S „opravenou“ károu k brouzdališti Balaton
Den první 10.8. 2008
Vyrazíme k polednímu, užijeme si Slovensko a Západ slunce si vychutnáme už na Balatonu. Alespoň tak jsem si to maloval já. Naivka naivní. Nějaký přibližný harmonogram či nedej bože itinerář začal dostávat povážlivé trhliny už ve Slavkově. Kde měla, nedaleko slovenských hranic, naše expedice začít. Po příjezdu na místo srazu se mi před očima objevil obraz dvou postav zašpiněných od oleje, které se pokoušeli o jakousi opravu auta.
„Jenom ještě vyměníme pár nějakých součástek a hned pojedeme,“ prohlásil v 11 hodin inženýr informačních technologií ale rozhodně ne automechanik Tony. V šest podvečer jsme konečně vyrazili. Ještě hodinu před odjezdem jsme však řešili, jak do auta naskládat naši bagáž, která tvořila, netuším proč, asi sto kilo
Na osobu. Nakonec nezbylo jiného východiska než polovinu nákladu přikurtovat na střechu auta. Stany, spacáky a několik báglů jsme tedy pevně připevnili plachtou z mého zahradního altánku. Jako každá pořádná expedice jsme promptně založili deník cestovatele. První zaznamenaný údaj mluvil o projetí Hlohovce, města známého výrobou léků. Těsně před devátou za sebou necháváme město s galantním názvem. Další čtyři hodiny za volantem a z Galanty jsme se konečně ocitli v Maďarsku, blízko Balatonu. V tuto chvíli přišla Zbožova chvíle.
„U Siofóku jsme nedávno byly. Dá se tam celkem dobře přijet až k vodě a spát na pláži,“ vytahuje eso z rukávu Zboža.
V jednu hodinu v noci jsme jen rádi, že ještě nemusíme hledat vhodné místo kam složit hlavu. Jeden detail jsem ještě možná nezmínil, naše autíčko nám bylo i hotelem. I když jen hodně nouzovým. Kdejaký "rygól" byl na přespání daleko pohodlnější.
Máme za sebou první hodiny cesty. Po tří stech a padesáti kilometrech usínáme vedle auta, na plachtě, která nám držela věci. Stany se nikomu stavit nechtějí...