Putování podél Sázavy, 1. část – Vysočina (Tišnov, Nové Město na Moravě, Žďár nad Sázavou, Ronov, Přibyslav, Havlíčkův Brod)

Po loňské vynucené pauze jsme se letos na konci července opět vypravili na naše tradiční velké letní cykloputování. Tentokrát opět u nás a po nějaké době zase podél některé z našich důležitých a zajímavých řek. Sázava je rájem vodáků, trampů i paďourů všeho typu a cyklista si zde také užije své. Zejména pokud chce trénovat na horské etapy, protože mezi sjížděním řeky a cestou podél ní je obrovský rozdíl, alespoň pokud se nejedná o Polabí. V každém případě mohu předem prozradit, že Posázaví je lokalitou nádhernou a - i když počasí mělo k prosluněnému létu a fotogenickému ideálu dosti daleko – viděli jsme množství čarokrásné přírody a pozoruhodných historických památek více než jiní za celé léto. Dovolím si vás tedy pozvat na zajímavou cestu do míst, vymezených říčními meandry pod starobylými hrady a krásnými skalami.

Sobota, 26. července

V dopoledních hodinách nasedáme na šumperském nádraží směr Brno. Tam nás čeká přestup a cesta do Tišnova. To jsme ještě na řece Svratce a vzhledem k tomu, že vlaky zde jezdí celkem pravidelně periodicky, dáme si krátkou pauzu. Bob ještě nikdy nenavštívil nedaleké Předklášteří s pozoruhodným klášterem Porta Coeli s dvěma kostely Nanebevzetí Panny Marie, ale i samotné devítitisícové městečko stojí za shlédnutí. Je vidět, že jsme nedaleko Brna, takže hodně secese a funkcionalismu, ale i příznivci starších architektonických stylů si tady najdou to své. Minimálně kostel, několik sousoší nebo barokních budov. Zajímavě vypadá i zdejší muzeum a uzounké uličky. Nezapomenutelným zážitkem je ale hlavně nádherný portál klášterního kostela. Jen ty novodobě doplněné bílé hlavičky světců mě osobně trošku ruší …

Následuje přesun vlakem do Nového Města na Moravě. Nejprve se pokoušíme najít zdejší smírčí kříž, ale bezvýsledně. Tak si alespoň prohlédneme střed města s MPZ, dvěma kostely, zámkem, několika zajímavými sochami a dalšími drobnými památkami. Nejvíce upoutá nezaměnitelný farní kostel sv. Kunhuty, který je nejstarší památkou města. Jeho presbytář zřejmě stále pamatuje založení kostela ve 14. století. Dnes jej zdobí zajímavá moderní figurální sgrafita akademického malíře Karla Němce z let 1928 až 1929. Nové Město je však hlavně místem, spojovaným se sněhem a běžkami. Jestliže město samo o sobě prohlašuje, že je pravým srdcem Vysočiny, pak zdejší Zlatou lyži zná snad úplně každý, kdo o sportu někdy něco zaslechl. A výkony našich biatlonistů ponesou jistě i nadále k nadnebeským výšinám zdejší biatlonovou střelnici Vysočina Arénu, kde se v roce 2013 konalo mistrovství světa v tomto stále populárnějším sportu. Pivo v hotelu Ski pak bylo samozřejmou povinností. Projedeme se ještě po asfaltové závodní dráze, v duchu pozdravíme Gabču, Verču, Ondru a další, co nám na olympiádě udělali tolik radosti, a přesuneme se k okresnímu městu.    

Naším dalším cílem a první noclehárnou je Žďár nad Sázavou. Město je hodně spojováno s geniálním architektem Janem Blažejem Santinim, oba jsme tu už několikrát byli a díky tomu počítáme jen s krátkou návštěvou. Vše nakonec bylo, samozřejmě, úplně jinak. Hned po příjezdu objevíme krásná boží muka a rozkopané náměstí, jenom najít normální otevřenou hospodu je trošku problém. Nakonec nám místní pomohou a jsme za svou snahu odměněni. Dvanáctku za 19,- Kč jsem už hodně dlouho nepil. A pak už jen noc pod širákem na trávníku u jakési zahrádkářské kolonie na okraji města.

Neděle 27. července

Ráno se budíme do krásného slunečního rána. Rychle pár fotek oněch božích muk, snídaně u Alberta a hřbitovní kostelík Nejsvětější Trojice, na kterém se Santini podepsal zejména trojúhelníkovým oknem sakristie. Pak již náměstí s radnicí, morovým sloupem a zajímavou budovou hotelu Veliš se secesní fasádou akademického sochaře Vilíma Amorta. Poté nás již čeká farní kostel sv. Prokopa, založený okolo roku 1270. V letech 1521 až 1560 byl přestavěn do podoby pozdně gotické a zajímavou stavbou zůstal dodnes. Jako obvykle jsme využili končící mše a nacpali se dovnitř na „prohlídku“. Proto mě velice překvapila zdejší varhanice, která mi prozradila, že celý kostel bývá volně přístupný celý den … a není prý na Vysočině zdaleka jediný. Viděl jsem v životě hodně vybílených kostelů, takže - přes přítomnost ostrahy – považuji za zázrak, že pozdně gotická plastika Madony z II. poloviny 15. století i pozoruhodná moderní křížová cesta akademického sochaře a jáhna Karla Stádníka zůstávají stále na svém místě. Během prohlídky kostela otevřeli zdejší infocentrum, a tak nabrat nějaké vědomosti i materiály, nakoupit pohledy, podívat se na staré gramofony a pokračovat dál. A teď už také vím, ve které budově na náměstí provozovala své knihkupectví dlouhodobá ikona ODS a prezidentská kandidátka Miroslava Němcová.

A pak již po městské asfaltové cyklostezce míříme na Pilskou nádrž, což má být dnes už rekreační areál, které svou kvalitou a vybavením předčí i slavný Mácháč. Před tím si ovšem musíme prohlédnout ještě také zámecko-klášterní komplex s Bazilikou Minor Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše. Krásná záležitost je hlavně tento kostel, kde Santini dokázal geniálním způsobem „zasunout barokní útvar do gotického prostoru“. Prohlídkou kostela naše zdejší návštěva končí, ale daly by se zde trávit hodiny. Bývalý cisterciácký klášter totiž nabízí – mimo jiné - Muzeum knihy v někdejší prelatuře, Santiniho barokní konírny, renesanční zvonici nebo „Studniční kapli“. V těsné blízkosti se nachází slavná Zelená hora (celkem zajímavé a dosti drahé UNESCO, které jsme v plánu neměli), barokní kamenný most s osmi sochami (ten jsem v plánu měl, ale zapomněl jsem na něj) nebo tzv. Dolní hřbitov z roku 1709, který Santini navrhl – pro pohled přilétajícího mimozemšťana - v podobě lidské lebky (byl uzavřen, exteriér jsme viděli).    

A pak už Pilská a první setkání se sochami Michala Olšiaka. Dnes velmi oblíbený a moderní (jakože „in“) umělec, kterému jeho kolegové vyčítají, že povýšil komerci a mamon nad skutečné umění. Faktem je, že tento umělec, který dříve tvořil také v Itálii nebo Německu dnes zvednul i prodej pohlednic. V každém případě je sousoší z roku 2009, tedy Hraniční kámen, lev a orlice, které představuje zemskou hranici mezi Moravou a Čechami záležitostí nepřehlédnutelnou. Pak už jen pivo pod hrází, fotografie řeky Sázavy, která je zde pouhým potůčkem, a znovu do sedel. Naše další kilometry budou více o přírodě, i když směr je jasný – další okresní město, Havlíčkův Brod.

Nejprve nás ovšem čeká Olšiakův Hamroň (něco mezi šnekem a žábou v Hamrech n. S.) a dál i jeho Mamut, nacházející se pod Rozštípenou skálou. Dva ortorulové skalní bloky této PP určitě stojí za vidění a myslím, že Franta si v té chvíli celkem slušně zaškytal. Poté nás čeká jen krátká pauza v osadě Sázava (pivo, výborná gulášovka a dřevěná zvonička) a následuje úsek, na který se oba těšíme. Tím je zcela nová Cyklostezka Přibyslav, která vede po bývalé železniční trati. Kousek něčeho podobného máme i doma u Zábřeha, ale tady se jedná o úsek několikanásobně delší, a proto i o několik set procent lepší. Z této příjemné atrakce uhneme jen jednou a zajedeme si do Ronova. Čeká nás zde zřícenina lichtemburského hradu z počátku 14. století (je samozřejmě krásná, zajímavá a tajemná, protože jiné zříceniny snad ani neexistují), renesanční kamenný tříobloukový most a bonus v podobě Olšiakova draka jménem Apoly.  A cestou na hrad mi ještě z pod noh vyskočil statný dančí samec. Foťák jsem měl ale, bohužel, zcela nepřipraven.

Po krátké zastávce ve městě Přibyslav, která ale zase tak úplně krátká nebyla, protože je zde zámek, slavná gotická „šikmá“ věž, kostel sv. Jana Křtitele, několik zajímavých soch v čele s – svého času obdivovaným až kultovním - jednookým loupežníkem na koni, pivo a také věhlasný podnik Pribina (kdo by neznal Pribináček z Posázaví, že ano?), se konečně dostaneme k dalšímu cíli. A tím je Havlíčkův Brod. Obloha černá, téměř všude kolem už prší, ale my to máme zatím ještě v suchu. Večer už je ale velice blízko, takže se zdržíme v podstatě jen na zdejším hlavním náměstí (které se tady jmenuje jako všechno ostatní, tedy Havlíčkovo) a mostě přes Sázavu, kde je osazen tzv. Hnátův kámen, což je kámen smírčí neboli křížový. Na náměstí se nachází vysoká koncentrace zajímavých budov, v čele se starou radnicí a tzv. Havlíčkovým domem. To je dům s nárožním arkýřem ze 16. století, který v roce 1871 neogoticky upravil František Schmoranz. Dnes zde sídlí muzeum. Na náměstí nám v rámci kulturního léta vyhrává místní imitace Ozzy Osbourna. Mně se ještě povede nahlédnout do kostela (překvapivě ne Havlíčkova) Nanebevzetí Panny Marie a odjíždíme. Oba zdejší židovské hřbitovy a další památky si musíme nechat na jindy.

Vyrážíme směrem na Humpolec a naší poslední nedělní zastávkou se tak stává obec Věž. V obci je jednopatrový barokní zámek po klasicistních a empírových úpravách a hlavně také otevřená hospoda. Právě nás totiž dostihl déšť. Díky tomu, že se v ní ukryjeme, mohu podat v klidu první hlášení své ženě. A podle malého rumu, který nám mladý personál přinese, poznáme, že jsme definitivně v Čechách. Takové panáčky pijeme na Moravě tak maximálně v průběhu volejbalových turnajů. A protože déšť nepoleví, jsme vděčni za nocleh v jakémsi dřevěném přístřešku s dvěma lavicemi u fotbalového hřiště.