Proklouzaný první den roku 2016.

A už zase máme další rok za sebou, člověk si řekne, že ten čas nějak letí, a už pomýšlí nad tím, jestli by ho nešlo nějak přibrzdit. Naštěstí na to zatím nikdo nepřišel, jen ta představa, že by si každý řídil čas podle svého, je strašná, ten blázinec, který by nastal. Raději tedy nebudeme přemýšlet nad tím, jak ovládnout čas, a užijeme si následující rok, co nejlépe to půjde, není-liž pravda?

Jako každý rok, tak i tento jsem měl v plánu vyrazit na nějaký výlet po Českém středohoří, byl to plán, kam tentokrát nasměrovat nejen své kroky, ale i kroky mého věrného společníka, fenky Riny. Navštívili jsme Blešenský vrch a zříceninu hradu Oltářík. Cesta ovšem byla dobrodružná, zejména ta zpáteční.

Náš novoroční výlet jsme s Rinou započali ve Velemíně, ne na Hrušovce, protože Rinu jsme měli ,,dole“ kvůli hlučným oslavám příchodu nového roku. Tentokrát jsem využil i auta, abychom se nemuseli zdržovat zdlouhavou cestou k Blešenskému vrchu a okolí. Výchozí cíl jsem zvolil ve vsi Dřemčice. Sem jsme opatrně dojeli, cesta nakonec nebyla tak hrozná, jak jsem očekával po té noční malé nadílce sněhu. Auto jsem odstavil v horní části vsi a mohli jsme konečně vyrazit.

Hned kousek nad vsí se nachází hlavní rozcestník modrých turistických tras, ta vlevo vede na Blešenský vrch. Ač jsem měl v plánu nejdříve vyrazit na Oltářík, až tady na místě jsem došel k názoru, že bude lepší jít nejdřív na Blešenský vrch. Dobře jsem udělal, protože cesta ještě nebyla ušlapaná, tudíž ani moc klouzavá, podle sněhu jsem usoudil, že s Rinou jsme prvními, kdo po této cestě v novém roce jde. To se ukázalo i na vrcholu kopce, tak vida, mám s Rinou jedno prvenství v novém roce 2016.

Naděje, že bude vidět krajina Českého středohoří z Blešenského vrchu se při pohledu rychle rozplynula, mlha opět zaúřadovala, takže zase nic. Ale nevzdával jsem to, dělal jsem si naději, že by se to mohlo zlepšit po výstupu na Oltářík. Udělal jsem zápis ve vrcholové knize a za chvíli jsme z Rinou vyrazili za naším druhým cílem, již několikrát zmíněným Oltáříkem.

Cesta dolů byla už poněkud dobrodružnější, slabá vrstva sněhu na zmrzlé zemi dávala o sobě slušně vědět, zejména při samotném sestupu z vrcholu. Opatrně jsem nakonec dolů slezl, zatím bez jediného uklouznutí. Asi vás bude zajímat, jak se s tím vyrovnala Rina - jednoduše, čtyři packy a drápy se ukázaly jako dobrá volba pro tuto výpravu, nic jiného stejně Rina neměla k dispozici. Samotná cesta dolů byla až na pár maličkostí dobrá.

Druhá ,,etapa“ našeho výletu byla o poznání dobrodružnější, na můj vkus chvílemi, až moc, ač se mi to těžko přiznává. Mlha se nám tento výlet rozhodla jednoduše znepříjemnit, jak to šlo, takže i v místech, kde bych neměl za normálních okolností váhat, se tak stalo, váhal jsem, zdali vůbec jdeme správně, naštěstí se ukázalo, že ano, v protisměru jsem potkal další výletníky a ti mě ujistili, že naše cesta je správná. Hlavní rozcestník pod hradem Oltářík jsme našli a odtud už nebylo kam zabloudit.

Co mě opravdu překvapilo, je to, že stejný cíl, jako my z Rinou, si vybralo docela dost lidí, což jsem opravdu nečekal. Je vidět, že zřícenina hradu Oltářík láká i na Nový rok. Těsně pod vrcholem jsem ucítil kouř, že by hořel hrad, ne, to se mi jen potvrdila zvěst od turistů, že na hoře se přes noc utábořili nějací lidé, jak se dál ukázalo, byli to muži asi tak v mém věku. Trochu netypické, ale originální místo, kde oslavit příchod nového roku.

To jsme si moc nepolepšili, mohl jsem si tak pomyslet, když jsem se z hradu rozhlídl do KRAJINY, viditelnost opravdu úchvatná, jen co je pravda, asi tak sto metrů před sebe, takže opět jsem ty naše středohorské kopečky nemohl řádně pozdravit. Nic nezbývalo, než se s tím smířit, na horu se zatím opatrným krokem dostala celkem početná parta a za ní další turisté v závěsu, udělal jsem tedy zápis do vrcholové knihy, popřál všem do nového roku a vydal se s Rinou na zpáteční cestu. To teprve začalo to pravé dobrodružství.

To množství lidí, které se sem na hrad vypravilo, už tak úzkou kluzkou cestičku ještě víc uklouzalo, že i s dalšími turisty jsme se nejen vzájemně jistili, ale museli jsme použít i horních končetin. Ještěže jsem Rinu pustil z vodítka. Přes vydané společné úsilí se nám nakonec ve zdraví podařilo dostat pod hrad, odkud už to bylo o něco lepší než při sestupu ze samotného hradu. Při cestě dolů jsem upozornil turisty, jdoucí na horu, aby si dali pozor na zledovatělou cestu, jak dopadli, nevím, ale věřím, že dobře a všechny kosti zůstali celé.

Vypadalo to, že zbývající cesta do Dřemčic bude v pohodě, ovšem v jeden moment jsem málem počítal všechny svaté, kdybych je znal. Pod napadaným sněhem se schovala jedna nezbednice louže a na ní jsem hezky ujel. Ubalancoval jsem to, ovšem tělem mi projela lehká bolest. Naštěstí to dopadlo dobře, bolest odezněla, nic jiného nebolelo, štěstěna byla u mě a za to jsem jí vděčný.

Ještě než jsme došli do Dřemčic, slunko si začalo prodírat cestu skrze mlhu, takže se jakžtakž vyklubal z mlhy i Blešenský vrch, vypadalo to, že se přeci jenom udělá hezký den. V Třebívlicích, kam jsem následně zajel na hřbitov zapálit svíčku, slunko vykouklo úplně, takže bylo hned veseleji, ovšem ne na dlouho, mlha nakonec přetahovanou se slunkem vyhrála a ujala se opět své vlády nad naší krásnou středohorskou krajinou.

Domů jsme dorazili v pořádku, novoroční výlet se i přes všechny strasti nakonec docela vydařil, až na ty výhledy a klouzačku, nejsem ale nějak náročný. Kdo byl opravdu spokojený, je samozřejmě Rina, projela se autem, pořádně se prošla, takže jejímu štěstí opravdu nic nechybělo, tedy alespoň myslím.

Přeji všem úspěšný nový rok 2016, ať zdraví slouží, výlety se daří a hlavně, ať se všichni z našich putování vrátíme vždy v pořádku.