Putování na norské safari
Putování na norské safari
Úvod
Letos si manžel umínil, že chce mermomocí vidět na živo velryby. Mlčky pozvedám obočí nad vykulenýma očima a taky nad žehlícím prknem. „No to zase bude lopocení v autě“, prolétá mi hlavou. To bude určitě do Norska. Je tou zemí snad posedlý. A je to tak. Co naplat. Máme domluvu, že jeden rok určuji dovolenou já a druhý rok on. A právě je na řadě.
„Musíme dojet až na souostroví Vesterály za polárním kruhem,“ pravil choť a pokračoval: „Ale neboj, uděláme si cestou různé výlety, když se nám tam bude líbit.“
Čas plynul až uplynul a my balíme zavazadla. Každý rok, při balení vždy na něco zapomenu a tak jsem zvědavá, co to bude letos. Je den D a my jedeme do německého Sassnitzu, kde se nalodíme na trajekt do švédského Trelleborgu. Před sebou máme tři týdny volna. Nádherná představa. Naší konečnou zastávkou má být městečko Andenes na nejsevernějším cípu jmenovaného souostroví, ale cestou se podíváme zajížďkami a oklikami na jiná zajímavá místa.
Začátek cesty
Projíždíme Švédskem po E6, je dost vedro, jsme velmi unaveni a tak sjíždíme na okolní silničky v opuštěně vypadající krajině. Malé a milé místečko nakonec nacházíme u menší říčky. Rozbalíme tábor i když vlastně ani pořádně nevíme, kde jsme.
Tak a je to tady. Při vaření jídla jsem si opařila ruku, protože jsem doma zapomněla naběračku. Hned na to, asi z kolegiality, si táta stoupá na vosu. „Jaůůů,“ slyším jeho skučení. Sedíme u večeře. „Tak křest, zdá se, máme za sebou,“ souká ze sebe partner.
„Ne tak docela“ pravím.
„Chtěla jsem zavolat rodině, že jsme v pořádku a jako na potvoru jsem si nějak záhadně vypnula mobil.“
S obavami se snažím vzpomenout si na PIN. „Uff, povedlo se,“ vypadlo ze mě.
Je ráno, počasí vlídné, ale stan je dost mokrý, protože v noci pršelo. Vše je v pořádku až na to, že mi ruplo ramínko u podprsenky a hlavu mám jako když mi na ni šlápl kůň. To proto, jak jsme včera ukončovali úspěšné utáboření pár doušky alkoholu.
Balíme. Vracíme se na hlavní silnici a jedeme až do norského města Moss a odtud použijeme jako zkratku trajekt do Hortenu, rovněž norského. V přístavišti čekáme jen krátce, ale pere do nás slunce až je to nepříjemné. Z Hortenu pokračujeme, ale nevím přesně kudy. Cílem má být náhorní plošina Handargervidda. Vjíždíme do neznáma a víme, že dnes tam nedojedeme. Bude to víceméně nudnější přejezdový den. Slunce se ztratilo a teď jsme rádi, že už neprší. Fouká celkem silný vítr a máme asi 15° C.
Je večer. Jak jsme předpokládali, celkem nezajímavý den. Nocleh nacházíme na malém plácku břehu řeky vytékající z jezera kousek nad námi. Ještě si jdeme protáhnout nohy a těla procházkou kolem jezera. Je tady dost křemeňáků, některé i pěkné kousky. Mají však štěstí, protože už jsme po večeři. Ušli jsme tak 2 km a do stanu nás zahánějí komáři a muchničky.
Hardangervidda
Je ráno, máme sbaleno a hurá do dalšího dne. Vjíždíme do kraje Hordaland, a náhorní plošiny Hardangervidda. Zvedá se do výšky asi 1200 m a s rozlohou 7500 km2 je největší náhorní plošinou v Evropě. V roce 1981 zde byl vyhlášen největší norský národní park. Jsme na severovýchodním okraji Hardangerviddy u asi nejznámějšího norského vodopádu Voringfossen.
Vodopád Voringsfossen
Leží hned u silnice č. 7 na řece Bjoreio. Nad ním vidíme tříhvězdičkový hotel Fossli. Je to úchvatná podívaná. Voda padá do 145 m hlubokého kotle. Na dně se to tak mele, že vedlejší slabší rameno vodopádu ani nedopadne na dno. To proto, že hlavní tok dopadem na dno kotle zvedá tak silný stoupavý vzdušný proud, že vedlejší rameno úplně rozpráší. Stojí to za podívanou.
Potěšeni vyhlídkou si ještě v nákupním centru na parkovišti kupujeme zmrzlinu.
„No to tedy jsou koule“ vyhrklo ze mě, jedna porce se podobá tenisáku. Teď už lížu třetí kouli. Partner si dal jen dvě. Chceme využít slunečného počasí a vydáváme se po silnici č. 7 směrem k Eidfjordu a v obci Ovre Eidfjord odbočujeme k vodopádu Valursfossen.
Vodopád Valursfossen
Leží na menší řece Olbogo a prý stojí za zhlédnutí. V obci Ovre Eidfjord odbočujeme na jih po šotolinové cestě až k malému parkovišti. Dál se musí po svých. A tak jdeme po vyšlapané celkem úzké pěšině. Nejsou tu žádná prudká stoupání či klesání. Hezké výhledy do okolních hor a roklin. Pěkné. Občas nějaký balvan, občas zakrslé břízky plné borůvčí a čím dál víc rašeliniště. Tedy pěkně rozmáchaná hmota.
„Fůůůj“ noha mi zapadla až nad kotník a teď sedím na větvi a pucuji z boty tu černou břečku. Táta má podobné problémy. Pokračujeme, ale s tou rašelinou je to horší a horší. Celou cestu co jme ušli sbírám mezi břízkami křemenáče do nákupní igelitky. Taška již podezřele ztěžkla, je skoro plná. „Dala bych si kit kat“ obracím se na muže. Usedáme na spadlý kmen a baštíme svačinu. Tak. Trochu pití a bohužel i cigaretku.
„Nevím jak ty, ale já už ten vodopád snad ani vidět nemusím.“
„Podívej na tu cestu, vždyť už ani není kudy jít a nechci být jako prase.“
„Bych to obrátila nazpátek“, navrhuji mužovi. Chvíle napětí, než si dá potah z cigarety. „No … asi jo.“
„Tak pojď“, pravil a vzal tašku s houbami. Jdeme zpět k autu.
Cestou dál projíždíme krajinou fjellu, je hezky a je na co koukat. Docela bezva den. Na nocleh zastavujeme u fjordu u obce Oystese.
Oystese
Kemp leží u Hardangerfjordenu. Je hezký, na rovince, kousek od břehu, moc lidí tu není, zelená travička. Okolo poskakují vrabčáci a loudí kousky pečiva od naší večeře. Házím jim drobty do vzduchu a vždy se některému podaří ho za letu sbalit. Někdy jich takhle vzlétne za drobkem i tři, čtyři.
Čas plyne a sešeřilo se. Při pohledu přes fjord se na druhé straně bělá sněhová čepice nějakého ledovce. Vyšel úplněk a máme i trochu štěstí, protože je zrovna částečné zatmění měsíce. Povídáme, popíjíme trošku alkoholu a v duchu si říkám … „no to je večer - eňo ňuňo“.
Ledovec Folgefona
Je ráno. Ne ne. Je moc krásné ráno. Manžel se šel zeptat do recepce pána, zda by nám doporučil nějaké tipy na výlet do okolí a právě se vrací.
„Tak co?“, ptám se.
„Jo, tak ta sněhová hora za fjordem je ledovec Folgefona. Prý to stojí za podívání a vysvětlil mi, jak se tam dostaneme. Teda snad si to budu pamatovat,“ zní jeho odpověď.
Takže co? Sbalit co je třeba a jede se směrem na východ podél pobřeží po silnici č. 576 až do obce Torvikbygd. Tam se naloďujeme na trajekt (jezdí často) a směřuje do obce Jondal. Zde se povedlo nalézt místní silnici Fv 105 a ta nás vede vzhůru a vzhůru až na konečné parkoviště. Silnička je sice asfaltová, ale samá zákruta a hlavně zoufale úzká. Parkoviště je poměrně velké a vidíme proč. Je tu občerstvovna a sjezdovky, lyžařský vlek a dost lyžařů. No prosím. Jo, hezké, ale my nemáme lyže a ani to neumíme. Chvíli pokoukáváme po okolní okumilé krajině. Sjíždíme o něco níže, kde není sníh, ale kvetou tu kytky a …
„Hele, tady je malé parkovišťátko, tak zastav a projdeme se“, navrhuji. Návrh je přijat.
Velmi příjemná vycházka. Sluncem zalité hory, údolí, jezera, třpytící se a zurčící potůčky, výhledy do daleka, místy plochy suchopýru co vypadají jako malá bavlněná políčka. Stálo to za to. Vracíme se k autu a pokračujeme zpět do kempu. Ráno odjíždíme dál k severu.
K vodopádu Vetisfossen
Naše cesta se začíná stáčet do kraje Sogn og Fjordane. Aurlandsfjordem prochází lodní část jednoho z nejznámějších výletních okruhů Norska. Celý okruh je někdy nazýván „Norsko v ořechové skořápce.“ Jede se vlakem, lodí i autobusem a je možné vidět fjordy, hory, vodopády, ledovce … taková seznamovací zkratka. Míříme do města Flam, kde se přestupuje z železniční na lodní dopravu tohoto okruhu. Prohlédli jsme si město i zdejší kempy, ale shodujeme se, že nás to moc nevzalo (až moc průmyslové pojetí) a tak jedeme dál.
Severním směrem od městečka Ardal leží údolí Utladalen, které nabízí vycházku k vodopádu Vetisfossen, jednoho z nejvyšších vodopádů Norska. Po příjezdu na koncové parkoviště již slyšíme hukot vod. Pouze v polobotkách dychtivě vybíháme pár desítek metrů z auta vybaveni pouze kamerou a fotoaparátem. Hezké. Kocháme se pohledy na vodu.
Ale tohle nemůže být Vettisfosen, jeho vody se řítí do hloubky 275 m. Tenhle má několik stupňů a není tak vysoký (Až později zjistíme, že tento vodopád se jmenuje Hjellefossen).
A tak nedočkavě kráčíme dál údolím Utladálen proti proudu řeky Utla. Cestou narážíme na několik dalších hezkých vodopádů, ale Vetisfossen není žádný z nich. Jdeme už asi hodinu a nemáme sebou ani vhodnou obuv, ani vodu, ani žádnou svačinu. Cesta se mění ve vyšlapaný chodník, často vedoucí krátkým ale velmi strmých či prudce klesajícím terénem mezi kořeny, kamením či balvany. No potěš pánbůh … s těmahle botama. Ale vrátit se již nejde.
K cíli svého snažení docházíme asi po třech hodinách.
Neuvěřitelné. 275 m volného pádu vod. No … odsud to ani tak nevypadá. Stojíme u koryta vody tekoucí od vodopádu. Vodopád vidíme celý, protože jsme od něho ještě dost daleko. A blíž už ani nepůjdeme, protože to s naší obuví ani není možné. S úžasem hledíme na tu atrakci. Po prvním ukojení zvědavosti padáme na kolena a skláníme své hlavy. Ne k východu, ale k okraji vody. Pijeme, přímo hltáme, chladnou, osvěžující vodu, která ještě před chvílí padala ze skal. Úleva je patrná ve výrazech našich tváří. Usedáme na balvany a zapalujeme si cigarety. Mlčky hledíme do kotle vodopádu, fotíme, kamerujeme. Nádhera. Neuvěřitelné. Hlavy nám postupně střízlivějí z přírodního opojení.
„Jéééžíšmarjá“ , zase ty 3 hodiny nazpátek. Vyrážíme.
Kráčíme srdnatě kolem řeky Utla s prudkou a krásně modrozelenou vodou.
Cesta byla únavná, ale i úspěšná protože jsme právě došli k autu. Vše OK až na to, že táta přišel o podrážku své obuvi a došel tak tak. Boty šli rovnou do popelnice. Navečer dorážíme na nocleh do kempu někde u Sognefjordu.
Pohořím Jotunheimen
Ráno je úžasné. Nestačí, že prší. Rozespalá vylézám z vigvamu, protože se mi chce čůrat.„Kruciš, co to bylo?“ Probírám se z rozespání. Brkla jsem o pásek v předsíňce stanu, vylétla ven jako šipka a natáhla se zrovna do louže. Táta se směje, protože jsem prý sebou vzala i drn. Přesto, že stále prší balíme, rozhodnuti jet dál. Při vynášení věcí do auta jsem pro změnu zakopla o šňůru stanu a hodila další šipku do rozmáčené rašeliny. Čistím se od nejhoršího a doufám, že už jsem si pro dnešek všechnu smůlu vybrala. Táta se tentokrát nesměje a tak si právě zachránil život. Sbaleno. Vyjíždíme dál a po silnicích č. E6 a č. 55 pokračujeme pohořím Jotunheimen a Sognefjellem.
Všude okolo jsou ledovce, hory, jezera a jezírka, skalnaté či kamenité plochy jsou střídány zasněženými částmi. Několikrát zastavujeme na krátkou vycházku, kocháme se tou nádherou, fotíme či natáčíme.
Krásnou podívanou kazí pouze nevlídné počasí. Je chladno, kolem 10 stupňů, drobně mrholí. Těžké tmavé mraky se místy málem dotýkají země. Co bychom také chtěli v horách. No chtěli. Alespoň trochu sluníčka. K večeru se nabízí nocleh v pohoří Rondane.
Masiv Rondane východně od Dombás
Tábořiště nacházíme u silnice č. 27 na břehu řeky Grimse kousek od mostu. Jmenuje se Folldal Fricamping, ale žádná cedule s označením tu není. Není to kemp ani tábořiště, není tu žádná kadibudka či něco podobného. Místa je tu dost i když tu občas leží více či méně uschlé kravince. Vybíráme vhodné místo a stavíme stan. Teď si dáme pivo, jako již tradičně po postavení stanu.
Jsme po večeři a na stolku se kouří z čerstvé kávy. Počasí je tak akorát i když jsme v nadmořské výšce asi 750 m. No, ještě něco sladkého ke kávě. Trochu odpočati přemýšlíme, že si půjdeme na chvilku protáhnout těla a oudy po zdejším okolí. A vyplatilo se. Přinesli jsme asi 15 kousků hub, nějaký druh kozáků. Rozpálila jsem pánev a plátky z hlaviček hub smažím s pepřem a solí. No bašta.
Co se děje? Je slyšet zvonce. Z celodenní pastvy se vracejí domů kravky a mají to pěkně nacvičené. Jdou úplně samotné, bez lidského doprovodu a cestou se ještě dojídají šťavnatými sousty. Jsou pěkně zvědavé. Došli k nám, některé zůstávají stát a prohlížejí si nás, tedy spíše mě, protože partner se rozptýlil někde do okolí. Sedím u pánve s plátky hub a labužničím si. Jedna z návštěvnic, taková celá černá, je zvědavá až moc. Najednou stojí hned u mě a evidentně natahuje vůni z pánve. Bojím se. Nejen o sebe, ale i o stan. Manžel se právě vrací a vnímá mé obavy. Rychle se staví mezi mě a zvíře a snaží se pomalým pohybem pohladit ho po hlavě. Teď se začíná trochu bát tur a nesměle ustupuje. Uff. Úleva. S naplněnými pupíky si ještě chvilku povídáme a nakonec uléháme ve stanu. Tak dobrou noc.
Nocleh u řeky
Ráno balíme ve snaze pokračovat dál k severu. Den je celkem poklidný, počasí akorát, cesta ubíhá a nic zvláštního se neděje. Skoro nuda, kromě častých hezkých vyhlídek do krajiny. Ale zastavujeme tak akorát na jídlo či na WC, protože na krásy zdejší krajiny jsme si už postupně zvykli a tak trochu nám zevšedněly. Teď hledáme už dost dlouho místo vhodné na nocleh, ale nedaří se. Buďto je moc blízko u lidských obydlí, či jde o zemědělsky obdělávanou půdu, nebo není dost místa pro stan a auto, nebo tu není voda, nebo tu je voda, ale není přístupná na umytí těla či nádobí, případně přemáchání prádla. Začínáme být unavení, nervózní, rozlámaní a nic a nic. Opět zkoušíme odbočit ze silnice na nějakou šotolinovou cestu a jedeme po ní několik kilometrů.
„Světe zboř se. Tady by to šlo.“ Stojíme v opuštěné krajině s dostatkem prostoru k postavení stanu. Před námi je říční laguna s přístupem k vodě. Do laguny ústí potok. Proud vytéká z lesa, pak se třepotá mezi balvany a z výšky asi jednoho metru vpadá do zátočiny. Na horizontu mezi zalesněnými vršky, se rýsuje hráz nějaké přehrady. Jediná známka civilizace. Ani nevíme, kde vlastně jsme a vůbec nám to nevadí. Hlavně, že je kde si odpočinout a v klidu a míru přenocovat.
Ani bych se o tom nerozepisovala, ale zaskočila mě jedna věc. Odběhla jsem si bokem na čůrání a na co jsem nenarazila.
Hromádka bobků, asi sobích. To by zde nebylo nic neobvyklého, kdyby u něho neležel toaletní ubrousek. Hlavou mi proudí myšlenka: „No tohle? Kde vzal ten sob papír?“ Volám na manžela.
Zbytek dne trávíme s plnými bříšky v turistických křesílkách u stolku s plechovkami piva a troškou něčeho tvrdšího z lahve. Tělesná očista v řece proběhla v poklidu příznivého počasí a co bude dál ve stanu se uvidí. Tak dobrou a hezké sny.
Azyl v malém srubu
Je ráno. Sbaleno a jede se. Po hodině se začínají na okně čelního skla objevovat kapky vody. Nějak se zkazilo počasí a už slušně prší. Za další čas cesty zastavujeme na malé ploše na okraji lesa. Táta je unaven, má strach, aby neusnul za volantem a tak dřímá v sedačce s polštářem pod hlavou. Byť trochu prší, jdu se zatím projít do lesa. Hele, trsy borůvek. Sbírám do igeliťáku. Popocházím. A copak to tu máme? Celý koláč hub lišek. Taky dobrý, trhám vše co vidím. Asi po tři čtvrtě hodině vařím mužovi trochu jídla a kafe. Jede se dál. Protože pořád prší, jsme zajedno, že si někde vezmeme chatku až se něco najde. A daří se. Je to klika. Malý kempíček z několika malých srubů. Je to pro nás neobvyklé, ale není tu žádná obsluha. Vůbec nikdo tu není, ani návštěvníci. Můžeme tu vůbec být? Obcházíme ty malé domečky a podle norsky psaných cedulí na dveřích chatek odhadujeme, která je obsazená či zadaná a která ne. Tahle se zdá být jako jediná volná. Snad se nepleteme. Dveře nejsou zamčené. Dodáváme si kuráž a nosíme dovnitř potřebné věci. Dokonce i mokrý stan. Ten roztahujeme k usušení kde se dá, protože vnitřek sroubku je prostorově velmi úsporný. Ustýláme spacáky na prosté postele. A jde se na jídlo. Protože vajíčka máme, podává se smaženice ze samých lišek. Nikdy bych neřekla, že je to tak chutná houba. Jako dezert máme borůvky s cukrem a se smetanou z tuby. Prostě mňamka. Je 22:30 hodin, jsme v suchu a teple a venku ať si klidně prší. I když je ještě světlo, zalézáme do pelíšků a je nám fajn. Nikdo jiný se tu zatím neobjevil.
Ráno. Před chatkou zastavilo auto a tak vycházíme ven. Je to majitel kempíku a přijel si pro své peníze. Táta platí 375 NKr. Ještě tak vědět, kde jsme to vlastně přespali. Vůbec netuším, kde jsme a manžel taky ne.
Protože se nic světoborného nepřihodilo tak přeskočím část cesty až do přístavu Skutvik.
Ze Skutviku do Svolvaeru
Ani nevím, kolik je hodin. Je jasné že je ráno, slunce už dávno svítí. Balíme. Dnes se asi povede dojet k cíli našeho putování. Jedeme stále po silnici č. E6 a v Ulsvagu odbočujeme na silnici č. 81. Na druhém konci této silnice leží přístavní městečko Skutvik.
Čekáme na trajekt do Svolvaeru na Lofotech. Po době čekání se naloďujeme a vyplouvá se přes Westfjord. Počasí nám přeje, je teplo, slunečno a je dost daleko vidět. A taky je na co koukat. Panorama štítů lofotských hor, všude plno modře – nebe, hory, moře. Naplňuje mě pocit volnosti a svobody. No prostě nádhera. To se nedá popsat, to se musí vidět a prožít.
Cestou loď dělá zastávku na ostrově Skrova. Koukáme z paluby na lidičky sedící v restaurační zahrádce a vzájemně na sebe máváme. Jsou k vidění krásné severské domečky, různá kotviště a přístaviště. Takové malebné pokoukání.
Pokračujeme v plavbě s výhledem na nedaleký hornatý ostrov, nad kterým pluje bílý oblak. Další a další ostrůvky se tiše posunují kolem nás. I kdyby se cokoliv dalšího nepovedlo, tak jenom tahle plavba vynahradí vše.
Jsme ve Svolvaeru. Sjíždíme z lodě a hledáme vhodné místo k zaparkování. Chceme si to tu prohlédnout. Hory před námi a pod nimi moře, domečky či konstrukce na sušení tresek. Hezká podívaná.
Andenes, Vesterály
Směřujeme dál k městu Andenes. Zastavujeme k odpočinku. Sedím u polorozpadlého dřevěného mola, ukusuji z chleba se sýrem a pozoruji modrou vodu pode mnou.
Medúza. Pomalu se pohybuje pod hladinou a ukazuje mi celé své křehké tělo. Dokonce si i nechává nahlédnout pod sukni do svých nejintimnějších míst.
Ze Svolvaeru použijeme silnici č. E10 až do obce Gullesfjord. Zde odbočujeme na silnici č. 85 a cváláme až do obce Strand. Tady je zase změna a sjíždíme na silnici č. 82. Dál už jenom po této silnici a na jejím konci leží náš cíl.
Jsme v Andenes a je asi 17 hodin. Než rozbalíme stan, raději nejdřív jedeme do kanceláře agentury, která organizuje plavby na velrybí safari a rezervujeme si vyjížďku. Je středa a my si rezervujeme cestu na pátek v 16 hodin. Volný termín byl i ve čtvrtek, ale hodina se nám nelíbila. Lodní lístek na safari pro jednu osobu stojí cca 2500 Kč. Kdyby tam velryby náhodou nebyly, nebo bylo nepoužitelné počasí, lze mít náhradní termín a to bezplatně. Platíme, ale nějak se těm penízkům nechce ven. Je to docela drahé.
Vyřízeno a teď honem do kempu na konci městečka. Kempík je pěkný, líbí se nám, ale má to jednu chybu. Je tu zima, asi 8°C a od moře fouká celkem silný studený vítr. Jsme holt na severu. A taky máme trochu smůlu, protože i tady může být v létě kolem 25° C. Stan stojí za chvíli a po krátkém odpočinu a jídle se teple oblékáme a jdeme na procházku po okolí. Hezká krajina, skaliska a plážičky s jemným bílým pískem. Malé ostrůvky vyčnívající nad hladinu, maják na druhém konci městečka. Hezké, ale co dál? V tomhle počasí bude asi nejlepší se zavrtat do tepla spacáku a tak unaveni jdeme v 21 hodin spát.
Výlet po pobřeží Vesterál
Je čtvrtek ráno, spíše rozmrzelé ráno. Moc jsem se nevyspala a bolí mě záda i když zem je tu rovná. Na velryby se jede až zítra, tak musíme na dnešek vymyslet nějakou činnost. Jednu už mám vymyšlenou. Musíme někam pro chleba. Nemusíme daleko, jsou tu celkem tři prodejny či nákupní centra.
Táta chce jet někam na ryby, protože tady je moc mělko. Počasí je pořád stejné. Pod mrakem, asi 10°C a studeně fouká. „Dobrá“ kombinace. Muž mi připomíná a chválí, jak jsem udělala dobře a koupila flisové bundičky s kapucí.
Projíždíme kolem radarové stanice a dál kolem pobřeží. Projeli jsme obec Bleik a teď už je jenom pustina s občasným keřem a malými jezírky. Tu a tam je vidět zaparkovaná auta, ale nevím, co tu ti lidé dělají. Možná, že sbírají plody morušky (ostružiník moruška), tu rostlinu jsem tu viděla. Zkoušela jsem ochutnat červený plod, ale je příliš kyselý. Když přezraje zežloutne a je přímo nechutný. Když se z přezrálých plodů uvaří marmeláda, je prý vynikající. Chtěli jsme si na zkoušku koupit malou skleničku, ale byla tak drahá (už nevím kolik), že nás chuť přešla.
Zastavujeme. Zdá se, že se tu dá lovit a muž s rybářskou výbavou kráčí k pobřeží. Já se zatím někde projdu. Partner se vrací a má dvě tresky. Fajn, bude dobrý oběd. A byl. Jsme spokojeni po jídle, venku je zima a tak zalézáme do spacáku. Manžel spí a já si čtu. Něco po 19. hodině opět vyjíždíme do pustiny s úmyslem nalézt houby. Moc jich tu teda není. Ale i tak máme pět pěkných křemeňáků. Do kempu se vracíme kolem dvaadvacáté, ještě svítí slunce, ale je pěkná zima 3°C. To bude noc.
Safari
Ráno děláme nutnou hygienu i když jsou stále ty 3°C a jde se snídat. Bude smaženice z hub, které jsme včera našli. Jsou asi tři odpoledne, sedíme v autě a jede se na velryby.
Velrybí safari začíná asi hodinovou prohlídkou muzea. Stojíme u kostry vorvaně a doufáme, že za půldruhé hodiny ho uvidíme živého. Vorvani jsou nejhlouběji se potápějící savci. Byli nalezeni i v hloubkách kolem 2200 m. V místnosti je temné šero, skoro tma. Takhle nějak si máme představit hlubinu, kde vorvani loví krakatice. A na ni (tedy její napodobeninu) červené barvy se právě koukáme. Netušila jsem, že jsou tak velké, tahle krakatice měří odhadem tak dva metry. V tichu slyšíme zvuk praskajícího ústředního topení. Ale omyl, není to topení, ale hlas vorvaně. Jsou tu další věci k vidění a hodina utekla nějak rychle. Na závěr je zájemcům nabízena tabletka kinedrylu proti mořské nemoci a manžel si ji dychtivě bere. Já ne, mě to houpání nijak nevadí.
Jsme v přístavišti a nastupujeme na loď. Odjez měl být v 16 hodin, teď je 17 hodin a my stále sedíme na lodní palubní lavičce v přístavu. Prý se čeká na nějakou skupinu Španělů, která měla dopravní potíže. Je chladný vzduch, docela fouká, ale svítí slunce a tak vystrkuji tvář proti hřejivým paprskům.
Konečně. Je asi 18 hodin a vyplouváme. Čím dál se vzdalujeme břehu, tím jsou vlny větší. Dosahují asi 6 metrů, ale jsou dost široké, tak se to ani tak nezdá.
Táta se uvelebil s kamerou uprostřed lodi, kde to houpe relativně nejméně. Připravil si plastovou židli vedle zábradlí.
Já jdu na lodní příď, abych měla dobrý výhled. Houpe to tedy děsně. Chvíli jsem u hladiny a vzápětí hledím do nebe. Starostlivě pokukuji po muži a má to podobně. Loď se naklonila na bok, že málem přelít přes zábradlí a jak se rychle vzepřel o trubky, najednou letí na druhou stranu a naráží zády o stěnu kajut. Usedá na židli. Vidím, že mu začíná být špatně. Dýchat! Dýchat! Radím mu v duchu. Asi po hodině cesty loď velmi zpomaluje.
Konečně. „Tak pojď blíž, vorvani,“ říkám si polohlasem.
Zdá se, že se moře uklidňuje. Vlny již nejsou takové.
Mimochodem: Tento druh velryb má prý největší mozek na světě. V průměru váží asi 7 kg. Jejich kůže na zádech a na hlavě je tlustá 36 cm, nepočítaje podkožní tuk. Vorvani mají asi 18 m délky a váží zhruba 52 tun. Jak jsou velcí právě ti naši, je těžké říct. Čerstvě narozený vorvaní kluk měří asi 4 m a váží kolem 1 tuny. U samců trvá puberta asi 10 let mezi desátým a dvacátým rokem věku. Dožívají se tak 80 let.
Aha, právě teď lidé z agentury křičí „prajvit“ a to znamená, že se velryba prohne hlavou dolů, vystrčí celý ocas do vzduchu a pomalu se potápí do hlubin. A má kam. Mořské dno je tu více než 1 km pod hladinou. A už je tu další exemplář. Dychtivě rentgenuji hladinu. Velryba vyfoukla komín vodní tříště a ta ve slunci hrála duhovými barvami. Je vidět kus hřbetu a velkou hřbetní ploutev.
A opět je tu „prajvit.“ Ocas nahoru a pomalu mizí mezi vlnami. Ale ten ocas, ta ocasní ploutev má na šířku dobře 4 metry, jestli ne víc. Neskutečné. Impozantní. V lodi to skřípe a praská a je slyšet nadšený hukot vzrušených hlasů okolních diváků. A další vorvaň. Celá situace se opakuje. A další a další. Tohle se neokouká. Jsem jako u vytržení.
Dál už to nebudu popisovat, neboť bych se jen opakovala. Safari pomalu končí a tak začínám hledat manžela. Nějak ho nevidím. Asi se mu udělalo zle a je někde uvnitř lodi, kde si postižení mohou lehnout. Jdu tam za ním. Tak.
No tady je těch postižených snad víc než na palubě. Jééžiš, a toho smradu od zvratků. Fůůůj. Honem pryč, nebo budu taky potřebovat pytlík. Táta tu stejně není.
Nakonec se potkáváme na jeho původním místě, kde byl schoulený na židli. Proto jsem ho neviděla. Je sice zelenej, ale očíčka mu svítí. Tak je to dobrý. Vracíme se. Je asi 21 hodin a doplouváme zpět do přístavu. Jsem hrozně zvědavá na ty fotky. Na malém displeji foťáku toho moc vidět není.
A jak to prožíval můj muž? To ať vám řekne raději sám.
„ No začalo mi být dost špatně. Na začátku se to tak zhouplo do boku, že jsem málem přepadl zábradlí. Pak už jsem si dával dost velký pozor. Hned za mnou právě posadili na židli mladou paní. Je chudák celá zelená a podávají ji papírové ubrousky a pytlík na zvracení. A tak jsem si taky o jeden řekl. Tak… A jsem připraven na nejhorší. Právě včas. „Bleee … bleee,“ dávím se obsahem žaludku.
Promiňte. Brrr, vrtím hlavou a plivu fujtajbly.
Jsem v první fázi mořské nemoci. Mám pocit, že z toho umřu. Ufff. Ojoj. Bože můj. Asi přecházím do druhé fáze a ta je, že lituju, že jsem už neumřel. „Dýchat, dýchat.“ Letí mi hlavou. Přece o tu podívanou nepřijdu.
Srdnatě sedím na židli. Levačkou objímám zábradlí abych při těch výkyvech nespadl na zem a zároveň v ní držím i kameru. Pravačkou pomáhám levačce a taky se snažím mačkat čudlíky kamery a zároveň si malíčkem a prsteníčkem tisknu k dlani zvracecí pytlík. Jsem ne sebe hrdý. Zvládnul jsem obojí, jak obsloužit kameru tak i pytlík.
Jsme doma, tedy v kempu a jde se do hajan.
A máme to za sebou. Myslím tím hlavní cíl letošní dovolené. No … trošku je z toho smutno, protože teď už se budeme jenom vracet k domovu.
Ráno, když počasí dovolí, si pojedeme prohlédnout Lofoty.
Výlet po Lofotech
První co ráno děláme, je zjistit počasí. Zdá se, že dobré. Tak sbalit a jede se. Projíždíme krajinou a kocháme se pohledy. Máme v úmyslu najít si plácek na stan. Odbočujeme na cestu vedoucí k moři. Ale ouha. Místo je tu pěkné, ale neuvěřitelný smrad, něco jako obří mršina. Načichlo celé auto a teď v tom musíme jet dál.
Nic volného jsme nenašli a tak končíme v přístavu Melbu a přespíme na parkovišti v autě. Ráno v 7 hodin již čekáme na příjezd lodi, která nás odveze do Fiskebolu. Jenom to rychle shrnu. Z Fiskebolu použijeme silnici č. 82, která ústí do silnice č. 10. Tahle silnice nás provede až na téměř samý konec Lofot do obce se jménem Ä. To je jméno, co?
Protože cestu zpět do Česka již není nutné popisovat, tak snad jenom drobné útržky z lofotské cesty.
Jednoho večera foukal silný vítr a my zrovna stavěli stan v kempu u obce Moskenes. Hrozná práce. Vítr krade celtovinu z ruky, převrací ji přesně tak, jak se to nehodí. Spěcháme, kdyby chtělo pršet. Konečně stojí. Honem nanosit dovnitř věci z auta. Otevírám zip vnějšího stanu s úmyslem otevřít vnitřní část. A… co to? Místo vchodu do vnitřku na mě kouká zadní větrací okénko. Chvíli čučím jako máčo. Došlo mi to a řehtám se jako kobyla. Tak to se nám ještě nestalo. „Milane pojď se podívat!“ volám partnera.
Znova vnější stan rozebrat a otočit. V tom větru je to hrůza. Fouknout ještě o trochu víc, létala bych jako rogalo. Dobrý, stalo se, uklidňuji svou duši. Po vyčerpávající stavbě stanu začínám mít hlad a tak si vařím polévku. Táta se připojuje, ale dá si jenom kafe. Uvařeno. Beru cukr a sladím. „Kristova noho.“ Co zase blbnu. Místo mužova kafe sypu cukr do své polévky. To jsem koza. Co s tím? No přece to nevyhodím. Ostýchavě ochutnávám neobvyklé menu. Polévka je žampiónová a kupodivu se to dalo při dobré vůli i sníst.
Muž bere pruty a jde rybařit. Chytil několik malých kousků a teď zrovna vytahuje větší makrelu. Dál už nic. Usmažili jsme rybu na pánvi, ale není to ono. Treska z pánvičky je lepší. Ale pozor. Když se udělá makrela na roštu a vykape z ní rybí tuk, to je potom mňamka.
Závěr
Trochu mě mrzí, že fotek ze safari, které se jakž takž povedly a nebyly rozmazané není více. Ale fotit to všechno v pohybu z kymácející se lodi nebylo tak jednoduché.
Byla to zajímavá dovolená s radostmi i problémy, jako život sám. Velryby už asi nikdy na živo neuvidím. Budou uloženy v mých vzpomínkách a i když nás stály dost peněz, nikdy je neznehodnotí žádná inflace,na rozdíl od peněz. Jestli je něco zničí, tak jedině alzheimer. Pokud uvádíme ceny, jsou poplatné době a dnes to bude mnohem dražší.
Kdyby jste se tam chtěli někdy podívat, tak šťastnou cestu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Andoy
Půjčovna autPříspěvky z okolí Putování na norské safari
