Putování po jihozápadu Ameriky - část 1. Arizona

Ráda cestuju, ale musím přiznat, že mým snem nikdy nebylo podívat se do Ameriky. Možná i proto, že se mi to zdálo tak strašně vzdálené.

Ale vše nakonec dopadlo jinak. Přítelova dcera Zuzka se seznámila s Američanem Tedem, který přes léto pracuje v Yosemitu a zimu většinou tráví v Evropě. A tak Zuzka s Tedem takhle neustále cestovali a do Ameriky nás lákali. Ale až když se rozhodli, že se v dubnu v Americe vezmou, začali jsme o cestě do Ameriky uvažovat i my. Ještě před tím – v březnu sem přiletěli i Tedovi rodiče a jeho kamarádi, a tak bylo rozhodnuto. Navíc Ted nám slíbil půjčit jeho karavan. A to už jsem se začala dokonce i těšit a plánovat, kam bychom chtěli jet a co vše vidět.

Rozhodli jsme se tam strávit 4 týdny. Jediné jisté bylo, že začínáme a končíme v Phoenixu, kde bydlí Tedovi rodiče, kde bude svatba, kde si vypůjčíme karavan a kam ho musíme vrátit. Začala jsem tím, že jsem zjišťovala, jaké zajímavosti nabízí v této oblasti cestovky, počítala míle, zjišťovala, co se nechá tak asi zvládnout, abychom se pouze za něčím nehonili, ale také si to užili. Z knihovny jsem měla vypůjčené knížky o parcích jihozápadní Ameriky, četla nejrůznější informace i na internetu. Bylo to náročné a bylo mi jasné, že plán je jedna věc a skutečnost může být naprosto odlišná. Ale něco bylo připraveno.

Zbývalo jen se sbalit. Podle Zuzky bylo nutné si s sebou vzít vše – od plavek až po zimní bundu. Společnost British Airwais umožňovala mít zavazadlo o váze do 23 kg, na palubu jedno příruční zavazadlo + kabelku. To vše by se nechalo zvládnout, kdybychom nemuseli do Ameriky dovézt 2 židle, které jim tatí koupil k vánocům. Když si takový dar vymyslel, tak ať se nyní staráme. Ted je ještě rozebral, spodní část se sedátky zabalil do úhledné krychličky a s opěradly jsme si měli poradit už sami. Poradili jsme si – do Gemy jsem je zabalila do péřového spacáku. A když jsem k tomu přibalila dárky - nádherný skleněný ručně dělaný tác a láhev Becherovky – už mi tam váhově moc místa nezbylo. Jako příruční zavazadlo jsem tedy zvolila batoh trošičku větší, kabelka taky nepatřila mezi nejmenší, ale doufala jsem, že to vše projde a že vše dovezeme v pořádku. A to jsem ještě u pasu měla ledvinku, ale to by snad už vůbec neměl být problém. Otovi to vyšlo vše akorát, i příruční zavazadlo splňovalo dané rozměry. Takže aspoň něco.

Středa 18.4.2012

Nadešel den odletu. Kupodivu se zavazadly nebyl vůbec žádný problém. Za krychličku jsme zaplatili jako za další zavazadlo, ale s tím jsme počítali. Měli jsme dva přestupy (v Londýně a v Dallasu), takže všechny 3 letenky nám dali už v Praze. Řekli nám, že o zavazadla bude postaráno až do Ameriky. I to byla dobrá zpráva. Takže klídek a pohoda.

A to samé i v letadle. Odlet přesně dle letového řádu v 8,25 hod. Dostali jsme snídani, dvě hodiny rychle utekly a už jsme přistávali za deště v Londýně.

Tady jsme měli trochu strach. Přistáli jsme na terminálu 3 a odlet byl za 2 hodiny z terminálu 5. Heathrow je velké letiště, mezi terminály jezdí vlaky, autobusy, snad to zvládneme. Ale mají to tam zorganizované dobře, dobře značené, takže ani tady téměř žádný problém. Tedy téměř. Letadlo přistálo na letištní ploše, přistavili nám schůdky, hned pod schůdky stál autobus. A tady nastal první problém. Teď se tomu směji, ale tehdy to byl šok – pro mne i pro Otu. Sestupuji ze schůdků a najednou zjistím, že jsem poslední, Ota za mnou nejde. Chtěla jsem se vrátit do letadla, tam mne už nepustili. Nechtěla jsem nastoupit do autobusu, snažila jsem se vysvětlit, že manžel zůstal v letadle. Když jsem zjistila, že bych to vše akorát zdržovala, protože všichni čekali na mne, až nastoupím, tak jsem váhavě nastoupila, dveře se zavřely a autobus odjel. Bylo mi jasné, že Ota pojede druhým autobusem a že ten ho doveze na stejné místo jako mne a že se musíme setkat. Jenže ta doba se mi zdála věčností. A Ota prožíval totéž.

Ale naštěstí to skutečně dopadlo dobře, setkali jsme se a společně vyrazili letištní halou, ale značení je dobré, stačí koukat po šipkách nebo personálu ukázat letenku. Autobus nás opět dovezl k letadlu, ale tentokrát jsme si to ohlídali a jeli hezky spolu.

Do Dallasu nás čekal let dlouhý skoro 10 hodin. Ale naštěstí letadlo bylo pohodlné, bylo poměrně dost místa i na nohy. Letadlo nebylo plně obsazeno, a tak letuška vyzvala cestující, že si mohou přesednout na prostřední sedadla. Náš soused nás opustil a my měli celá tři sedadla pouze pro sebe. Dá se říct, že jsme měli téměř luxus.

A luxus byl i v občerstvení. Že jsme dostali oběd a pak i večeři, to je normální. Ale jak velká byla nabídka i alkoholických nápojů v libovolném množství, s tím jsme se ještě nesetkali. Když jsme si objednali pivo a váhali mezi dvěma značkami, automaticky jsme dostali obě, to samé i s vínem, dokonce i whisky rozdávali na osobu po dvou. A dokonce jsme si toto vše mohli brát i během letu. Zpočátku jsme z toho byli trochu udivení, ale nakonec jsme neváhali. A ochutnali, co se dalo. A samozřejmě jsme to prokládali i nealkoholickými nápoji, abychom v Dallasu v pořádku vystoupili, aby nás nevrátili z letiště zpátky do Evropy, že podnapilí lidé do Ameriky nesmí.

Cestu jsme si užívali, dokonce i mraky se roztrhaly a my se mohli dívat na moře pod námi. K našemu údivu se neletí přímo, ale letí se přes Grónsko, tak jsme mohli i sledovat pod námi zamrzlou zem, kde je vidět tekoucí veletoky. S tímto úžasným pohledem jsme tedy nepočítali.

I přes veškerý luxus byl let přece jen dlouhý. Když jsme se blížili k Dallasu,  tak už jsem to netrpělivě sledovala na monitoru. Jenže byl nějaký problém a tak místo klesání jsme kroužili nad letištěm. To už jsem viděla, že přistaneme se zpožděním. A na přestup v Dallasu jsme měli mít jen 1,5 hodiny.

Nakonec jsme přistáli s půlhodinovým zpožděním. A to byl začátek všech problémů. Vstoupili jsme na americkou půdu, takže jsme museli absolvovat celní prohlídku, tj. vyzvednout si i svá zavazadla. S batohy problém nebyl, ale krychlička se někde zatoulala.A tak jsme museli vyrazit za příslušnými zaměstnanci, kteří s námi sepsali protokol o ztrátě. S naší angličtinou a jejich americkou angličtinou to občas byl problém, ale nakonec se povedlo. V tomto všem zmatku Ota zapomněl z kapsy vyhodit jedno jablko a místo, aby ho při celní prohlídce zapřel, nic netuše ho ukázal. A už jsme si zadělávali na další problém. I když by to asi bylo jedno, protože já jsem do celního prohlášení uvedla, že s sebou vezu léky. Zuzka sice říkala, na všechno napište NE, ale neřekla proč. Samozřejmě jsem si něco vezla a ve strachu, že když je nepřiznám a oni je najdou, že mi je zabaví a co si tam bez nich počnu? Takže jsme oba na celní prohlášení dostali červenou značku a místo do letadla jsme ještě museli na osobní prohlídku.

A to už bylo jasné, že nemáme šanci naše letadlo stačit. Byla tam taková fronta, že jsme se tam zasekli skoro na hodinu. Naštěstí jsme další problém už neměli, stačila jim informace, že vezu léky jen pro svoji osobní potřebu a Ota že měl jen jedno jablko, které mu hned zabavili. Ale letadlo bylo pryč. Nedovedli jsme si představit, co bude dál. British Airwais určitě často nejezdí a kde je jistota, že v dalším letu bude volno. Navíc se blížil večer. Ale vše dopadlo úplně bezvadně. British Airwais si na vnitřní lety nad americkým územím pronajímá letadla americké společnosti, která létají poměrně často. Stačilo ukázat propadlou letenku, hned nám dali jinou, sdělili kdy a odkud poletíme a ještě nám umožnili z jejich telefonu zavolat Tedovi, že jsme se zasekli v Dallasu. Ten to sice nezvedl, ale to už nám bylo fuk. Snad jim to dojde, když se nás u předcházejícího letu nedočkají.

Až v letadle jsme si konečně oddechli. Nervy to byly pořádné. A teprv tam jsme zjistili, že máme hrozný hlad a hlavně žízeň. Vždyť jsme už víc jak 5 hodin nic nepolkli. V letadle nám dali aspoň napít, ale už to nebyl servis, na jaký jsme si u British Airwais zvykli. I s pohodlím to bylo horší. Letadlo bylo malé a ne zrovna pohodlné. Ale na vodě nešetřili a tak jsme 2,5 hodiny v letadle přežili.

Naše noční přistání v Phoenixu mělo i svoji výhodu. Město bylo osvětlené a my jednak viděli, jak skutečně obrovské je to město (je to hlavní město Arizony a 5. největší město v USA), ale žasli jsme i nad množstvím světel. V Americe se tedy elektrikou vůbec nešetří. Další zajímavost byla, že hlavní letiště je doslova v centru města.

I když jsme odlétali téměř s půlhodinovým zpožděním, tak jsme přistáli téměř včas. A když jsme se na letišti setkali se Zuzkou a Tedem, byla naše radost veliká. Ale bohužel netrvala dlouho. Než si vyřídili problém se ztracenou krychličkou, šla jsem si na záchod sundat gumové punčochy, které jsem ze zdravotních důvodů musela mít po celou dobu letu. V tom horku, které nás ve Phoenixu čekalo, jsem je však nechtěla mít na sobě už ani chvilku.  A to nás čekala ještě hodina jízdy autem. Téměř všechny věci jsem nechala na starosti Otovi, až na ledvinku - a to byl ten problém. Po chvíli jsem se naprosto spokojená vrátila, popadli jsme vše, co bylo na hromadě a konečně opustili letiště.

Až doma u Tedovo rodičů jsem si uvědomila, že na záchodě jsem nechala tu nešťastnou ledvinku. A bylo po radosti. Naštěstí jsem tam neměla ani doklady, ani peníze, jen mobil, brýle proti sluníčku a léky na astma. Ale stejně to byl takový šok, že jsem to po tom všem vyčerpání psychicky absolutně nezvládla a rozbrečela se jak malá holka. Ted hned volal na letiště, ale tam už to vše bylo zavřené a tak nezbývalo nic jiného, než čekat do rána. Volat na telefon nemělo cenu, v letadle jsem ho vypnula a nepovažovala jsem za nutné ho znova zapínat. Nakonec jsem se trochu uklidnila, únava mne zmohla a já přece jen usnula.

Čtvrtek 19.4.2012

Časový posun ve Phoenixu je 9 hodin, takže když jsme šli spát, u nás se už vstávalo do práce. Spala jsem nakonec poměrně dobře, ale málo. Ve 4 hodiny jejich času jsem měla pocit, že už jsem vyspalá. Rozednívalo se a já už vůbec nemohla zabrat. Nakonec jsem si půjčila Tedův počítač a poslala domů zprávy o zážitcích z cesty. Samozřejmě jsem neopomněla napsat, jak jsem přišla o ledvinku i o mobil. Ráno jsem už na to koukala úplně jinak, vždyť se zase tak moc nestalo. Takových lidí, co ztratí mobil, těch je. A pokud se nestane už nic horšího, tak vlastně o nic nejde.

Ota nespal o moc déle než já, a tak jsme vstali a potichu šli na zahradu. Nesmíte si představit zahradu jako u nás, je to doslova pouštní zahrada, kamení, písek, kaktusy, ale občas i další květiny v květináčích – z nich nejkrásnější byly ibišky. Sluníčko už svítilo, bylo příjemné teplé letní ráno. A tak jsme využili bazénku a trochu si po ránu zaplavali.

Okolo osmé vstali i Zuzka s Tedem, ten hned volal na letiště a přišel mi říct velice příjemnou zprávu. Moje ledvinka je na letišti ve ztrátách a nálezech. To bylo radosti. Já mám fakt víc štěstí než rozumu. Ostatně to říkám už léta. Vzhledem k tomu, že večer Zuzka s Tedem ještě museli na letiště pro matku, tak jsme ani nemuseli měnit plán.

Původně nám Zuzka chtěla ukázat Saguaro National Park kousek za Tucsonem. Jenže je to dost daleko, bylo horko a asi bychom si to tak neužili, tak jsme se rozhodli pro výlet k jezeru Lake Pleasant. I tam se nachází spousta kaktusů Saguaro, takže o nic nepřijdeme a ještě se budeme moct vykoupat. Určitě to pro nás byl velice příjemný přechod do tohoto pouštního horka.

Ted nás nedříve zavezl vykoupat se na jednu pláž na východním pobřeží.  Je zajímavé, jak uprostřed pouště jsou upravená parkoviště s parkovou úpravou. Zde jsme dokonce měli štěstí a zahlédli pasoucího se divokého oslíka. Mohla jsem na něm oči nechat, jak je úplně jiný než nám známí naši oslíci. Moc se mi líbil.

Nakonec se Ted rozhodl nás ještě překvapit a zavezl nás do přístavu Scorpion Bay Marina, kde vypůjčil motorový člun. Chvíli jsme ho zrazovali – cena 90 dolarů za hodinu (+ benzin) se nám zdála přece jen moc, ale nedal si říct. Ale je pravda, že jsme si to užili. Jezero je veliké, byli jsme tam téměř sami, křižovali jsme to tam velikou rychlostí.  Uprostřed jezera jsme si i zaskákali a zaplavali. No prostě krása.

V Americe se prý v poledne zpravidla nevaří a všichni chodí do restaurace. Takže i my jsme vyrazili na pozdní oběd na klasický americký sendvič s hranolky a ochutnali americké pivo. Hranolky mne překvapily, byly výrazně silnější, než na jaké jsme u nás zvyklí, ale byly křupavé, takže dobré. Oběd jsme pořídili na osobu za cca 10 dolarů, pivo mají za 3,5 a víc. My si dali anglické pivo Bass za 4,50, které nám Zuzka doporučila jako nejlepší.

Ale jedna věc mne překvapila. Pokud si objednáte nealko, zaplatíte částku dle jídelníčku, ale nápoj vám dolévají bez dalšího poplatku. Bohužel piva se to prý netýká.

Pak už nás mladí dovezli domů, zanechali osudu a vyrazili na letiště. Jednak pro moji ledvinku, ale hlavně pro Zuzky mamku Jaroslavu, která samozřejmě na svatbu také přiletěla. Ota se šel na chvíli natáhnout a já si „povídala“ s Jackem a Molly. Problém je v tom, že anglicky spíš neumím. Zato s sebou všude nosím kapesní slovníček. Ten se osvědčil, když Američani byli u nás, a tak nejpoužívanějším slovem bylo „book“. Ten šel z ruky do ruky a každý tam hledal to své nejdůležitější slovíčko. Bavili jsme se dobře, Jack se snažil vyslovovat nalezené výrazy česky, šlo mu to asi o trochu hůř než mně anglická výslovnost, takže legrace veliká. Ale domluvili jsme se. Ota nakonec vstal s tím, že tady se spát nedá, jak se tam pořád chechtáme.

A na to čekal už Jack, který má historického Forda, nádherně zrenovovaného. A který nás chtěl v tomto autíčku svézt. No to byla krása. Jako laik jsem myslela, že je to jen dvousedadlové, ale až tam jsem pochopila, že když se zvedne vzadu kapota, není tam kufr, ale další dvě sedátka. Úžasné. Takže vpředu seděli Jack a Ota, vzadu já a Jackovo dvanáctiletá vnučka. Ale ta se chudák bála. My ostatní si to užívali, dokonce Jack nechal i Otu na zpáteční cestě řídit a dokonce s autem zajet až do garáže. Celá tato akce má jediný problém. Vše jsme si krásně nafotili, ale nějakým záhadným způsobem tyto fotky nejsou. Před odjezdem z Phoenixu jsem fotky nahrála na flešku a až doma jsem zjistila, že ze zhruba 100 fotek se mi vytvořil jeden soubor o velikosti těch 100 fotek, který má nejrůznější barevné čtverečky, ale nikomu se nepodařilo z toho zpětně vytáhnout fotky. Zkoušelo to několik expertů na PC i na foto, ale bohužel. Nikdo ani nepochopil, jak se to mohlo stát, navíc to jsou fotky kdesi uprostřed těch na flešku přehrávaných. No stalo se, co se dá dělat. Takže dokumentace o řízení nádherného červeného autíčka bohužel nemáme.

Pátek 20.4.2012

Tentokrát jsem spala už dýl – dokonce až do pěti. Rozeslala jsem na všechny strany mailovou zprávu, že ledvinka opět nalezena a šli jsme se vykoupat. Ale bylo velké naše překvapení - voda nebyla už příjemně chladná, ale teplá. Bazén je spojen s malým kulatým bazénkem s vířivkou, kde pravděpodobně předchozího dne vodu ohřívali a jak se voda neustále promíchává, tak byla teplá všude. Přes noc vůbec nevystydla. Možná nám chtěli udělat radost, jsou zvyklí na větší teplo a tedy i na teplejší vodu, ale pro nás to nebylo zrovna moc příjemné. Víc nás osvěžil ranní větřík, když jsme z vody vylezli.

Program na pátek byl docela nabitý. Večer byla rodinná předsvatební večeře v "nedalekém" steak house. Ale my samozřejmě chtěli ještě vyrazit na výlet. Ted měl nějakou práci a tak s námi jela jen Zuzka a samozřejmě její matka. Vyrazili jsme na sever směr Flagstaff. Zuzka nám slíbila červené skály u Sedony.

Zdejší Visitor Centrum se nachází v poměrně velké budově. Brzy jsme se pocopili, proč. Je to nejen infocentrum, ale i muzeum, kde si můžete přečíst řadu zajímavostí o vzniku skal, zjistíte, co zde roste, co zde žije. A je to samozřejmě doplněno i řadou obrazových panelů nebo vzorků hornin. Také je zde možno získat materiály k dané oblasti, vč. podrobnějších mapek. A protože se pohybujete vlastně v pouštních oblastech, tak jsme zjistili, že u každého takového infocentra jsou pítka a je možnost si natočit s sebou pitnou vodu.

Zuzka se radila se zdejším pracovníkem ohledně našeho dalšího výletu. Sama nevěděla, co bude nejlepší vzhledem k tomu, že jsme zase tak moc času neměli. Návštěvu státního parku Red Rock nám rozmluvil. Platí se tam vstupné a na prohlídku je rozhodně lepší si vyhradit minimálně celý den. Doporučil nám návštěvu Oak Creek Canyonu, který je na severním konci parku. Cestou nám na mapce označil i řadu zajímavých zastavení s vyhlídkami na nejhezčí červené skály Sedony: Courthouse Butte, Bell Rock, Cathedral Rock, Castle Rock a Chapel of the Holy Cross. Dlouho jsme se nezdržovali, ani nevyužili možnosti nabízených procházek, ale bylo to krásné.

V Sedoně jsme si koupili na cestu klasický americký sendvič. Další zážitek. Na obrázcích mají řadu sendvičů, které se liší základní náplní, ale pak si vždy můžete vybrat, zda chcete maso opéct nebo jen ohřát, jakou chcete zeleninu, jaký dresing. Samozřejmě, pokud nerozumíte a vyberete si toho víc, tak si to doplatíte. Takže je samozřejmě nejlepší prodavačce rozumět. Kdyby nebylo Zuzky, měli bychom s tím pořádný problém.

Vybaveni pitím a jídlem jsme spěchali na sever do Oak Creek Canyonu. Auto jsme nechali na parkovišti. Zaplatili jsme 9 dolarů - nevím, zda za parkovné nebo za vstup do kaňonu, ale to je vlastně jedno. Za další dolar jsme tady obdrželi malinkou mapku. Nedočkavě jsme vyrazili podle říčky. Byla to úžasná procházka. Vedla převážně po rovině, občas lesem, s úžasnými výhledy na mohutné skály, ale i na bublající říčku. Občas to profukovalo, takže i když bylo vedro, zde bylo příjemně. Jen jsme nezvládli dojít na konec, i když dle času nám asi moc nechybělo. Ale zdálo se, že to nejhezčí máme za sebou, a tak nás to ani nemrzelo, že už musíme zpátky. I když mám raději okružní cesty, tak zde i při zpáteční cestě bylo na co koukat.

I když zpátky Zuzka zvolila rychlejší cestu po dálnici, stejně jsme přijeli pozdě. Všichni už byli připraveni a čekalo se jen na nás. No to byl fofr, rychle se trochu opláchnout a zcivilizovat.

Cesta na večeři do podle nich nedalekého steak house Pinacle Peak Patio trvala ¾ hodiny. Tam na nás čekalo obrovské překvapení, vlastně hned několik. První bylo téměř hned po příchodu. Steak house je pojat jako country restaurace, obsluha je v sombrerech a frajery, kteří přijdou v kravatě, tam tedy vůbec nesnáší. Sotva jsme se venku usadili, tak se servírka vrhla na Otu, aby mu kravatu ustřihla. Ten chudák zpočátku bránil vypůjčenou kravatu (Jack před odchodem z domu tvrdil Otovi, že si na večeři musí vzít kravatu pána domu), než pochopil, že se jedná o místní tradici. Samozřejmě o část kravaty přišli všichni pánové. A až potom nás Jack zavedl dovnitř, aby nám ukázal, kolik takových ustřižených kravat tam mají, a to dokonce s popiskami, kdy a při jaké příležitosti koho o kravatu připravili. Legrace to byla pořádná.

Další zajímavostí zvlášť pro nás Čechy bylo, že si zde sami vařili pivo. Prostě byl to malý pivovárek. Vařili zde 5 druhů piv (Blonde, Ambré, Pale, šeničné a černé) a dokonce bylo možno si pro začátek objednat testovací sadu v minidžbánečkách. To bylo něco pro nás. Pro většinu z nás vyhrálo Ambré. To nám nejvíc připomínalo pivo, na které jsme u nás zvyklí.

Nabídka steaků byla taky vynikající. A nejen nabídka, ale i samotné steaky, vč. přílohy. Zde mi dokonce prvně chutnala i kukuřice, kterou normálně nejím. Ale byla tak zvláštně upravená, že byla vynikající. Nejhůř na tom byl velký brambor, pečený ve slupce. Rozhodně nepřipomínal naše vynikající žluťoučké brambory. Byl bílý a moučný.

Výborně jsme se najedli, napili, dokonce si i zatancovali, takže večer jsme si rozhodně užili. Trochu se ochladilo, takže to byl skutečně velice příjemný večer. Cestou zpátky nás Ted vzal ještě na místní diskotéku, abychom viděli, jak se mladí v Americe baví a jakou hudbu poslouchají. Ale bylo toho na nás už moc. Ochutnali jsme další americké pivo a brzy jsme se vydali k domovu a samozřejmě do postele.

Sobota 21.4.2012

Po flámování předcházejícího dne jsme konečně spali trošku dýl. Je to Zuzky a Teda velký svatební den, tak ať večer brzy neodpadneme. Původně měl být obřad kdesi v přírodě, ale protože léto začalo hodně brzy, tak si to rozmysleli a bude vše u rodičů na zahradě. Vše propukne až odpoledne, tak můžeme hned po snídani vyrazit se Zuzkou na velký nákup. Již další den chceme vyrazit na naší okružní cestu, tak ať máme nějaké zásoby jídla a pití.

Bohužel nikdo z nás nejsme nákupní maniaci a tak jsme si nákup doslova protrpěli. Samoška byla veliká, výběr potravin ještě větší. Jak jsem s hrůzou zjistila, Zuzka americké potraviny taky moc nezná a tak jsme docela tápali. Ale nakonec jsme to dali nějak dohromady. Dokonce jsme objevili nějakou levnější whisku místo rumu. Večery na severu bývají studené a tak ať si můžeme udělat něco jako grog. Samozřejmě jsme nezapomněli ani na vodu, pivo a víno. Prostě jsme počítali snad se vším.

Po návratu domů jsme zjistili, že přípravy na svatební hostinu jsou v plném proudu. Molly si sice sjednala pomocnice, ale stejně bylo ještě spousta práce. Zapojili jsme se do příprav a den rychle utekl.

Odpoledne se začali sjíždět svatební hosté. Někoho jsme znali už z Čech, takže bylo docela legrace. Proběhla jsem kuchyní, vidím někoho cizího, anglicky pozdravím a když zapadnu do pokoje si uvědomím, že dívka mne pozdravila česky. Když jsem se vrátila, už jsme se smály obě. A největší legrace byla se Zuzkou, která z toho už pěkně blbla. Molly mi něco povídala a Zuzka to chtěla přeložit, jenže ten překlad mi říkala taky anglicky, ale jiným slovy. Molly koukala vyděšeně, co Zuzka vykládá, já se smála a Zuzka za chvilku taky.

Svatební obřad byl naprosto jednoduchý, z našeho pohledu nic zvlášť slavnostního. Ve stínu bylo 36 stupňů, takže všichni byli jen nalehko, vč. nevěsty a ženicha. Jen oddávající úřednice přišla v černém. Na předzahrádce jen v rodinném kruhu se odbyly všechny formality. I když Zuzka anglicky rozumí dobře, přesto některým frázím nerozuměla. V Americe obřad spočívá v tom, že řadu textů musí nevěsta zopakovat. Kdo umí anglicky, ví, že někdy malá změna přízvuku změní význam slova. A to se právě stalo i Zuzce. Takže z vážného obřadu udělala veselohru. Nakonec se zasmála i do té doby vážná úřednice. V kuchyni na kuchyňské lince, kde před tím bylo nutno udělat kousek volného místa, se pak podepsala svatební smlouva a Zuzka s Tedem se stali manželi.

A pak už začala veselice nejen pro rodinné příslušníky, ale i pro kamarády ženicha i nevěsty. Na zahradě bylo spousta nazdobených stolů, spousta jídla i pití, hrála muzika. A když se trochu ochladilo, tak jsme si i zatancovali. Ale tady se musím zmínit, že v Americe se zdaleka nekouří tak jako u nás. Dokonce i česká děvčata se pozastavila nad tím, že do vyhrazeného koutečku pro kuřáky chodí kouřit jen ony. Ale ani později jsme příliš kuřáků v Americe neviděli.

Neděle 22.4.2012

Po veselici předcházejícího dne nastávají trochu smutnější okamžiky - velké loučení. Zuzka s Tedem do Evropy na zimu nepřiletí, aby nevypadalo, že jejich svatba je fingovaná. Jsou tam daleko přísnější pravidla pro svatby s cizincem než u nás. A ani nás nikam nedoprovodí, protože tam má matku, kterou tam samotnou nechat nemůže.

Dopoledne ještě trávíme s našimi novomanžely, ale už je to spíš vše pracovní. Zuzka s Tedem se stěhují z karavanu, kde po dobu naší návštěvy spali, my se stěhujeme zase tam. Karavan je automat, takže Ted vysvětluje Otovi, jak se to řídí, kde je voda, kde odpad, kde plyn, kde elektrika, jak se to vše doplňuje a vypouští, jak se pouští klimatizace, která stejně funguje jen za jízdy atd. Prostě informací spousta, jen je otázka, zda si to vše budeme pamatovat. V nejhorším máme telefon na Teda i Jacka. Ještě nám Ted půjčil navigaci a naštěstí i pořádnou papírovou mapu. V autě je autorádio, přesto nám Ted připravil celou knihu hudebních CD. Už u nás zjistili, že mají s Otou stejný vkus, tak nám vybral to, co doma poslouchá. A protože jsme jeli na víc jak 3 týdny, bylo těch CD 120. To bylo skutečně milé překvapení.

Molly nám ještě dala na cestu tašku jídla. Ze svatby zbylo pečivo, máslo, pomazánky, sýry, salámy, dokonce jsme dostali i poměrně velký kus vynikajícího dortu, který dokonce chutnal i Otovi - a ten sladké moc nemusí. Takže zásob dost, hlady neumřeme. Navíc jsme tady dva dny jen jedli, tak trochu hladu by neškodilo.

Ještě před polednem jsme se rozloučili. Zuzka byla domluvená s českými kamarádkami, že pojedou do botanické zahrady a i my chtěli vyrazit bez zbytečného otálení. Nejdřív jsme však vyjeli jen před dům, protože jsem potřebovala ještě douklidit nějaké věci, aby se nám v autě nekutálely. Toho samozřejmě využil Jack, který se přišel zeptat, jaký máme plán, zda první noc budeme spát ještě u nich před domem. Samý legrácky.

Ale dočkal se a v 11,30 jsme vyrazili na sever. U první pumpy jsme museli natankovat – do nádrže, ale i do kanystru. Ted nás varoval, že ne vždy narazíme na pumpu a na plnou nádrž ujedeme max. 200 mil. Tak ať si to hlídáme, ať někde nezůstaneme viset. Naštěstí nás Zuzka upozornila, jak se v Americe tankuje. Je to tam zcela opačně než u nás. Nejdřív zaplať, pak tankuj. Takže je nutno odhadnout, kolik toho chceme, propočítat aktuální cenou a jít zaplatit. Nehlásíte kolik galonů, ale za kolik dolarů. U některých větších pump by možná příp. přeplatek vrátili, pokud by se to do nádrže nevešlo, ale Zuzka nám radila, ať s tím moc nepočítáme.

Takže tohle jsme zvládli a vyrazili na sever přes Prescott na starou a vyhlášenou silnici Route 66. To si Ota nechtěl nechat ujít, na to se těšil, jak si její kus projede a co uvidí. Po nervozním odjezdu s cizím karavanem s automatickou převodovku se brzy uklidnil (ještě dlouho však pravou rukou „řadil“). A brzy si prozpěvoval s rádiem.

První zastavení bylo v Ash Fork. Jenže Visitor center má otevřeno jen ve všední dny od 8 do 16, takže máme smůlu. Ale zdá se, že by se už zde nechalo sjet na Route 66. Jenže tento první pokus nevyšel. Jeli jsme jen kousek a ten skončil kdesi těsně před jinou silnicí - výjezd byl do takového kopce a tak hrozným terénem, že jsme to raději otočili a vrátili se na dálnici. Snad to příště bude lepší.

Bylo – na výjezdu č. 139 bylo již vše bez problémů a Ota si splnil svůj sen. Jede po Route 66. Silnice je pěkná, rovná a téměř bez provozu. Takže se i řidič může krásně rozhlížet po krajině. Bohužel toho není tak moc k vidění. Projíždíme asi se dá říct spíš stepí, tu a tam se zvedají nějaké skály. Podle předpovědi se má počasí změnit, má se ochladit. Zatím nad námi vylézají mráčky, v dálce na severu se zdá, že prší. Nedaleko od nás vedou koleje. Že po nich může jet vlak, to není nic divného, ale tak dlouhý jsme ještě neviděli a asi ani jinde neuvidíme. Tam to však není výjimečný. Byl to nákladní vlak, měl 4 lokomotivy a víc než 100 vagonů. To byla délka.

Po poměrně jednotvárném úseku přijíždíme do Seligmanu. Město žije asi hlavně z cestovního ruchu. Je obnoveno ve stylu 50. let, což je dáno různými figurínami, malovanými obrázky na omítce na domech a pod. Z našeho pohledu je to kýčovité, přesto jsme zastavili a po hlavní třídě se prošli. Je tam řada obchůdků nabízejících upomínkové předměty, kavárny, restaurace, ale i hotely, které zvenku připomínají právě tehdejší dobu, ale uvnitř jsou prý moderně vybavené a zařízené. Něco málo na památku na tuto unikátní silnici jsme si nakonec taky koupili a už ujíždíme dál na západ. Stále po Route 66.

Ráz okolní krajiny se nemění, ale je tu klid, provoz minimální, občas zahlédneme další z obřích vlaků. Nic nás nenutí přejet na dálnici, která je nedaleko nás. A to jsme dobře udělali. Blížíme se ke Kingmanu, většímu městu na Rout 66, a na kraji města zahlédneme jednu z historických benzinových pump. Cena benzinu je srovnatelná s cenou ve Phoenixu a tak k pumpě zajíždíme. Dbáme Tedovy rady a raději dotankujeme. Taky si chceme dotočit pitnou vodu. Je horko, všechno je teplé a do lednice se nám momentálně nic dalšího nevejde. Od Zuzky víme, že ne vždy je na toaletách pitná voda, ale že u pumpy nám vždy umožní pitnou vodu si natočit. Spíš posunky než anglicky se ptám, pán ochotně ukáže směr. Jenže další problém. Poslal mne k obrovskému nápojovému automatu, kde si mohu natočit všechny možné nealkoholické nápoje, které samozřejmě nejsou zdarma, ale kohoutek s pitnou vodou nevidím. Když prodavač vidí moje váhání, vyrazí mi ukázat jednu malinkou neoznačenou páčku mezi těmi všemi ostatními a tam právě teče ta pitná voda. Tak jsem zase o něco chytřejší, snad to příště už zvládnu.

Začínáme pociťovat hlad. Plni dojmů jsme zapomněli, že jsme vlastně vyjeli bez oběda. Zastavujeme tedy u jednoho v neděli zavřeného servisu, kde je kousek stínu. Mráčkům jsme ujeli a sluníčko sálá, jak jen tady umí. K obědu jsme od Moly dostali zapečenou brokolici. V tom horku jsme neměli ani chuť ji ohřívat a zjistili, že je výborná i studená. A navíc perfektně osvěžující. Opožděný oběd proto netrval dlouho a my za chvíli projíždíme Kingmanem.

Je to velké město, o kterém se tvrdí, že je srdcem Route 66, ale při průjezdu nás nic moc nenadchlo. Jen nádherná lokomotiva s jedním vagonem. Možná jsme se měli jet podívat do centra, ale nám stačil Seligman. Nebudeme zastavovat v každém městě. Navigace nás neustále žene na dálnici, kam pořád ještě nechceme, a tak se musíme orientovat podle místního značení. Naštěstí je to značeno dobře a tak v pohodě vyjíždíme dál po Route 66 směrem na Oatman.

Kingman je na úpatí hor Mohave County, ale za městem je ještě rovina. Přece však jsou Hory v dálce vidět. Konečně je ta krajina zajímavější. Ještě v podhůří mineme další benzinku, ještě hezčí než tu, u které jsme tankovali, ale s výrazně dražším benzínem. Zdá se, že má i původní historické stojany. Další pumpa je prý po 9 mílích. Jen se pokocháme, ani nezastavujeme a těšíme se do hor. Tady jsme pochopili, proč za velkého provozu byla přetížená Route 66 nebezpečná. Stoupáme, kličkujeme serpentinami a já se kochám. Výhledy jsou fantastické, ale bohužel Ota z toho moc nemá. Naštěstí provoz je skutečně minimální, nemusí pospíchat, takže se občas může mrknout po krajině. Na téměř nejvyšším bodě jsme se rozhodli dát větší pauzu. Byla tu šikovná, poměrně velká plošina. Ota si odpočine a pokocháme se pohledy do nádherné krajiny.

Ale dopadlo to trochu jinak. Po vypnutí motoru jsme zjistili, že vaříme, resp. že nám vaří voda v chladiči. Na auto byl ten výjezd asi přece jen prudký. Zváštní bylo, že ukazatel teploty vody byl jen lehce nad normálem. Místo kochání skoro čtvrt hodiny hledáme, jak se otvírá kapota. Tak to nám Ted neřekl. Hledáme páčku nebo něco už na téměř nejnemožnějších místech, až si Ota konečně všimne malého nenápadného čtverečku na palubní desce. Konečně máme kapotu otevřenou a motor v tom horku trochu větrá.

Jenže my ty problémy snad přitahovali. Ota krom KRAJINY pečlivě prohlíží i auto a zjistí, že pravá přední pneumatika je nějaká málo nafouklá. Že bychom píchli? To by nám tak scházelo. Schyluje se k večeru, nevíme, jaká cesta nás čeká a tak navrhuje zde přespat. Motor aspoň pořádně vystydne. A pokud je to píchlé, tak stejně nikam nedojedeme. V serpentinách někde zůstat viset by nebylo příjemné. A ještě navíc po tmě. Uvidíme ráno - ne nadarmo se říká: "Ráno moudřejší večera".

Za neděli jsme ujeli 267 mílí, což je 427 km. Za odpoledne je to docela dost, jen jsme toho zatím moc ještě neviděli. Tak se aspoň kocháme pohledy na skály v zapadajícím slunci. Je to nádhera. Nakonec jsme si na spaní lepší místo nemohli vybrat. Než jsme vybalili naše věci, v autě se řádně zabydleli a něco málo pojedli, byla tma. A tak jsme v devět hodin ulehli a za chvíli usnuli. Dokonce ani horko v autě nám nevadilo.

Pondělí 23.4.2012

V noci byl klid, první noc v karavanu jsme se vyspali bezvadně. Vzbudila jsem se po šesté a šla se podívat na nádherné ráno. Bylo jasno, ranních 20 stupňů s lehkým větříkem bylo víc než příjemné. Ještě lepší bylo zjištění, že kolo se víc neupustilo.

Ota se probudil, až když byla snídaně skoro na stole. Podle plánu vyjíždíme brzy. Cesta dolů nebyla tak dramatická. Na kopcích nad městem se pase několik oslíků. Po osmé hodině již parkujeme na prašném parkovišti na kraji městečka Oatman. Zuzka nám zdůraznila, že tam se musíme zastavit. Již první dojem byl výrazně lepší než Seligman. Je to skutečně staré městečko, které na vás dýchá historií. Máte pocit, jako kdybyste se octli ve starém westernu. Bohužel dorazili jsme příliš brzy, téměř vše je ještě zavřeno, jen obchodníci přijíždějí. Je zde dokonce i původní pošta, která v osm otvírala, takže aspoň tam jsem se zašla podívat. Ani symbolické parkovné ve výši 2 $ jsme neměli komu zaplatit. Škoda, rozvoj tohohle městečka bychom rádi podpořili.

Prošli jsme si hlavní třídu a pokračujeme přes Needles dál na západ. Večer už chceme spát v Joshua Tree National Parku. Benzínku jsme tady nenašli, tak snad někde na trase. Je to nějaká záhada, kolo mírně uchází jen za jízdy.

Sjíždíme do údolí řeky Colorado. Až na hlavní silnici přijíždíme k první benzínce. Benzin zde je drahý, ten zatím neřešíme, ale alespoň dofukujeme kolo. Je to zvláštní, vodu dostanete všude (i zde) zadarmo, ale za vzduch se platí. Jedinou mincí, kterou se v automatech platí, je dvacetipěticent, tzv. čtvrťák. I když platíte dolar, musíte mít 4 čtvrťáky. Takže za 4 čtvrťáky dofukujeme kola. Netušíme, zda je to omezeno časově nebo množstvím vzduchu, ale stačili jsme nafouknout to naše problémové kolo a další dvě zkontrolovat. To stačilo.

O pár mílí dál je další benzínka s výrazně nižšími cenami. Dotankujeme, ale současně zjišťujeme, že kolo už opět trošku uteklo. Až po podrobnějším zkoumání jsme zjistili, že je problém u ventilku. Jak se jede, tak se ventilek houpe a přitom uniká vzduch. Představa, že budeme při každém tankování nafukovat za dolar kolo, nás tedy vůbec nenadchla. Musíme vymyslet zpevnění ventilku. Ota jde koupit žvýkačky, že to zkusí nějak zalepit. Já se mezitím rozhodla pro všeobecně osvědčený způsob opravy pomocí černé elektrikářské pásky. Kouskem papíru jsem ventilek podložila a poctivě omotala, jak se dalo. Na první pohled to vypadalo dobře, ventilkem se nedalo pohnout, ale Ota tomu moc nevěřil: "To nemůže na tom špinavém kole držet". A začal usilovně žvýkat. Ale budete se divit (stejně jako my), drželo to.

Přejíždíme hraniční řeku Colorado a tím se dostáváme z Arizony do Kalifornie. A právě zde začíná i druhá - kalifornská část našeho putování po jihozápadu Ameriky.