S firmou MSV Liberec-výtahy na střechu Evropy 3. díl

S firmou MSV Liberec-výtahy na střechu Evropy

3. část

Po sestupu z Džantuganu do údolí Adylsu jsme se trochu zkonsolidovali v alplágeru Elbrus, dali si v místní putice šašlik (120R = cca100Kč) a maršrutkou se přesunuli do Azau (500R/8 osob).
Přestože nebo právě proto, že bylo doposud nádherné počasí a čekali jsme změnu k horšímu, spěchali jsme nahoru za našim hlavním cílem - Elbrusem. Nechali jsme část bagáže v rozestavěném hotelu Seheredzada a vydali se vstříc lanovce. V budově jsme neviděli žádnou kasu (místo ní byla Apteka/lékárna) a podlehli jsme, bohužel, pracovníkovi lanovky, který nás pobídnul a sdělil taxu pro jednosměrnou jízdu nahoru: 160R+50R za batoh/osobu. Ještě nám oznámil, že každý úsek (3 úseky) se platí zvlášť. Nakonec nám dal slevu a měli jsme to za 200R/os. pochopitelně bez dokladu. Ten jsme dostali až při zaplacení jednosměrky na stanici Staryj Krugozor za 104R/os. i s batohem, který se účtuje jako 30% jízdného. Třetí úsek jsme s Bobem raději nejeli. Bylo poměrně dost času a proto jsme se sami pěšky vydali vstříc vyhořelému hotelu Prijut 11. Po cestě jsme míjeli horní stanici sedačkové lanovky Garabaši, kde jsem začal pochybovat, že jsme vnárodním parku. Šrot všeho druhu, od starých rozvodných skříní přes poházené el. vedení až k torzům budov. Mezi tím projíždí rolby, stanují místní horalé a patřičně ukládají své Odpadky. Vrcholem byl zřícený bagr, ponechaný napospas. Rychle jsme přeběhli toto nehostinné místo a spěchali vzhůru k ledovci.

Led byl poměrně rozbředlý a občas jsme se bořili až nad kotníky. Přesto jsme dosáhli asi v 17 hodin úrovně Prijutu 11 ve výšce 4000m, kde se již tísnilo docela velké množství stanů. Po zkušenostech ze sídliště o něco níže jsme zamířili na skalnatý hřebínek východně od Prijutu11 a našli výborné místo v závětří za obrovským kamenem s pamětní deskou. Z vrcholu se valily davy horalů a vrchol samotný se halil do mraků. Snad to zítra vyjde - z počasí jsme měli respekt.

Budíček jsme nastavili opět na 2:30.

Přestože jsem se cítil v pohodě, celou noc jsem nezabral. Bob prý to samé. Dokonce tvrdil, že se dvakrát dusil. To ale přiznal až odpoledne. Pořádná aklimatizace chyběla. Ve 3 hodiny jsme přesto vyrazili a nebyli jsme zdaleka první. Kolem se proháněli mastňáci na rolbách, které je vyvážely k začátku Pastuchových skal (údajně za 500R/os). Led byl krásně zmrzlý, bylo relativně teplo - jen občas foukl větřík a šlo se výborně. Brzy jsme začali po vyšlapané trase předhánět ty pomalejší. Nad Pastuchovými skalami začalo foukat trochu chladněji a proto jsem oblékl bundu. Stále se šlo perfektně. Po chvíli Bob hlásí : "4900 metrů, jsme nad Mont Blankem". Paráda, výškový rekord máme (doposud Dufourspitze 4634m) a stoupáme dál, již se nacházíme na dlouhém traverzu okolo východního vrcholu. Pomalu svítá, dávám pauzu a fotím.

Padá mi trekovka a šourá se asi o 15m pode mě. Rozhodným krokem se pro ni rozejdu a v tom se mi trochu zatočí hlava. "Ha výška se ozvala - pomalu." Kolega mi tyčku přináší a já opět stoupám. Při odpočinku se projevuje únava a jde na mě spaní. "Tak to ne, vydýchat a jdeme". Po třech krocích se probouzím a zase to jde v pohodě. Mé problémy patří k těm menším. Vidím kolem jedince, kteří zvrací, někteří bezvládně leží a jiní to otáčí. Tady, ve výšce cca 5100m, se láme chleba. Konečně se po chvíli terén stává vodorovnějším, bohužel začíná dost foukat a mrzne mi pravé chodidlo a palce u rukou. Sedlo je stále ještě ve stínu. Můj duševní i fyzický stav bych nazval rovnovážným (bylo mi jedno jestli půjdu nahoru nebo dolů). Motivací však bylo slunce, které protínalo závěrečný svah zhruba v polovině. Z vrcholu vidím sestupovat ty nejrychlejší jedince, jeden tam byl dokonce i se psem.

Po dosažení slunečních paprsků mám vyhráno. Slunce mi rozehřálo nohu i prsty a já chytil druhý dech. Předbíhám Boba a v závěrečné asi 300m rovince finišuji. Poslední kopeček a jsem na vrcholu. Vztyčuji se slzami v očích českou vlajku a fotím přicházejícího Boba. Je 8:30. Sám se divím, že jsme byli takhle rychlí.

Kóta 5642m - Elbrus

Na vrcholu je poměrně zima. Nemohu do sebe dostat ani müsli tyčku. Pomohl mi až bonbón. Na původně zamýšlený východní vrchol již nemáme síly ani náladu. Po 15 minutách se vrchol halí do mlhy a my začínáme sestupovat. Proti nám jdou davy. V tento den odhaduji počet návštěvníků kolem 400. Jaký rozdíl oproti Džantuganu, kde jsme byli sami.

Sedlo a procesí

Sestup proběhl oddychovým tempem, v polospánku jsme dorazili do stanu kolem půl jedné a okamžitě jsme zalehli. Večer jsme ještě omrkli sídlo našich 6 kolegů ze zájezdu, kteří se dnes aklimatizovali a na vrchol chtěli jít zítra. V mlze a sychravu jsme jim sdělili zážitky a již za mrholení se vydali na kutě. Kdoví, jak bude ráno - nebe nevypadalo moc dobře. Noc, co se týče spánku, byla lepší předešlé a probudil nás jen rachot kamení. Tušili jsme, co to bylo a překvapivě nádherné ráno nám naši domněnku potvrdilo. Náš závětrný kámen velikosti auta se i s pamětní deskou zřítil asi 50m do údolí.

Prostřední úsek

Sbalili jsme se a sestoupili přes stanici Garabaši, Mir a Staryj Krugozor do Azau, kde jsme potkali větší část zájezdu. Po dohodě kdy a kde bude odjezd jsme se přesunuli do alplágeru u Osmana poblíž vesnice Elbrus. Tu jsme ještě týž den prozkoumali, udělali nákup a jali se připravovat na přechod tří sedel. U Osmana (velmi seriózní pán) jsme zaplatili 130R za oba, osprchovali se, odložili přebytečné věci a po večeři šli odpočívat.
Ráno jsme již prostudovanou trasou nastoupili do údolí řeky Irik. Hned na začátku údolí stojí za povšimnutí erozí vytvořené Zemní pyramidy.

Zemní pyramidy

Popisovat podrobně celou trasu by bylo zdlouhavé a vcelku zbytečné. Za zmínku stojí všudypřítomné krávy, volně se pasoucí stádečka koní a ovcí. Nocleh jsme zvolili ve výšce 2900m. V podvečer se přihnala pravidelná bouřka z horka. Ráno opět azuro a my stoupáme k prvnímu sedlu Irikchat (3667m). Vyběhneme na bezejmennou kótu 3770m a obdivujeme východní vrchol Elbrusu a plató Jikaugenkez, které máme v plánu traverzovat.

Konec údolí Irik, vlevo sedlo Chatkara

Sestup na plató se nepovedl úplně podle mých představ, zničeho nic jsem byl po ramena v trhlině. Naštěstí nebyla hluboká a po chvíli jsme si to již kráčeli po platu k nástupu do sedla Chatkara (3550m, na mapě špatně označeno). Zde byl v poledních hodinách dokonalý mix a snad poprvé jsem musel zakopávat mačkami do suti. Naštěstí se po překročení sedla objevilo jezírko (Tatrančané by řekli pleso), ve kterém jsme zablácené mačky umyli.

Začátek údolí Subaši

Dolní část údolí Subaši již nebyla tak hezká jako Irik, údolí bylo spíše dlouhé a monotónní. Specialita přišla až na závěr, kdy jsme museli překročit řeku Mkjaru a dostat se do visutého údolí Mukal. Již zdálky byl slyšet slušný průtok a my jsme hledali cestu-brod asi hodinu. Bob mi zmizel kdesi nahoře ve skalách a já hledal dole v deltě. Po chvílích nejistoty a obav se Bob objevil vysoko na skalisku na druhém břehu (oddechl jsem si - Bob je šílenec) a mně se také bezpečně podařilo přeskákat. Večer jsme unavení za pískání syslíků zabivakovali ve výšce 1800m a zkonzumovali nalezené pýchavky.

Visuté údolí Mukal

Ráno, jak jinak, azuro a stoupáme ke třetímu sedlu Syltran (3400m). Zde nás napadlo podívat se na vrchol Mukalu. Avšak po vystoupení na kótu 3630m a po bližším pohledu na nejpřístupnější SV hřeben Mukalu jsme od tohoto záměru upustili. Bez výbavy by to byl velký risk. Proto jsme sestoupili k jezeru Syltran (3220m, mapa opět lže) a obdivovali stádo kavkazských kozorohů. V noci přišla vydatná bouřka, která pustila k zemi slušnou dávku krup. Tři hodiny tlučení krup vytvořilo vrstvu asi 3cm, na slunečné ráno však neměla žádný vliv. Až mi to přišlo neuvěřitelné. Za horka jsme klesali hezkým údolím Syltran do vesnice Vierhny Baksan, kde jsme po 43km ukončili tento přechod.

Jezero Syltran, v údolí Vierhny Baksan

Ranní idylka u jezera Syltran

Trasa přechodu

Výškové metry / vzdálenost

Příště: Dolina Schelda - německý bivak, závěr