Šamorín-Vojka-Gabčíkovo-Szeged, srpen 2014
Přišel čas plnit pozvání známých. Přitom návštěvy, jelikož se jedná o větší vzdálenosti, spojit v rámci možností i s poznáváním a pohybem. Začínáme nejprve ve slovenském Šamoríně. Na této rovině žádné kopce nejsou. Žitný ostrov je znám jako zásobárna kvalitní pitné vody, zemědělstvím, koňmi, Dunajem a nedalekým vodním dílem Gabčíkovo. Z původního královského města se tu z historických památek zachovalo málo. Synagoga, románsko-gotický kostel sv. Panny Marie ze 13.stol s původní typickou věží. Z původních starých domečků na Královské cestě, které ještě pamatuji, není už nic. Stojí zde paneláky. Přibližně dvě třetiny obyvatelstva je maďarské národnosti. Obě národnosti zde žily v symbióze a spokojenosti až do nástupu Mečiara. Tím to skončilo a od té doby mezi přátele a smíšené rodiny přišly nesváry. Pro Moraváka, co měl přátele u obou národností to znamenalo chodit na pivo a návštěvy zvlášť. Nezapomenutelné společné žrací a picí orgie s vatrou a opékáním masa a hlavně ryb u Dunaje, už jsou pryč. Ostatně to vidíme nejen u nás, ale i jinde, jak politika často rozdělí přátele. Bohužel. Tady se ovšem politikou zabývat nebudeme. Už po napuštění vodního díla Gabčíkovo jsem olitoval ztrátu nádherných lužních lesů jižně od Bratislavy, kde jsem byl i párkrát jako tremp na potlachu spřátelených slovenských trempských osad na Ostrově kormoránů. Ještě donedávna se dalo chodit do zbytku podunajského pralesa v okolí Vojky. Žel Bohu, už i tam si developeři oplotili obrovský areál s krásným štěrkovým jezerem výstavbou letních rezidencí, čímž přístup téměř zamezili. Přesto mám v galerii aspoň jednu fotografii ze slepého ramene starého Dunaje. K jeho bývalému hlavnímu korytu se státní hranicí lze dojít akorát tak s mačetou. Jednou jsem se tam prodral. Nepřístupná divočina a nakonec smutný pohled na trošku vody ve starém korytě. Pryč se smutkem a melancholií. Vzhůru převozní kompou přes vodní dílo do Vojky a pěšky ke starému ramenu. Aspoň je tu člověk sám, jen s lužní přírodou. Nemohu popřít, že i po hrázi-břehu vodního díla se dá procházet. Dokonce přibližně v polovině mezi Šamorínem a Hamuliakovom je pěkná část vyhrazená pro rekreační relax. Místní tam ani moc nechodí. Občas si tu někdo postaví stan. Někde bych měl mít fotografii, ale v tisícovkách fotek jsem ji nenašel. Další rekreační záležitost je v Čilistově. Moderní hotel, volnočasové aktivity a podobně. Velká parková úprava u laguny, přístav. Nevypadá to zas tak špatně, ale příroda je tu trochu znásilněná. Pro mě to není. Technicky zajímavé může být pro někoho větší zdymadlo u Gabčíkova.
Do Szegedu až u hranic se Srbskem, kam nás další přátelé pozvali, je to ze Slovenska dalších 350km. Seznámili jsme s nimi před několika lety při cestě do Chorvatska. Od té doby má s nimi manželka čilý Skypový styk. Už nás dlouho zvali, jenže zajet si 540 km jen kvůli návštěvě je přece jenom přepych. Tak se to spojilo s jižním Slovenskem a maďarským termálem Kiskunmajsa. Szeged, centrum župy Csongrád se 180 tis. obyvatel, leží na větší řece Tisze. Ta způsobila městu v historii několikrát větší potíže. Nejhorší záplava r.1879 způsobila takovou katastrofu, že se zachovalo jen minimum starých památek. Nejcennější je druhá největší katedrála v Maďarsku. Mrzí mě, že jsme se k ní nedostali, ale hostitel nás vodil jinými cestami a času zase tolik nebylo. Stejně tak bych si rád udělal i procházku po nábřeží řeky Tiszy. Je to těžké, rodina si šetřila čas spíše pro termál. Z těchto důvodů nejsou fotky ani katedrály a nábřeží, ale ani termálu. Pro ten zase nemám moc pochopení já. Raději jsem ten čas trávil hlídáním svého kamaráda pejska a obcházením parku a okolí. Nicméně ještě pár slov k naší návštěvě Szegedu. V centru města mají pěknou hudební fontánu, hodně různých soch, radnici se zajímavou věží a spoustu zeleně. Pěkná je rovněž budova banky. Ráno bylo slunce proti, a pak už jsem se k ní nedostal, takže foto není. Též se mi líbilo zvláštní ozdobné dřevěné podepření střešních přesahů u současných přízemních a jednopatrových domků. Určitě to bude mít nějaký architektonický název, který neznám. V centrálním parku se zrovna konala nějaká slavnost. Místo dámských zajímavostí typu cukrové vaty a jarmarečních cingrlátek jsem věnoval pozornost novým typům krbů a historickému stroji na výrobu sifonu z r.1907. Také tu ojevuji, že z hroznů zde nedělají jen víno, ale také hroznovou marmeládu. Při loučení jsem ocenil dva druhy originálního sudového Tokaje.