Putování po jihozápadu Ameriky - část 5. - Utah

Sobota 5.5.2012

Z hornatého kousku Arizony jsme se dostali opět do rovinatého Utahu. Hory se však v dálce před námi zase rýsují. Na ukazateli bylo psáno, že na 6. exitu je Visitor centrum. Nic takového jsme tam nenašli, ale aspoň jsme si na parkovišti udělali luxusní oběd. Opečené brambory a kotletu. Maso je tam skutečně brzy měkké a křehké.

Benzin tu byl poměrně levný, tak jsme raději dotankovali a vyrazili směr národní park Zion.

Ještě před vjezdem do parku je kemp. Je poměrně volný, ale zdá se nám i drahý – chtějí 35 dolarů. Do parku je to ještě daleko a na spaní se nám zdá brzy. Uvidíme, jak to bude vypadat v parku. Další kemp je přímo u Visitor Centra. Je výrazně levnější – jen 18 dolarů, ale cedule hlásí, že je plno. Kupodivu se Ota nechal přesvědčit a zajel k budce u vchodu do kempu a dělal, že ceduli nevidí. Kupodivu jsme se dozvěděli, že má volno, ale jen na jednu noc. Tak to byla výhra. Máme před sebou celý den na běhání po Zionu a ještě večer na rozkoukání. Ujeli jsme 229 mil, ale převážně po dálnici, což byla docela nuda. To Ota nemá rád.

Hned jsme si šli naše místečko najít a vyrazili na obhlídku. Ve Visitor Centru posbírali zajímavé obrázky, noviny, zjistili, že až do večera zde jezdí zdarma pravidelná kyvadlová Doprava. Bylo docela dost času, krásně svítilo sluníčko a tak jsme se rozhodli vyrazit na konečnou. Trošku se porozhlédnout a také se trochu projít. Zatím jen podle potoka, který lemuje silnici. Dokonce jsme viděli laňky. Asi jsou na lidi zvyklé, že ani neutekly. Jenže ze samé radosti jsme zapomněli, jak je v Americe počasí zrádné. Jak se začalo šeřit, začalo se ochlazovat, že jsme do auta dorazili celí zmrzlí, ale spokojení, že se povedlo zde sehnat nocleh. V autě bylo ještě docela teplo a sklenka whisky nás trochu zahřála.

Park se táhne okolo údolí, kde teče řeka a všude okolo se zvedají vysoké strmé barevné skály. Z autobusu byly nádherné výhledy. Už jsme se těšili, jak se druhý den do těch skal vydáme.

Neděle 6.5.2012

Ráno bylo zase jen 5 stupňů. Ale naštěstí sluníčko už hřálo, tak snad zase bude teplo. Hned ráno jsme se museli přesunout na parkoviště. Proto jsme ještě vypustili odpad a dočerpali do auta vodu. A pak už jsme hned vyrazili na autobus a na naplánované výlety. Z autobusu jsme dokonce zahlédli krocana. Skály s ranním sluncem vypadaly zase trochu jinak, ale jejich mohutnost nás stále uchvacovala. Postupně jsme vyrazili podívat se do soutěsky, na plačící skálu a na Emeraldino jezírko. Byly to tři výlety, každý jiný, ale přesto všechny fajn. Podrobnější informace o nich, vč. fotek najdete v samostatném článku Zion, národní park. Moc jsme si to užili, byly nádherné výhledy na skály, do údolí, počasí nám přálo a k autu jsme se vrátili příjemně unavení, ale moc spokojení. Ještě na parkovišti jsme si udělali pořádné jídlo, opět kotlety, pro změnu s rýží.

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili z parku směrem na východ. Netušili jsme, že je na cestě tunel, proto nás překvapilo, že tímto směrem nesmí jezdit cyklisté. I pro auta platilo nějaké omezení, co se týká rozměrů, ale protože před námi jel autobus, tak jsme pevně věřili, že projedeme i my. O to víc nás překvapilo, když autobus vjel do tunelu, ale nás zastavili a zajímala je šířka našeho vozu. Tu jsme samozřejmě neznali, ale to nebyl problém. Vytáhli pásmo, přeměřili nás a pak nás konečně vpustili do tunelu. Až pak jsme zjistili hlavní důvod. V tunelu je normální obousměrný provoz, pokud však jedou vozidla širší, jedou jen v jednom směru. Proto je zajímalo, zda se tam všichni vejdeme, ale nakonec vozidla v protisměru čekali, až projedeme.

Poslední výlet jsme si ještě udělali za tunelem, kde jsme vyrazili na jednu vyhlídku. A tou jsme se s parkem rozloučili. Tentokrát nás vůbec nemrzelo, že odjíždíme, viděli jsme toho dost a byli jsme moc spokojení.

Nyní jsme už jen potřebovali najít, kde přespíme. Do Bryce kaňonu to byly tak 2 hodiny jízdy, ale na noc jsme tam nechtěli. Tak uvidíme. Ale nejdřív jsme viděli stádo bizonů. To si Ota moc přál je vidět. Nechápu, jak to dělá, řídí a ví o všem, co se kde pohne nebo co kde je zajímavého. Najednou vykřikl "Bizoni!" a už se na silnici otáčí a vrací se na ně podívat. Bylo to mohutné stádo a za chvilku byli pryč. Tak to se mu povedo. Má úžasnou radost.

Štěstí nás ten den neopustilo. Když jsme přijeli na křižovatku k hlavní silnici, tak jsme si nejdřív všimli benzínky. To bylo taky příjemné, raději dotankujeme, nikdy nevíme, co nás čeká. A najednou vidíme, že přes silnici je RV kemp. Sice nějaký hodně opuštěný, není ani oplocený, kohoutky na vodu i stojany s elektrikou jsou v hodně zchátralém stavu, ale cedule stále informuje o tom, že tu kdysi byl. Dokonce tu jsou i dva kamiony. My v podstatě potřebujeme jen místečko a to jsme tu našli. Zajeli jsme co nejdál od silnice a udělali si úplnou pohodičku. Dali jsme víno, dokonce si ještě na benzínce koupili brambůrky a už nám nechybělo vůbec nic. Jen teplota venku rychle klesala. Ještě nebyla tma, ale už bylo jen 8 stupňů. Takže v noci nás čeká zase zima.Dnes jsme toho skoro víc ušli, než ujeli. Na tachometru nám přibylo jen 26 mil.

Pondělí 7.5.2012

Tok tohle bylo zatím nejstudenější ráno. Je těsně pod nulou, takže mrzne a ráno bylo dokonce i zataženo. Tak do té zimy se nám tedy vůbec nechtělo vstávat. Původně jsme chtěli vyjet co nejdřív, ale nakonec jsme si přispali. Ale sluníčko přece jen trochu rozehnalo mraky a nás vyhnalo z postele.

Cestou vidíme víc RV kempů, ale většina jsou také opuštěné. Je to zajímavá patrně indiánská oblast, vidíme totemy, iglů, sošky indiánů. Jsou tu i nějak jinak zalesněné kopečky – stromy jsou jen tak v kopci jakoby poházené, rozkvetlé šeříky, pasou se tu koně. Zase stoupáme, lesy řídnou, před námi jsou až černé mraky, i když nad námi stále jasno. Přesto se zase ochlazuje.

Najednou se vedle silnice vede krásný meandrující potok. Neodolali jsme. Sjeli ze silnice a kousek jeli po nezpevněné cestě blíže potoku mezi vřesovištěm. A kochali se. Vyrazili jsme i na krátkou procházku, ale ledový vítr nás brzy zahnal do auta. Příště je nutno se pořádně obléknout.

Najednou se před námi zvedají doslova červené věže. Projíždíme červeným kaňonem Red Canyon. Je tu hezky, je tu klid. Děláme tedy jen krátkou oddechovou procházku. Ale už pospícháme do Bryce Canyonu. Máme nějaké zpoždění.

Vítají nás ohořelé stromy, suchý jehličnatý les. Tento park si svoje krásy pěkně ukrývá. Já tak trochu vím, co nás čeká, ale Ota to vůbec netuší. Zaparkovali jsme u Visitor centra, vyzvedli si mapy a barevné prospekty. I tady jezdí bezplatná kyvadlová Doprava, ale intervaly jsou výrazně delší. Takže jsme zvládli dokonce i něco teplého sníst.

Tentokrát jsme vyrazili vybaveni teplými mikinami. Měli jsme v úmyslu udělat jen lehčí trek. Tento kaňon je vlastně taková obrovská jáma, na jejímž okraji vede cesta s vyhlídkami. Autobusem jsme dojeli na konečnou zastávku Bryce Point. Ani jsme ještě nedošli k vyhlídce a jen jsme žasli. Něco takového jsem si nedovedla představit ani podle fotek. A Ota? Ten byl doslova nadšen. Když jsme viděli, že se dolů vine cestička, bylo nám oběma jasné, že tam musíme. Bylo to náročné, ale nádherné. Neustále se před námi otevírali nové a nové pohledy a my jen stály a divili se, co všechno příroda dokáže udělat. Někdy se zdálo, jakoby kameny byly jen naskládané na sebe nebo je spojoval kousíček skály. To Ota vždy řekl: "Ještě že to dnes vidíme, to musí za chvíli spadnout". Cesta vedla střídavě dolů, nahoru a zase dolů, abychom se nakonec přece jen nahoru vyškrábali. Ale nádhera. Bližší popis trasy a víc fotek je opět u samostatného článku Bryce Canyon.

I v Americe se lidi na trasách zdraví. Když jsme se potkali s jedním manželským párem, najednou se mi zdálo, že slyším „Dobrý den“. Měla jsem pocit, že už mám halucinace. Přesto když jsem je minula, jsem taky hlesla „Dobrý den“. A oni to skutečně byli Češi. To je tak příjemné, když se tak daleko sejdou Češi. Hned jsme se dali do řeči, jako bychom se znali spoustu let.

Procházeli jsme krajinou a ani jsme si nevšimli, jak se to zatahuje. Jen jsme registrovali, že se stále víc ochlazuje. Pláštěnky jsme si samozřejmě nevzali a i v těch mikinách už nám byla skoro zima. Jen jsme doufali, že ten déšť nahoře ještě chvilku zůstane. Než jsme vylezli nahoru, začalo drobně sněžit. Tak to jsme nečekali, ale bylo to příjemnější než déšť. Tak jsme se ještě svižným krokem prošli po okraji kaňonu a na autobus. Jenže tenhle autobus vůbec nejel podle jízdního řádu. A než přijel, všichni jsme docela prokřehli. Jeden pár byl dokonce jen v krátkých rukávech, těm jsme skutečně nezáviděla. Ale byla to fakt nádhera a Ota stále tvrdí, že to byl nejhezčí park, který jsme tam za ty čtyři týdny viděli.

Když jsme se vrátili na parkoviště, zašli jsme se podívat ještě do Visitor Centra. Promítali zde film o historii kaňonu, ale viděli jsme už jen konec. Ale i tak jsme byli s tímto dnem maximálně spokojení. Tedy až na tu zimu. Začínáme mít pocit, že každý den je lepší než ten předešlý. To jsme zvědavi, jak to dlouho vydrží.

Auto naštěstí ještě nestačilo vymrznout, dali jsme si čaj a topinky a trochu se ohřáli. S grogem jsme museli počkat až seženeme místo na přespání, nemohla jsem řidiči dělat chutě.

Hned za parkem byl sice kemp, platilo se 25 dolarů, ale my jsme doufali, že když sjedeme někam kousek níž, že bude tepleji. Směřovali jsme do Escalante, ale rozhodli jsme se jet rovně po vedlejší silnici, třeba tam v nějakém lesíku něco najdeme. Zjistili jsme totiž, že zatím není žádná možnost někam víc klesat.

Ujeli jsme sotva 15 mil, vpravo byla turistická cesta, vlevo cesta k lesíku, kde kupodivu stál už jeden karavan. A protože ve dvou se to lépe táhne, tak jsme ve slušné vzdálenosti od něj taky zaparkovali. Pán byl na procházce, když se vracel, nás přátelsky pozdravil a bylo vyřešeno. Je kde spát, sice taky v zimě, ale aspoň zadarmo. Venku je 7 stupňů, v dálce je vidět, že prší. Ale teplota stále klesá. Jen jsme dali grog na zahřátí a zalezli do postele, ještě ani není tma, ale jsou už jen 2 stupně. Zuzka měla pravdu, když říkala, vezměte si s sebou vše od plavek až po zimní bundu.

Ani dnes jsme toho moc nenajezdili – jen 73 mil, ale zítra nás čeká delší přejezd. Zase si odpočineme my. Já, spíš hlavně moje koleno už to potřebuje. Už jsem měla co dělat to do kopce dojít a když jsem z autobusu vystupovala, tak jsem měla co dělat se vůbec zvednout. Ale s hůlkami se to vždycky nějak zvládá.

Úterý 8.5.2012

V noci bylo jasno, do rána klesla teplota jen na -2 stupně. Večer jsem čekala, že to bude horší. V autě je 6. Oblékáme se jak na severní pól, zimní bunda se fakt hodí. Hned po snídani vyrážíme. Nechceme se vracet na hlavní silnici, podle mapy by se mělo nechat přejet po FH17 (Old Escalante Rd). Odbočka není značená, ale dle mapy to vypadá dobře. Stojíme a studujeme mapu. Projede okolo nás mladý Američan, ale za chvíli se otočí a jede nám poradit. Samozřejmě radí to, co víme – vrátit se a jet po hlavní. Jenže to je to, co nechceme. Poděkovali jsme mu, počkali, až odjede a vyrazili podle svého. Těžko říct, co by bylo lepší. Silnice byla štěrková, vedla zpočátku lesem po rovině, pak dokonce i do mírnějšího kopce, ale nakonec byl dost prudký sjezd, samé výmoly od vody. Muselo se jet pomalu, takže jsme tím moc času nezískali. Ale ty výhledy, Hory, vřesoviště. Moc se nám tam líbilo. Konečně i sluníčko začíná hřát. Zastavujeme, abychom odložili zimní oblečení a udělali ranní hygienu. Je tu prostě nádherně.

Konečně se dostáváme na hlavní silnici. Kupodivu i tady je hezká krajina. Přece jen to není dálnice.

Zastavujeme se v Escalante Visitor Center. Bohužel tady nám zrovna mapky nenabízí. Mají zde být zkamenělé stromy, obrovské plošiny, stolové Hory, vysoké vrcholy i kaňony. Zde je také známé velké schodiště Grand Staircase. Hlavní centrum této oblasti je jižně od nás, ale zde strávený den by nám již chyběl. Proto se musíme spokojit jen s tím, co uvidíme ze silnice. A nakonec nás překvapilo, že jsme toho viděli hodně. Je tam spousta míst, kde se nechá zaparkovat a kde jsou krásné výhledy. Dokonce jsme se tam setkali opět i s našimi českými známými z Bryce kaňonu. Každá oblast je zde krásná a přece se od sebe liší – barvou, tvarem, mohutností.

O tom svědčí i následující cesta. Zase stoupáme. Hory se změnily v les, jehličnany jsou nahrazeny listnáči, ale jak se dostáváme výš a výš, tak tu ještě nezačalo ani jaro. Jen tu a tam je vidět podběl. Kóta nám ukazuje nejvyšší bod - 2926 metrů. Tak vysoko jsme snad ještě nebyli. Je tu náhorní planina, nádherná viditelnost. A už zase sjíždíme, krajina opět jiná, zase už jsou tu zelené stromy, kosodřevina i vzrostlé borovice. A mezi nimi na nádherném místě Dixie Forest Campgrounds. Tady by se nám líbilo přespat. Ale je čas tak akorát na oběd a tak zastavujeme. Ještě nezačala sezona, všechno je uzavřené, opuštěné. Přesto tu za chvíli byla rangerka zkontrolovat, co tu děláme. Vysvětlení, že se najíme a pojedeme dál, jí zcela stačilo. Takže se spaním by to tu asi nebylo nejlepší. Ale sluníčko už zase hřeje, moc se nám tu líbí. Vařím brambory a vaječnou omeletu. Jídelníček máme hodně jednoduchý, ale nám to stačí. Zpravidla jíme v krásném klidném prostředí. A to nám stačí.

Dlouho se nezdržujeme, najíme se a odjíždíme. Na odbočce ke Capitol Reef je Visitor Center Utahu, kde jsme získali spoustu barevných prospektů, brožur i map. Při hlavní silnici - ještě před vjezdem přímo do parku jsou zajímavé vyhlídky s možností kratičké procházky. Původně jsme ani neměli v úmyslu až do parku zajet. Nepatří mezi nejznámější. Ale nějak se nám přímo připletl do cesty. Vstupné bylo v ceně našeho pasu, a tak proč se nezastavit, příp. nezůstat i přes noc.

Další Visitor Centre je přímo v parku Capitol Reef. Všechna tato centra slouží i jako prodejny upomínkových předmětů. Tady měli docela rozumné ceny. Proto našemu vnoučkovi kupujeme malou pruhovanou veverku a nám nástěnný kalendář na příští rok. Sobě jsem si ještě koupila nerezovou turistickou láhev. Je dělaná se dvěma uzávěry, jeden má ouško a nechá se připnout za pásek, za batoh nebo jen tak snadno nosit v ruce. Druhý uzávěr je obdoba našich uzávěrů na cyklistické láhve, i když lepší. Nemusí se na to vůbec sahat špinavou rukou. Já jsem lahev chtěla hlavně kvůli tomu prvnímu uzávěru. V horku tady všichni chodí s pitím v ruce. Pokud nosím petku, tak mám vždycky strach, že když ji někam odložím na zem, že se mi skutálí. A neustále ji dávat do batohu a vyndavat už mne vůbec nebaví. Všude tyto lahve měli plastové, to jsem nechtěla. Až tady měli lehounké nerezové. Tak jsem si udělala radost.

Bohužel s noclehem to bylo špatné, kemp je levný, ale malý a plný. A tak jsme se ještě kousek projeli parkem směrem na jih, vyrazili po stopách Butch Cassidyho, který se zde údajně ukrýval. Jeho jeskyni jsme nenašli, ale je tam spousta malých jeskyněk a jiných otvorů. Tak jsme se docela dobře vyblbli a poměrně brzy zase odjeli, abychom našli nějaké nocležiště. Povídání o parku a další fotky jsou přímo v článku Capitol Reef.

I při odjezdu je spousta krásných výhledů, je na co koukat. Krajina je neobydlená, samé skály, žádný lesík, těžko budeme hledat místečko, kde bychom moc nebyli vidět. Najednou je na trase šipka s označením kempu. Že by se na nás přece jen štěstí usmálo? Jenže je zamčeno a na dveřích cedule, že máme volat určité číslo. Nedovedeme si představit, jak se budeme domlouvat po telefonu. Tak tohle nevyšlo. Pokračujeme dál. Najednou se barevné skály mění, projíždíme územím šedivých, hodně zajímavých skal, a to barvou i tvarem. A najednou objevujeme i camping. Tedy taky hodně zvláštní. Malý srub, kde nabízí kávu, oběd, večeři, lůžka, koupele, jízdu na koni. Asi k ubytování slouží i nedaleké Týpí. A okolo prostor na parkování. Když jsem řekli, že nic nepotřebujeme, jen zaparkovat a přespat, počítali nám 8 dolarů za noc, což byla super cena. Za Týpí si počítali dle ceníku 25 dolarů, ale když jsme se podívali dovnitř, vypadalo to, že už tam 100 let nikdo nespal. Když jsme zašli na WC, tak to vypadalo, že tam už nikdo 10 let neuklízel. I jsme se štítili tam pustit vodu. Zajímalo by nás, kde mají ty pokoje a koupelnu a jak to tam vypadá. Ale v podstatě jsme fakt nic nepotřebovali, tak jsme byli spokojeni. Jen pivo nám došlo. Ale protože nám nabízeli večeři, tak snad budou mít i pivo. V autě jsme pojedli. Bylo stále ještě horko, tak jsem udělala jen nějaký salát. A vyrazili jsme okouknout kovbojskou hospodu. Byla přeplácaná vším možným, plakáty, vizitky, pohlednice, na stropě měli připíchnuté bankovky nejrůznějších zemí světa, dokonce i české. Ale pivo měli, dokonce 3 druhy po 3 dolarech. Tak jsme postupně vše ochutnali. Venku inzerovali, že je tu internet. Na pultu měli notebook, tak jsem se odvážně zeptala, jak je to tu s internetem, že počítač s sebou nemám. Hned se odhlásili a pustili mne k němu. To mne mile překvapilo, protože už jsme delší dobu nedali domů zprávy. Času bylo dost a tak jsem aspoň mohla částečně vylíčit naše zážitky.

Když jsme se vraceli k autu, bylo stále teplo, ale od západu se vytahovali mraky. Všude byl klid, ani auta po silnici nejezdila. Ujeli jsme 143 mil a byli i příjemně unaveni. Dali jsme si ještě trochu vína, prohlédli si získané materiály a plni dojmů docela brzy usnuli.

Středa 9.5.2012

I když v noci bylo poměrně teplo, k ránu se prudce ochladilo. Spalo se ale bezvadně a ráno už zase sluníčko krásně hřálo. Když už jsme snídali, překvapil nás hrozný rachot. Stařičkou sekačkou tady sekali to málo tý trávy, co tu rostla. Protože tu bylo víc kamení než trávy, tak to proto tak strašně rachtalo. A toho prachu, co bylo okolo. Tak to byl zážitek: vidět sekat trávu na poušti.

Teď si uvědomujeme, že se nám už dovolená docela krátí. Za týden nasedáme do letadla. Ještě máme velké plány, ale zatím se to zdá dobré, docela nám to vychází. Dnes chceme dojet do národního parku Arches. Je to sotva dvě hodiny jízdy, kousek k hlavní silnici, kousek po hlavní a kousek do parku. Takže už se nikde nezdržujeme a vyrážíme. Cesta se opět vlní a my skoro na každém kopečku čekáme, co nového uvidíme. Ráz KRAJINY se skutečně docela rychle mění. Tedy dokud nevyjedeme na hlavní. Dálnice už vede nudnou krajinou. Ale zase to rychle ubývá.

Konečně vidíme tmavé červené mohutné skály. A už vjíždíme do parku. Ve Visitor Centru si tentokrát necháváme označit nejzajímavější místa a vyrážíme. Když jsme to pak zhodnotili, viděli a prošli jsme toho skutečně hodně, rozhodně víc, než to, co nám označili. Podrobnější popis a fotky jsou zase v samostatném článku. Parkem jsme byli úplně nadšení. Na cca 20 km je stále na co koukat. A kdyby byl ještě čas zastavit se v bludišti Fiery Furnace, bylo by to už úplně dokonalé. Ale paní nám to neoznačila a už teď jsme měli obavy, zda stačíme večer dojít k autu za světla. Tak moc jsme chtěli dojít k Landcape Arch. Když člověk vidí ty mohutné výtvory přírody, tak si připadá naprosto nicotný. Ale když čte, jak to vše podléhá erozi a padá to, tak nakonec měl i Ota pravdu, když v Bryce tvrdil, že to musí brzy spadnout, když to drží na tak malém kousku. A to samé bylo i tady. Obrovské oblouky, puklé skály.

Bezvadné bylo, že na parkovišti pak tekla voda. Byli jsme upocení, špinaví a i když voda byla studená, tak na umytí to bylo fajn. Dokonce jsme si do auta skočili i pro mýdlo a ručník. Jne mne mrzelo, že se nemohu celá vyslíct. I tak to asi byla drzost, ale protože kemp byl plný a my nevěděli, kde budeme spát, tak jsme aspoň věděli, že budeme umytí.

Večer v 8 konečně opouštíme severní stranu parku. Po výjezdu se kousek vracíme po hlavní silnici zpátky a odbočujeme do národní parku Canyonsland. Věděla jsem, že před parkem je obrovské tábořiště, ale také jsem četla, že někdo v noci spal někde kousek od hlavní silnice na nějaké odbočce. Tak snad něco najdeme. Jenže když odbočujeme z hlavní silnice, je už tma nikde žádnou zajímavou odbočku nevidíme. Zato vidíme informaci, že v délce 8 mil se nesmí nikde parkovat. Takže určitě se tu nesmí ani spát. Občas potkáme auto, které jede z parku. My jen doufáme, že neodjíždí proto, že tam nesehnali místo na spaní. To by byl docela problém. Po 8 milích zahlédneme odbočku ke kempu. Se smíšenými pocity odbočujeme. Je to prašná silnice, jedeme dost dlouho – aspoň se nám to zdá, protože jedeme pomalu, ale nikde žádná světla. Všude jen tma a tma. Přesto dojedeme k nějakým cedulím – a máme vyhráno. Je to kemp. Je tam kasička – chtějí pouhé 3 dolary – a obrovská mapa. Tomu jsme tedy vůbec nerozuměli a bylo nám to fuk. Patrně to bylo rozdělené na nějaké sektory. Ale bylo tu všude volno, jen o poměrně velký kus dál parkovali dva karavany. Zajeli jsme kousek ze silnice a bydleli jsme. I Ota dokonce zapomněl na hady. Byla tu zase poušť, ale já tvrdila, že v noci je na ně zima, že určitě někde spí.

Je půl desáté, ujeli jsme 187 km a máme hlad. Konečně jdeme večeřet. Tady máme tu životosprávu občas všelijakou. Jenže když je horko, hodně pijeme vodu a nějak ani není hlad. A když už ten hlad konečně máme, což bylo dneska, tak zase není, kde se najíst. Rychle opékám brambory a salám. K tomu trochu zeleniny a pivo a jsme úplně spokojení.

Čtvrtek 10.5.2013

V noci bylo konečně docela teplo – ráno bylo 10 stupňů. A ten klid. Konečně ráno zjišťujeme, kde vůbec spíme. Jak to tu vypadá. Je to úžasné, spíš tábořiště, než kemp. Je to tak velké, že to snad ani v sezóně nemůže být plné. Ale kdo ví. Není tu nic, jen tu a tam zastíněné posezení a kontejner na Odpadky. Víc ale vlastně není třeba.

Původně jsme přemýšleli, zda budeme do Canynosland zajíždět, pokud bychom sehnali nocleh v Arches. Ale když už jsme skoro u něj, tak tam jedeme. Po ránu se všude u silnice pasou krávy, občas se toulají i po silnici. Jedeme pomalu, aby se nám nepřipletly do cesty. Určitě by to nebylo příjemné – pro nikoho.

Hned u Visitor centra je vidět, že je tu problém s vodou. Je zde jen suché WC a místo mýdla a vody hygiena na ruce. Ale je tady pítko. Voda na pití je všude, často ji sem dováží, ale vždy je zadarmo. Je to první národní park, kde jsme dostali jen barevný prospekt, ale ne noviny.

Tak tento park je zcela jiný. Jezdí se po náhorní planině. Místo vysokých vyčnívajících skal vidíme pod sebou rozeklanou rovinu – stolové Hory, vyhloubené řekami. Něco naprosto jedinečného. A mezi nimi občas vysoké jehly nebo ještě další stolové Hory, hluboké trychtýře. Strašně těžko se to popisuje, ale je to krásné. To se musí vidět. Proto se na fotky a na to, kde všude jsme se kochali, můžete podívat v samostatném článku.

Moc času jsme už neměli, nechtěli jsme dělat veliké výlety, jen to vidět a poznat, jaké krásy se zde ukrývají. Byli jsme tu tři hodiny a stačilo to k tomu, abychom ani na tento park nikdy nezapomněli.

Po výjezdu z parku jsme se chtěli ještě zastavit v nedalekém státním parku. Údajně je odtamtud nejkrásnější pohled na koryto řeky Colorado. Jenže jsme zjistili, že za vjezd je nutno zaplatit 10 dolarů. Tím náš zájem opadl. Nechtěli jsme se zdržet, jen podívat se a odjet a tak se nám 10 dolarů zdálo zbytečně moc. A kdo ví, zda bychom neviděli obdobu toho, co jsme viděli v parku.

Proto jsme definitivně opustili tuto oblast a odjíždíme na jih. Už se pomalu vracíme do Arizony. Krávy už se napásly a zalezly asi někam do stínu. Zato zjišťujeme, že v okolí jsou naftové vrty, které jsme samozřejmě v noci neviděli. A jejich tu docela dost.

Přejíždíme řeku Colorado a projíždíme městem Moab, který patří k větším městům v této oblasti. Konečně doplňujeme zásoby benzinu, který zde je kupodivu hodně levný. Také kontrolujeme naše kolo se zalepeným ventilkem. Po 14 dnech je nutno ho trošku dofouknout, ale docela to drží. Je to dobrý, to už snad dojedeme. Horší je, že si Ota všiml, že před týdnem měněné kolo se nějak rychle sjíždí. To mu dělá větší starosti. Ale snad to taky ještě chvíli vydrží. Ještě doplňujeme snad naposledy zásoby jídla a pití. Využili jsme poměrného klidu na parkovišti a udělali si oběd – tentokrát špagety, ale dokonce i s masem.

Chtěli bychom dojet někam k národnímu parku Natural Bridge. Ale kde přespíme, to se těžko plánuje. Oblast je poměrně málo obydlená, kempy tu téměř žádné nejsou, a ani RV kemp jsme už dlouho neviděli. V parcích pak bývá plno. Možná v Moab by se něco našlo, ale to je moc brzy. Uvidíme.

Jedeme na jih, projíždíme pouští, všesovištěm, občas skály, později les. V dálce vidíme souvislý pás zasněžených hor Durango Mountain. Nad námi je jasno, ale je dusno a zdá se, že v dálce prší. V Monticello se zastavujeme v informační centru a zase si bereme další nádherné brožury. Začínáme si dělat starosti, kam to dáme, až pojedeme domů. Ale neodoláme. Jsou tam tak nádherné fotky parků, že to se nafotit nedá. Za městem Blanding odbočujeme na západ.

Najednou jsme si všimli odbočky k nějaké historické památce. Samozřejmě nás zajímá, co to je. Snad nás to nepožene někam moc daleko. Za chvíli jsme však přijeli na malé parkoviště, krásně ukryté od hlavní silnice. Byly tam dokonce i toalety a parkoval tam jeden karavan, který rozhodně nevypadal, že by se chystal odjet. Tak tohle místo skutečně není špatné na přespání.

Z parkoviště vedla asi 1km dlouhá stezka, označená Butler Wash Indian Ruins Trail Guide. Ani jsme se nezdržovali čtením anglického textu – stejně bychom toho moc nepochopili. A vyrazili. Sluníčko už nebylo tak vysoko, ale stále hřálo, bylo 42 stupňů. Cesta nebyla náročná, vedla pouští, ale zase zde kvetlo spousta kytiček, kaktusů. Prostě stačilo jen se kochat. Najednou jsme se dostali na obrovskou hladkou rovnou skálu a k hluboké rokli, kde cesta zjevně končila. Protější svah rokle byl ve stínu. A jak tam tak stojíme a koukáme, co tam má být zajímavého, tak si toho najednou Ota všiml. V protějším svahu v jeskyních a výklencích byly zbytky původních staveb tamějších indiánů. Je až neuvěřitelné, jak tam mohli žít, jak se tam odstávali. Z dálky to vypadá pomalu jak pokojíčky pro panenky. Škoda, že se nenechá jít blíž. Ale pak by se to možná ani tak nedochovalo. Zkouším to nějak nafotit, Ota stíní, aby mi do foťáku nesvítilo sluníčko. Tohle prostě musím zdokumentovat.

Pomalu jsme se vraceli, konečně se začínalo trochu ochlazovat a zatahuje se. V sousedním karavanu už je klid, takže to taky neřešíme a zůstáváme tady. Ujeli jsme 175 mil.

Už bylo skoro šero, když dorazili jedni mladí v osobním autě. I oni vyrazili ještě na vycházku do pouště. Zda došli až k rokli, těžko říct. Sotva by tam něco viděli. Po návratu si uvařili večeři. Vařili chudáci po tmě, ale potichoučku, skutečně se snažili, aby nerušili. Venku se ochladilo na 18 stupňů, takže bylo konečně skutečně příjemně. A pak jsme koukali, jak si naši mladí sousedi stelou venku. Tak s tím jsme se v Americe ještě nesetkali, spát pod širákem. Ale proč ne.

Pátek 11.5.2012

V noci foukal vítr, bylo zataženo, ale nepršelo. A bylo na zdejší poměry docela teplo. Ráno bylo 12 stupňů. Už jsme nějací unavení, spali jsme dlouho. Nejdřív odjel karavan, ale i mladí v osobáku to brzy zabalili a odjeli.

Když jsem dělala snídani, všiml si Ota, že ve sprše stojí voda. Čidlo – ukazatel plnosti odpadu - přestalo ukazovat a voda se hrnula tam, kam mohla. Naštěstí ne do karavanu. Jenže jsme tam měli batohy, boty, byla tam i rezervní deka. Naštěstí jsme v karavanu nechodili na záchod, tak to byla voda jen z dřezu – z mytí nádobí a rukou. Trocha vody s jarem a mýdlem. A protože jsme na parkovišti byli sami a okolní terén byl jen samé kamení, tak jsme tam přes zákaz odpad odvážně vypustili. Kdo ví, kde a kdy bychom to správné místo našli. Naštěstí jsme měli i dost čisté vody, abychom batohy mohli trochu vymáchat, trochu i deku a pak jsme raději rychle odjeli. V tom horku to za chvíli uschne a nikdo nic nepozná.

Mineme odbočky k dalším indiánským ruinám a klesáme k národnímu parku Natural Bridge. Zase jsme byli ve výšce 2170 m.

Za necelou hodinu vjíždíme do parku. Opět jsme dostali jen barevný prospekt s mapkou, noviny ne. Další změna proti ostatním je, že si lze natočit pouze 5 galonů pitné vody. Záchody jsou přesto splachovací, jako vždy je všude čisto. Bohužel (nebo naštěstí) nevíme, kolik je galon, tak jsme si něco natočili, i když jsme se snažili o rozumné množství. Ještě jsme však potřebovali trochu vymáchat tu deku. Ale bylo to dobrý, skoro už to nebylo ani třeba.

Tentokrát byl výběr trasy jednoduchý. Parkem vede jednosměrná okružní silnice s vyhlídkami na jednotlivé mosty a s možností vycházek. Ten největší – Sipapu - jsme pouze viděli z vyhlídky. Trochu mne odradila cesta, který sice prý nebyla dlouhá, ale hodně náročná, co se týká převýšení. Byla jsem ráda, že mne koleno přestalo omezovat, proto jsem neměla chuť ho extrémně namáhat. Navíc bylo opět hrozné horko – prostě nemusíme být všude. Shodli jsme se na tom, že nám stačí, že ho vidíme. Přesto jsme si v parku udělali 3 kratší vycházky v celkové délce asi 5 km. A ty jsme si vychutnali. Byli jsme se podívat na další indiánské ruiny Horse Collar Ruin a na další dva mosty Kachina a Owachomo. Cesty také nebyly zrovna po rovině, ale zase to nebyl tak extrémně těžký terén. Více informací o parku a více fotek je opět v samostatném článku.

Miluju Hory, takže těch procházek v kaňonech si doslova užívám. Tedy až na to horko, ale to holt k tomu patří. Jedině asi to mé koleno je spokojené. Jak jsme se přesunuli do teplých krajin, přestalo mne trápit. Ale hůlky raději neodkládám. Má to i další výhodu, mohu se na nerovném terénu za chůze více rozhlížet. Tvrdím, že mám čtyři nohy. Moc se nám tu líbí, bohužel už nemáme tolik času, abychom tu mohli zůstat celý den. Mezi mosty v kaňonu je cesta, ta by se nám líbila. Ale už jsme si toho užili hodně a viděli víc než dost. Tak úplně už nejsme pány svého času. Domů je ještě daleko a letadlo na nás čekat nebude.

Obědváme u infocentra. Dělám francouzské brambory a mezitím sušíme venku deku a batohy. Rezervní boty už uschly. Ota kontroluje kolo. Líbí se mu čím dál míň. Je přesvědčený, že už dlouho nevydrží. Ale teď jsme přece jen trošku klidnější. Blížíme se do Arizony a když bude nejhůř, zavoláme Zuzky tchánovi, ať pro nás dojede.

Po obědě vyrážíme. Potřebujeme na jih do Mexican Hat. Ale teď řešíme trochu problém. Na některých mapách, které jsme získali v infocentrech, je z naší silnice přímo odbočka, na jiných mapách tato silnice zakreslena není. Takže to necháváme osudu a uvidíme, zda bude nějaké rozcestí.

Bylo a dokonce i směrovka do Mexican Hat. Tak jedeme. Po chvilce byla nějaká informační cedule s obrázkem serpentin, které jsme moc pozornosti nevěnovali. Ale asi i kdybychom si to poctivě přeložili, stejně bychom to moc neřešili a pokračovali. Cestu nám to výrazně zkrátilo – asi o 40 mil. Větší polovina cesty byla naprosto v pohodě. Ale pak nás opět cedule upozorňovala na serpentiny. Ale jaké. Asfaltka se změnila v prašnou silnici s prudkými serpentinami a prudkým klesáním. Samozřejmě v Americe žádná svodidla neexistují. Ale naštěstí i tahle horská silnice byla poměrně široká a hlavně místa, kde bylo nutno zatočit téměř do prostisměru, byla přehledná a prostorná. Ale stejně bylo nutno jet pomalu a hodně opatrně. Já se svými závratěmi jsem toho měla víc než dost. Navíc jsem se bála pomyslet, co by se mohlo stát, kdyby nám pneumatika praskla v tu nejnevhodnější dobu. Natož se na to zeptat. Jen jsem vyhlížela, kdy bude konec té hrůze. Jen občas jsem mrkla na nádherné scenérie. Naštěstí Ota jel opravdu hodně opatrně, pak se přiznal, že ani jemu nebylo zrovna nejlíp při pomyšlení, co by se mohlo stát. Když jsme konečně v pořádku dojeli na rovnou silnici, opět na asfaltku, tak Ota kolo zkontroloval. Pouze konstatoval: „Pneumatika to nevydržela. Ale naštěstí máme ještě to druhé kolo.“

Je opět pátek večer a my máme opět prasklou pneumatiku. Zdá se, že vpravo vydatně prší. Tmavošedé mraky dosahují až k zemi. Ještě že už máme aspoň ty Hory za sebou. Původně jsme chtěli ještě zajet do Gooseneck National Park na vyhlídku na klikatící se řeku San Juan, která ve skalní plošině vytváří opět nádherná koryta. Z naší silnice tam měla vést odbočka. Jenže času už jsme moc neměli a ani auto nebylo zrovna v nejlepším stavu. Byli jsme rádi, že zatím jede a rozhodně jsme nechtěli riskovat víc, než bylo nutno. To se raději zajedeme podívat do Monument Valley na známé skalní útvary, které máme téměř při cestě.

Pokračujeme raději pomaleji v přímé cestě do Mexican Hat. To je malá osada, je tu sice pumpa, ale to je tak vše. Do pneuservisu musíme jinam. Naštěstí silnice je slušná, rovná, snad to vše zvládneme. Ale nakonec jsme se nedostali ani do Monument Valley. Před námi jsme již viděli mohutné jednotlivé skály, které najednou na rovině vyrůstají. Ale současně se k nám žene písečná bouře. Obrovský vichr na nás žene oblaka červeného písku, do toho zpočátku drobně prší. Déšť i vítr zesílil, že jsme nakonec museli zastavit. V tom se jet nedá. Zhruba po půl hodině se situace trochu uklidnila a my vyrážíme. Když jsme konečně dojeli k odbočce k Monument Valley, zjišťujeme, že je už po 18. hodině a že nemá cenu tam ani zajíždět. Toto území patří Navajům, kteří si své soukromí chrání a své parky mimo sezonu zavírají brzy. Musíme se tedy spokojit s tím, co vidíme ze silnice. Trochu nás to mrzí, ale počasí se zcela ještě neuklidnilo a tak je to možná lepší.

Občas děláme fotozastávky, cestou se neustále díváme na okolní skály, na chudá indiánská obydlí, že jsme si ani nevšimli, kdy jsme vjeli do Arizony. Území Navajů totiž leží právě na hranici Utahu s Arizonou.