Polsko 2014, den prvý – sobota, z Kolína do Příhraz.

Vypadalo to skoro jako počátek dobrodružství Rychlých šípů. Jarka Metelka a Rychlonožka se jednoho sobotního rána zastavili u Dušínů pro Mirka, aby vyrazili na cyklistickou výpravu za město. Jindra Hojer a Červenáček měli zaracha, protože na školních záchodcích šmírovali děvčata, kouřili a kreslili, po stěnách neslušné obrázky.

Začalo to však už o dva roky dříve. Posedla mě touha dojet na kole na místo, které mám spojené s krásnými rodinnými dovolenými. Tím místem je letovisko Międzyzdroje na břehu Baltského moře, při západní hranici Polska. Dvakrát cesta nevyšla, ale tentokrát vše klaplo. Kamarádi, které jsem chtěl mít s sebou, měli čas, naše kola i těla byla připravena, takže nic nebránilo šlápnout do pedálů a vyjet za dobrodružstvím.

V sobotu 26. července 2014 jsme se Jirkou zastavili u Zdeňka, zeptali se jeho ženy, zda jej pustí ven a vyrazili z Kolína (obr. 01) na sever. nejprve po cyklostezce do Veltrub, kterými jsme projeli po chodnících a za nimi přijeli na cyklotrasu č. 4334, po níž jsme dojeli do Velkého Oseka. Za Osekem jsme pokračovali po cyklostezce podle silnice č. 125, z níž jsme za podjezdem dálnice D11 odbočili vpravo do Libice nad Cidlinou (obr. 02). Měli jsme za sebou už 15 km a Zdeněk vybalil řízek.

Z Libice jsme pokračovali po cyklotrase č. 8194 přes železniční přejezd a pod viaduktem do Choťánek. V Choťánkách jsme nechali cyklotrasu odbočit vlevo přes trať a jeli vpravo, přes hlavní silnici č. 611 do Vrčení a do Pátku. Zde jsme asi 100 m za autobusovou zastávkou odbočili vpravo po cyklotrase č. 8193 a přejeli přes Sánský kanál, za nímž jsme pokračovali, mimo cyklotrasu, vlevo kolem hřbitova s kostelem sv. Vavřince. Asi po 2,5 km jsme se napojili na silnici č. 329, která přišla zleva, a přijeli do Koutů, kde jsme spolu se silnicí č. 329 odbočili pravoúhle vlevo. V následujících Netřebicích jsme jeli asi 100 m rovně po silnici č. 330 směrem na Činěves. Pak jsme ze silnice uhnuli šikmo vlevo na úzkou asfaltku a po dalších asi 200 m vlevo k remízku s lavičkami u bývalé tvrze Havraň.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali vlevo přes můstek na docela pohodlnou polňačku, která nás asi po kilometru zavedla znovu na silnici číslo 329. Po ní jsme jeli vpravo přes Malý Vestec a Vestec do Křince. Vysušení jako mumie, v nohách teprve 34 km, jsme dopadli na židle v hospodě na náměstí a doplnili tekutiny. Na křineckém náměstí má začínat cyklotrasa č. 143. Buď ji tam turisté zapomněli označit, nebo jsme nehledali dost pozorně, zkrátka neobjevili jsme ji. Pokračovali jsme přes náměstí a se silnicí č. 275 se stočili vlevo ke hřbitovu za městem. Tady jsme neodbočili s hlavní vlevo, ale jeli rovně po vedlejší, přes Pojedy do Žitovlic (obr. 03). Na křižovatce před kostelem jsme zatočili po hlavní vlevo a dojeli do Doubravan. V Doubravanech jsme na první křižovatce uhnuli vpravo, vyjeli ze vsi a za mírným „esíčkem“, první vlevo, přijeli kolem zemědělského areálu do Košíku. Zde u obecního úřadu vpravo a ihned vlevo, do kopečka na Tuchom.

Za Tuchomí jsme vjeli do lesa a asi po třech kilometrech přijeli na křižovatku tvaru T u Prodašic. Zde jsem udělal drobnou chybičku, která posléze vyústila ve Zdeňkovo, skoro fatální selhání. Přesně podle mé pečlivé přípravy jsme pohrdli asfaltovou silnicí a vnořili se po protější cestě do lesa. Orientace v lese neměla být, podle popisu, žádným oříškem.

(Popis: …přijedeme na křižovatku, za níž budeme pokračovat rovně, po cestě do lesa. Nikam nebudeme odbočovat, přejedeme bývalou železniční trať (možná bude nezřetelná) a přijedeme k potoku. Ten přejedeme a na křižovatce cest za ním se dáme vlevo. Bez odbočování dojedeme na hráz rybníka v osadě Borečov, kde potkáme zelenou značku, po níž vpravo dojedeme do Rabakova a dále po silnici č. 279 do Domousnice…)

V pořádku jsme se dostali na těleso bývalé železniční trati, které bylo zřetelné, a dokonce po něm vedla cesta. Hlouběji v lese však probíhaly rozsáhlé práce na stavbě rybníka, které učinily potok nezřetelným a zmizela i cesta. Nejdříve jsme na kolech jeli, potom je tlačili lesem, prodírali se křovím, já jsem ztrácel orientaci a kamarádi důvěru v mé schopnosti. Po pečlivém studiu mapy a (proč to nepřiznat) s drobnou pomocí Jirkova navigačního GPS stroječku jsme zvolili správný směr, dostali se na lesní cestu a po ní k dětskému táboru a rybníku. V okamžiku, kdy jsem vyjmul busolu a určil směr další cesty – na sever – udělal Zdeněk zásadní společenský lapsus. Zeptal se (!!!) náhodného chodce kudy máme jet. Když mi to radostně oznámil, zdrceně jsem ukázal před sebe, na zelenou značku na hrázi Borečovského rybníka. Jirka zašeptal: „Fatální chyba, Zdeňku“. Jako nováčkovi to však Zdendovi s výstrahou prošlo.

Lépe by se nám jelo, kdybychom po náspu zrušené trati jeli vlevo. Přijeli bychom na silnici č. 279, po níž bychom vpravo přes Ujkovice a Rabakov přijeli do Domousnice.

Snad z rozrušení nad Zdeňkovou nepřístojností, jsem za rybniční hrází odbočil vpravo po zdánlivě lepší cestě. Že značka vedla vlevo, jsem zjistil až za železničním přejezdem, v Rokytňanech, kde jsme museli jet vlevo po silnici č. 280 a vyfunět do kopce, abychom konečně stanuli před hospodou U Fantů v Domousnici (54,5 km; obr. 04). Hospoda je klasický hostinec s pivem, tyčinkami, tatrankami apod. Je tam chládek a velmi útulno. K jídlu byly jen ty slané tyčky a tatranky, takže jsme hlavně uhasili žízeň. Hospodu jsme obdivovali tak dlouho, až nám ji majitelka nabídla k okamžitému odprodeji. S díky jsme odmítli, nasedli na stroje, po silnici č. 279 sjeli přes Řitonice do Skyšic a vyjeli vzhůru na náměstí v Dolním Bousově (obr. 05), kde jsme chtěli utišit hlad. V sobotu před pátou hodinou odpolední byla však otevřená jenom cukrárna. Dali jsme si dortíky, které mi přivodily bolení břicha. Pro další doplnění energie jsem si koupil velkou PET láhev limonády z černého rybízu. Krom toho, že místem jejího vzniku byla nejspíš chemická laboratoř, byla tak odporně přeslazená, že se nedala pít ani v trojnásobném zředění vodou. Břichu to opravdu nepomohlo, takže jsem do večera ušetřil za jídlo.

V Dolním Bousově jsme vyhledali modrou turistickou značku a dojeli po ní v pohodě na silnici č. 16, na hráz rybníka Šlejferna. Uhnuli jsme vlevo a ihned za hrází odbočili se značkou vpravo na rozbitou silničku. Ta nás dovedla kolem Buškovského rybníka (obr. 06) a rybníka Komorník ke krásné, roubené hospodě ve Střehomi (65,5 km; obr. 07), kde se kamarádi potěšili výbornou česnečkou a já chladivým pivem.

Od hospody jsme pokračovali po modré a žluté kouzelným údolím Plakánek (obr. 08) ke hradu Kost (obr. 09).

U Kosti jsme uhnuli vlevo, po silnici s cyklotrasou č. 4009. Silnici jsme neopustili ani na druhé křižovatce, kde cyklotrasa odešla vlevo, a pokračovali rovně do Žehrova. V Žehrově pak zase vlevo, po znovu se objevivší cyklotrase č. 4009. Podle otlučené směrovky pak do třetice vlevo a po chvíli zadním vchodem do campu Příhrazy, kde jsme měli zamluvenou chatu (76 km).

V osm večer náš už kempný nečekal, ale nakonec jsme přeci jenom nocovali, celkem za 686,- Kč pro 4 lidi. Chata byla tmavě hnědá a celý horký den uzavřená, takže tam bylo jako v peci. Otevřeli jsme okna, osprchovali se a šli se poohlédnout po občerstvení. Měli jenom nápoje a pečivo na objednávku. Na neděli se objednat nedalo. Dali jsme si pivo a šli spát.