Putování Jeseníky, aneb jak jsme nenašli klášter

Jak nespravedlivě je to na tom světě rozděleno, některé území je fádní, nezajímavé, jiné oplývá krásnými místy a památkami. Jedno upadá v zapomnění, druhé je obleženo turisty. Tak je to i s Jeseníky. Zajímavost, kam se podíváš. Nemít auto a dobré nohy, nestihli bychom ani zlomek z nabízených turistických laskomin.

Popovezli jsme se z Jeseníku do České Vsi, abychom se vydali k vyhlídce Čertovy kameny na půlce cesty na rozhlednu Zlatý Chlum. Ten jsme dnes záměrně vynechali, neboť jsme zde byli již před lety. Cesta nahoru byla dost zarostlá, občas jsem použila i výraz, jenž nesnese napsání. Těch přibývalo s houstnoucím křovím, počtem trnů v očích a zničených kusů trekového oblečení. Když jsem pak nahoře uviděla pohodlnou cestu vedoucí souběžně s naší, kterou jsme však v hustém křoví nikdy spatřit nemohli, roztrhla bych značkáře, který zřejmě miluje turisty asi jako osinu v spodní části těla.

Navíc další hrůza, tato vyhlídka je přístupná i srabům, kteří si sem pohodlně vyjedou autem, a dokonce sem prý chtějí zavést lanovku. No já padám, to už ti lidé fakt neudělají ani krok? Pohodlně zaparkují před restaurací a jdou se pár metrů juknout na Jeseník z výšky.

Vylézt na vyhlídku je pro člověka se závratí dost tvrdý oříšek. Touha po výhledu byla však silnější, a tak jsem statečně překonávala lávky a schůdky a při tom se jistila řetězy. Vyplatilo se. Na jedné straně Priessnitzovo sanatorium, na druhé rozhledna Zlatý Chlum a na severovýchodě další rozhledna, Biskupská kupa, druhá meta naší cesty.

Z České Vsi jsme popojeli četnými objížďkami, neboť silničáři se zase jali vykazovat nějakou činnost, do Zlatých Hor. První cíl – infocentrum. Slečna byla sice roztomilá, ale to byla její jediná přednost. Nebyla schopná nás informovat vůbec o ničem, dokonce ani otevírací doby rozhledny a Zlatorudných mlýnů neznala. Odpovědi typu „asi jo“, nebo „asi ne“ v nás důvěru nevzbudily, a tak jsme nabrali materiály a hurá na rozhlednu. Přebytečné věci jsme nechali v autě a vypravili se coby lehká pěchota na rychlý pochod. Cesta vedla nejprve nahoru po louce bez jediného stínu, pak zabočila do lesa, kde serpentinami neúprosně stoupala na vrchol. Vypadali jsme jako vodníci, jimž kape ze šosu, ale rozhledna opravdu stála za to. Za asistence silného větru jsme dohlédli až na Praděd a daleko do Polska. Jen klášter Panny Marie Pomocné jsme neviděli, což byl dost problém, neboť tam směřovaly naše další kroky.

Jenže čas se naplnil a pokud jsme chtěli stihnout Zlatorudné mlýny, museli jsme klášter vynechat. Popojeli jsme přímo k mlýnům a začala další etapa naší pouti. V organizaci byl malý zmatek, nejdříve nás nahnali na prohlídku horního mlýna, kde prohlídka končí, a teprve potom jsme si prohlédli mlýn dolní. Mohli jsme zkusit štěstí při rýžování zlata, podívat se na místo, kde potok teče do kopce a občerstvit se v restauraci. Pro děti je tu kolem dokola pěkné vyžití, navíc se tu dost často pořádají nějaké akce, takže se tady člověk opravdu nenudí.

Cestou zpátky jsme zastavili na Rejvízu, abychom poseděli ve vyhlášené restauraci. Vynechali jsme mechová jezírka, u nichž jsme stanuli už dříve, a protože se noc drala o svá práva, vzali jsme navrátila.