Rychlebské hory I.část, den druhý.

Pro zpestření a změnu reliéfu terénu bude dnešní den věnován také nadmořským výškám podstatně nižším. Zdejší oblast je známa spoustou romantických zatopených žulových a a vápenomramorových lomů. Tahle místa jsem už také dříve navštívil a jsou tedy hlavně určena tomu, kdo je se mnou ochoten Rychlebské hory sdílet. Ve hřebenu hodláme pokračovat až příští rok, když se zadaří tak až někam ke Kraličskému Sněžníku. Ale hřeben jde jít ještě dál.

Po ranní relaxaci a kochání se rychle vylézajícím rudým kotoučem našeho centrálního ohřívače země z prvních červených čar nad obzorem, se věnujeme snídani a balení batohů.

Odpočinutí, dá-li se to tak nazvat, s postupným rozhýbáváním bolavých svalů, pokračujeme z Przeleczu Gieraltowskeho hraničním hřebenem zelenou polskou turistickou značkou z 684 m n. m. do výšky 790 m na Plesnivý vrch. Následně přes jedno výhledové místo zvyšujeme výšku u Borůvkového vrchu na nějakých 835 m.

Ten na nás přes husté zalesnění kouká od vedle o 20 m výš. Samozřejmě je to jen začátek. S čerstvými, i když trochu bolavými silami, to hrneme nahoru. U Czartowiece už se s 944 metry pomalu blížíme tisícovce. Od rozcestí u nejvyšší hory Rychleb Špičáku (957 m), už se budeme jen vlnit nad 900 metry. U Pomezného vrchu poklesneme na 921 m, jen abychom potom zase vystoupali na Břidličný s 945 metry. Nenudí vás to? Pořád samé nahoru, dolů, jeden vrch, druhý vrch a zase vrch. Výjimečně výhled. Máte pravdu. Hřeben Rychleb moc výhledů neposkytuje. Jen pocit, že jste momentálně výš, než ostatní pod hřebenem.

To už bude končit. Z Břidličného už to bude rychle klesat. V sedle Peklo začínáme definitivně sestupovat zde začínající modrou. Pod ním by měl být pramen, kde naplníme prázdné petky a svlažíme vyschlá hrdla.

Ale ouha! Trubka vyčnívající ze zdi jen sem tam uroní slzu. To je nepříjemné. Slunce nadále topí bukovým dřevem. A není voda. Po 200 metrové rovince zatáčí z cesty modrá prudce dolů. Batohy se nás snaží v tom krkolomném spádu předběhnout. Náročný spád i bez zátěže.

Pojednou zjišťujeme, že to i klouže. Kritických bylo 100 metrů. Ale strmá je pěšina i dál. Kluzkost je vyvolána mokrem, které se zvolna mění v potůček. Místo aby vyvěral z trubky, teče po cestě. Někde je tu chyba.

Z cesty tou vodou zmizela zemina a zůstaly jen šutry. Hledáme bezpečná místa pro nohy. Z potůčku se zvolna stává potok přes rozšířenou cestu mělkým úvozem. Musíme dočvachtat až potok uzná za vhodné odbočit a spojit se, se svým větším bratrem odvedle. Tento, níže už normální potok, využíváme k částečné očistě a smytí potu.

Po jedenapůkilometrovém klesání už je potok způsobilý nést jméno Stříbrný. Právě tady zrovna přibíhá z pravé strany Stříbrné údolí s lesní cestou. To klesání byl jen děsně strmý svah a potok má vlastně název od druhého toku ze Stříbrného údolí. Krásně bíle svítí a třpytí se v divokých a hravých peřejkách.

Po dalších 1,2 km toku jeho skalnaté koryto zmohutní a přes velký schod se jeho vody řítí vzduchem, tvoříc hlavní Nýznerovský vodopád, aby vzápětí proklouzly kaňonovitou průrvou ze zajetí skal. Vícero kaskád a menších vodopádů je také o něco výše i na vedlejším Bučinském potoku, který se vlévá do Stříbrného pod vodopádem. Dávají o svém místě najevo silným hukotem. Lze na ně pohlédnout odbočením z cesty 300 – 400 m přes les.

Chvíli vstřebáváme Genia loci při svačince v přístřešku nad vodopádem. Čas běží a musíme dál. Procházíme Nýznerovem. Od minule se tu zvětšilo parkoviště a zmizel přístřešek. Lesní asfaltkou míjíme Rybářskou baštu. Vyhlášená výletní hospůdka s nabídkou pečených čerstvých pstruhů. Na tu jsem si od června brousil zuby. A oni ji v neděli zavřeli. Nestihli jsme ji. A žízeň roste. A od vodopádů nás čeká do Žulové 6 km nudné cesty po asfaltce. Cestu jen nepatrně oživí štíhlá bílá kaple, či spíše kostelík Nanebevzetí Panny Marie před koncem Nýznerova.

Stejně jako včera na nás zanechává neblahé účinky kamenitá pěšina hřebene s množstvím kořenů, kde místy nebylo jak a kam dát vlastně nohu k došlápnutí. Právě každý, jinak dlouhý krok touto nepravidelností a vynucenou pozorností nejvíce unavoval.

Na počátku města se na rozdvojení silnic dáváme pravou. A vláčíme nohy po ní. Je to jedno. Obě se na konci spojí. Tedy teorie říká jedno. Ale máme štěstí, protože na té námi zvolené zahlédneme za vyšší zdí stříšky restauračních paraplat. Vchod má z boční uličky.

Koukáme na bránu s nápisem „Dnes zavřeno“. Tak ne štěstí. Zase smůla. Hrdlům načisto vyschlým se ani nechce mluvit. Poslední vodu jsme vypili v čaji ráno na snídani. Teď je půl čtvrté odpoledne. A vypotili jsme několik litrů v děsném horku při šplhání z vrchu na vrch.

Pojednou se za bránou objeví muž, který nás zřejmě za ní vyslechl. „Máte žízeň? Chcete něco napít?“ Souhlasně zasípeme vyschlými hrdly. „Ano. Jistě.“ „Chcete pivo?“

Na pokraji smrti žízní, taková krásná, příjemná slova! Skutečně otevře bránu a vysvětluje, že musíme chvilku počkat, než se to pivo trochu vychladí a natlakuje. A relativně naivní otázka, jedno pivo?

Pan majitel sezónní hospody už po sezóně zavřel. Ale když nás slyšel přes bránu, tak se nad námi smiloval. Dlouho jsme nečekali. Chladný sklep pod lesem slunce nikdy neprohřeje.

Po vsáknutí živé vody do celého organismu ožíváme. Doplňujeme petky vodou. Děkujeme za záchranu životů a vydáváme se do města.

Ve Žulové příliš zajímavých památek není. Slouží hlavně jako východisko do Rychlebských hor, k Nýznerovským vodopádům, lázní Jeseník a Lipové, či jeskyni Na Pomezí. Určitě upoutá zvláštní obranná věž kostela, která byla použita ze zbytků hradu Frýdberk k vybudování kostela sv. Josefa a podobně zbytky hradního opevnění posloužily k ohrazení hřbitova.

Z okolí jsem se již zmínil o okolních horách a Nýznerovských vodopádech a v pokračování dojde i na romantické zatopené kamenolomy. Mimo těchto turistických zajímavostí jsou tu ještě v okolí Čertovy skály, Venušiny misky a pěkná příroda na všech stranách. Lze tu nachodit desítky kilometrů v pěkné přírodě.

Nejdříve se tedy suneme do centra Žulové přes Josefské náměstí s kamenickým muzeem a sochou Panny Marie. Před sebou máme jako maják onu již zmíněnou věž kostela sv. Josefa. Jenže od rána vysušená a nedostatečně zavodněná tělesná schránka už znovu posílá signály na doplnění vody do vyschlého těla. Zastavujeme se tedy ještě v hospůdce U Potoka.

Poté nahoře přecházíme zachovalý kamenný most a ocitáme se na hřbitově kolem kostela. Na okrajích jsou ošetřené základy původních hradeb zaniklého hradu.

Kamenným mostem se vracíme a za ním se stáčíme o 180° doprava, odkud se držíme modré TZ. Most si máme tentokrát možnost prohlédnout i zdola. TZ nás vyvede přes řeku z města. Na okraji máme zase dilema. Na Boží horu, náš poslední dnešní cíl, z periferie vedou podle místních rádců cesty tři. Jedna prudká, jedna hodně prudká a třetí také prudká a delší. Vůbec nám to nesedí s mapou. Už jsme tak zničeni, že si vybíráme tu nejdelší s tím, že když je nejdelší, bude nahoru méně prudké stoupání.

To byla ovšem mylná dedukce. Najednou se kopec proti nám obrátil a chtěl, abychom lezli bezmála 200 m výškových skoro po čtyřech. Nezbylo, než supět vzhůru a jen natřásat batohy. Od předposlední hospody zase těžší o 1,5 kg vody v petkách.

Stoupání je opravdu hutné. Nechápeme, jak takový děsný kopec vyšlapávají starší věřící. Občas se musíme zastavit. Kopec na to zdola vůbec nevypadal. Jak vidět, zdání klame. Cestou spatříme, jak si nějaký necita nařízl dva krásné zdravé a statné stromy jen proto, aby do zářezů mohl upevnit ocelové lano. Asi jako oplocení? Dumali jsme nad tím, ale žádný důvod nás nenapadl.

Po vyplazení na vrchol jsme ohromeni. Ocitáme se skutečně hodně vysoko a s nádherným kruhovým výhledem. Krása. Všechno proklínání kopce je rázem pryč. Tohle tedy za výstup stálo! Joj! Tady se bude spinkat!                Paráda. Kolem dokola poutního kostela Panny Marie Bolestné stojí několik skvělých a velkých krytých přístřešků s lavicemi a stoly. Každý pro 30 – 40 osob. Mimo to dva nezastřešené a jeden s ohništěm ve středu. To bude mít Petr radost. Já se uložím na měkké trávě v nejzávětrnějším místě u kostela. Fučí tu nahoře silný vítr. To už je asi předzvěst oné, několik dnů předem vyhrožované, drastické změně počasí s následným silným poklesem teplot a mocnými dešti. Také jeden z důvodů proč se mnou jel Petr a kvůli změně termínu ne dlouholetý a už více zcestovatělý kamarád Pavel.

Obcházíme horu a kocháme se ze všech stran. Nemůžu se těch výhledů nabažit. Na východní straně je dokonce luxusní vyhlídková plošina. Druhé vyhlídkové místo, s ještě širším výhledem, je i na západní straně.

Po důkladné prohlídce sytíme žaludky a připravujeme se ke spánku. Jen já si počkám na západ slunce. Jenže jsem se opozdil, a už bylo po něm. Nevadí. Ráno si počkám na východ.

Proti ztemnělé obloze plné hvězd pak vleže ze spacáku sleduji rej velkých žluto okrových motýlů. Ne, nejsou to motýli. Ti tak vysoko nelétají. V asi 10m výšce tam rejdí a třepotají se netopýři. Loví potravu. Vždy jsem viděl jen netopýry černé. Doma jsem dodatečně zjistil, že se pravděpodobně jednalo o netopýra hnědého, či rezavého. Nebo nějaký menší poddruh. Aby se v nich čert vyznal. Je jich obrovské množství. Byli zdánlivě tak světlí, protože je částečně ozařoval reflektor, zaměřený na věž kostela. Vítr jim zdá se, nevadil.