Rokle skákajícího tygra

Na pouti ze svého prameniště v Tibetu protéká mohutná Jang-c' jednou z nejhlubších roklí světa. Tektonická srážka kontinentů před sty milióny let zvedla zdejší Hory do závratných výšek - až 3 900 metrů od burácející řeky. Místy je rokle tak úzká, že ji prý podle pověsti přeskočil tygr. Proto ji Číňané pojmenovali Hučiao - rokle skákajícího tygra.

Na cestu vyrážíme před svítáním z junnanského městečka Čiaotou. Rozespale klopýtáme kolem zavřené dřevěné boudy se závorou a nápisem For your safety buy ticket here (Pro vaši bezpečnost si zde zakupte lístek). Šestá ranní je asi příliš brzy i pro prodavače lístků, a tak pokračujeme zdarma. Míjíme kamennou napodobeninu legendárního tygra, připomínající spíše přítulného pejska, a po štěrkové silnici přicházíme k začátku rokle. Doposud poklidná Jang-c' se tady mění v pěnící bystřinu. Až sem vozí minibusy čínské turisty, které dokonale uspokojí pohled na rozbouřenou řeku, klikatící se mezi nádhernými horami. Dál vede jen úzká l5 kilometrů dlouhá stezka, vytesaná ve strmých skalách.

Podle pověsti se kdysi tři víly, řeky Nučjang, Lancang (v jihovýchodní Asii známé jako Mekong) a Jang-c', vydaly společně hledat štěstí do místa, kde vychází slunce. Po cestě je však začali obtěžovat dva mladíci - Julong a Huba, po nichž jsou pojmenovány nejvyšší vrcholy rokle. Nučjang a Lancang utekly na jih, ale chytrá Jang-c' začala zpívat a mladíci usnuli. Poté rychle prchla úzkou soutěskou na východ a z osmnácti písní, které zpívala, se stalo osmnáct říčních mělčin.

Po řece se tento úsek pokoušelo od konce minulého století zdolat několik badatelů z Anglie, USA, Francie a Německa. Podařilo se to až roku 1986 čínskému týmu, který proplul celou roklí v gumových člunech, ovšem se ztrátou dvou životů.

Zdejší Hory děsily i Li Baie, básníka dynastie Tang. Ten napsal, že „jít takovou cestou je hazardnější než zkoušet vyšplhat do nebe." Od středověku se zde moc nezměnilo a trek roklí si každý rok vyžádá několik lidských životů. Stačí na zrádné pěšině uklouznout a následuje dlouhý pád do kalného veletoku.

Potkáváme dva Angličany, první a poslední cizince během našeho pochodu. Právě se vracejí z opačné strany a varují nás před nebezpečnými sesuvy půdy. "Když se to s vámi utrhne, vyloví vás až někde v Šanghaji , " smějí se. Oba jsou šťastní, že mají nejhorší za sebou. Vrcholí totiž deštivé období a v tuto dobu skalní masívy nasáklé vodou ztěžknou natolik, že se často utrhnou a zavalí část stezky. Navršenou suť je pak nutno překonat s obratností horských koz, jež v hojném počtu šplhají po strmých svazích a nezřídka tak dopomáhají k dalším kamenným lavinám.

Později musíme ještě projít několika rozvodněnými vodopády řítícími se přes cestu, které by jinak dokonale dotvářely poetický dojem celého místa, kdyby nebyly tak zrádné. Pochod znepříjemňují i uvolněné kameny, padající zpřevisů nad námi. Člověk si tak musí dávat pozor, kam šlape i na to, aby mu něco nerozbilo hlavu.

Po cestě potkáváme jen několik dělníků, pasáků koz a ovcí, kteří tudy převádí svá stáda na čerstvé Pastviny a pár místních lidí, kteří chodí nakupovat či prodávat do Čiaotou, nejbližší vesnice spojené sokolním světem silnicí. Tito lidé vypadají dost apaticky a cesta roklí už jim nejspíš dávno nepřipadá jako neobvyklé dobrodružství.

Po osmi hodinách strastiplného pochodu v periodických přívalech deště se konečně objevuje náš vytoužený cíl - malá osada, poeticky pojmenovaná Ořechový háj.. Halasným „Nihao" zdravíme usměvavé vesničany a ukládáme se v jednoduše zařízené chatě s honosným názvem Chateau de Woody. Majitelem je příjemný Číňan Woody se svou symapatickou manželkou. Při tak malé návštěvnosti cestovatelů se mohou sami starat o hosty a ještě ktomu obhospodařovat pár políček, vystavěných ve strmém svahu za domem.

Druhý den ráno nás budí zvuk vzdálené exploze, přicházející z druhé části rokle. Odstřelování skály dynamitem patří k ambicióznímu pokusu výstavby silnice, která by propojila oba konce rokle. Místním obyvatelům přinese tato komunikace nepochybně obrovské výhody. Vždyť pro potraviny, které si sami nevypěstují, se musí vláčet až do vzdáleného Čiaotou a lékařská pomoc je jim takřka nedostupná. Pro romantické cestovatele to ovšem bude znamenat konec dobrodružství a nedotčené scenérie. Stavbu nicméně komplikuje řada obtíží, zejména časté sesuvy půdy, a tak si budou muset vesničané i motorizovaní turisté ještě pár let počkat.