Putování po jihozápadu Ameriky - část 4. - Nevada

Pátek 4.5.2012

Opouštíme úrodnou Kalifornii a vjíždíme do Nevady. Pouze cedule nás na to upozorňuje. Tím jsme ukončili třetí část našeho putování po jihozápadu Ameriky.

Na první zážitek v Nevadě však neradi vzpomínáme. Máme za sebou perfektně prožitý den v Death Valley, konečně jedeme po široké rovné silnici směr Pahrump a přemýšlíme, zda dojedeme ještě večer do Las Vegas nebo si to necháme až na další den. Najednou se ozvala hrozná rána a poté rachot, jako když se třou o sebe nějaká železa. Ota hned zastavil, ale chvíli jsme seděli vyjukaní v autě. Co to může být? Samozřejmě jsme za chvíli vystoupili a už to bylo jasné. Kousek za námi se na silnici válel kus pláště – to byla ta rána. Rachot způsobovala jízda po zbytku pláště a drátech, které ještě částečně držely pneumatiku pohromadě. Štěstí bylo, že to byla zadní pneumatika a že karavan má vzadu kola zdvojená. Takže naštěstí jedno kolo bylo ještě funkční. Ale tak akorát někam dojet a ne s tím dál jezdit po Americe. Jenže byl pátek – skoro večer. Představa, že tu zůstaneme do pondělí, nás docela děsila.

Ale nakonec to dopadlo výborně. Sotva sme vjeli do města Pahrump, vidíme pneuservis, tj. ohrazený prostor, kde byly na sobě naskládané pneumatiky a uprostřed malý domek, spíš bouda. Vypadalo to všelijak, ale za pokus to stálo. Byli to nějací Mexičani, už to vypadalo, že snad chtějí i jít domů, ale ujali se nás. Sice to nejdřív vypadalo, že pro nás nic nanajdou – karavan měl již starší typy kol, ale nakonec tam něco staršího vyhrabali a za 40 dolarů nám to vyměnili. Byli jsme nadšení. Jednak, že můžeme pokračovat dál, ale i cena se nám zdála rozumná.

O kousek dál jsme potkali pumpu se super levným benzínem. Vypadalo to, že snad Nevada bude levnější než Kalifornie. A dokonce tu měli i propan. Už jsme si říkali, že bychom ho měli doplnit, abychom měli na čem vařit. Tady nepoužívají bomby, ale doplňují ho rovnou do nádrže do auta. Doplnili jsme, co jsme mohli a jediné, co nás už jen zajímalo, bylo, kde přespíme a hlavně kde uděláme něco k jídlu. Celý den jsme skoro jen pili, tak jsme měli pocit, že mám v břiše pěkný žabinec.

Ve městě jsme si všimli cedule RV kemp. Nebyl problém ho najít. Chtěli 25 dolarů, ale nám se vůbec nelíbil. Byli jsme zvyklí na velké volné prostory okolo auta a tady bylo jedno auto nalepené na druhé. Popojeli jsme tedy kousek na velké parkoviště obchodního centra, že se tam aspoň najíme a pak uvidíme. A viděli jsme. Hned za parkovištěm v poušti stálo několik stařečků karavanů. Byly tam doslova jakoby poházené, poměrně daleko od sebe. Působilo to na nás, jako prostor pro bezdomovce. A protože ani my naštěstí neměli žádný luxusní karavan, tak jsme se mezi ně docela pěkně hodili. Nikdo si nás nevšímal a tak jsme zůstali přes noc. K večeři jsme dali špagety a byli jsme maximálně spokojení. Ani nás nemrzelo, že neuvidíme noční Las Vegas. Dokonce večer bylo konečně teplo, foukal jen slabý, dokonce teplý větřík. Když byla tma, tak jsme se i venku pořádně umyli. Jen Ota pořád straší, že tam jsou hadi, že jsem se skoro začala i bát. Když jsem se zeptala, co budeme dělat, když nás ten had sežere, dostala jsem jasnou odpověď: Tak to bychom se myli zbytečně. Ale dopadlo to dobře, nesežral nás.

Za den jsme ujeli 212 mílí a těch zážitků, co bylo. Zase jeden super den za námi.

Sobota 5.5.2012

V noci byl nádherný klid, ani se moc neochladilo. Ráno v 7 hodin už sálá sluníčko. Teploměr jsem včera někam pečlivě uklidila, že ani nevím, kde je.

Parkování u obchoďáku má své výhody. Ota ještě spí a já mohu jít nakoupit – zeleninu, chleba, pečivo a další levnější whisku. Sice už možná bude tepleji, ale kdo ví. Musíme být přece připraveni. Kupuju i kotlety, zjistila jsem, že zde mají vynikající maso. Za chvilinku je měkkoučké. Jen mne ničí zdejší systém nákupu. Já to vyndavám na pult, paní markuje a další strká do igelitek. Až venku jsem zjistila, že mi tam nedala něco, co vypadalo trochu jako čínské zelí. Těšila jsem se na salát a tak jsem se vrátila podívat se, kde to zůstalo. Ale byl to šok, pokladní si toho všimla, já jí na účtence ukázala, co v tašce nemám, a poslali mne do krámu pro jiné. Zjišťuju, že ani člověk nemusí umět anglicky, aby se domluvil. Je jasný, že jsem se hned chlubila, jak jsem „reklamovala“ zelí.

Nakonec odjíždíme až v 9,30 hodin. Nějak se nám to protáhlo. Jedeme opět pouští, přes Hory, přes sedlo (1674 m) v pohoří Spring Mountain. Klesání do Las Vegas je naštěstí jen 7%, takže to auto zvládlo dobře.

Ale město nás zklamalo. Jsme prostě lidi do přírody a ne do velkoměst. Všude je spousta lidí, spousta aut, nikde nevidíme parkoviště. Prý se nechá parkovat v hotelových parkovištích, ale tam bychom se asi nevešli. Ani to nezkoušíme. Když jsme chtěli odbočit z hlavní silnice, tak jsme skutečně někde v podzemí u parkovišť, ale je tam i restaurace. No hrozný. Podařilo se nám dostat se zase na hlavní a město pomalu projet. Byl to tam tak zacpaný, že to ani rychle nešlo. Skoro nejvíc se mi líbilo, že se nechá chodit po terasách, kde jsou jezdící schody, po mostech přes silnici. Stavby jsou to zajímavé, asi by bylo hezké to vidět nasvícené, ale kdo ví, zda to tam není jako v cirkusu. Asi to zlehčuju, ale my si na to fakt nepotrpíme. A tak jsme nakonec byli rádi, že jsme z města venku – už zase v pouštích.

Úsek v Nevadě, kterým jsme projížděli, je skutečně rovinatá poušť. Do Utahu jsme přejížděli přes malý kousek Arizony, kde se poušť zvedá do pohoří Paiute Wilderness, ve kterém je místy doslova vytesaná silnice.

Zase zajímavý úsek cesty a hlavně konec této části naší krátké návštěvy Nevady. Těšíme se už do Utahu, kde nás čeká návštěva velkého množství národních parků. Snad nám to vše vyjde.