s CK ALPINA až na vrcholek korsické hory Monte D'oro

Období vánoc a zimy je období, kdy je vhodné plánovat si dovolenou na příští rok. Jak skloubit relax u moře, krásy přírody a trošku si protáhnout tělo po horách? Korsika je ideální a s programem této cestovky jsem spokojen. Takže tento rok vítězí Korsika před putování v rumunských Karpatech. Takže už teď se těšíme na ostrov, který je mimo to znám jako rodiště slavného francouze Napoleona Bonaparte. Z celého putování po nádherném ostrově přináším výlet na horu Monte D!Oro, která dosahuje výšky 2378 m.n.m.

Je neděle a budíček je stanoven na 5:30 - naposled jsem vstával takto brzy někdy na hokej. Hned po ránu se nám otevírá krásný pohled na tuto zlatou horu. Náš autobus, který řídili řidiči "Karel a Karel" nás dovezli na start našeho výšlapu - skupinka se dělí na ty, co chtějí zdolat vrchol a na ty, co si an to netroufají a mjí tak náhradní program. My odvážlivci. Cesta není tak značená tak, jako u nás, k lepší orientaci slouží kamení mužíci. Stoupáme nahoru, cestou necestou a i v místech, kde si potůček usmyslel zrovna téct. Naštěstí pro nás mnoho vody nebylo. Můj barometr mi ukazuje, v jaké nadmořské výšce jsme a tak hlásím - jsme ve výšce Lysé hory, Pradědu, Sněžky a pak už mi došla inspirace.

Blížíme se nahoru - ale co to? Jdou vidět sněhová pole a to už máme červen. Doufám, že tam cesta nepovede. Mýlil jsem se - cestička tam vedla, sníh byl trochu sypký, neklouzalo to a nebořilo se. Můj barometr ukazuje něco přes 2000 m.n.m. - bojuji s horou, občas i s chladem (tam kde slunce nesvítilo bylo poněkud chladněji) i s mým zraněním (jak se později ukázalo - vykloubené rameno a ne namožený sval jak tvrdila má MUDr.) Vzdát se nehodlám, jde mi to sice pomalu, ale jistě. Občas potkáme i turisty, kteří se již z Ora vracejí, mé krásné "bon žůr" snad způsobilo, že se někteří chtěli se mnou i povídat, ale francouzky fakt neumím. Náš průvodce Mirek nás jistil vzadu, aby nikdo nezabloudil a aby nebmuseli nikoho hledat, je to moc dobrý pocit. Jsme těsně pod vrcholkem, kde na nás čeká jeden exponovaný úsek. V Tatrách by tu byl určitě řetěz, ale tady Nic. S kolektivní pomocí se na vrcholek Hory dostali všichni. Ti zdatní již nahoře svačí a kochají se okolím, mraky se pod námi převalují, krásné výhledy. Musím říct, že za to mordovisko to určitě stálo. Nastává společné foto. A co udělá "paparazzi" když vidí že ho někdo fotí?

Nastává namáhavá cesta dolů, čeká nás téměř 1300 výškových metrů kamením, sutí, což činilo některým i menší potíže. Tím hlavním úkolem bylo neukloznout. A mě se to povedlo, i když strašně rád kloužu i padám. Při příchodu do campu jsem se cítil doslova jako rozpuštěný a vypuštěný

ale večer už bylo to slíbené štěně piva a tak jsem nabyl opět své velikosti. Zdolání Hory bylo moc príma a naše odměna pro nás všechny byla tam, že jsme se všichni vrátili ve zdraví a také milý úsměv od naší prvodkyně Lindy. Díky patřé cestovce i díky všem průvodcům i všem účastníkům zájezdu

Sdílet s přáteli