Putování po jihozápadu Ameriky - část 3. - Kalifornie-západ

Pondělí 30.4.2012

Blížíme se do Yosemitského parku a tím vlastně do západní části Kalifornie. A právě tím jsme ukončili druhou část našeho putování po jihozápadu Ameriky.

Čím víc se blížíme k parku, začíná se krajina vlnit, sady ubývají, nahrazují je Pastviny – pasou se zde koně, krávy. Projíždíme po okraji National Forest Stanislaus, je zde i malé info, voda a toalety. Využíváme volného parkoviště pro přípravu oběda. Tentokrát obědváme předčasně, nevíme, jak to bude v Yosemitu vypadat. Okolo poledne již vjíždíme branou do parku. Vyjasňuje se, začíná svítit i sluníčko, je docela teplo tak snad bude přece jen hezky. Ale u cesty ještě leží sníh. Vítá nás neutěšená krajina – ohořelý les. Ale po chvíli již vjíždíme do Yosemitského údolí, kterým protéká říčka. Z obou stran říčky vede jednosměrná silnice, na spoustě míst jsou odpočívadla, kde se nechá zaparkovat. Je tady nádherně. Obloha je najednou skoro vymetená. Vidíme známé skály El Capitan, Half Dome, nádherné vodopády. K některým je možno se zajít i podívat. Bohužel k tomu největšímu, kam jsme se chtěli druhý den vydat, se nedostaneme. Jednak je část parku ještě uzavřena, protože nahoře je sníh. Navíc je zde problém s noclehem. Je plno. Tak alespoň vypouštíme odpad a doplňujeme vodu a druhou stranou údolím smutně odjíždíme. Ještě jsme si udělali pár zastávek a krátkých procházek, vidíme skály nasvícené zapadajícím sluníčkem a minimálně o den dřív odjíždíme na jih směr Wawona. Podle mých poznámek by tam měl být taky kemp, tak třeba budeme mít štěstí. Nějak ani nespěcháme a neřešíme, zda někam dojedeme ještě za světla nebo až za tmy.

Ještě před příjezdem do Wawony skutečně přijíždíme ke kempu. U vstupu je označeno, která místa jsou rezervována, kde je volno. Cena 20 dolarů se platí ráno. Nakonec jsme rádi, že to tak dopadlo. Tam byly kempy doslova přeplněné, bylo tam rušno, tady je volno a klid. Vybrali jsme si místo na konci kempu, v blízkosti potoka. Ačkoli se už zase ochlazuje, rozhodli jsme se využít posledních slunečních paprsků a umýt se v potoce. Je tam docela proud, je to samozřejmě ledové. Ale odvážný Ota si do něj i lehl. Ale bylo to krásné. To bychom nahoře v Yosemitu neměli. Sice ještě za čtvrt hodiny mám nohy jako led, ale za ten zážitek to stojí. Navíc máme levnou whisku, vaříme grog a už nás nic nemrzí.

Ujeli jsme 153 mílí a v krásném klidném prostředí usínáme.

Úterý 1. 5. 2012

Ráno v 6 hodin je docela velká mlha, ale v 7 už vykukuje sluníčko. A venku jsou 4 stupně. Kolik bylo v noci, nevím, ale teplo bylo jen pod peřinou. A to jsem v noci ještě přihazovala jednu deku.

Kemp je označen „bez tekoucí vody“, ale je to pravda jen částečná. Je zde obdoba našich mobilních toalet TOI TOI, ale v luxusnějším provedení. Na sedátka jsou papírové ubrousky, je zde toaletní papír, mýdlo a umývátko se šlapací vodou. Jen ručník chybí. A hlavně je tu překvapující čisto. Přesto ranní hygienu děláme u potoka. Hrozně se nám tu líbí.

Odjíždíme po snídani okolo osmé. V budce už je šerif, zaplatíme a míříme dál na jih k Mariposa Grove. I když tato část parku patří také do Yosemitu, je zde málo lidí. Zdá se, že tu ještě není úplná sezona. Suché toalety jsou otevřené, ale informační středisko je zavřené. Jen je zde k dispozici mapka zdejší oblasti za 0,50 dolarů. Aspoň se mám podle čeho zorientovat.

Jsou zde sekvojovce obrovské, nejstarší Grizzly Giant je 2700 let starý. Samozřejmě k němu vede naše první cesta. Je tu však možnost řady vycházek, které se různě křižují, stoupají, klesají, jsou poměrně slušně značené, a tak jsme se zvládli zajít podívat k budově Grove Muzeum, k tunelu Falen Tunnel Tree, který je vyříznutý ve stromu. Dokonce jsme zašli i na vyhlídku, která je ve výši 6810 Feet, což je 2076 metrů. To byly nádherné výhledy do okolních údolí. Jsou zde pruhované veverky, pohodlné lesní cesty, ale s obrovským jehličím, kvetou zde lesní jahody. Je znát, že zde často hoří, narážíme i na ohořelé stromy. Ale je tu krásně, klid, nakonec jsme tady courali asi 5 hodin, i když je pravda, že jsme se nijak nehonili. Bylo na co koukat. Na parkovišti jsem ještě udělala rizoto a opouštíme Yosemitský národní park. Nakonec jsme si to perfektně užili.

Odjíždíme dále na jih a směřujeme k národnímu parku Sequioa. Na mapě je před tímto parkem vyznačený Forest s možností kempování. Pokud nic jiného nepotkáme cestou, tak to zkusíme tam. Doufáme, že tam bude volno. Sjíždíme z hor do údolí. Krajina se opět mění, projíždíme rovinou, kde jsou doslova plantáže pomerančů. Nikdy nás nenapadlo, že zrající pomeranče mohou vydávat tak silnou vůni.

Ve Fresnu odbočujeme na východ a opět do zvlněné KRAJINY. Ve Sguaw Valley konečně nacházíme i pumpu, už se nám ručička blíží k nule. Je to zmodernizovaná stará indiánská pumpa dokonce s relativně levným benzinem. Co víc si můžeme přát. Zhruba o půl hodiny později zastavujeme u Visitor Centra. Je sice zavřeno, ale prospekty vč. map mají venku. Je zde i pitná voda, takže doplňujeme vodu do auta a do všeho, do čeho se dá. A pak už skoro jenom stoupáme. A najednou se okolo nás objevuje sníh. Navíc vjíždíme do mraků. Ale také vidíme odbočku na Big Meadows Campground. Nejásáme dlouho. Za chvíli je přes cestu závora a za ní náledí. Kemp ještě není otevřen. Ale kousek před závorou je krásná planinka akorát pro nás. Ani neváháme. Je večer, je to zde opuštěné, stranou silnice, kdo by nás zde hledal. A snaha spát v kempu tu byla.

Po večeři si dáváme vínko, byl to krásný den. Ujeli jsme jen 133 mílí a zážitků je zase spousta. Ota sice straší, že do rána nasněží a že nikam nepojede, dokud to neprotáhnou nebo to neroztaje. A to může trvat týdny. Kdo ví, zda stačíme letadlo. Ale věřím, že vše dopadne dobře a spokojeně usínáme.

Středa 2.5.2012

Naštěstí sníh nenapadal, je těsně nad nulou a svítí sluníčko. Byl tu nádherný klid, ale nějak jsem spala špatně. Že by mi vadila vysoká nadmořská výška? Ještě jsme takhle vysoko nespali. Jsem jak praštěná, snad prvně za celou dobu dávám kávu, aby mě trochu nastartovala.

Ale povedlo se a už sjíždíme do Lodgepole k Visitor centru Sequoia national park. Cestou zastavíme na jedné vyhlídce a krom krásných výhledů můžeme pozorovat i sviště. Vůbec mu nevadíme, krásně nám pózuje. Ve Visitor centru jsme zjistili, kudy ke Generálu Shermanovi – to je nejmohutnější strom, snad i nejstarší strom na zemi. Popojeli jsme ještě o kus níž, kde bylo větší parkoviště. Bylo zhruba na úrovni špičky tohoto mohutného stromu a my po upraveném chodníčku scházeli k jeho patě. I tady byla možnost dalších procházek, ale už jsme se tu tak dlouho nezdržovali. Mezi obrovskými sekvojemi jsme se už nachodili docela dost. A ještě jsme měli naplánované další zastávky.

Zhruba po hodině odjíždíme a pokračujeme dál na jih. Najednou jsme si všimli skály, na kterou vede nějaká cestička. Že by vyhlídka? Tak o tomhle nevíme. Zastavujeme a jdeme to prozkoumat. Skála Moro Rock je obrovská skála, ze které je nádherná vyhlídka. Ale ten výstup. Zdola se to nezdálo, tak jsme vyrazili jen tak nalehko, dokonce ani hůlky jsem si nevzala. Byla bych je i užila, i když většinou byl výstup po schodech. Ale někdy mám pocit, že bezpečnost jim moc neříká. Ano, většinou tam byla zábradlí, i když často nízká, ale také se někdy stoupalo úzkou cestičkou, kde byly jen naskládané kameny, ani ne do výše kolen. A s mými závratěmi to nebylo moc příjemné. Šla jsem skoro přilepená na skálu a dolů raději moc nekoukala. Ota kolikrát říká, ona sotva leze, ale musí se vyškrábat všude. Je to tak, to je přesně můj případ. Ale ty výhledy, to byla krása. Ani jsme se nemohli odtrhnout.

Poslední zastávku v tomto parku jsme si udělali v Crescent Meadow. Cesta sem vede tunýlkem ve spadlém obřím stromě. Osobní auto projelo naprosto v pohodě. Pro ty větší je možnost to objet. To byl bohužel náš případ. Na parkovišti jsme si dali k obědu jen kousek chleba a ještě se šli projít. I zde byla možnost různých vycházek. Už jsme žádnou dlouhou nechtěli dělat a tak jsme vyrazili po Tharp's log. Cesta vedla skoro po rovině, sice místy jsme šli sněhem, ale bylo teplo a mně nenapadlo nic lepšího než se pohodlně opřít o jednu Sequoi a dělat, že se opaluju. Kmen stromu byl vyhřátý, dá se říct, že kůra není zrovna tvrdá, prostě to bylo úžasně příjemné. Horší bylo, když jsem se zvedla. Šupinek ze stromu jsem se skoro nemohla zbavit. Stezka vede ke spadlé obří Sequoi, která je vydlabaná a ke které je přistaven malý domeček. Je tam dokonce postaven i komín. Bylo to obydlí prvních zdejších průkopníků. Ani jsme netušili, jakou pěknou stezku jsme si vybrali. Dveře byly otevřené, do domečku se nechalo vstoupit a nechybělo moc, vlezla jsem i do stromu. Ale jak jsme tam chvíli koukali, tak se mi najednou zdálo, že zezadu slyším funění. Možná to byl vítr, ale všude je tam psáno „Pozor na medvědy“, takže já tam samozřejmě jednoho slyšela. Raději jsme odešli bez dalších průzkumů.

Jinak kempy zde byly ještě zavřené, stejně tak i řada krámků. Pravděpodobně sezona teprve začne. Ale jedinými návštěvníky jsme zde nebyli. Uvidíme, zda je vstup do parku zpoplatněn. Nějakou záhadou jsme sem vjeli mimo pokladnu. Začíná se zatahovat, vyhlídka by už nebyla tak pěkná. Povedlo se nám. Ale to jsme si jen mysleli. Kdybychom věděli, co nás čeká.

Silnice 198, po které jsme museli opustit park jižním směrem, se pravděpodobně před sezonou opravovala a nebyla zprůjezdněná ani v jednom směru. Na světelné tabuli byla informace, že máme očekávat 1 – 2 hodiny zpoždění. Ale stál tam i jeden pracovník, který poctivě těch několik hodin v ruce držel značku „Stop“. Absolutně jsme nepochopili, proč to tam neupevnili. Holt uvažují úplně jinak.

Konečně jsme se po víc než dvou hodinách dočkali. Byl to nádherný sjezd, samé serpentiny, krásné vyhlídky. Ještě jsme zahlédli nad námi i naši vyhlídku Moro Rock. Ale obzory již byly zamlžené.

Při jižním výjezdu z parku je přece jen pokladna a kontrola vstupenek. V Americe jsou vstupy do národních parků zpoplatněné. Buď se nechá koupit jednorázová vstupenka do jednotlivých parků v ceně cca 10 - 30 dolarů dle velikosti parku nebo permanentku, tzv. pass, který platí pro všechny národní parky na dobu jednoho roku. Ten v době naší návštěvy stál 80 dolarů. Oboje platí pro jedno vozidlo, ve kterém je až pět lidí. Údajně je možno si zakoupit jednotlivé vstupenky a pak je vyměnit a doplatit na pas, pokud to začíná být výhodnější. To jsme se rozhodli udělat nyní, resp. já. Než by se Ota domlouval, raději by asi kupoval stále jednotlivé vstupné. I když toho anglicky moc neumím, tak jsem to šla domluvit. Chvilku ta sice trvalo, ale paní to nakonec pochopila. Hlavním problémem bylo, že sice mají psáno pass, ale říkají tomu jinak (bohužel si nepamatuji, jak). Takže vše dobře dopadlo, sympatická paní prohlásila, že sice neumím moc anglicky, ale že jsem to dobře vysvětila. Tomu samozřejmě rozuměl už jen Ota. Neprozřetelně mi to přeložil - jak já se naparovala.

Stále sjíždíme z kopce, začíná se to zase zelenat, všude už to krásně kvete. A zase projíždíme pomerančovými sady a zase ta silná vůně. Občas je na zemi pomeranč, ale přiznám se, máme strach zastavit a jít si pro něj. Kdyby byl někde nějaký hlídač, aby nás nakonec nezastřelili. Člověk slyší leccos. Ale o kousek dál pomeranče prodávají, dokonce mohu i ochutnat. Mají nejméně pět druhů. Vybrala jsem druh, který byl uvnitř jakoby červeně prorostlý, ale šťavnatý, slaďoučký. Takovou dobrotu jsme u nás nejedli. Mají to již v síťce za 3 dolary. Určitě toho bylo víc jak kilo, ale nad tím jsem nepřemýšlela. Je znát, že tady omeranče zrají na stromech.

Směřujeme na jihozápad, bohužel parkem nelze na jih projet, i když by se nám to hodilo, protože chceme do Death Valley. Kousek za městem Porterville vidíme směrovku RV park. Teď už víme, že to je i pro nás. Parkuje tam spousta karavanů, ale na vchodu mají psáno, že registrace je ráno. Trochu váháme, ale to už se k nám hrnou dva stálí obyvatelé (zjistili jsme, že tato místa jsou určena pravděpodobně i pro sezonní dělníky, kteří zde spí dlouhodobě). Tvrdí, že poplatek nebude vyšší jak 10 dolarů, dokonce ochotně volají i panu správci, že nic nepotřebujeme, ani elektriku, jen přespat. Takže nám vše domluvili. Konečně máme pořádnou sprchu s teplou vodou. Asi jsem nenapsala, že sprcha v našem stařičkém karavanu moc nefunguje, takže spíš používáme naši přenosnou. Voda se v autě ohřeje, takže to není až tak špatné. A když spíme někde na samotě, můžeme si venku cákat, jak chceme. Ale pořádná sprcha je rozhodně lepší.

Ujeli jsme jen 100 mílí, ale druhý den nás čeká asi docela dlouhá cesta.

Čtvrtek 3.5.2012

Večer se zdálo, že bude konečně i v noci teplo, ale kdepak. K ránu vytahuju peřinu. Teplota ale klesla jen k 10 stupňům. Takže je vlastně teplo. Je zde klid, spí se dobře. Když jsme se chtěli vyrovnat se správcem, mávl rukou, ať jedeme. Dokonce nám popřál i šťastnou cestu. Prostě sympaťák. Do Death Valley je to skoro 300 mil, tak uvidíme, jaká bude cesta. Zda ještě někde přespíme a nebo to stačíme. Sluníčko začíná už ráno připalovat, asi bude horko.

Sady se mění v zelené Pastviny, plné stepních veverek, či jak se ta malá zvířátka jmenují. Později projíždíme skalnatou pahorkatinou. Je tu krásně. Stoupáme, abychom zase mohli klesat. Jak projíždíme v různých výškách, mění se nejen krajina, ale i rostlinstvo. Jednou vidíme kvést šeříky, za chvíli sotva začínají rašit stromy.

Ukazatel nafty v nádrži klesá, ale nemáme tušení, kolik tam nafty ještě máme. Samozřejmě dojde v tom nejnevhodnějším místě – na nepřehledném místě ve stoupajících serpentinách. Naštěstí provoz není velký. Ota jde honem nalít naftu z kanystru, já si jdu stoupnout do zatáčky, abych řidiče varovala. Jen doufám, že nic nepojede, protože nevím, jak bych jim dala najevo, že tam překážíme. Dopadlo to dobře, nic nejelo.

Projíždíme jižním cípem národního parku Seguioa – přesné označení je Greenhorn Mountain Park ve výšce okolo 5000 ft (1500 m). Jsou tu mladé stromky, při potoce vpravo řada malých chatiček. Připomíná nám to osadu u nás na Sázavě. Konečně po dosažení nejvyššího bodu 6102 ft (1859 m) prudce klesáme. Klesání je 13 % - tak to tu ještě nebylo. Jsou tu stále serpentiny, nedá se jet rychle. Začínáme cítit brzdy. Už ale vidíme Lake Isabella, tak snad to dojedeme. Je to ještě ale kus. Ale opět máme štěstí, přijíždíme na odpočívadlo. Z brzd se už začíná kouřit. Byl tedy nejvyšší čas zastavit.

Asi po půl hodině pomalu sjíždíme k jezeru. Snad tam bude nějaké šikovné míst na polední piknik. Nejdřív narážíme na pumpu a tankujeme. Hned jsme veselejší. O jednu starost máme míň. Po chvíli vidíme i „Campground“, který je oficiálně otevřen jen o prázdninách. Ale to nám nevadí, nehodláme tu přes noc zůstat. Jen ještě necháme vychladnout brzdy a uvaříme oběd. Větší starost mi dělá koleno, ve kterém hlasitě a bolestivě lupe i při běžném pohybu. Ale s bandáží a s hůlkama se nechá chodit – tedy zatím.

Po obědě opouštíme jezero, projíždíme skoro pouští. Jediné, co tu roste, jsou malé stromy Joshua Tree. Pokud se nejede po dálnici, je skoro stále na co koukat. A to Otovi vyhovuje. Rád se i za volantem kochá. Zase už stoupáme. A trochu se děsíme blížícího se sjezdu. Projíždíme průsmykem Walker's pass ve výšce 5250 ft (1600 m). Naštěstí však následuje příjemný sjezd, kdy není třeba skoro ani brzdit. Horší je to v údolí, kterým následně projíždíme. Vlevo i vpravo Hory a tady to tak fouká, že Ota má co dělat udržet auto na silnici. Doslova se pere s volantem.

Na odbočce k Death Valley v Olancha objevujeme další RV park. Je menší, ale chtějí 20 dolarů. Ale i to bereme. Ota má za sebou náročnou cestu. A ani se nám do parku nechce jet takhle odpoledne. Ať nemusíme pospíchat. Ani nevíme, zda by se tam nechalo někde přespat. Parku se říká „Údolí smrti“, protože tam denní teploty dosahují vysokých hodnot, naopak noční zase extrémně nízkých . Bude tedy lepší tam jet až ráno. Využívám tedy takto získaného času, konečně si umyju i vlasy, aspoň mi to snadno uschne. A když platíme tak „těžké“ peníze, tak taky konečně vyperu. Venku to v tom větru bude za chvíli suché. Dokonce si můžeme dopustit i vodu do auta.

Ujeli jsme jen 161 mil. Konečně si můžeme i chvilku posedět venku a pozorovat západ slunce. Ale přicházející mraky nám to zkazili. Zato se uklidnil vítr a je stále ještě 20 stupňů.

Pátek 4.5.2012

Ještě že jsme nespali v údolí. I tady je ráno 6 stupňů. Ale už si zvykáme. Je jasno, za chvíli bude zase horko. Vyjíždíme na naše možnosti docela brzy. Na jednom zastavení zjišťujeme, že na obzoru vidíme zasněžený vrchol Hory Mt. Whitney 14495 ft (4418 m), která je nejvyšší horou v Americe.

Projíždíme pouští. V písku je ještě patrná cesta, která zde kdysi vedla. Jezdili po ní horníci s vytěženou solí. Je pravda, kdyby nás na to neupozornili na jednom ze zdejších panelů na odpočívadle, určitě by nás to vůbec nenapadlo.

Poměrně na kraji parku Death Valley v Panamint Springs je motel, RV camground a benzínka. Ještě že máme plnou nádrž. Je to tu hodně drahý. Opět střídavě klesáme (2000 ft/609 m) a stoupáme (4596 ft/1400 m), Hory okolo nás mají zajímavé tvary i barvy – černé, červené, růžové, bílé, žluté. Jen tiše žasneme, vlastně ani ne moc tiše.

Velké informační centrum je ve Stovepipe Wells (ve 3 m n. mořem), je zde dokonce i PC s internetem zdarma. Není ani časově omezen. Samozřejmě toho využívám a rozesílám domů krátké zprávy. Je zde kemp, pitná voda, řada obchodů, benzínka s výrazně levnějším benzínem než na našem prvním zastavení. Je to zde trochu upravené i jako muzeum.

Pomalu projíždíme údolím a skutečně se nestačíme divit. Najednou vidíme vpravo od silnice nějaké stroje, vláček a podobně. Není to daleko od parkoviště a tak to jdeme prozkoumat. Je sice vedro k padnutí, ale zvědavost je silnější. Těžil se zde borax a tak je to zde upraveno jako muzeum. Vůz s boraxem odtud tahalo 20 mul. Nedovedeme si představit tu práci zde v tom horku. Všude okolo je jen písek a sůl.

Popojedeme a projíždíme oázou Furnace Creek. Jsou zde palmy, hotely, dokonce golfové hřiště. A samozřejmě i Visitor Centre. To jsou šoky. Tady jsme se na chvilku zdrželi, promítají zde 20 minutový film o dolování boraxu, o vzniku údolí. Obrázky jsou tak krásné, že mi nevadí, že tomu vůbec nerozumím.

Víc se zde nezdržujeme, až o kousek dál u zastávky Golden Canyon. Skutečně skály zde na sluníčku vypadají jako zlaté. Neodoláváme a vyrážíme opět na procházku. Vzhledem k tomu, že zde není uvedena délka trasy, domníváme se, že se nikam pořádně jít nedá. Vyrazili jsme tedy jen tak, dokonce i bez pití. Bylo to škoda, protože údolím se nechalo projít, byly to skutečně hodně zajímavé scenérie, ale rozum zvítězil. Kousek jsme si prošli a raději se vrátili. Bez pití se tu nikam daleko jít nedá.

Konečně přijíždíme k hlavnímu důvodu naší návštěvy tohoto údolí – k Badwater Basin. Je to vlastně téměř vyschlé slané jezero - nejnižší bod v Severní Americe. Je 86 m pod mořem. A také nejteplejší. Průměrná teplota v květnu je 37 stupňů, já naměřila 42 stupňů. A to jsem nechala teploměr na zastíněné straně auta. Ještě že to trochu fouká. Kousek se nechá po solné cestě dojít k solnému poli. Je vidět, jak ta sůl krystalizuje, ale je vlhká, mazlavá, v menších důlkách stojí voda. Dlouho jsme se nezdrželi, ale cítíme, jak jsme prosolení. Doma v zimě nadáváme, když chodíme v prosoleném sněhu, tady to vyhledáváme. Skutečně na botách je nános soli, které se nemůžeme zbavit ani na dřevěném molu. Prostě všude je sůl. A vedro.

V tom horku ani nemáme hlad, jen pijeme. Dali jsme si kousek čokolády a cestou v autě chroupeme mrkev. Tentokrát se doslova těšíme na večer, až se trochu ochladí. Ani klimatizace v autě to nezvládá chladit. Ale projíždíme stále zajímavou krajinou v údolí různě zbarvených skal. Zase nahoru a dolů. Death Valley opouštíme přes průsmyk Jubilee Pass (1293 m).

První civilizací mimo údolí je indiánská vesnička Shoshone. Kupujeme trochu benzínu, je tu stále hodně drahý. Za chvíli děláme ještě jednu malou zastávku. Hned za městečkem jsou bílé skály, označené jako historická oblast. Pravděpodobně to bylo původní obydlí Šošonů.

Objíždíme oblast Nopah Range - jsou to nádherné pruhované skály. Je pozdní odpoledne a my přemýšlíme, zda dojedeme na večer do Las Vegas nebo zda přespíme někde cestou. Jenže Las Vegas, to je už Nevada, takže čtvrtá část našeho putování.