Safari v Tanzánii a kiteboarding na Zanzibaru
Po roční pauze jsme se opět rozhodli poznávat pro nás nové světy.
Při nedělní odpolední kávě 18. ledna 2015 jsme zjišťovali ceny letenek. Přišlo nám, že necelých 13.000 Kč za letenku na Zanzibar je přijatelné a tak jsme se domluvili, že to zkusíme. Dohodli jsme se na odjezdu asi tak do dvou týdnů. Pojedeme jen čtyři. Starší vnučka má zkouškové období. Volal mi ale syn ještě ten večer v 11 hodin, že mu letenky mizí pod rukama a je třeba vzít poslední termín 22.1.2015 v 6,50 hod a to už ani nebudeme sedět vedle sebe. Souhlasila jsem, nahlásila potřebné údaje pro nákup letenek a začala se těšit na dobrodružství.
Vzhledem ke krátké době pro zajištění chodu domácnosti (manžel zůstává doma) po čas mé 18 denní nepřítomnosti, nebylo ani dost času na přípravu itineráře. Moc historických památek jsem nezjistila. Mladým to nevadí, protože ti jedou hlavně kitovat. Tak budeme muset improvizovat na místě.
Z domova odjíždíme autem do Prahy ve 3,30 hod. Za hodinu a půl jsme na letišti. Auto necháváme na parkovišti a s báglama pospícháme na odbavení. Proběhlo to v pohodě jen musel Martin připlatit za velký vak s draky na kitování.
Letadlo Jumbo 747 odlétá na čas. Letíme do Amsterdamu. Nesedíme vedle sebe ale let trvá jen necelé dvě hodiny. A po neprospané noci stejně není nikomu do řeči. Odpočíváme. V Amsterdamu máme na přestup pouhých 15 minut. Je to dost namáhavé, přes celé letiště (a není malé), mezi spoustou lidí najít náš odletový gate. S vyplazeným jazykem dobíháme.
Asi jsme poslední protože za námi zavírají dveře Boyngu 777. Místa máme úplně vzadu takže každá turbulence je cítit daleko víc než uprostřed nebo vepředu. Na druhou stranu zase máme trochu více místa na nohy. Let do Nairobi bude trvat 12 hodin, je čas se trochu prospat. Po jídle si dáme whisky aby se nám lépe usínalo.
Přílet do Nairobi 20,30 – vlastně 22,30. Je tady o dvě hodiny posun. Opět se přesouváme na odletový gate na Zanzibar – Ston Town. Tady je letiště malé a máme na to 20 minut. Pohoda. Odlétáme malým letadlem ve 22,50, je tma a pod náma jsou vidět jenom světla.
Přílet Zanzibar 23,45 hod. Letištní „hala“ je tak malá, že u nás je větší pošta. Bagáž nám přivážejí rovnou z letadla na malém vozíku na ruční pohon. Máme všechno. V kancelářičce si vyměňujeme dolary na zanzibarské šilinky . Já pro začátek 100 USD což činí 176.000 šilinků a platíme vízum 50 USD. Bereme taxi (usmlouvali jsme 15 USD) a jedeme hledat nocleh. Je tma a svítí světla jen sporadicky. Po cestě jsme se domluvili, že se pojedeme podívat na safari. Proto hledáme hotel blízko přístavu. Taxikář to zná a tak končíme v hotelu Pole pole v uzoučké uličce starého města Ston Town. Taxikář se s námi loučí, dává nám vizitku, je vidět, že je spokojen. Cena za dvoulůžkový pokoj 45 USD. Toaleta, sprcha a dvě čisté postele. Je teplo, u stropu se točí vrtule, usínáme.
Ráno vstáváme v 7 hod a jdeme na střechu hotelu na snídani, která je v ceně. Může být sladká dvě palačinky s čokoládou a ovoce, nebo slaná míchaná vajíčka s místním chlebem (placka) a ovoce. Čaj nebo káva. Dohodli jsme se s majitelem, že si u něj necháme bagáž a jen s malým batohem na 3-4 dny vyrážíme do přístavu. Je to pěšky asi 10 minut. Je tu pěkný blázinec, Spousta lidí, různých naháněčů a těch, kteří s nataženou rukou vám chtějí poradit. Chvilku nám trvá než zjistíme kde prodávají lístky. Potom už to jde jak na drátkách. Trajekt na pevninu do Dar es Salaamu jede v 9,50 hodin. Cesta trvá 2 hodiny. Při příjezdu do přístavu je odliv a zdálky je vidět vyústění asi tří velikých rour ze kterých se line do krásného azurového moře hnědý fujtajbl a čím se blížíte tak je to i cítit. Opodál se lidé koupají a perou prádlo.
Po vystoupení z lodě hledáme místní Dopravu. Potřebujeme přes celé město na sever, kde bude autobusové nádraží Ubungo. Jedeme malým busem, poradil nám to místní pán v bílé košili až na zem a s turbanem, a protože jsme museli ještě přestupovat, tak s námi dokonce jel až na konečnou. Nejvíc nás udivilo, že za tu službu vůbec nic nechtěl. Podle vizitky, kterou nám dal, to byl advokát. Moc nám pomohl.
Zjistili jsme, že všechny expres busy jsou už pryč. Další jede až ráno. Šli jsme ještě asi 1 km směrem ven z města, kde bylo další bus nádraží, ale jen courák. Nezbylo nám nic jiného nežli ho použít. Koupili jsme si nějaké jídlo na cestu a hlavně pití, výběr je veliký jako u nás. Bus jede v 13,15 za 33.000 šilinků. Plný, nikdo ale nestojí. Horko, není klimatizace. Je před námi 649 km. Silnice dobrá (je kupodivu, že v tom horku neteče asfalt) bez výmolů jen spousta retardérů. Bus každou chvíli brzdí, přehoupne se přes hrb, přidá, aby za chvíli zase brzdil. Míst, kde lidé vystupovali nebo nastupovali bylo za celou cestu asi pět. V bufetech na zastávkách lze něco pojíst a použít toaletu. Úmorných 12 hodin cesty. Do Arushy jsme dorazili v 1 hodinu po půlnoci.
Vystupujeme z autobusu do liduprázdné tmavé ulice. Ostatní cestující odcházejí a my se radíme, kde hledat nějaký hotel. V tom se ze všech černých koutů vynořují černé postavy a samozřejmě s nataženou rukou chtějí radit. Dost nepříjemný pocit když vás obstoupí osm i více chlapů, o kterých nevíte, co udělají. Je nutné tvářit se nepřezíravě ale suveréně a odhodlaně odejít. Stejně jsme se jednoho nezbavili. Poradil a dovedl nás do jednoho hostelu na hlavní ulici jménem Meru House Inn restaurant. Od nás nedostal nic, dostal však provizi od hoteliéra. Ceny za ubytování jsou tu vyšší nežli jsme zvyklí z Asie. Běžně 60 USD i více. Usmlouvali jsme to na 25 USD za noc. Opět WC, sprcha a dvě postele s vrtulí u stropu.
Vyprali jsme co se dalo, do rána to v tom teple bude suché. Vykoupaní a náležitě unavení usínáme.
Vstáváme v 7 hodin k dobré snídani, která je znovu v ceně. Ptáme se majitele na safari. Někam zavolal a ještě při jídle za námi přišli dva mladící a nabízeli možnosti. Smlouváme. Nakonec bereme sumu 310 USD na dva dny. V ceně je auto, řidič, průvodce, kuchař, jídlo, ubytování ve stanu (může být i bungalov nebo hotel samozřejmě cenově vyšší) a vstupné do Národních parků. V 10 hod odjíždíme k supermarketu. My si kupujeme vodu na dva dny a kuchař nějaké potraviny. Nasedáme do džípu už ale jen s řidičem. Ten je zároveň průvodcem! Po dvou hodinách jízdy kdy jsou vidět masajské vesničky a různá políčka přijíždíme k velké bráně do NP Tarangire. Šofér jde koupit lístky a my usedáme na pěkně upravené prostranství se stolky s deštníky, bufetem a čistými toaletami. Obdivujeme stromy. Baobab je národní strom. Velký, silný, majestátní. Naproti tomu akácie jsou štíhlé ale s rozložitou korunou, která poskytuje stín zvířatům i lidem a žirafám obživu. Odněkud se vyloupne náš kuchař a přináší každému krabici ,ve které je dosti velký hamburgr, kuřecí stehno, hranolky, banán a pomeranč. Dali jsme se do jídla a okamžitě se objevili ptáci. Nádherně zbarvení, malí i větší. Dostali jsme pokyn – nekrmit - ale pokud jsme si je chtěli nafotit, stejně jsme jim něco nadrobili. Po jídle (ani jsme to všechno nesnědli, nechali si něco na potom) nasedáme do džípu, šofér zvedá střechu a vyrážíme.
Jedeme prašnou cestou, stojíme v autě abychom toho viděli co nejvíc. A je co vidět. Sloni, žirafy, opice, prasata bradavičnatá, psouni, lvi, orli, supi, různě zbarvené koroptve a další zvířata, která známe ze zoo. Je však úplně jiný zážitek vidět je v jejich přirozeném prostředí a všechny pospolu. Zarazilo nás, že vstupní brána je sice veliká ale nepokračuje žádným plotem. Masajské vesničky jsou i zde v parku mezi zvířaty. Ptali jsme se na to řidiče. Jak zvířata poznají kam až mohou a kam už ne. Některé vesničky jsou obehnané plůtkem z kůlů. No to nejsou kůly ale kolíky. Kdyby se do nich opřel slon tak je na návsi. Šofér nám vysvětlil, že zvířata jsou na to zvyklá a často se nestává, že by do vesnic chodila. Pokud se to však stane, musí to zvíře zabít aby to neopakovalo. Nebo jsou vesničky obehnány křovím. Myslím, že se jmenuje pryšec emanvara lidově něco jako prstovník. To křoví je krásně zelené tučnolisté a křehké. Stačí se ho dotknout, ulomí se a vytéká z něj bílé mléko. A právě to se zvířatům nelíbí. Jestli lepí nebo zapáchá nevím, ale funguje to. Jezdili jsme a pozorovali zvířata a přírodu až do večera. Bylo to neskutečně krásné.
Skončili jsme v kempu. Pár stanů, několik bungalovů a asi malý hotel. Otevřená budova kuchyně a prostor k posezení. Převlečení, umytí zasedli k večeři. Polévka, grilované maso s rýží a zeleninou. Ovoce a káva. My jsme přidali skleničku slivovice jako dezinfekci. Všeho bylo dost. Jídla, dojmů i únavy. Protože ráno brzy vstáváme jdeme spát.
Vstáváme v 6,30 hod. V 7 je snídaně. Připraveni čekáme na šoféra. Trochu se zpozdil. Místo 7,30 vyjíždíme skoro v 9 hodin. Jedeme nějakých 150 km do národního parku Ngorongoro. Na to že se šofér zpozdil jede docela pomalu. Jenom 50-60 km a ještě zpomaluje na retardérech. Je ale na co koukat – masajové chodí oblékaní převážně v červené hábity. To nejsou šaty ale velký kus látky obtočený kolem ramen. Ozdobení korálkovými náhrdelníky, náramky na rukou i na nohou. V ruce nepostradatelnou hůl. Sluší jim to. Asi po hodině a půl zastavujeme u hezkého zděného domku a šofér jde dovnitř. Jestli šel pro lístky, nevíme. Je tam dost dlouho. Vedle auta se postavil hezký mladý černoch v civilním oblečení. Najednou šofér vyšel z domku, odstrčil toho mladíka, skočil do vozu a jel jako by mu za patama hořelo. Nyní jel stovkou. Martin se ho ptal co se děje. On však odpověděl Hakuna Matata – což je u nich jako nic se neděje, všechno OK, klídek. No ujeli jsme asi 20 km a klídek už nebyl. Závora přes silnici a policajti. Vytáhli šoféra z auta, moc se dohadovali, křičeli na sebe a stále někam telefonovali. Protože jsme jim nerozuměli vůbec jsme netušili o co jde. Po chvíli za námi zastavilo auto a vystoupil z něj ten mladík co stál předtím vedle našeho auta. Vzal si klíče od našeho vozu, poručil šoférovi aby si sedl vedle, sám si sedl na místo řidiče, otočil auto a jeli jsme zpět do vesnice. Ne k tomu hezkému domku ale do dvora (binec jak v JZD) nějaké usedlosti. Tam jsme pochopili, že to je policejní stanice. Tam náš šofér dostal náramky a odvedli ho dovnitř domu. Když už to trvalo asi půl hodiny a nic se nedělo, šel se Martin podívat také dovnitř. Vrátil se s tím, že ten náš šofér měl zbytkový alkohol. Martin předvedl herecký výkon, že výlet jsem od mladých dostala já k 70 narozeninám a to zapůsobilo. Oni mají matky a babičky ve veliké úctě. Přišel se mi omluvit ten mladík, a řekl: pokud šofér zaplatí pokutu (nevíme kolik, ale asi dost) můžeme pokračovat. Ten náš šofér to zkusil ještě na Martina, aby mu s pokutou pomohl. Ten se však rozčílil, že alkohol za volant nepatří, nic od nás nedostane, ani spropitné, na které čeká. A tak to šel šofér zaplatit a po chvíli jsme vyrazili dál. Moc se nám omlouval, sliboval, že nám ukáže všechno možné i nemožné, že budeme určitě spokojeni. Měli jsme 2,5 hodiny zpoždění. Měl pravdu. Snažil se, co mu síly stačily.
Ngorongoro je prastará vyhaslá sopka, jejíž kužel se zhroutil a propadl. Utvořilo se dno tzv. kaldera s rozlohou 260 km2 ve výšce 1800m nad mořem. Zatravněním a zalesněním této plochy vznikl nejúžasnější přírodní prostor pro koncentraci snad všech volně žijících afrických zvířat. Horní hrana vulkánu je ve výšce 2388 m nad mořem. Jedete tedy autem stále do kopce. První zastávka na uměle vybudované plošině. Z této výšky přehlédnete skoro celou plochu kaldery. Zvířata ale vidět nejsou. Sjíždíte dolů na dno a už je vidět zebry, pakoně, buvoly, slony, nosorožce. Po chvíli antilopy, pštrosy, hyeny, šakaly, supy, orly, prasata. Lva neuvidíte, pokud vám ho průvodce sám neukáže. Leží 5 m od cesty v trávě a není vidět. Až když se pohne. Antilopy mu chodí před čumákem a on spí. Buď je najedený, nebo loví až v noci. Dnem kaldery se vine říčka. Tam se válí hroši ale i sloni a buvoli. Vyhledávají místa kde je bahno. Je vidět jak si to užívají. Nikde se nesmí vystoupit. Jedině u jezera hrochů. Tam můžete použít toaletu a je čas na oběd. Zase krabička podobná té včerejší. Jíme a pozorujeme hrochy. Nejsme tu sami. Potkáváme více džípů. Průvodci se dorozumívají radiem. Pokud je něco někde zajímavějšího, auto se otočí a jedeme se podívat. Bylo to úžasné, nádherné, skoro nepopsatelné. Věnovali jsme se prohlídce až do 19 hod. Začíná být šero. Jedeme zpět do Arushy. I přesto, že jsme byli zpočátku rozladění a měli jsme v úmyslu nedat nic šoférovi, dostal od nás 50 USD. Měl velikou radost. Nečekal to.
Je nám jasné, že vzhledem ke zdržení nestihneme bus. Budeme muset ještě jednu noc přespat. Ve stejném hostelu co včera. Kupujeme lístky na ráno 6,00hod na expres 35.000 šilinků. Prošli jsme se nočním městem, ale jen po hlavní ulici kde jsou alespoň nějaká světla. Dali bohatou večeři s pivem Kilimanjaro (dobré) v Saigon restauraci – 13.500 šilinků. Ve 23 hod jsme v posteli. Zase jeden nádherný den.
Vstáváme v 5hod. Snídaně. Honem na bus nádraží. Není to daleko. Bus nejede v 6,00 ale až v 6,20. Až se naplní. Vyjíždíme hlemýždím tempem – dobírá lidi. Zastavujeme v nějakém městě, zjišťujeme, že je to Moshi. Spousta lidí, spousta prodavačů. Prodává se tu naprosto všechno. Pití, jídlo, ovoce, suvenýry a jiné cetky. Kupujeme si vodu a trojúhelníčky plněné masem – Sambusa. Dost dobré. Moshi je město, ze kterého se podnikají výpravy na Kilimandžáro. My nejsme moc na Hory a navíc jsme zjistili, že nejkratší výprava je 6 dnů kvůli aklimatizaci. Máme ale radost, že jedeme za světla a Kilimandžáro uvidíme. Po více jak půl hodině konečně znovu vyjíždíme. Na to, že jedeme expresem cesta ubíhá velmi pomalu. Díky retardérům to ani rychleji nejde. Máme možnost pozorovat Kilimandžáro víc jak hodinu. Je to majestátní hora s bílou čepicí. Zase se staví. Jen na použití toalet a na napití.
Velký rozdíl mezi expresem a courákem nebyl.
Do Dar es Salaamu přijíždíme 17,40 hod. Než se dostaneme do přístavu místní Dopravou je už poslední trajekt pryč. Budeme muset asi znovu spát. Jdeme alespoň koupit lístky na ráno. Kanceláří je tu více. Ptáme se na cenu. Chtějí na nás o hodně víc, než co jsme platili při cestě sem. A tak se dohadujeme. Jdu se podívat do jiných kanceláří. Ceny jsou skoro stejné ale navíc jsem se dozvěděla, že jede ještě jeden noční trajekt – nákladní. Vracím se s tím, že bychom ho mohli použít. Ušetříme za hotel a naženeme čas. Umyjeme se na toaletě a protože je teplo můžeme se vyspat i na palubě. I cena je přijatelnější. Nákladní trajekt jede ale celou noc. Martinovi se nechce. Jsme na něj tři ženský a tak ho nakonec zlomíme. Koupí lístky a utíkáme do přístavu, protože to máme jen tak tak. Trajekt o málo větší než ten osobní, ve spodním patře nákladní a osobní vozy. V patře řady lavic možná plně obsazených převážně muslimskými zahalenými ženami s dětmi. My máme byznys třídu. Je to pár polstrovaných boxů. Jeden je náš. V těch ostatních jsou zase muslimské ženy s malými dětmi. Chlapi s nimi nesedí, asi někde courají. Je tu i malý bufet. Martin se umyl na toaletě a byl spokojený. My holky jsme to nezvládly, protože na toaletě bylo spousty žen a po kolena vody.
Oni se myjí tím způsobem, že na sebe cákají vodu. Takže jenom to nejnutnější, zítra to doženem. Koupili jsme si večeři a kávu. Paráda. Ustlali si na sedačkách a zalehli. Když se dal trajekt do pohybu a houpal se ze strany na stranu začaly všechny děti brečet. Bylo to jako kojeňák na výletě. Martin začal koulet očima. To bude noc ! Po chvíli se děti uklidnily, usnuly a jen tak sem tam v noci zavrněly. Vyspali jsme se do růžova.
Budíme se kolem 5 hodiny a za chvíli přistáváme. Jdeme pomalu do hotelu pro naše zavazadla. Doufáme, že bude vše v pořádku. Je hodně brzy. Všichni ještě spí. Hotel je otevřený. Sedíme na malé recepci a čekáme, až se někdo ukáže. Použijeme toaletu, takže co jsme neudělaly na trajektu dohoníme tady. Cítíme se dobře. Přichází majitel vydává nám zavazadla. Vše je v pořádku. Zaplatíme a loučíme se. Martin volá taxikářovi, domlouvají se, že na něj počkáme v kiosku na nábřeží kde si dáme snídani.
Taxi přijíždí asi po třičtvrtě hodiny. Za 40 USD s námi jede napříč ostrovem asi 50 km na východní pobřeží, kde se chceme ubytovat na delší dobu, koupat se a kitovat. Na silnici je dost policajtů. Někteří nás bezdůvodně zastavují, popovídají s řidičem, podají si ruce a jedeme dál. Až později jsme poznali proč. Je to neskutečná korupce. Podáním ruky, která není prázdná dostává řidič povolení jet dál. Po celé délce pobřeží je jeden resort vedle druhého. Vybíráme podle ceny ale také podle zařízení. Od Jambiani (Džambiani) po Paje (Padže). Někde ubytování v bungalovech na písku bez podlahy. Jsou tu stromy a příjemný chládek. Chybu to má, že je společná koupelna a Wc. Popojedeme, někde je to drahé. Někde daleko od vody. Nakonec bereme bungalov v Paje se sprchou a toaletou asi 60 m od moře za 17 USD se snídaní. Nejsou tu stromy, žádný stín na pláži. Majitel nám půjčuje slunečník.
Pláž má úplně bílý jemný písek. Voda je tyrkysově zelená, mělká. Při přílivu cca 1,2m při odlivu jen 0,5 m. V dálce je vidět hrana vln, tam kde končí korály. Stále fouká vítr. Ráno méně, přes den se to zvyšuje. Ideální pro kitování . Martin s Andulkou mají s sebou tři draky – 10,14 a 17. Různě to střídají a jezdí jako o závod. Já a Ola se plácáme na pláži a ve vodě, která má 27 – 29 stupňů. Jako ve vaně. Ráno bývá podmrakem, přes den se vyčasí a sluníčko žhne. Bez slunečníku by to nešlo. Bojujeme s větrem. Chudák slunečník.
Snídáme v restauraci u bungalovu – čaj, káva, mléko, kakao. Sladká snídaně – palačinky s čokoládou a ovoce, banán, meloun, ananas. Slaná snídaně – placku jejich chleba, omeleta se zeleninou a ovoce. Obědváme někdy u nás, někdy v některé restauraci na pláži. Večeříme zrovna tak. Podle toho kde zrovna jsme. Chutný bohatý oběd nebo večeře příjde tak na 100-130 Kč .Pivo Safari nebo Kilimanjaro za cca 26 Kč. Na ulici večer místní grilují mořské plody, chobotnice, kalamary, krevety, ryby nebo kuře s hranolkama. Velmi dobré. Ta cena je podstatně nižší. Tak kolem 60 Kč. Vadí nám však nedostatek vody, když myjí nádobí v jednom malém škopíčku celý večer.
Večery jsou nádherné, teplé, je stále kolem 28 stupňů. Svítí se jen v restauracích a to ještě velmi tlumeně, proto je vidět na spoustu hvězd. Měsíc jde do úplňku. Odliv je každý den větší. Dva dny před úplňkem se moře odlije tak, že není voda žádná. Široko daleko jen malé loužičky a sem tam malá políčka z kolíků s provázky kde místní pěstují nějaké chaluhy nebo řasy. Ráno kolem 9 hodiny přicházejí převážně ženy, courají po skoro suchém dně, sbírají mušle, šneky a jinou havěť a sklízí do pytlů řasy. Příliv nastane až někdy kolem 14 hodiny. Trvá pouhou půlhodinu. Není to každý den stejné. Nedá se koupat ani kitovat, je čas na výlet.
Rozhodli jsme se navštívit národní park Jozani Forest-Chwaka Bay. Je to od našeho ubytování asi 25 km. Použijeme místní Dopravu Daladala. Je to auto jako dodávka buď uzavřené ale převážně s korbičkou a lavicemi. Zastřešné. Jezdí tak po 20 - 30 minutách. Cena 2000 tzs za osobu, Pokaždé úplně plné a na střeše naložené vším možným. Lidé jsou úžasně vstřícní a i když si myslíte, že se tam nevejdete, smrsknou se a ještě udělají místo. Na silnici mají daladala značené zastávky, ale na mávnutí zastaví i mimo ně.
Národní park Jozani Forest (vstupné 15000tzs) je původní deštný prales s naučnou stezkou s visutými lávkami přes mangrovi s útulkem pro karety a endemické útočiště pro opice Guaréza červená (Ret Colombus). Opic je tu opravdu hodně. Na stromech i na zemi. Jedí zelené lupínky a jsou tak krotká, že se pohybujete mezi nimi na 10 cm a neutečou. Jen vás průvodce upozorní – nehladit a nekrmit. V opačném případě si na vás opice dovolí skočit jako na sobě rovnou. Procházka pralesem je velmi příjemná. Ve stínu velkých stromů. Stromy mají mělké kořeny protože podkladem je korál, takže při větším větru se vyvracejí a buď uschnou a zetlejí nebo rostou dál na zemi. Malá prohlídka je opravdu malá. Větší prohlídka je cca 7 km. V restauraci hned vedle vstupu do parku jsme si dali studené pití a počkali si ne daladala, které bylo ještě plnější nežli to ranní. Hodně žen s dětmi. Nechtějí se fotit. Stejně jsme si fotku udělali. Zarazilo nás, když jsme viděli, jak jedna z žen dala napít svému dítěti (snad tříměsíčnímu) z víčka od balené vody. Nedělají s tím žádné štráchy. Návrat, voda je. Koupání, kitování.
Další den – voda není. Další výlet. Tentokrát na západní pobřeží ostrova. Voláme známého taxikáře, je to přeci trochu dál. Než jsme se nasnídali už na nás čekal. Jedeme na Spice tour. Je to návštěva pozemku, kde pěstují různé druhy koření. Ukáží vám, jak rostou a jak se zpracovávají. Zanzibar je velkým vývozcem právě koření (vanilka, hřebíček, muškátový oříšek aj). Průvodce, hezký mladý černoušek to pojal jako výklad se zábavou a dokonce i se zpěvem. Dozvěděli jsme se toho opravdu hodně a také jsme se dost nasmáli. Dostal za to od nás hezké spropitné. Na konec si můžete nějaké koření i koupit. Ještě vám dají ochutnat různých druhů ovoce (což je v tom teple také milé). Bylo to příjemně strávené dopoledne.
Jedeme dál podívat se na místa, kde byli „ uskladňováni „ otroci z celé střední Afriky před deportací do Ameriky nebo Evropy. Bylo to v době, kdy už otroctví bylo zakázáno. V podzemí v kobce 4x12m v hloubce 4m a v jeskyni. Bez vody a bez toalet ve vlhku. Bývalo tu i několik stovek otroků. Moře je nadosah aby bylo možné otroky okamžitě nalodit. Hrůza co si člověk na člověka dokáže vymyslet. Oproti východnímu pobřeží je tu moře hluboké a nádherně modré. Bez vln a větru. Ubytovací rezorty honosnější. Asi pro cestovky.
Ještě jsme navštívili památník – rozvaliny opevnění z 2. sv. války s věží. Vydupali 52 schodů a kovový žebřík na cimbuří. Odtud je teprve vidět rozloha opevnění zarostlá dnes džunglí. Na jihu je vidět Stown Taun, kolmo přes moře je Dare es Salaam. Návrat.
Ráno, odliv menší zato příliv o hodně větší. Voda zaplavuje skoro celou pláž. Pro kitování je potřeba pláž, proto jdeme kousek dál od našeho resortu, kde je pláž delší a nezaplavená. Celý den koupání, kitování, oběd na pláži. Večer když jsme se vrátili do bungalovu, zjistil Martin, že tam zapomněl šňůry. Okamžitě se otočil a běžel pro ně. Už tam nebyly. Nějaký člověk Martinovi řekl, že ví, kdo mu je vzal. A tak jsme celý večer běhali po jejich vesnici (tma, děs) a hledali toho kdo je vzal. Nakonec to dobře dopadlo, ale museli jsme zaplatit 15 USD. I takhle si přivydělávají.
Ještě dva dny koupání a kitování. Nic nového. A už balíme. Voláme našeho taxikáře. Odvezl nás do Stown Taunu, ubytoval nás v hotelu poblíž výpadovky na letiště. Dohoda, že pro nás ráno ve 3 hod přijede a jdeme procourat město. Staré město za to stojí. A tržnice. Tady je vidět nedostatek vody. Pulty na rybím trhu asi nikdy vodu neviděly. A ten odér!!! Na ulici jsou krámky ale i prodavači co mají svoje zboží přímo na zemi v prachu. Fotek z toho moc nemáme. Nechtějí se fotit. A ten ruch a překřikování ani fotka nezaznamená. Jedině video. Lidé nevypadají špinavě. Jsou čistí. Ale to prostředí! V restauracích a v hotelech to vidět není.
Ráno cesta zpět. Letiště Zanzibar – Nairobi, přestup na letadlo do Amsterdamu, přestup na Prahu. Časově stejné jako cesta z Prahy na Zanzibar.
Jsme doma. Bylo to úžasné poznání zase něčeho nového. Je o čem přemýšlet a na co vzpomínat.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Tanzanie
Půjčovna aut