Putování po Chorvatsku

Putování po CHORVATsku

Už druhým rokem jsem se rozmýšlel, kam vyrazit v zimě na čundr. Loni mě napadlo

Španělsko či Itálie. Neuskutečnil jsem však ani jedno.V prosinci roku 2010 jsem

se rozmýšlel kam zas zajet. Sháněl jsem informace o kamioňácích, kteří by mě

mohli někam vzít. Vytipoval jsem si jednoho, co jezdí pravidelně

Itálii, jenže do Alpské části.Tak jsem se rozhod, že bych s ním případně jel do

Ljubljaně a z ní stopem do CHORVATska do Rijeky. Z ní vyrazit po chorvatské

Istrii až někam k Pule.

Kamioňák měl vyjíždět začátkem února roku 2011. To mně vyhovovalo. Počítal jsem

s tím, že bych na celý výlet i s cestou měl tak 20dnů. Jenže kamioňák začátkem

února nemohl vyjet. Když jsem se však 3.2. šel zeptat, jestli vyjede aspoň 7.2.,

bylo mi sděleno, že ani v tento den nevyjede. To znamenalo, že bych se tam s ním už

nedostal, což mě zamrzelo. Myslel jsemsi, že tam nepojedu vůbec.

Doma jsem sedl k internetu a hledal na stránkách autostopu a spolujízd

někoho, kdo by jel do Itálie, Chorvatka či někde pobílíž k moři. Dál už bych pak stopoval.

Podařilo se mně najít jeden inzerát na spolujízdu. Nějaký pán z Liberce jel 4.2.

odpoledne do Ljubljaně a nabízel dvě volná místa ke svezení. Tak jsem mu napsal

email, jestli jeho nabídka ještě platí. K večeru mně od něj došla odpověď, že

už je obsazen. Pomyslně jsem škrtl další možnost odvozu.

Pravidelné autobusové linky do CHORVATska, které by jezdily i v zimě, jsem na

internetu nenašel. 5.2. dopoledne jsem obvolal známé, zda neví o někom, kdo by

jel do CHORVATska. Také jsem zašel do místní továrny, zeptat se, zda od nich

někdo nepojede směrem ke Středozemnímu moři.

Známjý mně tam řekl , že nějaký kamioňák, bohužel ne z jejich firmy, bude v

pondělí 7.2. u nich nakládat pár balíků a pojede do Slovinska. Tak mi svitla

nějaká naděje. Mohl bych se zkusit domluvit s ním.

Doma k poledni se dívám na emaily a vidím zprávu od toho pána z Liberce. Čtu -

uvolnilo se mně jedno místo. Pokud máte ještě zájem zavolejte mně. Nalistoval

jsem stránku odjezdů vlaků do Brna a volám tomu pánovi. Super domluvili jsme si

sraz v Brně a tím pádem odvoz do Ljubljaně.

Doma jsem rychle sbalil věci do krosny, zařídil si potřebné věci, oznámil jsem

našim odjezd a kolem 15:34 jsem vyjel vlakem do Brna.

V Brně jsme se potkali na domluveném místě. Byl to muž jménem Tomáš. S

přítelkyní jeli do Slovinska za bratrem a zalyžvat si. V Brně se k nám ještě

přidala jedna hezká a milá studentka. Jela za kamarádem do Postojne. Bohužel

jsem si nezapamatoval její jméno. Její kamarád měl pro ni přijet do Ljubljaně.

Postojná , pro mě znamenalo lepší místo na stopování do Rijeky než Ljubljana. Tak

jsem se jí zeptal, zda by mě mohli vzít s sebou až do Postojné. Naštěstí její

kamarád Sejan souhlasil a tak jsem se dostal do Postejné. K mému velkému údivu

mi bylo nabídnuto přespání u jejího kamaráda. Za to jim moc děkuji. V noci totiž

hodně mrzlo a já jsem na takový mráz neměl výbavu. Navíc jsem se seznámil i s matkou

jejího kamaráda . Podařilo se mi ochutnat jejich jídlo, trochu nezvyklé chuti

pro Čechy, ale dobré. Taky jsem se mohl aspoň pomalu částečně přizpůsobovat

jejich řeči.

Dopoledne mě pak zavezli na křižovatku směr Rijeka. Tam jsem se s nimi rozloučil

a začal stopovat do Rijeky

Stop jsem chytl asi za 15.minut přímo do Rijeky.

5.2.ve 12hodin jsem se ocitnul na náměstí v Rijece. Tam jsem si proměnil peníze, koupil mapu Istrie, podíval se po náměstí a nábřeží. Zrovna tam probíhaly

nějaké oslavy.Těm jsem však nevěnoval moc pozornosti. Byl jsem na startu a mým

cílem bylo projít při pobřeží Istriu aspoň k městu Pula .

Vyšel jsem tedy z nábřeží směr Opatija. Šel jsem, pokud se to dalo, při moři. V

Rijece je však při moři mnoho doků a různých fabrik, tak jsem musel zajít i více

do města. Trochu jsem se tam zamotal, tím jsem ztratil nějaký čas. Přece jsem

se dostal na cestu, která vedla při moři. Z té cesty občas sbíhaly až k

hladině moře chodníčky pro pěší. Po jednom jsem se vydal dolů a došel na malou

kamenitou pláž obehnanou nízkými skalisky. Tam jsem v klidu pojedl a pokochal

se pohledem na moře.Ve Volosku už byla podél moře pěkná stezka pro chodce.

Stezka obcházela různé zátočinky. Někde byla přímo u moře a někde ji od moře

dělilo pár skalisek. Na druhé straně, na kopci, pak byly zahrady s nádhernými

vilami. Krásná podívaná. Po stezce panoval čilý ruch. Mnoho lidí bylo na

procházkách a já jsem se svou krosnou a rychlým tempem chůze budil pozornost. Když

se začalo stmívat byl jsem již v Lovran za Opatií. Nastala otázka, kde přespat.

Šel jsem stále po stezce a díval se, kde se dá utábořit. Naštěstí mezi zástavbou

vil, bylo místo s chatkami pro turisty. Zřejmě nějaký kemp který už loňskou

sezónu nebil používán. Tam jsem u jedné chatky našel pěkné místo mimo

dohled ze stezky. Vedle chatky jsem rozbalil folii, na ni karimatku, nachystal

spacák, povečeřel, převlekl a zalehl ke spánku. Moc jsem toho nenaspal, bylo

chladno a první noc venku mně vždycky dělá trochu potíže. Navíc jsem byl ve střehu,

aby mě tam někdo nevyhmátl.

Ráno za svítání jsem si zabalil a vyrazil směr moře. Bbylo pár metrů pode mnou.

Chtěl jsem od něj vyjít až do výšky 1394 m.n.m . To je výška vrcholu Voják z

pohoří Učka nad městem Lovran. Ve městečku jsem trochu bloudil a zkoušel se

doptat kudy na turistickou stezku směrem k Vojáku. I přes mou neznalost jazyka a

terénu jsem k ní nakonec došel. U značky na okraji městečka jsem ještě poprosil

nějakého pána, co dělal něco na zahrádce, o doplnění vody na pití .Vodu jsem

získal a tak už jsem směle začal stoupat po značené stezce k vrcholu. Výstup to

byl dlouhý. Místy jsou strmé svahy. Po cestě jsem si musel dát několik krátkých

pauz. Pod vrcholem byly v zastíněných místech ještě zasněžené plochy . Na vrchol

jsem přece došel. Tam už bylo mnoho výletníků, kteří vyšli po nějaké kratší stezce

. Na vrcholu je kamenná rozhledna a tak se dá dostat až do výšky 1400m.n.m.

Z rozhledny byl nádherný výhled. Dal jsem se do řeči se skupinou výletníků.

Nějaký pán se Slovinska mi pojmenoval pohoří, která šla v dáli vidět. Byla to:

Čičarija, Karnijske Alpy, Julské Alpy ty byly nádherně zasněžené a Triglav jen

zářil, Karavanke, a Kamniško Savinjské Alpy. Také byl vidět Slovinský

Sněžník.

No prostě nádherný výhled. Nad mořem však do dáli byl opar. Prohlédnout si bylo

možné i kus vnitrozemské Istrie. Ta však byla šedá a nevalná.

Z vrcholu jsem chtěl sejít na druhou stranu pohoří a nevracet se už k moři

.Sejít však do nížiny pod pohořím z vnitrozemské strany a touto zemědělsky

využívanou nížinou sejít až k cípu zálivu Plomin. Zkrátil bych si tak cestu a

podíval se i na jinou krajinu. Podle mapy do nížiny vedla cesta - odbočka z nějaké

hlavnější lesní cesty, na které byla značena turistická trasa. Cesta končila pak

někde dál v pohoří. Z vrcholu jsem tedy začal scházet ještě po značené

turistické stezce do vesničky Mala Učka. Tam jsem našel vodojem. Z něj přetékala

do potůčku – uměle praveného koryta snad pitná voda, doplnil jsem zásoby vody,

přepral některé oblečení, poptal jsem se lidí ještě na cestu. Vydal jsem se po

značené turistické cestě, jenž by mě měla dovést k odbočce do Nove Vsi - ta už byla

v nížině. Turistická stezka, vlastně to byla silnice, se však párkrát rozdvojila.

Šel jsem po turistických značkách, ty však prořídly, až se úplně ztratily a

já jsem se začal pohybovat už jen po stezkách od ovcí.S menší zacházkou jsem došel k

vytoužené odbočce do Nové Vsi .Ta odbočka – lesní cesta měla začínat u vesničky

Podmaj. Z té už byly jen ruiny. Cesta dolů však byla rozjezděná od

traktorů. Ušel jsem po ní necelý kilometr a začala se rozdvojovat- což na mapě

nebylo vyznačeno. Vydal jsem se jedním směrem. Cesta se asi po necelém kilometru

začala ztrácet v porostu až úplně zmizela. Chvíli jsem se brodil v podrostu

ostružin a daších nepříjemných keříků, abych našel pokračování cesty. Po chvíli

jsem to otočil a vrátil se zpět na cestu. Došel jsemk odbočce, která na mapě nebyla a

vydal se po druhé cestě. Skončil jsem stejně zase v porostou. Nyní jsem šel v

porostu o něco déle zhruba po vrstevnici. Doufal jsem, že za chvíli dojdu na

kamenitou louku, kterou jsem viděl při mé zacházce z turistické cesty.

Na louku jsem skutečně dorazil. Dalo mi to však víc námahy, než jsem myslel a ani

pohyb po kamenité louce nebyl moc snadný. Nepustil jsem se po ní dole do

údolí - nevěděl jsem, jak by to bylo daleko a chůze v takovém terénu byla hrozná.

Navíc, kdyby byl níž les s podrostem ostružiníku jako ten před loukou, tak bych

to musel otočit zpět nahoru. Proto jsem to vzal raděj hned nahoru na značenou

stezku,která byla někde na louce nade mnou. Stezku a pěknou makadamovou silnici

jsem na hřebenu našel. Roztáhl jsem mapy, pořádně je prostudoval a došel jsem k

závěru ,že se po turistické vrátím zpět do Male Učky k vodě. Tam přespím a ráno

vyrazím k moři po cestě, která mě dovedla nahoru. Když jsem balil mapy, uslyšel

jsem auto, které v zápětí projíždělo vedle mě. Podařilo se mi ho stopnout. Byl

to nějaký terénní džíp. V něm mladá rodina s dětmi a vlčákem. Ptal jsem se pána -

pro jistotu - kde podle mapy jsem a kama mám jít do Male Učky. Zeptal jsem se

ještě kam jedou.Odpověděl , že k moři. Poprosil jsem ho, zda by mě vzali s sebou.

Pán souhlasil a tak jsem nasedl. Nechtělo se mně trávit noc v horách - sice u vody,

ale v zimě. Sedl jsem do auta a vyjeli jsme směrem dolů. Takřka celou cestu na mě

vlčák štěkal. Nebylo to moc příjemné a ani okřikování od pána moc

nezabíralo. Bylo to v podstatě ještě velké štěně, nestihl být dost vycvičen.

Autem jsem se svezl do vesničky Jelena, ostatně dál už nejeli. Z vesničky jsem

se vypravil po cestě do vesničky Breč. Když jsem k ní přicházel, uviděl jsem, že

kousek od vesničky je postavena malá kaplička na krásném místě. Vypadalo to jako

dobré místo k přespání a také bylo. Ve vesničce Brseč jsem se lidí na ulici

poptal, kde by se dala nabrat pitná voda. Odkázali mě na místní hospůdku.

tam jsem si objednal jídlo - guláš a minerálku. Guláš mně za chvíli přinesli.

našemu se nepodobal. Byly to spíš noky polité omáčkou s nakrájeným masem. Na

to jsem si nasypal sýr z ve vedlejší misky. Pochutnal jsem si. Při

placení jsem ještě číšnici požádal, aby mně nalila vodu do láhve. Tak

jsem sehnal i vodu na noc a ráno. S hospůdky jsem se vydal k vyhlídlé kapličce.

Byla opravdu na krásném místě - na skále nad mořem. Byl od tud nádherný rozhled.

Ten jsem ráno vychutnal ještě víc. Před spaním jsem si u sluníčkem vyhřáté

strany udělal přístřešek z pláštěnky, aby na mě nefoukalo. Rozložil jsem pak

fólii, karimatku, spacák. Převlekl jsem se a honem do spacáku. Byl jsem hodně

unavený. Rychle jsem usnul. V noci mně bylo tepleji oproti noci předcházející.

Ostatně teploty nedosahovaly pod nulu.

Ráno bylo krásně jasno, uvařil jsem si snídani , zabalil věci, pokochal raním

výhledem a potom vyšel na další cestu. Šel jsem po hlavní silnici z Brseč do

Plomin. Cestou se na okolních svazích měnila i vegetace. V jednom úseku rostly

nádherné vzrostlé solitérní borovice. O kus dál už pak lesík z mladších borovic,

či jen kamenné stráně s porostem trávy. V zátoce Plomin už se v porostu nacházely

i stálezelené listnáče. Kousek u cesty jsem pak v porostu zahlédl muflony.

Poté, co jsem došel do vesničky Plomin, se přede mnou rozevřel výhled do údolí,

jemuž dominovala tepelná elektrárna na kraji zálivu a spousty stožárů a drátů

elektrického vedení. Bohužel i taková díla někde musí stát.

Ve vesničce jsem odbočil s hlavní cesty na vdlejší, jenž vedla do údolí.

Chvíli jsem šel a u cesty jsem uviděl krásný potůček, který se proplétal mezi

zahrádkami a domky. Kolem potůčku už začaly kvést orseje a jiné Jarní kytky.

Dole v údolí se potůček vléval do větší říčky, která ústila do moře někde u

elektrárny. Z údolí jsem se vydal polní cestou. Ta se vinula mezi starými

kamennými ohradami a zmlazujícím se lesem - před pár lety tam muselo dojít k

lesnímu požáru. Po určitých úsecích mně nad hlavou vysely dráty elektrického vedení a

z nízkého porostu vyčuhovaly sloupy. Tato cestička mě dovedla do vesničky, přes

kterou vedla hlavní silnice, po které jsem došel až do města Labin.V místním

marketu jsem dokoupil potraviny a vyrazil dál po cestě. Ta se však za městečkem

zúžila. Provoz na ní byl velký a proto se mně po ní už moc nechtělo jít.

Všiml jsem si, že za svodidly vedla vyšlapaná cestička. Silnice se v těch místech

prudce stáčela, proto že obcházela hluboké údolí. Vyšlapaná začínající u

svodidel se táhla i v porostu na vedlejší straně údolíčka. Poměrně víc

klesala než hlavní cesta. Vydal jsem se po té vyšlapané cestičce. U zatáčky pod

cestou vytékal s potrubí neobvyklý potok. Voda byla bílá, aromatická, plná

bublinek - odpadová voda z města tvořila potůček který protékal hezkou krajinou,

vodopádky, peřejemi a skalními lavicemi. Až níž v údolí se jeho tok zpomalil a

nakonec zmizel v zemi. Škoda, že voda byla špinavá z peřejí či vodopádků mohli

být krásné fotky.

Níž v údolí se v korytě opět na chvíli ukázala voda, která už byla na

pohled čistější. Vyšlapaná cestička mě dovedla do městečka Řaša, kde jsem znovu

navázal na hlavní silnic. A protože se mně po ní nechtělo jít skrz velký provoz a

stále úzkou cestu, tak jsem zkusil stopovat. Kupodivu mně první auto zastavilo

velmi brzy. Řidič mě vzal do městečka Marčana. Cestou jsme projeli údolím řeky

Raša. To bylo úzké a zemědělsky využíváno. Na první pohled nebylo moc zajímavé.

Řidič mi však říkal, že některá políčka jsou už pod hladinou moře. A v zálivu je

udělaná hráz, aby je moře nezatopilo.. To mohla být zajímavá podívaná.

V Marčaně jsem vystupoval už za šera. K moři do rekreační oblasti to bylo asi

9.km.Cesta z městečka k ní však byla úzká. Za šera a potmě bych na ní nebyl

vidět. Tak jsem si vyhlédl místo na přespání na louce za vesnicí. Postavil jsem

si přístřešek , rychle natrhal suchou trávu a dal ji kolem přístřešku, aby mi do

něj nefoukalo. Suchou trávou jsem si vystlal i místo pod karimatkou, abych měl

tepleji a měkčeji. Pak jsem pojedl a převlekl se ke spánku. Za chvíli se však

ochladilo a dokola se vytvořila jinovatka. To značilo, že do rána by mohl přijít

větší mrazík. Nechtělo se mně do rána mrznout. Po krátké úvaze jsem si zas

všechno sbalil a vyrazil na cestu k moři. Tam by mohlo bít tepleji. Byla už tma

a na cestě provoz už takřka ustal. Tak jsem vyrazil. Aut už projelo málo a když

se ke mně blížila, vlezl jsem do vegetace při krajnici, aby mně případně

nesejmula. Cesta mne vedla přes vesničku Pavičini. Tam měli jednu krásnou

zahradu s palmami. Na cestě ve vesničce nečekaně číhala i jiná past. Když jsem

na ni stoupl nohy se mě sklouzli a já málem spadl. Byl to led na silnici , který

nešel ani moc poznat. A na některých místech byl na pár metrech čtverečních.

Rekreační oblast byla ještě od vesničky 3 km dolů z kopce. Snad tam bude tepleji.

U silnice před rekreační oblastí Duga Uvala

stála prázdná unimo buňka. Ta měla sloužit asi jako vrátnice. Buňka měla

vysklené jedno okno a střepy se váleli na podlaze v buňce. Pokračoval jsem od ní

dále k moři. Po pravé straně jsem měl zarostlý olivoýí háj a po levé

komplex apartmánů pro letní turisty. K nim jsem nešel, obával jsem se kamer. U

moře jsem pak našel zamklý bufetový stánek, zastřešený taneční parket, stolky a

lavičky. Jenže tam foukalo a bylo vlhko. Rozhodl jsem se vrátit k buňce a

přespat v ní - tam nefoukalo. Větvemi s listy jsem zametl střepy do jednoho

kouta a už bylo kde spát. Nad ránem bylo chladno.

Ráno okolo buňky byla jinovatka, v buňce však nemrzlo. Zašel jsem znovu až k

moři. Mráz se dostal až tam. U moře jsem posnídal, nechal jsem oschnout

pláštěnku, kterou používám jako přístřešek. Byla toriž mokrá od jinovatky z prvního

místa na přespání. Také jsem zkoušel chytat ryby.Nic však nezabralo, a ani jsem

v křišťálově čisté vodě žádnou neviděl. Na člunu kolem mě projel nějaký rybář,

ani jemu se však na háček nepodařilo nic chytit . Tak jsem to zabalil i já. Ještě

jsem zkusil ochutnat Slávku a ta nebyla dobrá a taky jeden druh mlže co má jen

jednu schránku jako čepičku a je přichycený na skále. Ten měl chutnat lépe, o moc

lépe však nechutnal. Údajně je lepší pokapaný citrónem.Z Duga Uvvali jsem se

vydal pěšky zas do Pavičinyi . Z ní přes vesničku Kavran na křižovatku u

Valtury. Cesta od Kavranu se spravovala, byla vysypána uválcovaným makadamem,

provoz po ní byl minimální a tak se po ní pěkně šlo. Nad zálivem Luka Budova mě

okouzlila zeleň rozprostírající se na okolních kopcích. Byl tam totiž porost

ze stálezeleného dubu, a v zimě působil nádherně. Po cestě jsem došel takřka k

moři na nejužší konec zálivu. Od cesty však do zálivu vedla přes trávu a později

i keře vyšlapaná cestička. Ta mě dovedla na pěkný plácek - skalku mezi keři, kde

už kvetly krokusy a tlačily se ze země vstavače. U skalky jsem zastavil a sundal jsem si

ruksak. Přes keře jsem vidě, l že jsem od vody necelé dva metry. K vodě vedla přes

keře stezka od zvířat. Prošel jsem jimi a vstoupil do pobřežní nivy. V ní bylo

plno ptáků a o kousek dál na moři kachny. Pro mne však bylo důležitější a

zajímavějš,í že tam pod skalou vyvěral malý potok sladké vody a při kraji nivy se

dral také potůček sladké vody k moři. V něm jsem se umyl a opral nějaké prádlo.

Cesta z makadamu pokračovala až ke křižovatce u Valtury. Od křižovatky jsem se

stopem dostal až do vesničky Premantura. Po cestě se mi podařilo v Banjole

koupit v marketu jídlo. Premantura je nejjižnější městečko Istrie. Pod ním už je

jen asi 4 km. dlouhý a úzký kus pevniny, kde je chráněné území Kamenjak s

bývalou vojenskou základničkou. V Prelatuře jsem byl tak kolem 17. hod. Počasí

tam bylo velmi nepříjemné, foukal silný studený vítr a bylo mlhavo. Vyptal jsem

si tam vodu na pití a vydal se k místnímu kempu obhlédnout, kde by se dalo

spát. U brány kempu jsem potkal nějakého pána - zřejmě zaměstnance kempu. Říkal,

že kemp je zavřený. Tak jsem se ho ptal, kde by se dalo přespat, aby tam

nefoukalo. Říkal mě, že mu vadit nebude, pokud jednu noc přespím někde v kempu.

Varoval mě však před policajtama, dělají tam údajně někdy kontroly. Doporučil mě

podívat se do borového lesíka vedle kempu. Je tam zahrádkářská kolonie. Když jsem

procházel zahrádkářskou kolonií, všiml jsem si jedné zarostlé zahrady, ve které byl

karavan. Karavan měl vysklené jedno okno a vysazené dveře. Ve vnitř byly nějaké

stoličky, poskládané desky a na nich polystyren. Po drobné úpravě perfektní

postel. Vysklené okno jsem zadělal polystyrénem a místo dveří posloužila plachta

z karavanu. Udělal jsem z ní závěs. Večer jsem si uvařil na vařiči

vajíčka. Pojedl jsem a hurá do „postele“. V noci bylo fajn.

Ráno, když jsem vylez z karavanu byla zas na okolní trávě jinovatka. Ještě že

jsem si zas našel dobré přístřeší, blesklo mi hlavou. A taky jsem si řek, že si

musím koupit deku. Ráno jsem posnídal, sbalil svoje věci, v karavanu jsem to vrátil do původního stavu.

Potom sem vyšel na nejjižnější cíp Istrie.

Počasí mně však nepřálo. Foukal vítr a byla mlha - viditelnost tak do 200.m.

Když jsem došel na nejjižnější cíp, tak z něj nebylo nic vidět. Byla tam hustá

mlha a chladný vítr. Pobřeží bylo skalnaté. Tak jsem se na tomhle určitě pěkném

místě zdržel jen chvíli. V Prelatuře jsem znovu začal stopovat. Zastavili mě za

chvíli a vystoupil jsem u marketu v Banjole. Tam jsem si na poště proměnil

peníze a vlezl do marketu mrknout se po dece. Tu naštěstí měli za 50.Kun. Koupil

jsem si jednu a znovu začal stopovat do města Pula. Zastavila mě nějaká paní,

chovatelka psů, měla s sebou i jednoho vlčáka a vzala mě až do Puli. Vysadila mě v

Pule a ukázala kudy se jde do centra.

V centru jsem viděl akvaristiku. Akvaristika je jedním z mých koníčků, tak jsem

do ní vešel. Nabídka ryb v podstatě stejná jak u nás. Jen mě udivilo, že

prodávají svítící Dina-rybičky jenž jsou geneticky přeměněné. Mají v sobě

světélkující gen z medúzy a proto je jejich chov v ČR zakázán. Dále tam

prodávali i Piskoře - další ryba, kterou v našich akvaristikách nenajdete. Jeden

druh však žije i v našich vodách.

Po akvaristice mě ve městě pak upoutalo tržiště. Byla tam spousta zeleniny a

jiných potravin. Také i nějaké oblečení. Na náměstí mě zaujala i veliká

kamenná brána. Pod ní jsem zahlédl výpravu českých turistů i s průvodkyní. Tak

jsem se dozvěděl, že brána pochází zřejmě z 1.stol.n.l. a jmenuje se Zlatá brána.

Nechal ji zde postavit nějaký významný rod z té doby. Jméno toho rodu je

vytesáno nad obloukem. Taky jsem se dozvěděl, že ti čeští turisti jsou vlastně

sponzoři a rodiny českých fotbalistů, kteří tam odpoledne hráli fotbalový zápas

s CHORVATskem. Než jsem zamířil k nejvýznamnější římské památce v Pule, ještě

jsem prošel její centrum. Podařilo se mě najít i nějakou chrámovou budovu z doby

římské. Na římsách byly ještě zachované nádherně vytesané květy z kamene a různé

jiné zkrášlující ornamenty. Od této stavby jsem šel už k místnímu Amfiteátru.

Nádherná poměrně zachovalá římská stavba také zhruba s 1.stol.n.l. Údajně je to

třetí největší římský amfiteátr na světě. Tak jsem si ho obešel, nafotil. Je to

prostě kolosální. Obdivuji lidi co to stavěli, byli to machři a mistři v oboru.

Výhledy z Puli na moře nebyly moc dobré. Zakrýval je totiž mlžný opar. V Puli u

moře jsem ještě poobědval a pak vyrazil po cestě dál. Došel jsem až do Fažimi.

Po cestě jsem si dokoupil jídlo a ve Fažimě se poptal po vodě do flašky, abych měl

zásobu na pití. Z Fažimi jsem se chtěl podívat na souostroví Brijni - což je

národní park a za komunistického režimu to bylo letní sídlo prezidenta Jugoslávie.

Ostrovy jsem však dobře neviděl, zakrývala je mlha. Na pláži u Fažimi jsem si

vyhlédl pěkné místo na spaní. Byla to zastřešená veranda jedné nepoužívané

turistické chatky kousek od moře a pěkně stíněná olivami.Tak mě tam na ní s

chodníčku u pláže nebylo moc vidět. Tu noc jsem spal nádherně, pěkné místo a

hřejivá deka, kombinace byla perfektní.

Ráno jsem se ještě rozhodoval kam jít dál. Zda zůstat na Istrii a jít podél

pobřeží ke Slovinsku, či zkusit dostopovat někde za Rijeku - Krk, Split či ještě

níž, kam by se podařilo. Jít ke Slovinsku se mně moc nechtělo, protože od moře

vál chladný vítr, k ránu byla jinovatka a odpoledne mlhavo. Proto jsem se

rozhodl, že zkusím toho stopa. Ráno jsem začal stopovat ve Vodnjan., navečer jsem

byl na začátku Rijeky, na bezince. Neměl jsem odvahu ptát se lidí co tam

zastavili zda jedou někam dál, třeba aspoň na Krk. Na stopa mě nikdo

nezastavoval. Tak jsem vyrazil do města. S tím, že ho pěšky projdu a někde za

městem přespím. Jenže Rijeka je šíleně dlouhá, tak jsem se hodně prošel, taky

dokoupil vodu a jídlo na večeři a snídani, udělal pár fotek z večerního města. A

už po tmě jsem na konci města našel příhodné místo k přespání. Cesta přes město

mě vyčerpala, tak jsem brzy usnul. Ráno jsem se rychle sbalil, aby mě tam někdo

neviděl.Vyšel jsem pěšky na hlavní silnic směr Split a na příhodném místě jsem

začal stopovat. Vzal mě jeden starší pán, jel na ostrov Krk do městečka Krk. Na

ostrově Krk semnou ještě projel některé starší cesty, z nichž byly krásné rozhledy,

na náměstí v Krku jsme se rozloučili. V novinovém stánku jsem si koupil mapu

Krku - stála 35 Kun. Sedl jsem si na lavičku, pojedl a díval se do mapy, kam

dál jít. Vyhlédl jsem si vedlejší městečko Punat. Do něj jsem došel kolem

17.hod. Když jsem ho procházel, uviděl jsem budovu informací.Napadlo mě, že by

tam mohli mít veřejný internet. Opravdu měli. Sice na omezenou dobu, ale stačilo mě

to na to poslání zprávy domů, podívání na předpověď počasí. To se mělo

zhoršovat a měly přijít deště. Z Punatu jsem zamířil na cestičku při moři ke kempu

Konobe. Při cestičce mě však zaujala ruina kapličky v olivovém hájku a jelikož

už se začalo stmívat a bylo tam pěkné místo na spaní ,tak jsem tam zakotvil.

Zhotovil si přístřešek, nachystal místo na spaní, uvařil si večeři a šel ještě

zkoušet chytat ryby. Opět ani záběr. Měl jsem však citrón a tak jsem vyzkoušel

ten recept s měkkýšem, o kterém jsem se už zmiňoval. Opravdu s citrónovou šťávou

byl chutnější, abych se z nich však najedl, muselo by jich být velké množství.

Těch pár, co jsem zkusil, jsem bral jako zpestření jídelníčku. Když jsem zalézal

do spacáku, přepadl mě náhle pocit samoty a smutku. Brzo jsem však usnul. Někdy

večer mě vzbudila moderní muzika nesoucí se od pláže z městečka. Vypravil jsem

se podívat, co se děje. Když jsem se přiblížil k místu, odkud vycházela, uviděl

jsem skupinku mladých lidí a táborák u pláže . Chvíli jsem kousek od nich

postával a rozhodoval se či jít za nimi nebo se obrátit a jít znovu spát. Když

jsem tam tak stál a rozmýšlel, tak za mnou vyrazili dva kluci. Zeptal jsem se

jich zda je to soukromá akce. Jeden z nich mě odpověděl , že oslavuje narozeniny

a pokud chci můžu se klidně přidat. Chvíli jsem ještě váhal, potom jsem se k nim

přidal. Narozeniny oslavoval Sajmon - hoch z místní vesnice. I přes jazykovou

bariéru jsem se pokoušel občas s lidmi okolo navázat rozhovor, nešlo to zrovna

nejlíp ani nejhůř. A tak jsem se přece jen trochu pobavil a předcházející

samotu vypudil z hlavy i vínkem. Pomáhal jsem jim aspoň udržovat oheň a sbírat

dříví. Sajmonovi hosté byli většinou kluci, bylo tam i pár holek. Všichni

kolem 20 let. Někdy v průběhu noci jsem se pak s nimi rozloučil, poděkoval jim

za hezký večer a pro mě, za nezvyklou párty u moře. Když jsem šel pak po

cestičce a hledal místo, kde jsem spal, párkrát jsem ho přešel, v noci byl

problém ho najít. Naštěstí jsem ho našel a v klidu jsem zas usnul. K usínání mi

ještě hrála muzika z oslavy.

Ráno jsem stával až pozdě, počasí se začínalo zhoršovat, už byl nad mořem

mlžný opar. Vydal jsem se přes kemp Konobe na hlavní cestu a z ní do Staré Bašky.

Po cestě jsem viděl kamenné ohrady a v nich pasoucí se ovce. Kopce byly zalesněny.

Na téhle cestě mně zastavil jeden pán, aniž bych stopoval a vzal mě do Staré

Bašky. Byl to taky nějaký chorvatský nadšený turista. Ze Staré Bašky jsem pak

šel po turistické cestičce do Bašky. Tato cestička byla značena i českým

turistickým značením. Zprvu stoupala prudce kamenným kaňonem, v němž jsem

obdivoval nejen skalní útvary, ale i rozkvetlé krokuksy a orseje. Když jsem

vystoupal pod Stupno Čelo asi do 230m.n.m, tak už cesta stoupala jen pozvolna po

kamenné náhorní plošině.

Na ní kvetl jiný druh krokusu. Plošina končila v sedle Vratudih, z nějž

cestička strmě klesala do Bašky. Z tohoto sedla se dalo jít po značkách po

hřebeni na vrch Gabar, či na druhou stranu po hřebeni na nejvyšší kopec Krku

Obzovo 568.m.n.m a pak dál do vnitrozemí ostrova. Já jsem už bohužel neměl čas

jít na některý z nabízených kopců. Potřeboval jsem si totiž koupit v Bašce jídlo

a vodu, a najít místo pod střechou na přespání, protože se zdálo, že by v noci

mohl přijít déšť. Proto jsem sestoupil sedlem dolů do doliny a pokračoval do

Bašky. V údolí tekla čistá říčka, která mi skýtala možnost vyprání některých věcí a

pořádného umytí. To jsem však nechal až na noc. První jsem si v Bašce koupil

jídlo a sehnal pitnou vodu, vyhlídl jsem si přístřešek na přespání u místního

tobogánu. Pak jsem šel znovu k říčce, u níž jsem povečeřel, vypral věci a umyl se. Voda byla

studená. Potom jsem zalehl ke spánku pod střechou a v závětří u

tobogánu. Navečer a v noci foukal od moře silný vítr a mořské vlny se ze hřmotem

valily na pláž.

Ráno už vítr nefoukal , obloha byla zatažená hnědými mraky. Přesto jsem z Bašky

vyšel po turistské cestě směrem k obci Vrbník. Z Bašky jsem šel ke kostelíku

Svatý Ivan a od něj dál po pěkně upravené cestičce kolem ruin staré osady Bašky.

Cestička mě vedla dál přes borovicový les s nádhernými výhledy do údolí .Dostal

jsem se na kopec Stražiště. Tam z cestičky odbočovala značená pěšina k nějaké

vyhlídce. Značení nebylo dokonalé a samotná pěšina se za chvíli rozplynula v

místním porostu, tak jsem vyhlídku nenašel a navíc jsem se tam chvíli motal

než jsem trefil na turistickou cestu. Za lesíkem se rozprostírala kamenná

planina s kamennými ohradami pro ovce. Mezi kameny tam rostly jen trsy travin a

nějakých bylin. Vše co bylo výživné bylo dokonale spásáno. Po planině cestička

vedla na vrchol kopce Hlam 461.m.n.m. Z něj dál ke kopci Diviška 471.m.n.m, zde

pod vrcholem kopce byla prohlubeň, v níž byla celoročně voda, sloužila jako

napajedlo pro ovce. Na informační tabuli jsem se dočetl, že v jezírku žijí i

nějací endemitní živočichové. Až na vrch vedla vedle chorvatské turistické

značky i česká značka. Musím uznat, že tam čeští turisté odvedli kus práce,

bohužel jejich kolegové z CHORVATska už s českým systémem značení nepokračovali,

navíc kartografové do mapy zanesli barvy značených turistických cest jinak – s jiným

vybarvením než jsou v terénu. Také názvy na rozcestnících jsem na mapě

nenacházel. Tak z toho značení vyplynul bohužel chaos a práce Čechů tak byla

znehodnocena. Na vrcholku jsem si dal svačinu a pozoroval skupinku turistů,

kteří se ke mně přibližovali. Chvíli jsem na ně čekal nahoře. Ti však zastavili

u jezírka a tam začali svačit. Zřejmě se semnou nechtěli dát do řeči a tak

jsem se sbalil a pokračoval dál. Již výhradně po chorvatských značkách - červené

kolečko s červeným bodem uprostřed a průběžně mezi tímto znakem pruhy červené

barvy na kamenech. Od Divišky se vystřídaly kamenné ohrady s pastvinami a

ohrady, u jejíchž zdí začaly růst i stromy. Narazil jsem také na oplocenky, v nichž

byl vysázen nový lesík z borovic. Bohužel úmrtnost stromků je vysoká. Pak zas

byly kamenné pláně, ohrady, občas nějaký jalovec. Porosty z jalovce pak houstly

až začaly tvořit jalovcový lesík. V údolíčku pod Malým Hlamem už rostly i

opadavé duby a jiné stromy, kvetly zde čemeřice, krokusy a orseje.V údolí mně

dalo menší problém najít značenou stezku, která směřovala do Vrbníku,. Stezka je

dost zarostlá. Procházel jsem dolů údolím, kde místní obyvatelé v některých

starých ohradách klučli les a plánovali tam nějakou zemědělskou činnost.

Nad obcí Vrbník jsou zahrádky s různými domky a karavany. Vytipoval jsem si

tam na přespání jednu zděnou garáž s velkým přístřeškem. Pod ním nefoukalo a

nehrozil tak déšť. Poté jsem došel do Vrbníku. Bylo nedělní odpoledne a místní

zrovna slavili masopust. Přes vesnici vyhrávala kapela. Několik harmonikářů,

čtyři bubeníci, někdo s flétnou, trumpetou a činelami. V kostýmech připomínající

mexikány, hasiče a různé jiné osoby. Také lidé byli v kostýmech nejčastěji jako

piráti, pirátky. Také jsem tam zahlédl i hezké indiánky a na chvíli se k nim

přidaly i Japonky v krásných kostýmech. Udělal jsem si pár fotek na památku.

Chvíli jsem se ještě díval a poslouchal místní folklór.

Pak jsem se vypravil k moři podívat se po nějakém pěkném nocovišti a poptat se

ve vesnici na vodu, abych měl do zásoby. U jednoho domku jsem před garáží

potkal jednoho pána .Hned jsem se ho ptal, zda by mně mohl nalít vodu. Říkal, že

není domácí a domácího zavolal. Z vedlejší místnosti přišel starší pán s tím, že

si vodu můžu nabrat. Dali jsme se do řeči a po zjištění, že jsem z České

republiky mě pozval okoštovat i vínko do sklípku. Víno měl jen bílé - výborné.

Jednu sortu normálně dělanou a druhou sladší s příchutí dubového sudu. Koupil jsem

si domů litřík toho normálního, ochutnal jsem také rakiji i rakiji v níž byly

naloženy fíky - ta po nich krásně voněla. Zeptal jsem se ho taky, kde se dá koupit

domácí olivový olej. Ten má taky a hned mě donesl ve štamprlce vzorek. Byl

to olej nejvyšší kvality. Velmi lahodný a olivami jen voněl. Koupil jsem si

litr. Ve sklípku jsme ještě chvíli povídali většinou s jeho sousedem německy.

Říkali mi, že v noci má dojít velký déšť. Ostatně drobně přeprchalo už při

vystoupení muzikantů na náměstíčku. Tak se ptali, kde budu spát, odpověděl jsem,

že zajdu k moři a nějaký přístřešek si pokusím najít. O tom, že už mám nad

vesnicí jeden vyhlédnutý jsem se nezmínil. Asi za hodinu jsem ze sklepa odešel a

flašku s vodou jsem tam nechal, to jsem zjistil až později. Naštěstí jsem ještě

nějakou zásobu vody měl v druhé flašce. U moře jsem nic vhodného ke spaní

neviděl. Vrátil jsem se nahoru k vyhlédlé garáži. Za tmy jsem si tam nachystal

na spaní, pojedl jsem a zalezl do spacáku. Chvilku na to se spustil opravdu

slejvák. Tak jsem měl i vodu na umytí v bečce pod okapem. Pršelo hodně. Naštěstí

jsem měl nad sebou dobrou střechu, byl jsem v teple a suchu.

Ráno už nepršelo, se svítáním jsem se sbalil a vydal dál na cestu. Původně

jsem chtěl jít do vesničky Šilo.Chtěl jsem se však podívat na předpověď počasí a

myslel jsem ,že ve větším městečku Malinska budu mít větší šanci najít veřejný

internet. Tak jsem vyrazil po okrskách do Malinské. Ve vesničce Kozačin jsem si

koupil vodu a jídlo. Tam jsem i pojedl. Nebe bylo zatuhlé, vzduch vlhký a občas

se jemně rozpršelo.

V Malinské jsem internet nenašel, údajně tam ani veřejný není. Vydal jsem se proto

při pobřeží do Njivice. Šel jsem po Rajské cestičce. Opravdu byla nádherná,

vedla přímo u moře, pobřeží bylo velmi členité s mnoha malými zálivky a

pláničkami. Voda průzračná a konečně jsem viděl i hejna mořských rybek a

spoustu jiných mořských živočichů ležících na dně. U břehu lovili potápky. V

jednom úseku se na úpatí zalesněného kopce až k moři rozléhali budovy opuštěných

ubytoven, hotelů a velká střediska s bary, kavárnami, jídelny a dole i

boulingovou dráhou. Vše už bylo však vybrakováno a poškozeno. Různé

sedačky a některá další zařízení ještě byla na svém místě. V kuchyni se

povalovalo také mnoho rozházených věcí. Poté jsem se šel podívat ještě do

budovy ubytovny, byla to vícepatrová budova. Do pokojů byly vytrhány dveře, v

pokojích byly vany, umyvadla, záchody buď rozbité nebo různě pohozené na

zemi. Na pokojích chyběly postele.Ve vyšších patrech už poškození pokojů nebylo

tak velké a našel jsem i jeden, kde by se dalo krásně přespat. Měl dveře,

nevybitá okna, na zemi čistý koberec. U vchodu do budovy byla vrátnice. Tam visel

kalendář z roku 1998. V tu dobu tam byli ubytovaní poslední návštěvníci. Bylo

ještě málo hodin na spaní, tak jsem šel dál. Internet jsem nenašel ani ve

vesnici Njivice. O předpovědi počasí jsem nic nezjistil. Koupil jsem si v

obchodě aspoň jídlo. O vodu jsem už předtím požádal nějaké chlapy na stavbě

rodinného domu. Ti mi ji bez problémů napustili do flašek a ještě mně dali

okoštovat Rakiji ze švestek - takže sliovici. Upozornili mě, že má jen

něco přes 30.procent. Byla slabá a jemná. V Njivci jsem zašel taky do kempu,

poohlídnout se, kde by se dalo přespat. Už se chýlilo k večeru a začínalo zas

pršet. Vlezl jsem si do plátěného přístřešku u karavanu. V něm nepršelo ani

nefoukalo. Byla tam stolička a stůl, vařil jsem si na vařiči večeři, napsal pár

zápisků, prostudoval mapu, nachystal místo ke spaní. No a pak jsem šel spát. V

noci ještě přeprchalo.

Ráno jsem se rozhodl, že opustím Krk a zítra pojedu domů. Předpovídané deště

dorazily a podle lidí, kterých jsem se ptal, mělo přeprchat ještě celý týden. To

znamenalo, že bych si neměl kde usušit věci, které bych si potřeboval přeprat.

Také po turistických stezkách by bylo riskantní chodit, mokré kameny strašně

klouzaly a nerad bych někde spadl a způsobil si úraz.. Ke konci týdne jsem chtěl

jet stejně domů. Vypravil jsem se po hlavní silnici z Nijvice na pevninu.

Provoz byl velký. Chtěl jsem to až na pevninu i přes mosty dojít pěšky. Přes

most se však pěšky nesmí, jak jsem zjistil u mostu. Proto jsem si stopl auto,

které mě převezlo na druhou stranu. Tam už jsem pokračoval pěšky dál přes vesnici

Šmirka. V ní jsem si koupil jídlo a pokračoval dál do vesničky Križišče. Což byl

můj dnešní cíl. Z této vesničky vedla cesta do Zagrebu. Když jsem přicházel ke

Križišči, uviděl jsem kousek od cesty kapličku. Zašel jsem se k ní podívat. Dalo

by se tam, také pod stříškou přespat. Poté jsem si prošel vesničku, podíval kde

budu ráno stopovat na Zagreb. Požádal jsem tam také jednoho starého pána, který s

manželkou uklízel dřevo, zda by mi napustil vodu do láhve. Pán byl ochotný,

vodu mi nalil a ještě jsme si začali vykládat německy. Říkal, že jeho matka byla

Němka, a tak uměl německy velmi dobře. Ten pán měl přes 80 roků a byl ještě čilý.

Jeho žena měla přes 70 - také čilá. Pán mně nabídl k ochutnání i rakiji.

Neodmítl jsem a připili jsme si. I on říkal, že deště mají trvat ještě do

víkendu - bylo úterý. Chtěl jsem jim pomoci s úklidem dřeva, protože jsem měl ještě

do setmění dost času. Ti to však odmítali, protože jsem návštěva, a že si to v klidu

pomalu uklidí sami. Rozloučili jsme se a já vyšel ke kapličce, pojíst a

nachystat se na spaní. Večer jsem se ještě díval na osvícené údolí táhnoucí se

pode mnou. Do rána nepršelo. Vyspal jsem se v klidu.

Ráno počasí na déšť taky nevypadalo. Byl jsem však rozhodnut jet domů. Další

déšť už jsem nechtěl zažít. V obchodě jsem utratil za jídlo a vodu poslední Kuny

a vyšel stopovat na cestu.

Po chvilce stopování kolem mě projel nový terénní Nisan. Měl jsem ceduli

Zagreb .Řidič však přejel bez povšimnutí. On se někde otočil a přijel po chvilce

za mnou, s tím že jede až do Zagrebu. V autě seděl ještě jeho kamarád a

přítelkyně. Po dálnici jeli 130km/hod. Brzy jsme byli v Zagrebu. Tam mě vysadili

na benzínce směrem na Maribor. Na benzínce bylo sychravo a zima. Naštěstí mně za

chvíli zastavil jeden kamioňák. Byl to Srb a jel přes Grac do Lince.

Vzal mě, až do Gracu. Cesta však byla oproti osobáku pomalá. Měl jsem odvoz a

pohodlí a to bylo fajn. Na chorvatských hranicích si mě celník i s mou krosnou

zavolal do budovy k prohlídce. Musel jsem vybalit všechny věci z krosny a z

peněženky, taky mě lehce prošacoval. Hledal a zajímaly ho případné drogy .Ty

jsem neměl. Měl jsem však trochu obavy, protože jsem si vezl nůž na chleba. Ten se přes

hranice vozit nesmí a silon s háčkem na ryby. Ty se v CHORVATsku bez povolení

nesmí chytat ani v moři. Nůž viděl první, říkal jsem že ho mám na chléb a

krájení potravin, tak nad ním mávl rukou, pak viděl silon s háčkem. K tomu měl

taky připomínku. Tys chytal ryby? Řekl jsem, že jsem to jednou zkusil a nic

jsem nechytil, a že jsem ani žádnou rybu v moři neviděl. Tak nad tím taky mávl

rukou. Ještě se pozastavoval nad různými smítky v krosně a peněžence, prej zda

je to marihuana? Řřekl jsem mu popravdě, že je to jen smetí. Nechal mě zas věci

zabalit zpátky do krosny a poslal mě do kamionu. S tím, že je vše v pořádku a

můžu jet dál. Kamioňák na mě čekal. Potom jsme už jeli bez problémů. U Gracu

mě vysadil na odbočce k Vídeňi. Na ní mně zastavil nějaký pán ze Slovenska. Jel

z práce domů. Učí prý v Ljubljani na vysoké škole slovenštinu. Ten pán bydlel u

Bratislavy. Svezl jsem se sním až tam. Přes Vídeň nejel.

Do Bratislavy jsme dojeli za tmy. Bylo v ní velmi škaredé počasí. Foukal

vichr a všude poledovice. Myslel jsem si, že někde na okraji přespím a ráno budu

stopovat domů. Ostatně ten pán mě vysadil na velmi dobrém místě na stopování do

ČR. Hledal jsem, kde by se dalo přespat. Volal jsem také kamarádovi Matoušovi ze

Slovenska, zda ví, kde se dá v Bratislavě přespat. Říkal, že neví. Nabídl mě,že

můžu za ním dojet vlakem do Galanty. Aspoň se uvidíme a podívám se na baráček,

který si s přítelkyní spravují. Tak jsem se k němu vydal. Přespal jsem u nich v

domečku.

Ráno pro mě přijel a jeli jsme do Bratislavy - měl tam nějaké vyřizování.

Čekal jsem ho v autě - mělo to být na chvíli. Vyřizování se trochu protáhlo.

Matouš mě potom vysadil na tom místě, kde jsem chtěl z Bratislavy stopovat. Aut

jezdilo mnoho. Nikdo však nezastavil a mně začalo být dost zima. Stopování jsem

skončil a šel na vlak. Koupil jsem si lístek do Kútú a jel do nich vlakem. Z

nich už jsem postupně dostopoval až domů.

Domů jsem se dostal 18.2.2011, za tmy kolem 18.hodiny.

Cestoval jsem od 4.2. do 17.2.2011. Najel a prošel jsem mnoho kilometrů a zažil hodně

krásných zážitků.

Za ně bych chtěl poděkovat všem, kteří mně na této cestě pomohli, Tomášovi z

Liberce a ostatním řidičům kteří mě svezli, milé slečně z Moravy a jejímu

kamarádovi Sejanu i jeho matce ve Slovinsku. Dále všem kdo mně ochotně nalili

vodu, Sajmonovi a jiným lidem, kteří mně zlepšili náladu při cestování. A

Matoušovi za poslední nocleh.

Fotogalerie