Procházka Šternberkem

Tak na předpověď počasí už se u nás nedá spolehnout ani na následující den! Poslední květnovou sobotu jsme měli s ženou naplánován výlet do Strážnice, kde mělo být dopoledne hezky a pršet mělo až po 14.hodině, ale ráno bylo na netu zase všechno jinak: „padající“ voda z nebe již od deváté a já bleskově hledám oblasti, kde to snad bude lepší.

Nakonec mi z toho vyšlo Olomoucko s polojasnem a odpoledne s naplno sluncem prozářenou oblohou, a tak se rozhodujeme pro návštěvu hradu ve Šternberku. Chtěli jsme na něj už loni na podzim, ale kvůli churavé Janině mamince to nevyšlo.

Poněvadž už meteorogům nevěřím ani „ň“, beru sebou pro jistotu do batůžku deštník. Je dobře známo, že pokud jej u sebe máte, mraky hrozící deštěm z něj většinou dostanou strach a shodí svůj orosený náklad mimo váš dosah, ale běda, pokud jej nemáte!

 

(Nakonec to po příjezdu do města dopadlo tak, že namísto polojasné oblohy se po nebi celý den proháněli těžkotonážní černí mračouni, dělající na nás z výšky „Bu bu bu!“ Naštěstí skutek utek a jedinou dešťovou přeháňku jsme ani nezaregistrovali, neboť jsme se v jejím průběhu právě nacházeli v klášterním muzeu. I to sluníčko sem tam vykouklo, ale jeho výskyt procentuálně připomínal sporadickou dodávku plynu z Ruska do Západní Evropy, která je dnes už stejně pasé…)

 

Ale nyní už k vlastní procházce třináctitisícovým městem, rozloženým pod svahy Nízkého Jeseníku - městem, které já osobně navštívil vícekrát jak žena a v jehož historickém centru s majestátním kostelem a hradem se cítím vždy dobře:

 

Aby náš dnešní výlet nebyl jednoduchý, jeli jsme z Olomouce do Šternberka totálně narvaným vlakem, což mne docela udivilo – že by všichni ti lidičkové mířili tak jako my na prohlídku jeho impozantního feudálního sídla?

Ale kdeže – my se jak na potvoru trefili zrovna do dne, kdy ve městě probíhá známá rallye Ecce Homo… a všechny ty davy mířily na ni!

 

(Z čehož plyne poučení, že se plán cesty nikdy nemá měnit, neboť se pak dočkáte mnohdy nečekaných překvapení...)

 

Z nádraží jsme vyrazili po stejnojmenné komunikaci do vzdáleného středu města a za kruhovým objezdem se napojili na Olomouckou. Jedná se zřejmě o nejdelší ulici města (přes 2 km), ale turisticky je zajímavá jen její poslední čtvrtina. Na Olomouckém předměstí totiž roku 1949 proběhla demolice rozsáhlého bloku starých domů a poté zde byla vystavěna zbrusu nová čtvrt.

O pár stovek metrů dál nás kroutící se chodník přivedl ke dvěma zajímavým památkám.

 

Tou první byl velký kamenný krucifix v parku u kostela Nejsvětější Trojice. Původně stával v Uničovské ulici, kde byl poškozen autohavárií, poté opraven a přenesen na toto místo. Jedná se o cennou klasicistní práci zrobenou lidovým kameníkem.

 

Nedaleko kříže se vypínal kostel Nejsvětější Trojice dominující rozcestí Olomoucké a Puškinovy ulice. Raně gotický špitální kostelík byl zmiňován v listině olomouckého biskupa Jana ze Středy v Kroměříži již roku 1376. Dnešní jeho venkovní podoba je klasicistní. Interiér zdobí oltářní obraz Nejsvětější Trojice z roku 1745 od Handkeho, ale vlastní oltář je téměř o sto let mladší. Kostel byl zbudován z řádkovaného lomového kamene a valbově zastřešen. Po hradu je druhou nejstarší městskou a kulturní památkou a do jejich seznamu byl zapsán roku 1997.

 

U chrámu se naše cesty na nějakou dobu rozdělily. Janu měla pokračovat dál po Olomoucké ulici a já vyběhl do stráně na kratičkou prohlídku Tyršových sadů, od jejichž konce se etérem rozléhalo ržání koní, ukrytých pod kapotami soutěžních vozů.

 

Park byl založen na přelomu 19. a 20.století v místech bývalého zrušeného hřbitova. Jeho hlavní osu tvoří promenáda s fontánou, ze které býval mezi stromy průhled ke kostelu Zvěstování Panny Marie. Klasicistní kašna je památkově chráněná od roku 1962 a zajímavému kubistickému altánku se té pocty dostalo roku 2015.

Dle odborníků se spíše jedná o stavbu v duchu art deco, který čerpal z kubismu, secese a futurismu. Roku 1931 si ji pronajal cukrář Hans Hoffmann. Nesměl zde ale prodávat žádný alkohol. Zájemcům byly k dispozici „jen“ osvěžující limonády, ledové kávy, obložené chlebíčky, pečivo a zmrzlina. Za první republiky o nedělích v parku vyhrávaly kapely, z jejichž výdělku byl časem zbudován dnes již neexistující hudební altán.

 

V nedávné minulosti park prošel rozsáhlou renovací a je to na něm poznat. Prohlídku jsem zakončil obhlídkou altánu. Tady jsem chvíli čekal, jestli ta u něj sedící slečna čučící do svého mobilu konečně zvedne hlavu (i zadek) a poodejde, ale nestalo se. Takže nakonec rychle foto i se závislačkou a přesun parkem dolů ke kostelíku a odtud po Olomoucké ulici za Janou.

Od chrámu byla až ke svému konci – pěkně upravenému plácku mezi sousední Bezručovou ulicí a ulicí ČSA - lemována starobylými a výstavnými budovami. Z nich je památkově chráněno pět měšťanských domů, jeden dům městský a jeden činžovní.

 

Společně už jsme pokračovali ulicí ČSA, táhnoucí se historickým jádrem až ke břehům Sitky.

Je jednou z nejvýstavnějších šternberských ulic a ve středověku byla na obou koncích opatřena bránami, z nichž se do dnešních časů bohužel nezachovala ani jedna. Až do konce sedmnáctého století se v ulici pořádaly výroční jarmarky.

Ulice ČSA začíná u budovy České spořitelny a je lemována krásnými měšťanskými domy s opravenými fasádami, z nichž je celkem 11 památkově chráněno.

 

Nejpamátnějším objektem je bývalý Městský dům (též Městský hotel Stadthof), který byl změněn nejprve z budovy gotické na renesanční, později barokní... a jeho poslední proměnu dovršil klasicismus. Před bitvou u Slavkova se v jeho zájezdním hostinci u snídaně na „kus řeči“ sešli dva významní představitelé protinapoleonské koalice – rakouský císař František I. a ruský car Alexandr.

Za první republiky jej využívalo Městské muzeum. Roku 1953 byly interiéry upraveny na Dům osvěty a v přízemí byla až do roku 1989 umístěna Městská knihovna.

V roce 2010 prošla budova patřící ve městě k nejcennějším celkovou rekonstrukcí. Zvenčí ji zkrášlila nová sněhobílá fasáda a dovnitř byly umístěny sbírky chronometrů a jiných předmětů Muzea hodin se stálou výstavou, jenž nese jméno Expozice času.

Je otevřeno celoročně a návštěvnící se v něm mohou seznámit s nejstaršími metodami měření času a shlédnout vývoj od těch úplně nejstarších hodin a orlojíků až po digitální současnost.

 

(Já tohle muzeum dvakrát navštívit ještě za minulého režimu – Šternberku se totiž přezdívalo „Město hodin“ a tehdy bylo možno sbírky spatřit v interiérech pohradí místního hradu. V tom novém jsem ale ještě nebyl…)

 

Z ulice ČSA jsme svažitou ulici U Horní brány zamířili k Hornímu náměstí, nacházejícímu se na dohled od veřejnosti přístupného hradu. Hlavní dominantou rynku je monumentálně působící klasicistní kostel Zvěstování Panny Marie. Monumentalita není dána jen jeho impozantním vstupním průčelím a postranními, 60 m vysokými věžemi, ale znásobuje ji rovněž fakt, že se chrám vypíná z návrší na nejvyšší východní straně rynku a zdola je přístupný po dlouhém schodišti. Sousedí s bývalým augunistiánským klášterem, a když byl tento císařem Josefem II.zrušen, stal se kostelem farním.

 

Na náměstí vládl kvůli probíhající rallye a projíždějícími závodníky totální chaos, ale přesto jsme se nenechali odradit a prohlédli si památky umístěné na jeho ploše.

 

Před chrámovým průčelím byla v parčíkové úpravě okolo schodiště umístěna na jedné straně socha sv.Josefa s Ježíškem a na druhé kamenný kříž.

Shora z ulice Na Valech vedl ke vstupu do chrámu chodník, z něhož se nám přes kamennou zídku otevřel asi ten nejkrásnější výhled na blízký šternberský hrad, olemovaný dnes hrozivou kulisou černých mraků. Chodník od průčelí pokračoval jižním směrem a přivedl nás ke vstupu do šternberského kláštera se sakrálním muzeem.

Poněvadž nás pohled na davy proudící z rynku ku hradu a nazpět odradil – kdoví, jak to dnes s prohlídkami vypadá a jak dlouho se na ně musí čekat - odložili jsme jeho návštěvu na příště a rozhodli se po obědě zajít jen do klášterního muzea.

 

Předtím jsme ale ještě pod kostelním schodištěm obkoukli Pomník obětem první světové války a Pamětní desku Ferdinanda Kuschela - šternberského malíže a sochaře. O kousek dál se z rovinatější části rynku vypínal Mariánský morový sloup, který nechal v roce 1719 vystavět kníže Josef Lichtenštejn. Z jeho nároží se tyčí skulptury sv.Rocha, sv.Šebestiána, sv.Josefa a sv.Karla Boromejského a na vrcholu je umístěna pozlacená socha Madony.

Co se týče ostatních budov na náměstí – zaujal nás i mohutný objekt gymnázia a pod ním se (přes uličku) nacházela restaurace Starý Knor. Své služby v příjemném prostředí poskytuje za rozumné ceny a my z ní při našich návštěvách Šternberka odcházíme vždy velmi spokojeni.

 

Po prohlídce Klášterního muzea spojeného i s prohlídkou chrámu (a s jehož zajímavostmi čtenáře seznámím někdy příště) jsme z horního rynku zamířili přes „zbytek“ historického jádra města nazpět k nádraží.

 

Nejprve nás čekala procházka Radniční ulicí, která je spojnicí mezi Hlavním a Horním náměstím a je z obou stran lemována starými měšťanskými domy. Ulice nese své jméno coby odkaz na blízkou radnici (dnes sídlo Městského úřadu) na Horním rynku. Všechny měšťanské domy jsou vzorně opraveny. Jejich fasády pocházejí většinou z 19.století, ale jádra stavení poukazují na dobu mnohem starší.

K nejkrásnějším objektům patří novogotický dům z roku 1895, který byl po sametu prohlášen kulturní památkou. Vyrostl na místě posledního šternberského domu s podloubím jako reprezentační sídlo německé spořitelny dle projektu známého vídeňského architekta Jakoba Gardnera, původem Žida. V současnosti plní funkci pobočky Komerční banky a jediná změna oproti minulosti spočívá v tom, že byl z jeho střechy odstraněn veliký železný rytíř Roland. Ten pak dlouhou dobu zdobil vstupní chodbu Státního hradu Šternberk a nakonec železný ozbrojenec skončil v olomouckém Vlastivědném muzeu.

Poblíž Hlavního náměstí je na rodném domě Ernsta Tittela – místního hudebního skladatele, pedagoga, historika, hudebního teoretika… a v neposlední řadě skvělého varhaníka, umístěna jeho pamětní deska.

 

Zajímavá byla i další, převážně klasicistní stavení, nacházející se na Hlavním náměstí. Jenže na něm dnes probíhala nějaká doprovodná akce s výstavou všelijaké pojizdné techniky, takže jsme si pohled na okolní krásně opravené měšťanské domy tentokrát bohužel v klidu nevychutnali.

Plocha rynku je rozdělena na dvě části: jižní krášlí novodobá fontána a tu severní plastika Stroje Času, upomínající na slavnou hodinářskou tradici Šternberka.

 

Odtud jsme přešli do Bezručovy ulice, patřící v centru města k těm nejzajímavějším i nejvýraznějším. A olemované rovněž výstavnými historickými budovami s pěknými fasádami.

Ve střední části se nachází rozšířený prostor navozující představu úzkého náměstí. Možná, že právě tady se nacházela bývalá náves s předměstským tržištěm, kde byl k mání dobytek, seno, sláma, obilí a dřevo… neboť v časech nejstaršího městského osídlení měla prý tato ulice naprosto venkovský ráz. Výstavba honosných měšťanských stavení proběhla až mnohem později.

Bezručova ulice má svůj počátek poblíž spojnice s ulicí ČSA a Olomouckou, kterou tvoří pěkně upravená plocha s lavičkami, zelení a velkými hodinami. Stojí tu také pískovcová skulptura Krista pocházející z osmnáctého století a tento barokní sloup nazývaný Ecce Homo byl prohlášen kulturní památkou. Celá ulice před nedávnem prošla (až na svůj konec u náměstí Svobody) velkorysou rekostrukcí a kromě zajímavých měšťanských stavení ji krášlí i vzrostlé listnáče.

 

Z domů stojí za zmínku např. ten, který se vypíná naproti budovy České spořitelny a byl roku 1818 zbudován v empírovém stylu.

Interesantní je i budova, v níž dnes sídlí MONEY BANK. Zdobí ji pěkná replika Šternberské Madony, jíž roku 1992 nechal do prosklené niky v průčelí umístit majitel objektu.

Asi nejkrásnějším stavením je tady samostatně stojící klasicistní budova. Byla vystavěna podle návrhu Ignatze Schmidta pro mýdlářského mistra Franze Bobische roku 1832. Jednopatrový dům se zaoblenými nárožími kryje vysoká mansardová střecha.

 

Bezručova ulice vyústila na novodobé náměstí Svobody s rozlehlým objektem Základní školy a parčíkem s pomníkem padlým a sochou Svobody z roku 1933.

 

Pak už naše cesta k nádraží pokračovala po chodníku okolo břehů Sitky a z něj jsme na začátku Masarykovy ulice uviděli ještě jeden zajímavý městský objekt.

 

Bylo jím Tylovo divadlo vzniklé roku 1955 přestavbou bývalého Saxingerova kina, které zde stálo již od roku 1922.

Nový kulturní „svatostánek“ odstartoval svou činnost v květnu 1955 slavnostním uvedením Smetanovy Prodané nevěsty. Pak už se pokračovalo v dalších představeních nejen s hostujícími divadelními soubory, ale i s hrami předváděnými členy místního dramatického kroužku. Sál měl kapacitu 574 míst a později byl využíván i k dalším kulturním a společenským akcím (koncerty, akademie, estrády a jiné) a od sedmdesátých let se v něm promítaly také filmy.

 

Od založení divadla se v něm ale nikdy žádná modernizující či jiná rekonstrukce nekonala. A tak není divu že budova začala chátrat a vybavení zastaralo. Roku 2008 proto bylo divadlo z technických důvodů zavřeno.

Objekt byl později radnicí prodán soukromému podnikateli, který jej chtěl přestavit na relaxační centrum s bowlingem. Tenhle nápad ale u místních pohořel, stejně jako „náhradní plán“ změnit jej na malý obchodní dům... a proto po několika letech ještě víc zchátralý objekt soukromník nabídl radnici ke zpětnému odkupu.

Jenže s tím zástupci města nesouhlasili, objekt zůstal nevyužitý a počínaje rokem 2015 je nabízen k prodeji v aukci.

 

My se ještě posledním pohledem rozloučili s nešťastným bývalým divadlem, a pak už šlápli do kroku, neboť odjezd „našeho“ vlaku ze šternberského nádraží se kvapem blížil...