveny zbytky původního polychromování. Což nebylo žádným překvapením, protože většina soch světců byla v době svého vzniku krásně barevná.

 

Cestou k bojkovickému Obchodnímu domu a novodobému Tillichovu náměstí jsem si v hlavě promítl stručnou historii tohoto bělokarpatského sídla.

 

První zpráva o něm se v kronikách objevila roku 1368 a LP 1449 už bylo zmiňováno jako městečko. Jeho význam vzrostl zbudováním hradu Nového Světlova na vysokém návrší naproti dnešnímu vlakovému nádraží. Bojkovice se brzy nato staly správním a hospodářským centrem panství, jež stačilo v dobách své největší slávy „uchamtit“ na 25 okolních vesnic.

Soudní pravomoci městečko obdrželo v 15.století a podrželo si je až do začátku století osmnáctého. Několik set let předtím v Bojkovicích vznikla různá řemeslnická sdružení – cechy. A to soukenický, řeznický, obuvnický, krejčovský, ševcovský, kolářský a kovářský. Kapitolou samu pro sebe byl cech miškářů – zvěroklestičů, kteří za prací putovali i do sousedních zemí.

Mezi léty 1905 – 1948 tu bylo sídlo okresního soudu. Za první republiky se město stalo mnohem průmyslovějším díky zbudování nové zbrojovky.

Po druhé světové válce (zejména od padesátých let) získaly Bojkovice díky nové bytové výstavbě naprosto jinou tvář, jež byla roku 2015 podtržena zbudováním zcela nového náměstí.

 

A právě na něj vedly naše další kroky.

 

Od hlavní Mánesovy ulice je odděleno korytem řeky Olšavy a pro pěší naopak z nábřeží spojeno dvěma lávkami. Ta druhá nás z horního konce rynku přivedla nazpět na nábřeží, kde vedle sebe stály dva sympatické objekty – restaurace Chalupa a cukrárna s kavárnou.

Ve středu náměstí byla umístěna moderní, byť poněkud kontroverzní fontána (že mají ty čtyři trubky různě z ní trčící symbolizovat čtyři městské části mne nenapadlo ani náhodou) a bylo zde umístěno trubkové zastřešené pódium určené pro různé akce a slavnosti. Krom toho se na ploše rynku nacházely lavičky. Pro mne osobně bylo tou nejoriginálnější částí rynku terasovitě upravené nábřeží, jehož „schody“ s lavicemi se zvolna svažovaly až k hladině Olšavy.

 

Náměstí nese jméno po jednom z nejvýznamnějších bojkovických občanů – lékaři Josefu Tillichovi, který byl nejen přítelem T.G.Masaryka, ale který byl tady v Bojkovicích aktivním účastníkem mnoha spolků. Asistoval např. u založení Českého červeného kříže, předsedal TJ Sokol, velel Sboru dobrovolných hasičů a stal se i zakládajícím členem místního muzejního spolku.

 

Po prohlídce rynku jsme přešli po lávce k restauraci a od ní se Sušilovou ulicí okolo sochy sv.Jana Nepomuckého vydali k muzeu Bojkovska. Bylo otevřené, čemuž jsme byli rádi, neboť venku právě začalo pršet, a při prohlídce expozic pak měly oči vyvalené jak „tenisáky,“ protože tohle muzeum bylo jedním z nejhezčích, jaká jsme kdy navštívili a právem se může nadepisovat jako muzeum s Velkým „M!“

 

(O tom, co vše jsme v něm spatřili, se ale zmíním v samostatném článku až příště, protože si jej tenhle pozoruhodný objekt v každém případě zaslouží…)

 

Po prohlídce jsme s potěšením zjistili, že přeháňka odezněla a na oblohu se opět vyhouplo sluníčko. Vrátili jsme se na nábřeží, tady mne Jana zůstala čekat v cukrárně a já si ještě odskočil k druhé největší bojkovické dominantě – kostelu sv.Vavřince.

 

Cestou jsem pod Mariánským sloupem narazil na přímo excelentní „šutr.“ Tento „drobeček“ byl vylámán z mohutných lavic tvořících flyšové pásmo Bílých Karpat u obce Bzová firmou NATRIX, která jej věnovala městu. Místní magurské pískovce mají šedomodrou anebo okrovou barvu. Mnohem drobnější „kamení“ vyplňuje části dlážděných ploch na Tillichově náměstí a bylo rovněž využito na dlažbu v okolí Mariánského sloupu.

 

Pak mne čekalo trochu ostřejší stoupání do kopce a stanul jsem na schodišti vedoucím k monumentálním řimskokatolickému farnímu chrámu, který bohužel mému fotoaparátu způsobil jisté trable: on je totiž při pohledu z oken vlaku anebo z úpatí kopce od zámku Nový Světlov vidět celý, jenže na pořízení opravdu kvalitního snímku je příliš vzdálen a tady zblízka to dost dobře nejde, neboť chybí tolik potřebný odstup.

 

O zbudování tohoto nového kostela na lokalitě původního gotického kostelíka (stával ve svahu hřbitovního areálu trochu výš) a obehnaného vysokou kamennou zdí s nárožními baštami (z nichž se do dnešních časů zachovaly dvě) rozhodl pán Světlova – hrabě Gabriel Serényi, roku 1651.

Stavět se začalo v pozdně renesančním slohu dle projektu Jana Křtitele Erny a o pět let později bylo nové sakrální dílo hotovo. Později – roku 1792 bylo městečko i kostel poničeny velkým požárem a chrám prošel opravou za hrabětě Josefa ze St.Julien.

Původní mnohem vyšší střechy věží byly sníženy a všechny čtyři roztavené zvony v Olomouci postupně znovu přelity.

K další opravě chrámu došlo roku 1822. Tehdy nechala hraběnka Haugwicová zrekonstruovat varhany, kostel nově vymalovat a střechy kaplí na hřbitově, věží a lodi chrámu pokrýt novými šindely.

Další opravy proběhly mezi léty 1889 až 1914, kdy dostal kostel např. novou fasádu i střechu a v roce 1926 do něj byla zavedena elektřina.

 

Celková délka kostela dosahuje 40 m, z toho chrámová loď je dlouhá 27 m a zbytek vyplňuje kněžiště. Na rozdíl od jiných kostelů se dvě 36 m vysoké hranolové věže nevypínají po obou stranách vstupního průčelí, ale tady v Bojkovicích až po obou stranách presbytáře.

Nad hlavním vstupem do chrámu je k vidění erb zakladatele – Gabriela Serényiho. Vlastně se jedná o erb zdvojený, neboť ten druhý patří jeho choti Elišce.

 

Interiér kostela není volně přístupný, ale dovnitř se dalo v pohodě nahlédnout přes mříž.

 

Na valeně zaklenuté klenbě chrámové lodi jsem mohl obdivovat zajímavé malby, které zobrazují Nanebevzetí Panny Marie a její korunovaci zemskými patrony a světci – sv.Anežkou, sv.Ludmilou, sv.Václavem, sv.Jenem Nepomuckým, sv.Prokopem, sv.Vítem a sv.Vojtěchem. Hlavní oltář z různobarevného mramoru zhotovil roku 1896 brněnský sochař Jan Tomla. Nalevo se nachází oltář zasvěcený sv.Josefu a vpravo pak oltář sv.Vavřince. Za hlavním oltářem visí obraz Panny Marie z roku 1734, který namaloval Josef František Pilz. Autorem zpodobnění mučenické smrti sv.Vavřince je Jan Kryštof Handke.

 

U kostela jsem si částečně prohlédl i areál historického městského hřbitova se třemi kaplemi (jedna z nich je hrobkou), potěšil se skvělým výhledem dolů na Bojkovice i na hornaté bělokarpatské okolí, no a potom už se vydal zpět za ženou, abych před odjezdem k domovu svlažil vysušené hrdlo alespoň žejdlíkem limonády.

 

Díky slunci a velmi fotogenickým mrakům, ploužícím se nad kopcovitou krajinou, byla i zpáteční cesta do Luhačovic zážitkem. Až na to, že se Janě přes skla busu podařilo na obyčejný blbý „chytrý telefon“ několik parádních obrázků Luhačovic s pozadím Komonce, což já fotoaparátem za jízdy raději ani nezkoušel.

 

Po přestupu u zámku už jsme dalším spojem ujížděli přes Biskupice ku Zlínu a o dědinu dál začalo znovu pršet...