Pyreneje - část 1. - Francouzká strana
Všechna místa zde zmiňovaná jsou ještě somostatně podrobněji popsána v turistických cílech
OBSAH: sopka PUY DE DOME - Cascade d´Ars - Kaskády řeky Marcadau
Jezero Gaube a ledovec Vignemale - Vodopád Gavarnie - U Atlantiku
Den první – neskutečně dlouhá cesta!!!
Jsme tři. Já, můj manžel Jirka a naše dcera Adéla. Nepodnikáme první cestu autem za poznáním po Evropě. Vyjíždíme ráno a máme před sebou asi 1200 km po dálnicích. Jedeme přes Rozvadov, Norimberk, Karlsruhe, Freiburg a Dijon. Po 13ti dlouhých hodinách cesty jsme u našeho prvního cíle, kterým si dělíme dlouhou cestu do Pyrenejí , a tím je Clermont-Ferrand ve Středohoří, přesněji řečeno blízký sopečný kužel Puy de Dome. Hledáme kemp co nejblíže našemu rannímu cíli. Jeden máme v záloze, a to ten, v němž jsme nocovali zhruba před rokem. Cestou ale nacházíme kemp bližší – kemp Municipal. Tyto městské kempy jsou neuvěřitelně levné a my v počtu tří lidí, jednoho auta a malého stanu za noc platíme 13 EUR. Našli jsme si místo hned u vstupu do kempu, abychom mohli mít auto blízko stanu. S tím se totiž do kempu nesmělo, což pro nás, kteří vše máme naštosované v kufru auta a do stanu se nám Nic nevejde, je poměrně nepříjemné. O malou loučku jsme se dělili s přivázaným oslem, který patřil ke skupině postižených francouzů. Francouz se nám pokoušel cosi francouzsky vysvětlit a přitom nám svítil čelovkou do očí, nebylo možné tedy pochytit Nic ani z gestikulace. Pak přišel s kolegou a udělal oslovi během pár minut ohradu. Možná se nám pokoušel vysvětlit, že nás osel může obtěžovat. V noci byla zima a vlhko, auto nám nepochopitelně asi dvakrát houkalo a na nedalekém kurtu hrál někdo neúnavně tenis o zeď, a to už bylo kolem třetí hodiny ranní, pro mě však hluboká noc.
Den druhý – Puy de Dome a prehistorická jeskyně Lascaux
Ráno vyjíždíme na vrchol sopky, která je vysoká 1 465 m a nabízí panoramatický pohled na Clermont- Ferrand a mnoho dalších sopečných vrchů. Na vrchol jedeme autem, které sem smí za poplatek 6,5 EUR, v červenci a srpnu pouze do 10 hodin a pak večer po 18. hodině. Ostatní hodiny musejí návštěvníci zanechat auta na parkovišti dole a jsou vyvezeni kyvadlovými autobusy. My jsme na místě kolem 9. hodiny a užíváme si úžasných výhledů téměř o samotě, bez masy turistů a to je naše odměna za celkem brzké vstávání, když vezmete v úvahu, že jsme se nasnídali a sbalili vše na další cestu. Dalším zastavením cestou do Pyrenejí je jeskyně Lascaux s dokonale zachovanými prehistorickými nástěnnými malbami. Jelikož malbám původní jeskyně nesvědčily změněné mikroklimatické podmínky díky tisícům návštěvníků, byla zhotovena věrná kopie této jeskyně, nazývající se Lascaux II. Jeskyně je zvláštní zejména barevností prehistorických maleb z období 30 000 až 12 000 let př. n.l. Vstupenky se musejí koupit v nedalekém městečku Montignaku.
Do dalšího kempu Municipal, který je velmi čistý a udržovaný, přijíždíme kolem 9 hodiny. Jsme už v Pyrenejích, na cizince tu už prakticky nenarazíte. Jsme poblíž vybrané turistické trasy, kterou chceme druhý den zdolat.
Den třetí – Cascade d´Ars
Naše předsevzetí, že vstaneme v půl 8 se nám vymklo z rukou a nedopatřením vstaneme o hodinu později. Asi jsme z dlouhých přejezdů unaveni a není se čemu divit. Protože se nám nechce nikam chvátat, operativně se rozhodujeme, že v tomto příjemném kempu zůstaneme ještě jednu noc. Nemusíme tedy balit a na vybranou túru si bereme jen lehkou svačinu. Sice předpokládané trvání této trasy je asi 4,5 hodiny, ale brzy poznáváme, že díky mému focení se tato doba prodlužuje. Cíl naší cesty jsou Cascade d´Ars ve výšce 1485 m, kam stoupáme od parkoviště a dále pak do kouzelného údolí Ruissau d´Ars. Celkově vystoupáme převýšení 750 m. Tento kouzelný vodopád mohu jen doporučit. Vodopád padá z údolí, z krotké bystřiny, aby se pak na širokém skalním prahu přeměnil na krásnou vějířovitou kaskádu. V údolí nepozorně skočím z jednoho z kamenů, a jednou nohou se propadnu do díry, jíž zakrývá dlouhá tráva. Mouchy jsou jako šílené a vrhají se na moji sladkou krev. Při cestě zpět je nedaleko bouře, obloha je pokryta těžkými tmavě šedými mraky, které se protrhly až při vaření naší večeře. Prostřeli jsme si pod malou stříškou sociálek a začali plánovat další přejezd a další výlety za vydatného, neustávajícího deště.
Den čtvrtý – vodopády řeky Marcadau - u Cauteres
Co nejkratší cestou jedeme ráno k dálnici. Nemá smysl se táhnout po silničkách, když nás čeká celkem dlouhý přejezd do jiné části Pyrenejí. Jedeme přes Toulous a Lourdes. K výchozímu bodu našeho dalšího výletu v Pyrenejích se dostáváme po 12. hodině. Výchozím bodem je parkoviště u Pont de la Railliére. Jsou tu krásné výhledy na dvě říčky, jejichž voda padá přes četné kaskády dolů. Podél jedné z těchto říček se nyní vydáváme , čímž můžeme četné mohutné vodopády obdivovat z naprosté blízkosti. Ale nejdřív cestu hledáme a nemůžeme se trefit, nějaký vtipálek tu otočil ceduli, na které je vstup na stezku zakázán. Cesta vede stinným smíšeným lesem. Sirný zápach a červené zbarvení skal prozrazují, že zde pramení termální zřídlo s vodou obsahující síru. Míjíme Cascade de Mauhourat, Cascede d´Estane-Gat, Cascade du Ceriset, který se řítí dolů úzkou skálou a lze jej pozorovat i ze silnice, který vede do Pont d´Espagne. Následují Cascade de Pouey-Bacou, skromnější vodopád Cascade de I´Ours a pak následuje prudce se řítící vodopád Cascade de Bousses, dále procházíme pasekami a loukami, až ke známému mostu Pont d´Espagne, kde je další krásný a vskutku fotogenický vodopád. Kromě vodopádů mě cestou fascinují i někteří turisté. Cesta je poměrně hodně rozmoklá, plná bahna, vody a kluzkých kamenů a klidně tu potkám rodinku, jejíž dámská část má na nohou plátěné bílé botky. Cesta měla trvat asi hodinu a půl, ale to bychom se nesměli kochat krásou vodopádů a fotit si je. I cesta zpět se oproti odhadům prodlužuje. Překonali jsme celkové převýšení asi 450 m. Dnešní cílový bod Point d´Espagne bude naším zítřejším výchozím bodem. Večer jsme se ubytovali v jednom z mnoha kempů v Cauteres. Toto lázeňské městečko leží v nadmořské výšce 930 m. V létě se mění v ideální základnu pro výlety k jezerům a říčkám a v zimě se těší hojnosti sněhu, večeříme a po očistné příjemné sprše se brzy oddáváme zaslouženému spánku.
Den pátý – jezero Gaube a ledovec Vignemale
Nový výlet ten den začínáme z Point d´Espagne a kousek, asi 200 m se vyvezeme lanovkou do úrovně jezera Gaube ( 1 731 m), které je odtud jen 15 minut lehké chůze po rovné cestě. Jezero pak po jedné straně obcházíme přes suťový břeh a stoupáme výš k Refuge des Oulettes de Gaube (2 151 m). Tuto nádhernou cestu s několika vodopády, studenou dravou říčkou a mnoha výhledy zpět na jezero Gaube, později po půvabně sytě zelených loukách, jdeme asi 2 hodiny. Ke konci cesty po překonání posledních serpentýn se před námi otevírá pohled na horskou chatu a ledovec Vignemale. Tady odpočíváme, chladíme si nohy v ledové vodě a sbíráme síly na sestup dolů. U jezera Gaube se rozdělujeme, ale bohužel netušíce, že lístky na sedačkovou lanovku nese ten z nás, který zvolil cestu dolů při říčce. Musíme tedy sejít po příkré sjezdovce a musím říct, že jsem tuto skutečnost nesla velmi těžce J. V kempu vaříme večeři, ale trochu nám plány opět kazí déšť. S malým stanem a všemi věcmi v autě je takový déšť nepříjemný.
Den šestý – Vodopád Gavarnie
Náš posední výlet ve Francouzských Pyrenejích jsme se rozhodli podniknout opět ze základního tábora v Cauteres. Zůstaneme tu i další noc, protože nás stěhování se a skládání stanu a nové balení moc nebaví. Nakonec to nemáme moc daleko, jen 38 km do Gavarnie, počátku našeho výletu. Je to malá vesnice se 170 obyvateli. Moc se nám už nikam nechce, nohy bolí, ale po tomto výletu si dáme odpočinek u oceánu a na to se moc těšíme. Z Gavarnie začíná naše túra k nejvyššímu vodopádu Pyrenejí, vysokému 400 m. Každý den sem proudí stovky turistů a cesta je nechutně přelidněná. Naštěstí náš průvodce nás vede příjemnou cestou vysoko nad těmito davy. Odkloníme se od davu, který k vodopádu jde po asfaltové silnici a vystoupáme příkrým stoupáním asi 380 m k horské chatě. Míjíme loučky plné květin a to tu jsme v době, kdy už většina odkvetla. Je tu úžasný rozhled na okolní skalní stěny. Na jedné loučce si dáváme oběd. Dále cesta nás vede smíšeným lesem a mění se na vyhlídkovou horskou cestu vysoko nad údolím. Po hodině dojdeme až k Hotelerie du Cirque a znovu se mísíme s davy lidí, kteří sem došli po silnici. Někteří, zejména děti využívají zapůjčení oslíků a vezou se celou cestu na oslím hřbetě. Na vodopád je již krásný výhled a ne všichni jdeme až k němu. Já s Adélkou jsme si daly zmrzlinu a sedly si do stínu, jehož tu bylo poskrovnu a pozorujíce okolní turisty, odpočíváme. Lovím zatím nějaké momentky, a když zaleze slunce, vybíhám fotit vodopád, který je jinak ve vražedných světelných podmínkách. Jirka, neúnavný turista, zatím jde až pod vodopád. Potkali jsme tu první Čechy na své cestě. Prý přijeli s nějakou cestovkou autobusem. Cestou zpět obcházíme silnici, tentokrát z druhé strany po idylických loučkách, ve kterých se cesta občas ztrácí. Fotím tady květinky a jsem tak trochu v těch pózách těsně nad zemí další atrakcí Gavarnie. Zastavuje se u mě celá rodinka a pozoruje mě. Téměř u Gavarnie se opět napojujeme na cestu s turisty a asi po celkově čtyřech hodinách přicházíme zpět k autu, unaveni a plni nových krásných vjemů.
Den sedmý – San Sebastian a nesmyslná cesta při pobřeží Španělska
Ráno se kompletně balíme a odjíždíme z Cauteres. Naše cesta směřuje k pobřeží oceánu, konkrétně do Španělského města San Sebastian. Vlastně se sem po několika letech vracíme…. Do San Sebastianu to máme celkem asi 200 km. Děláme si zastávku v Lourdech a chceme tu koupit nějaký dárek pro babičku. Později přejíždíme hranici se Španělskem a téměř hned jsme cílovém městě. Je tu ovšem plno aut, samá jednosměrka, o nichž nemá naše navigace pražádné tušení, podzemní parkoviště jsou naprosto plná a my zoufale objíždíme město, abychom nějaké místo našli. Po dlouhé době se nám to daří. Chtěli jsme koupit sladké víno Malagu, ale nikde žádný obchod, nad hlavami se nám honí mračna, trochu i sprchne. Moc se nám v tom městě nelíbí, nějak jsme sem zajeli zcela zbytečně, takže jedeme dál, pryč z města a hledáme kemp a nějakou příjemnou pláž, kde bychom si odpočinuli před dalšími túrami v Pyrenejích. Co jsme vyjeli z hor, obloha je zatažená a mraky se zlověstně na nás mračí. Jedeme podél pobřeží, ale kempy tady snad vůbec neexistují a skalnaté pobřeží to ani nedovoluje. Je už půl 10 večer a kemp, který jsme našli, je zcela plný. Vracíme se kousek cesty do jiného, který nám doporučila paní recepční , kde prý mají ještě volno, ale v tomto kempu nesmíme mít auto u stanu, což je pro nás celkem zásadní. Nemáme ale vůbec žádnou jinou možnost. Máme velký hlad, je půl 11, začínáme si dělat jídlo a začíná pršet a bohužel čím dál víc. Prší celou noc, ráno na chvíli přestane, ale pak znovu začne. Balíme v dešti. Tento den se nám moc nevyvedl. Můžeme si za to ale sami, protože jsme se spolehli na náhodu, že u pobřeží nějaký kemp najdeme.
Den osmý – opět přejezdy a hledání
Jsme vážně šťastni, že odjíždíme. Vracíme se do Francie, protože víme, že tam jsou rozsáhlé pláže vhodné pro naše válení, ale než se dostaneme na ty správné, trvá to prostě celý den. Projíždíme pomalu velkými městy a pár kilometrů tu trvá neskutečně dlouhou dobu. Cestou zavrhujeme pár možných kempů, buď pro jejich předraženost, nebo prostě proto, že jsou již plné, nebo některé zase privátní. Téměř k večeru se dostáváme do kempu de Lac s krásným, luxusním vybavením a hlavně je tu skvělý klídek! Máme loučku u jezera skoro jen pro sebe a moc se těšíme, jak si konečně odpočineme a vykoupeme se v oceánu.
Den devátý – koupačka u Atlantiku
Na pláži, ke které jsme museli dojet autem, plápolal ten den červený prapor, takže se nedalo vůbec koupat pro obrovské vlny. Váleli jsme se na pláži, chladili se jen bílou vodní pěnou rozlitých vln. Večer jsme si ještě lehli ke krásnému bazénu a ponořili se do knih, průvodců a učebnic. No prostě nádhera!
Den desátý - fotím si surfaře
Doufáme, že dnes bude možné se koupat. Byly vytyčeny modré prapory, jen v úseku, kam dohlídli plavčíci, kteří během dne také několikrát zasahovali. Vlny byly opět obrovské a burácející. Za modrými prapory plápolaly zelenočervené prapory pro surfaře, kteří se tu vozili celý den na vlnách a to byla krásná podívaná. Cvakám jednu fotku za druhou.
Pokračování Pyreneje - část 2 - Španělská strana