S trochou změny po druhé okolo Labe do Libochovan

Vyšlápli jsme si s kamarádkou a mým psím kamarádem na výlet, i když hlásili mizerné počasí. Tedy mizerné…mlhu, mrholení, někde déšť, což na výlet zrovna není dobré. Ale protože já předpovědím moc nevěřím, již mě několikrát zklamaly, tak jsme se vydali i tak a řekli jsme si, že uvidíme…(píši měkké i, neboť jel s námi pes mužského rodu)

Vyrazili jsme ráno napřed busem na nádraží a poté vlakem s přestupem do Velkých Žernosek, i když vlaková stanice je vŽalhosticích. Kdo tohle takto vymyslel, na to bych ráda znala odpověď…

A tak jsme vystoupili, s námi i tlupa dalších turistů, kteří měli ale namířeno až do Sebuzína, jak jsme se později dozvěděli, když nás míjeli na cyklostezce podél Labe.

Cesta za Žalhostic do Velkých Žernosek není zrovna dobrá, jde se po silnici, i když je na jejím okraji uzoučká stezka, ale míjí Vás jedno auto za druhým a víc ty nákladní. Ale všechno má svůj konec, jen jitrnice dva, jak jsem někde četla v nějaké průpovídce.

A tak jsme míjeli Budovu základní a mateřské školy a posléze na nás vykoukly zpoza plotu ovce. Maxík řádil jak zběsilý za plotem, neboť je ještě ve svém krátkém životě neviděl. Míjeli jsme u vinic poučnou tabuli a pokračovali dál okolo poutače na dobré vínko, neboť bylo vinobraní a u dalšího domu zas na nás vystrkovala svoji hlavu z okna v patře nějaká doga. Ta, kdyby byla u plotu, to by byl rachot, a mířily jsme si to k návsi Velkých Žernosek.

Prohlédli jsme si průčelí zámku i jeho okolí a zamířili odtud ke kostelu, kde jsem si všimla pamětních desek obětem 1. světové války, vsazených do podchodu ke schodům, vedoucích ke kostelu. Hřbitůvek okolo jsme si prohlédnout nemohli, protože pejskové na něj nesmí a tak jsme pokračovali k cyklostezce, vedoucí podél Labe.

Když jsem tu byla posledně, byla nádherná viditelnost. Teď bohužel ne, vrcholy kopců, jako byla Milešovka, Lovoše, nebo dost vzdálený Hrad Hazmburk, na ty vidět nebylo vůbec, ty byly v nedohlednu, ale aspoň že nepršelo a zima taky vůbec nebyla, naopak bylo docela teplo. A tak i tak jsme si vychutnávaly zamlžené výhledy okolo řeky, šli alejí vykotlaných a hodně starých vrb, jejichž věk neumím odhadnout. O co jsme byly ochuzeny pohledem na naše známé vrchy, o kterých jsem se výše zmiňovala, to nám zase vynahradila nepřeberná paleta barev podzimu. Žlutá všech odstínů, zelená jak by smet, ale i hnědá, zkrátka byla to pastva pro oči.

Šli jsme okolo kotviště jachet, kdoví, zda tu budou i přezimovat…a pokračovali dál ke Kalvárii. Cestou jsme míjeli nově nainstalované naučné tabule skřítka Portáše, které tady posledně nebyly.

Za chvíli jsme došli pod vrch Kalvarii, odkud jsme viděli ze stezky maličké tři kříže na jejím vrcholu, jak se tam na něm krčí…To jen zespoda to tak vypadalo, jinak jsou veliké. Nebyla jsem tam nikdy a nevím, zda bych si už troufla tento vrch vystoupat, nevím, jaká k němu vede stezka. S turistickými holemi ano, ale ne se psem, ten by mě mohl strhnout a mohlo by to špatně dopadnout.

A tak jsme jej obešly. Z druhé strany vrcholu byly kříže vidět lépe, ale jen dva, třetí se tajnůstkář vzadu za druhým schovával…Pověst vypráví, že tři dívky, snad sestry (ony ty pověsti jsou různé) milovaly rytíře z hradu Kamýk a protože si nechtěla jedna druhou znepřátelit, rozhodly se, že si ho nevezme ani jedna z nich a skončí svůj život. Vzaly se za ruce a skočily dolů do řeky. Kamýcký rytíř se to dozvěděl a na tom místě nechal postavit tři kříže. Toliko pověst…Jestli je pravdivá, či není, to nevím. Ale pověsti jsou hezké a měly by se dochovávat do dalších a dalších pokolení.

A my jsme stále pokračovali dál. Na protějším břehu Labe se nám začaly zjevovat domy, a to jsme se blížili již k Libochovanům. Došli jsme k nádraží, zjistili jsme, že bychom nezvládli rychle přejít koleje ke 2. nástupišti, bylo to tam dost problematické, protože vlak tu měl být za 2 minuty a tak jsme se obrátili, abychom si prohlédli obec, kterou jsem posledně neviděla.

Šli jsme okolo ohradní zdi zámku, a jak jsme se doslechli od místní občanky, byla zvýšená, aby tam nebylo tak do objektu vidět. Zvýšení bylo znatelné, neboť původní zeď byla kamenná a její nastavení bylo z cihel. Doslechli jsme se, že zámek údajně koupil nějaký Pražák a bude tam pěstovat koně…Na ohradní zdi zámku byla poučná tabule. Vystřídalo se tu dost majitelů, byla to původně tvrz, kterou nechal přebudovat na zámek Vilém Kamýcký ze Lstiboře. Později koupili zámek i Nosticové a dokonce známý podnikatel Johann Schicht, jenž se proslavil výrobou mýdla s jelenem. Nyní ho vlastní soukromý majitel.(ten Pražák)

Okolo zámku jsme se dostali na náves, které vévodil kostel Narození Panny Marie, jenž pochází okolo 14. století i s farou, jež byl také několikrát opravován. Původně tu stával dřevěný kostelík. V kostele se konají pravidelné nedělní bohoslužby. Vedle kostela se nachází Obecní úřad a dokonce jsem slyšela od místních obyvatelek, že je zde možnost i ubytování, což jsem viděla lákavou tabuli „Ubytovna“ u Obecního úřadu. Obec je hezky upravená, čistá, náves je podlouhlá a na jejím protějším konci je na podstavci socha sv. Anny.

A tak jsme si to vše prohlédli, prohodily i nějaké to slovo o obci s dvěma obyvatelkami, které spolu hovořily venku u plotu a lákaly nás k návštěvě a účasti různých akcí, které se zde pořádají a dokonce i s ubytováním pro pejska. A také podotkly, ať si prohlédneme jejich webové stránky…No, to jsem se nestačila divit. Je vidět, že se v této obci žije a nejen přežívá. Obec má okolo 600 obyvatel a první písemná zmínka o ní pochází z r. 1057. A nachází se 146 m nad mořem.

Tak a tím jsem ukončila svoje vyprávění o našem hezkém výletě. Sice slunce nesvítilo, ale nemrholilo a ani nepršelo, jak nám to rádio ráno předpovídalo, a my se vydali k nádraží a za chvíli odjeli vlakem domů. A doma v Teplicích teprve, když jsme vystoupili z vlaku, tak začalo drobně sem tam poprchávat. Ale to už nám bylo jedno, protože jsme jeli domů busem a byli jsme doma coby dup.

Tak někdy zase nashledanou!